Preklady fanfiction Harryho Pottera

Stanfordský vězeňský experiment – čtvrtá část

Slabá zelená jiskra pohybem vpřed určovala tempo, za ní následovala oslňující stříbrná postava, všechny ostatní bytosti byly neviditelné. Prošli pěti úseky chodby, pětkrát zatočili doprava a vyšli po pěti schodištích; a když Bellatrix dopila druhou láhev čokoládového mléka, dostala tabulky pevné čokolády k jídlu.

Po třetí čokoládě se z jejího hrdla začaly ozývat divné zvuky.

Harrymu chvilku trvalo, než to pochopil, než ten zvuk zpracoval, neznělo to jako nic, co kdy slyšel dříve; ten rytmus byl přerušovaný, téměř nerozpoznatelný, trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že Bellatrix pláče.

Bellatrix Blacková plakala, nejhrůznostrašnější zbraň Pána zla plakala; byla neviditelná, ale dalo se to slyšet, ubohé slabé zvuky, které se i teď snažila potlačit.

"Je to skutečné?" řekla Bellatrix. Do hlasu se jí vrátila intonace, která se na konci věty zvedla, aby vytvořila otázku; její hlas už nebyl jen mrtvý šepot. "Je to skutečné?"

Ano, pomyslela si Harryho část simulující Pána zla, teď se utiš-

Nemohl ta slova vyslovit, prostě nemohl.

"Věděla jsem, že – že se pro mě vrátíte – jednou," Bellatrixin hlas se třásl a lámal se, jak lapala po dechu po tichých vzlycích, "Věděla jsem – že jste naživu – že pro mne – přijdete – můj pane..." zhluboka se nadechla, prudce popadla dech, "a že i pak – až přijdete – mě stále nikdy nebudete milovat – nikdy – nikdy mou lásku nebudete oplácet – to proto mi – mou lásku nemohli vzít – i když si nepamatuji – nepamatuji si tolik jiných věcí – i když nevím, co jsem zapomněla – ale pamatuju si, jak moc vás miluji, pane -"

Harryho srdcem projel nůž, nikdy neslyšel nic tak hrozného, chtěl Pána zla vypátrat a zabít ho jen kvůli tomuhle...

"Máte – máte pro mě stále – využití, můj pane?"

"Ne," zasyčel Harryho hlas, aniž by se nad tím musel zamyslet, zdálo se, že funguje automaticky. "Vstoupil jsem do Azkabanu jen z rozmaru. Samozřejmě, že pro tebe mám využití! Neklaď hloupé otázky."

"Ale – jsem slabá," řekl Bellatrixin hlas a uniklo jí plné vzlyknutí, které v Azkabanských chodbách vyznělo trochu moc hlasitě. "Nemůžu pro vás zabíjet, můj pane, je mi to líto, všechno to vysáli, vysáli mě celou, jsem příliš slabá k boji, k čemu vám teď budu -"

Harryho mozek se zběsile pokoušel najít nějaký způsob, jak ji uklidnit, a to ze rtů Pána zla, který by nikdy nepromluvil jediné laskavé slovo.

"Ošklivá," řekla Bellatrix. Její hlas zněl, jako by to slovo bylo posledním hřebíkem v její rakvi, posledním bodem zoufalství. "Jsem ošklivá, to také vysáli, už, už nejsem hezká, nebudete mě moci ani použít jako odměnu pro své služebníky – ani Lestrangeovi už mi nebudou chtít ublížit -"

Oslnivá postava se zastavila.

To proto, že Harry se zastavil rovněž.

Pán zla... Ta Harryho část, která byla jemná a zranitelná, ječela v nevěřícné hrůze, snažila se tu realitu odvrhnout, odmítnout to pochopení, i přesto, že ve stejnou dobu jeho chladnější a tvrdší část vzor doplnila: Poslouchala ho v tom, jako ho poslouchala ve všem ostatním.

Zelená jiskra naléhavě poskakovala, těkala dopředu.

Stříbrný humanoid zůstal na místě.

Bellatrix se rozvzlykala ještě víc.

"Nejsem, ne-nemůžu už být užitečná..."

Obrovské ruce svíraly Harryho hruď, ždímaly jej jako látku, snažily se rozdrtit jeho srdce.

"Prosím," zašeptala Bellatrix, "zabijte mě..." Zdálo se, že jakmile to řekla, její hlas se uklidnil. "Prosím, pane, zabijte mě, nemám žádný důvod, proč žít, když už vám nejsem užitečná... chci jen, aby to přestalo... prosím, ubližte mi ještě jednou, můj pane, ubližte mi, dokud... vás nepřestanu milovat..."

Byla to ta nejsmutnější věc, co Harry kdy slyšel.

Jasný, stříbrný tvar Harryho Patrona zakmital -

Zachvěl se -

Rozzářil se -

V Harrym se začal zvedat vztek, vztek proti Pánu zla, který tohle udělal, vztek proti mozkomorům, proti Azkabanu, proti světu, který něco takového dovolil, zdálo se, že to všechno proudí přímo skrze jeho ruku do hůlky, aniž by to něco mohlo zastavit, zkoušel si přát, aby to přestalo, a nic se nestalo.

"Můj pane!" zašeptal přeměněný hlas profesora Quirrella. "Moje kouzlo se vymyká kontrole! Pomožte mi, můj pane!"

Jasnější Patronus, jasnější a jasnější, narůstal rychleji než toho dne, kdy Harry zničil mozkomora.

"Můj pane!" řekl muž zděšeným šeptem. "Pomožte mi! Všichni to ucítí, můj pane!"

Všichni to ucítí, pomyslel si Harry. Jeho obrazotvornost to ztvárnila jasně, vězni v celách, kteří ustrnuli, když chlad a temnota opadly, nahrazeny léčivým světlem.

Každý vystavený povrch teď v odrazu zářil jako bílé slunce, siluety Bellatrixiny kostry a nezdravě vypadajícího muže byly v záři jasně viditelné, zastírací kouzlo se té nepozemské jasnosti nemohlo vyrovnat; jen neviditelný plášť, jedna z Relikvií smrti, ji dokázal ustát.

"Můj pane! Musíte to zastavit!"

Ale Harry už neměl vůli to zastavit, nechtěl, aby to přestalo. Dokázal cítit, jak je více oněch azkabanských jisker života zaštítěno jeho Patronem, který se rozpínal, jako by roztahoval křídla slunečních paprsků, vzduch měnil do dokonalého stříbra, a Harry věděl, co musí udělat.

"Prosím, můj pane!"

Ta slova zůstala nevyslyšena.

Mozkomoři ve svých jámách byli daleko, ale Harry věděl, že mohou být zničeni i z této vzdálenosti, pokud světlo bude zářit dostatečně jasně, věděl, že Smrt sama by mu nemohla čelit, pokud by se přestal držet zpátky, pokud by uvolnil všechny brány ve svém nitru, a ponořil všechna čerpadla svého kouzla do nejhlubších částí svého ducha, do celé své mysli a do celé své vůle a vzdal se naprosto všeho ve prospěch kouzla -

Ve vnitřku Slunce se jediný lehce tmavší stín posunul vpřed a prosebně natáhl ruku.

ŠPATNĚ
NESMÍŠ

Náhlý pocit zkázy se srazil s Harryho ocelovým odhodláním, děs a nejistota proti jasnému cíli, nic jiného než to se k němu nemohlo dostat. Silueta postoupila o další krok a o další, pocit zkázy se zvyšoval až k bodu hrozící příšerné katastrofy; a jako po kýblu studené vody to Harrymu došlo, pochopil následky toho, co dělal, ono nebezpečí a past.

Pokud byste to sledovali zvenčí, mohli jste vidět, jak se vnitřek Slunce rozjasňuje a pohasíná...

Rozjasňuje a pohasíná...

...a konečně bledne, bledne, bledne do obyčejného měsíčního světla, které v kontrastu vypadá jako smolná temnota.

Uprostřed té temnoty měsíčního světla stál muž s prosebně nataženou rukou a kostlivec ženy ležící na podlaze se zmateným pohledem na tváři.

A Harry, stále neviditelný, klesl na kolena. Větší nebezpečí pominulo, teď se jen snažil nezhroutit se, udržet to kouzlo alespoň na nízké úrovni. Něco vyčerpal a doufal, že i neztratil – měl vědět, měl si pamatovat, že to, co pohánělo Patronovo zaklínadlo, nebyla pouhá magie -

"Děkuji vám, můj pane," zašeptal nezdravě vypadající muž.

"Hlupáku," řekl tvrdý hlas chlapce předstírajícího, že je Pánem zla. "Nevaroval jsem tě, že to kouzlo nám může být osudné, pokud nedokážeš kontrolovat své emoce?"

Profesorovy oči se samozřejmě nerozšířily.

"Ano, můj pane, rozumím," řekl služebník Pána zla selhávajícím hlasem, a otočil se k Bellatrix -

Ta už se pomalu, jako stará, stará mudlovská žena, zvedala z podlahy. "Jak zvláštní," zašeptala Bellatrix, "byl jste málem zabit Patronovým kouzlem..." Uniklo jí zachichotání, které znělo jako by vyhánělo prach z průdušnice. "Možná bych vás mohla potrestat, kdyby vás můj pán zmrazil na místě, a já měla nože... možná, bych přece jen mohla být užitečná? Ach, cítím se teď o něco lépe, jak zvláštní..."

"Utiš se, drahá Bello," řekl Harry mrazivým hlasem, "dokud ti nedám povolení mluvit."

Nenásledovala žádná odpověď, což znamenalo poslušnost.

Služebník lidského kostlivce vznesl do vzduchu a opět ho učinil neviditelným, což bylo krátce na to následováno jeho vlastním zmizením doprovázeným zvukem puklého vejce.

Pokračovali v cestě skrze Azkabanské chodby.

A Harry věděl, že jak procházeli kolem, vězni se pohnuli ve svých celách, když je strach na jeden drahocenný okamžik opustil, možná i pocítili dotek léčivého světla, které je minulo, a pak znovu poklesli, když se chlad s temnotou vrátily.

Harry dělal, co mohl, aby o tom nepřemýšlel.

Jinak by jeho Patronus začal nabývat na síle, dokud by nespálil všechny mozkomory v Azkabanu, rozzářil by se tak jasně, že by je zničil a i z dálky.

Jinak by jeho Patronus začal nabývat na síle, dokud by nespálil všechny mozkomory v Azkabanu, a Harryho život by si vzal za své palivo.

V bystrozorských prostorech na vrchu Azkabanu právě jedna bystrozorská trojice chrápala v kasárnách, jedna trojice odpočívala ve společenské místnosti a další měla službu v řídící místnosti, kde držela hlídku. Řídící místnost byla jednoduchá, ale prostorná, vzadu byly tři židle, ve kterých seděli tři bystrozoři, hůlky v rukách, aby mohli udržet své tři Patrony, jejichž jasně bílé tvary přecházely před otevřeným oknem a chránily je tak před mozkomořím strachem.

Ona trojice se obvykle držela vzadu, hrála poker a z okna se nedívala. Mohli jste z něho vidět kousek oblohy, jistě, a hodinu nebo dvě každý den bylo možné zahlédnout i slunce, ale to okno také shlíželo dolů, do hlavní jámy pekelné.

Jen pro případ, že by mozkomor chtěl vyletět nahoru a něco vám říci.

Bystrozor Li by v žádném případě ke zdejší službě nesvolil, trojitý plat vem ďas, kdyby nemusel podporovat rodinu. (Jeho skutečné jméno bylo Xiaoguang a všichni mu místo toho říkali Mike; své děti pojmenoval Su a Kao, což by jim snad mělo posloužit lépe.) Jeho jedinou útěchou, mimo těch peněz, bylo, že jeho kolegové byli skvělí v dračím pokeru. Za tu dobu by už bylo skoro nemožné, aby nebyli.

Jednalo se o jejich 5366. hru a Li měl pravděpodobně nejlepší ruku za posledních sto her. Byla únorová sobota a hráli ve třech, což znamenalo, že mohl posunout barvu u jakékoli jednou proražené karty kromě dvojky, trojky a sedmičky; a to mu stačilo, aby mohl vybudovat dvojité páry s jednorožci, draky a sedmičkami...

Z protější strany stolu Gerard McCusker s vytřeštěnýma očima vzhlédl od karet na stolku k oknu.

Liova žaludku se s překvapující rychlostí zmocnil nanicovatý pocit.

Pokud by jeho srdcová sedmička byla trefena mozkomořím modifikátorem a proměnila se v šestku, zůstal by mu párek dvojek, a to by McCuster mohl přebít -

"Miku," řekl McCusker, "co je to s tvým Patronem?"

Li otočil hlavu a podíval se.

Jeho jemně stříbrný jezevec se odvrátil od svého hlídání jámy a zíral dolů na něco, co mohl vidět jen on.

O chvilku později ho Bahryho měsíční kachna a McCuskerův jasný mravenečník následovali, zírajíce stejným směrem.

Všichni si vyměnili pohledy a pak si povzdychli.

"Já jim to řeknu," řekl Bahry. Protokol požadoval poslání tří bystrozorů, kteří neměli službu, ale nespali, pokud šlo o vyšetření čehokoli nezvyklého. "Možná uvolním jednoho z nich a vezmu si C spirálu, pokud to vám dvěma nevadí."

Li si vyměnil pohled s McCuskerem a oba přikývli. Prolomit se do Azkabanu nebylo příliš těžké, pokud jste byli dostatečně bohatí, abyste si mohli najmout mocného kouzelníka, a vaše úmysly byly dostatečně čisté, abyste mohli sehnat někoho, kdo dokáže seslat Patronovo zaklínadlo. Lidé s přáteli v Azkabanu to tak mohli udělat, vloupat se dovnitř jen, aby někomu poskytli půlku dne s Patronem, šanci pro trochu skutečných snů místo nočních můr. Nechat jim zásobu čokolády, kterou mohli ukrýt ve své cele, aby se zvýšila šance, že svůj rozsudek přežijí. A pokud jde o bystrozory na službě... no, pokud vás chytili, pravděpodobně jste je mohli přesvědčit, aby to přehlédli, výměnou za správný úplatek.

Pro Lia onen správný úplatek většinou býval někde mezi dvěma scvrčky a jedním srpcem. Nesnášel tohle místo.

Ale jednoruký Bahry měl ženu a ta žena měla účty za léčitele, a pokud jste si mohli dovolit najmout někoho, kdo se dokázal vloupat do Azkabanu, mohli jste si dovolit dostatečně namastit Bahryho zbývající dlaň, pokud to měl být on, kdo vás chytí.

V mlčenlivé dohodě, aniž by někdo z nich něco prozradil tím, že by byl prvním, kdo to navrhne, nejprve dohráli svou partii pokeru. Li vyhrál, vzhledem k tomu, že žádný mozkomor se ve skutečnosti neukázal. A tou dobou už Patroni přestali třeštit oči a vrátili se ke své obvyklé hlídce, takže pravděpodobně o nic nešlo, ale protokol je protokol.

Potom co Li shrábl bank, Bahry jim všem formálně pokynul a vstal od stolu. Dlouhé bílé vlasy staršího muže se otřely o jeho vybraný červený hábit a hábit se otřel o kovovou podlahu řídící místnosti, když Bahry prošel skrze dveře, které vedly k bystrozorům, ještě před chvilkou mimo službu.

Li byl zařazen do Mrzimoru a ohledně podobných věcí se občas cítil trochu nejistě. Ale Bahry jim ukázal všechny ty fotky, a museli jste jednoho nechat, ať dělá, co může pro svou ubohou nemocnou ženu, obzvlášť, když už mu chybělo jen pár měsíců do důchodu.

Slabá zelená jiskra prolétávala kovovými chodbami a onen stříbrný humanoid, teď už trochu pohaslý, ji následoval. Občas ta jasná figura vzplála, zvláště, když prošli kolem jedněch z těch obrovských kovových dveří, ale vždy znovu pohasla.

Pouhé oči nedokázaly spatřit ty další neviditelné: jedenáctiletého Chlapce-který-přežil, žijícího kostlivce, kterým byla Bellatrix Blacková, a přeměněného bradavického učitele obrany, jak spolu putují Azkabanem. Pokud to byl začátek vtipu, pak Harry neznal jeho pointu.

Vyšli další čtyři schodiště, než hrubý hlas profesora obrany řekl, jednoduše a bez důrazu: "Přichází bystrozor."

Harrymu zabralo příliš dlouho, možná celou vteřinu, než to pochopil, než se mu dávka adrenalinu napumpovala do krve a než si vzpomněl, o čem s ním profesor Quirrell už mluvil, a co mu řekl, že má v tomto případě dělat; a pak se otočil na patě a utekl zpátky po cestě, kterou přišli.

Harry dosáhl schodiště a rychle si lehl na třetí schod odshora, jeho chladný kov cítil i přes plášť a hábit. Zvednutí hlavy a nakouknutí přes okraj schodů ukázalo, že profesora Quirrella tak nespatří, což znamenalo, že byl mimo dosah jakékoli zbloudilé kletby.

Jeho zářící Patronus jej následoval a lehl si na schod rovnou pod ním; protože ani on nesměl být spatřen.

Ozval se slabý zvuk větru nebo zasvištění, a potom zvuk, jak Bellatrixino neviditelné tělo přistálo na schodě ještě o jeden krok níže, neměla tu žádný úkol, kromě-

"Nehýbej se," řekl chladný, vysoko položený šepot, "zůstaň tiše."

Následovala nehybnost a ticho.

Harry přitiskl svou hůlku ke straně kovového schodu nad ním. Pokud by byl kýmkoli jiným, musel by z kapsy vyndat scvrček... nebo utrhnout kousek látky ze svého hábitu... nebo si ukousnout kousek nehtu... nebo najít kamenné smítko dostatečně velké, aby ho byl schopný spatřit a dostatečně hmotné, aby zůstalo na tom samém místě a v té samé poloze, zatímco by se ho dotkl hůlkou. Ale se svou úžasnou schopností částečného přeměňování tohle nebylo nutné; mohl přeskočit tento krok, a použít jakýkoli materiál po ruce.

O třicet vteřin později byl Harry hrdým vlastníkem zakřiveného zrcadla a...

"Wingardium Leviosa," zašeptal Harry tak tiše, jak jen dokázal.

...zrcadlo se vzneslo nad schody a ve svém zkřiveném povrchu odráželo skoro celou chodbu, kde čekal neviditelný profesor Quirrell.

Harry uslyšel vzdálený zvuk kroků.

A spatřil tvar (v zrcadle trochu špatně rozeznatelný) osoby v červeném hábitu scházející po schodech do zdánlivě prázdné chodby; dopovázel ji malý zvířecí Patronus, jehož Harry nedokázal tak docela identifikovat.

Bystrozor byl chráněný jakýmsi modrým mihotáním, bylo těžké vidět detaily, ale i podle toho, co Harry dokázal rozeznat, bystrozor už měl štíty seslané a posílené.

Zatraceně, pomyslel si Harry. Podle profesora obrany umění duelu v podstatě spočívalo v tom, snažit se vztyčit obrany, které zablokují cokoli, co po vás někdo mohl metnout, zatímco jste se snažili útočit takovým způsobem, aby bylo pravděpodobné, že se dostane za momentální sadu obran. A zdaleka nejjednodušší způsob, jakým vyhrát jakýkoli skutečný boj – jak profesor Quirell stále znovu opakoval – byl zasáhnout nepřítele ještě než nějaký štít stačil vykouzlit, buď zezadu nebo z dostatečně blízké vzdálenosti, aby nestačil uhnout nebo včas seslat protikletbu.

I když profesor Quirrell by stále ještě mohl být schopný střelit zezadu, pokud -

Ale bystrozor se zastavil potom, co do chodby udělal tři kroky.

"Hezké zastření," řekl tvrdý mužský hlas, který Harry nepoznával. "Teď se ukažte, nebo budete mít skutečný problém."

Na to se z nicoty vynořila podoba nezdravě vypadajícího vousatého muže.

"A ty s tím Patronem," řekl ten tvrdý hlas. "Taky se ukaž. Hned."

"To by nebylo chytrý," řekl chraptivý hlas nažloutlého muže. Už to nebyl vyděšený hlas služebníka Pána zla; náhle se z něho stalo profesionální zastrašování schopného zločince. "Nechceš vědět, kdo je za mnou. Věř mi, že nechceš. Pět set galeonů, hned na ruku, pokud se otočíš a odejdeš. Velký trable pro tvou kariéru, pokud ne."

Nastalo dlouhé ticho.

"Podívej, ať už jsi kdokoli," řekl ten tvrdý hlas. "Zdá se, že nechápeš, jak to tu chodí. Je mi jedno, jestli za tebou je Lucius Malfoy, nebo zatracenej Albus Brumbál. Všichni se ukážete, já si vás obhlídnu, a pak si promluvíme o tom, kolik vás to bude stát -"

"Dva tisíce galeonů, poslední nabídka," řekl ten chraptivý hlas, s varovným podtónem. "To je desetkrát víc než normálně, a víc než si vyděláš za rok. A věř mi, pokud uvidíš něco, co jsi neměl, budeš litovat, že jsi nevzal -"

"Zmlkni!" řekl tvrdý hlas. "Máš přesně pět vteřin, abys tu hůlku upustil, než pošlu k zemi tebe. Pět, čtyři -"

Co to děláte, profesore Quirrelle? pomyslel si Harry zběsile. Zaútočte jako pvní! Alespoň sešlete štít!

"- tři, dva, jedna! Mdloby!"

Bahry vytřeštil oči, po páteři mu přeběhl mráz.

Mužova hůlka se pohnula tak rychle, že to vypadalo, jako by se přemístila, a Bahryho omračovač momentálně líně jiskřil na jejím konci, nezablokovaný, nezlikvidovaný protikouzlem, neodražený, jen chycený jako moucha v medu.

"Moje nabídka klesla zpátky na pět set galeonů," řekl muž chladnějším, formálnějším hlasem. Suše se usmál, a ten úsměv na vousaté tváři vypadal nepatřičně. "A budete muset přijmout paměťové zaklínadlo."

Bahry, který mezitím už svůj štít vyladil tak, aby jeho vlastní omračovač neprošel zpět, naklonil hůlku do obranné polohy a svou vyztuženou umělou ruku dal do pozice, kde by mohl zablokovat cokoli blokovatelného, a už přemýšlel o bezslovných kouzlech, kterými by do svého štítu přidal více vrstev -

Ten muž se na něj nedíval. Místo toho zvědavě šťouchal do Bahryho omračovače, který stále kolísal na konci jeho hůlky; tahal z něj červené jiskry a prsty je odcvrnkával, pomalu kletbu rozebíral jako dětský rébus.

Sám žádné štíty nevztyčil.

"Povězte mi," řekl muž nezaujatým tónem, který tak docela neseděl k jeho hrubému hrdlu – Bahry by si tipl mnoholičný lektvar, kdyby si myslel, že by někdo mohl dokázat takhle delikátní magii v těle někoho jiného – "co jste dělal za poslední války? Dostal jste se do akce, nebo jste se držel stranou problémů?"

"Akce," řekl Bahry. Jeho hlas si držel železný klid bystrozora s téměř staletím aktivní služby, sedm měsíců před povinným důchodem, Pošuk Moody by to nedokázal říci tvrději.

"Bojoval jste s nějakými Smrtijedy?"

Teď se pochmurný úsměv objevil na Bahryho vlastní tváři. "Se dvěma najednou." Se dvěma bojovníky-assassiny, osobně vycvičenými jejich Temným pánem. Dva Smrtijedi najednou proti jemu samotnému. Byl to nejtěžší boj Bahryho života, ale předvedl, co umí a nakonec vyvázl jen se ztrátou levé ruky.

"Zabil jste je?" Muž zněl netečně zaujatě a pokračoval v odmotávání ohňových nitek z podstatně zmenšené sluneční střely, která byla stále zajatá na konci jeho hůlky; jeho prsty teď svíjely malé vzorky z Bahryho vlastní magie, než je znovu cvrnknutím odstranily.

Bahry se pod hábitem začal potit. Jeho kovová ruka vyrazila kupředu a z jeho opasku odtrhla zrcadlo – "Bahry Mikeovi, potřebuji posilu!"

Nic, ticho.

"Bahry Mikeovi!"

Zrcadlo mu v ruce leželo prázdné a bez života. Bahry jej pomalu vrátil na opasek.

"Je to už nějaký čas, co jsem bojoval se závažnějším soupeřem," řekl muž, stále aniž by zvedl oči k Bahrymu. "Snažte se mě příliš nezklamat. Můžete zaútočit, až budete připravený. Nebo můžete odejít s pěti sty galeony."

Nastalo dlouhé ticho.

Pak vzduch zaskučel jako kov trhající sklo, když Bahry švihl hůlkou dolů.

Harry to stěží viděl, stěží mohl cokoli rozeznat mezi světly a záblesky. Křivka jeho zrcadla byla perfektní (v Legii Chaosu tuhle taktiku nacvičovali) ale scéna to byla příliš malá a Harry měl pocit, že by ji nebyl schopný pochopit, ani kdyby ji sledoval ze vzdálenosti jednoho metru, všechno se to dělo příliš rychle, červené záblesky se odrážely od modrých štítů, zelené pruhy světel se srážely navzájem, stínovité tvary se objevovaly a mizely, nedokázal ani rozeznat, kdo seslal co, až na to, že ten bystrozor křičel jednu inkantaci za druhou a zběsile uhýbal, zatímco profesor Quirrell ve své přeměněné podobě stál na jednom místě a švihal hůlkou, převážně beze slov, jen čas od času pronesl slova v neidentifikovatelných jazycích, která zrcadlo zbarvila do bíla, roztrhla polovinu bystrozorova štítu a přiměla ho se zapotácet.

Harry už spatřil soutěžní duely mezi nejsilnějšími sedmáky, a tohle bylo na úrovni o tolik vyšší, až Harryho mysl ochromilo z pomyšlení na to, jak dlouhá cesta mu ještě zbývá. Mezi sedmáky nebyl jediný, kdo by proti bytrozorovi vydržel půl minuty, všechny tři armády dohromady by nemusely ani škrábnout učitele obrany...

Bystrozor klesl na zem, kolenem a rukou se podpíral, zatímco druhou rukou zběsile zagestikuloval a jeho ústa zakřičela zoufalá slova, pár inkantací, ve kterých Harry rozpoznal štítová kouzla; zatímco houfec stínů bystrozora obtočil jako vír ostří.

A Harry spatřil, jak přeměněný profesor Quirrell okázale namířil hůlkou na místo, kde bystrozor klesl a bojoval poslední chvíle své bitvy.

"Vzdejte se," řekl skřípavý hlas.

Bystrozor ze sebe vypravil cosi nereprodukovatelného.

"V tom případě," řekl hlas, "Avada-"

Zdálo se, že čas se pohybuje velice pomalu, jako by tu byl prostor slyšet jednotlivé slabiky, Ke a Da a Vra, čas sledovat, jak se bystrozor zoufale vrhá stranou; dokonce i si pomyslet, že i když se to všechno děje tak pomalu, nějak tu přesto není čas něco udělat, není čas otevřít pusu a zakřičet NE, není čas se pohnout, možná dokonce ani není čas přemýšlet.

Byl čas jen na jedno zoufalé přání, aby jeden nevinný muž nezemřel -

A před bystrozorem se objevila zářící stříbrná postava.

Objevila se tam jen zlomek vteřiny předtím, než zelené světlo dopadlo.

Bahry se zoufale hrnul stranou, nevěděl, zda to stihne -

Jeho oči se soustředily na jeho soupeře a na blížící se smrt, takže Bahry jen krátce spatřil obrys zářivé postavy, Patrona zářivějšího než cokoli, co kdy viděl, spatřil ho sotva na tak dlouho, aby byl schopný rozeznat jeho nemožný tvar, než se zelené světlo srazilo se stříbrným a obě zmizela, obě světla zmizela, smrtící kletba byla zablokována; a potom Bahrymu málem pukly bubínky, zrovna když spatřil, že jeho soupeř ječí, ječí, ječí, chytá se za hlavu a ječí, začíná padat, zatímco Bahry už v pádu byl -

Bahry padl na zem, dopadl ze svého zběsilého výpadu, a vykloubené levé rameno a rozbité žebro zaječely protestem. Bahry ignoroval bolest, podařilo se mu vyškrábat se zpátky na kolena a namířit hůlkou, aby omráčil svého soupeře, nechápal, co se děje, ale věděl, že tohle je jeho jediná šance.

"Mdloby!"

Červený záblesk vyrazil k mužovu padajícímu tělu a uprostřed cesty byl roztržen na cucky a vypařil se – ale ne díky jakémukoli štítu. Bahry to viděl, to mihotání ve vzduchu, které obklopovalo jeho padlého a křičejícího soupeře.

Cítil to jako mrtvolný tlak na své kůži, magii, která se hromadila a hromadila a hromadila až k nějakému příšernému bodu zlomu. Jeho instinkty na něj řvaly, ať uteče, než se ta exploze dostaví, tohle nebyla žádná magická formule, žádné prokletí, tohle byla zdivočelá magie, ale než se Bahry vyškrábal na nohy -

Muž od sebe odhodil hůlku (odhodil svou hůlku!) a o vteřinu později se jeho tělo rozostřilo a zmizelo.

Zelený had ležel bez hnutí na zemi, nehýbal se už předtím, než ho Bahryho omračovadlo, vypáleno v čistém reflexu, bez odporu zasáhlo.

Když se to příšerné víření a tlak začaly vytrácet, když divoká magie pomalu utichala, Bahryho omámená mysl si všimla, že jekot pokračuje. Jen teď zněl jinak, jako jekot mladého chlapce, a přicházel od schodů vedoucích dolů do nižšího patra.

Druhý křik rovněž odezněl, a, až na Bahryho zběsilé lapání po dechu, nastalo ticho.

Jeho myšlenky byly zpomalené, zmatené, roztěkané. Jeho soupeř byl šíleně mocný, to nebyl duel, to bylo jako kdyby bystrozorský nováček bojoval proti madame Tarmě. Smrtijedi, se kterými bojoval, nebyli ani z desetiny takhle dobří, Pošuk Moody nebyl takhle dobrý... a kdo, co, a jak při Merlinových kulkách dokázalo zablokovat smrtící kletbu?

Bahry zvládl sebrat energii a přitisknout si hůlku na žebro, zamumlat léčivé kouzlo, a znovu ji přitisknout proti ramenu. Bylo to mnohem náročnější, než by mělo, vzalo si to z něj příliš, jeho magie byla jen jediný dech od naprostého vyčerpání; nezbylo mu nic na svá drobnější zranění a modřiny, ani nic čím by mohl posílit cáry zbylé z jeho štítů. Sotva zvládl nenechat svého Patrona vyhasnout.

Bahry dýchal zhluboka, ztěžka zklidnil dech, jak jen mohl, než promluvil.

"Vy tam," řekl Bahry. "Ať jste kdokoli. Vylezte."

Reakcí bylo ticho, a Bahryho napadlo, že ať už to je kdokoli, může být v bezvědomí. Nerozuměl tomu, co se stalo, ale slyšel ten křik...

No, existoval jeden způsob, jak to zjistit.

"Vylezte," řekl Bahry, tvrdším hlasem, "nebo začnu používat kouzla, co zasáhnou celé okolí." I kdyby to zkusil, pravděpodobně by žádné nezvládl.

"Počkejte," řekl chlapecký hlas – hlas mladého chlapce, vysoký, slabý a kolísavý, jako by zadržoval slzy, nebo bojoval s vyčerpáním. Zdálo se, že hlas teď přichází z bližšího místa. "Prosím, počkejte. Už jdu -"

"Odhoď tu neviditelnost," zavrčel Bahry. Byl příliš unavený, než aby se obtěžoval s anti-zastíracími kouzly.

O chvilku později se chlapecká tvář vynořila z neviditelného pláště, a Bahry spatřil ty černé vlasy, zelené oči a onu výraznou červenou jizvu ve tvaru blesku.

Pokud by měl o dvacet let zkušeností méně, možná by zamrkal. Místo toho ze sebe jen vypravil něco, co by pravděpodobně neměl říkat před Chlapcem-který-přežil.

"On, on," řekl chlapcův selhávající hlas, jeho mladá tvář vypadala vyděšeně a vyčerpaně a po tváři mu stále stékaly slzy, "on mě unesl, donutil mě seslat mého Patrona... řekl, že mě zabije, pokud to neudělám... ale nemohl jsem ho nechat vás zabít..."

Bahryho mozek byl stále omámený, ale vše pomalu začínalo zapadat na své místo.

Harry Potter byl jediným kouzelníkem, který kdy přežil smrtící kletbu. Bahry před ní mohl dokázat uhnout, rozhodně se o to snažil, ale pokud by ta záležitost přišla před Starostolec, rozhodli by, že je zavázán za život osobě ze vznešeného rodu.

"Chápu," zavrčel Bahry mnohem jemněji. Zamířil ke chlapci. "Synku, je mi líto, čím sis prošel, ale budu potřebovat, abys zahodil ten plášť a svou hůlku."

Zbytek Harryho Pottera se vynořil z neviditelnosti, ukázal tak potem pokrytý modře lemovaný bradavický hábit. Jeho pravá ruka svírala jedenáctipalcovou cesmínovou hůlku tak pevně, až mu zbělaly klouby.

"Tvoji hůlku," zopakoval Bahry.

"Promiňte," zašeptal jedenáctiletý chlapec, "tady," a natáhl hůlku směrem k Bahrymu.

Bahry se stěží zarazil, aby nevyjel na traumatizovaného chlapce, který mu právě zachránil život. Místo toho svůj impulz přešel povzdechem a jen natáhl ruku, aby si hůlku vzal. "Podívej synku, vážně bys ji neměl mířit na-"

Konec hůlky se pod Bahryho rukou lehce pohnul, když chlapec zašeptal: "Somnium."

Harry zíral na bystrozorovo zhroucené tělo, necítil žádný triumf, jen dechberoucí zoufalství.

(Dokonce i přesto, že ještě nemuselo být příliš pozdě.)

Harry se otočil, aby se podíval na nehybně ležícího hada.

"Učiteli?" zasyčel Harry. "Příteli? Prosssím, jssi naživu?" V Harryho srdci se usídlil příšerný strach; v té chvíli úplně zapomněl na to, že právě spatřil profesora Quirrella, jak se snaží zabít dozorčího.

Harry namířil hůlkou na hada, a jeho rty začaly formovat slovo Innervate, než se jeho mozek probral a zaječel na něj.

Neodvažoval se použít magii na profesora Quirrella.

Harry to cítil, tu pálivou ničivou bolest ve své hlavě, jako by se jeho mozek měl rozpadnout vedví. Cítil to, jak se jeho a profesorova magie srazily a navzájem doplnily v naplnění zkázy. To byla ta záhadná příšerná věc, co by se stala, kdyby se Harry a profesor Quirrell k sobě někdy dostali příliš blízko, nebo kdyby se jejich kouzla někdy dotkla, jejich magie by se vymkla kontrole -

Harry zíral na hada, nedokázal poznat, jestli dýchá.

(Poslední vteřiny ubíhaly.)

Otočil se, aby pohlédl na bystrozora, který spatřil Chlapce-který-přežil, který o něm věděl.

Plný rozsah katastrofy vrazil do Harryho vědomí jako tisícitunové závaží, dokázal bystrozora omráčit, ale teď už nemohl udělat vůbec nic, neexistoval žádný způsob, jakým to napravit, mise selhala, všechno selhalo, on selhal.

Šokovaný, zděšený, zoufalý, nenapadlo ho to, nedošlo mu to očividné, nevzpomněl si, odkud ty pocity beznaděje přicházejí, neuvědomil si, že stále potřebuje znovu seslat Patrona.

(A pak už bylo příliš pozdě.)

Bystrozor Li a bystrozor McCusker přemístili židle kolem stolu, aby to mohli spatřit oba najednou – nemaskovanou, mrtvolně hubenou hrůzu, která přiletěla, aby se mohla vznášet venku před oknem; z toho pohledu už je začínala bolet hlava.

Oba slyšeli ten hlas, zněl jako by dlouho mrtvé tělo promluvilo, a jeho slova už sama dávno zestárla a zemřela.

Mozkomorova řeč drásala jejich uši, když pronesla, "Bellatrix Blacková není ve své cele."

Nastal zlomek vteřiny zděšeného ticha, a pak se Li vymrštil ze své židle, zamířil ke komunikátoru, aby zavolal posily z ministerstva, v té samé chvíli, co McCuker popadl své zrcátko a zběsile se snažil zavolat ty tři bystrozory, co vyrazili na patrolu.