Preklady fanfiction Harryho Pottera

Thin Line

KAPITOLA TŘETÍ

Probudila se pozdě, už bylo skoro poledne prvního chladného dne nového roku.

Vědomí se k ní vracelo jen pomalu, malátně. Zívala, protahovala se a užívala si sluneční paprsky, které na ni dopadaly. Trvalo jí dlouho, než si její dezorientované vědomí uvědomilo, že je něco špatně.

To se jí potvrdilo, když otevřela oči. Tohle nebyla její postel, tohle nebyl její pokoj a tohle vlastně vůbec nebyl její byt – ani její pyžamo. Když se na té cizí posteli posadila, ihned si všimla, že na má sobě má černé pyžamo… pánské černé, hedvábné pyžamo.

A taky ji celé tělo bolelo.

Určitě to byla bolest… ale nebyla tak nepříjemná.

Ne, cítila… neznámý, ale přesto skutečný pocit spokojenosti, která tu bolest doprovázela. Měla pocit, jako kdyby prošla tréninkem v peklu. Bylo to náročné, ale také obohacující.

Musela se smířit s tím, že více či méně přesně věděla, co se stalo.

O bože! O BOŽE! Co jsem to udělala?

Čekala, že ta myšlenka bude doprovázená návalem hrůzy, ale ne, pocítila spíš zvědavost a neuvěřitelný údiv.

Co to udělala? Prožila ohromně intenzivní zkušenost, fyzické vyčerpání, nestydatě smyslný zážitek na celý život. Snažila se přijít na to, kolikrát včera dosáhla vyvrcholení, ale nemohla. Její ruměnec se prohloubil. Ona to nedovedla!

Vymotala se z přikrývek a posunula se ke kraji posteli, což chvíli trvalo,  vzhledem k tomu jak velká ta postel byla. Malfoy vedle ní v posteli neležel a nebyl ani nikde v místnosti. I když si její jistá část oddechla, byla tu ještě druhá, která… se cítila… zklamaná.

Vážně jsem neočekávala nic jiného… že ne?

Vystrčila nohy z postele a postavila se. Jednu ruku si nepřítomně přitiskla tam, kde měla žaludek. Tam, hluboko uvnitř, cítila pálivou bolest. Merline, to byla noc! Věci, co dělal… co dělali…

Ospale, napůl v mrákotách, se vydala do obývacího pokoje. Jak šla, všimla si, že pyžamo jí sedí. Draco byl velký a svalnatý muž… to pyžamo jí mělo být volnější, ne? Zakouzlil ho tak, aby jí sedělo? Vůbec si nemohla vzpomenout, jak se na ni vůbec dostalo, ale měla pocit, že ho vážně upravil.

Což bylo od něj… podivně pozorné.

Přejela si rukou přes rozcuchané vlasy. Když vstoupila do obývacího pokoje, zalila ji vlna překvapení. Na jídelním stole na ni čekala velká snídaně, oblečení měla čisté a složené a, v případě punčoch, i spravené. Šaty, spodní prádlo, všechno měla poskládané v úhledných komínkách na opačném konci místnosti a navrchu toho ležela bílá obálka.

Přešla místnost, sebrala obálku a sedla si u stolu. Když se dotkla dřevěné židle, škubla sebou. Vážně to bolelo.

Nejdřív na obálku jen koukala, nalila si u toho pomerančový džus, pak z obálky vyndala jeden pergamen a dala se do čtení.

1.       Ledna 20—

Grangerová,

nejdřív ti chci poděkovat – děkuji, že jsi mě zbavila té příšerné bolesti hlavy včera a děkuji za vše, co pak následovalo. Slušně řečeno, včera jsem byl na špatném místě, na velmi špatném místě, následkem čehož jsem se nechoval jako gentleman. Omlouvám se za to, a  přestože povinnosti odvolaly pryč, zvu tě na snídani. Vrátím se kolem poledne a budu mít radost, i když si ji asi moc nezasloužím vzhledem k tomu, jak jsem se k tobě včera choval – když tě najdu pořád v mém apartmá. Rád bych dostal příležitost ti vysvětlit, jak jsem se včera ocitl v té části města a také své včerejší rozpoložení. Rozhodně ti nebudu mít za zlé, když odejdeš, ale…

Prosím, zvaž alespoň možnost zůstat.

D. Malfoy

P.S. Vážně, Grangerová? Tourettův syndrom, vážně?

Při čtení dopisu byla tak zabraná do úhledného písma Draca Malfoye, že si nevšimla ničeho jiného. Když dočetla s pocitem větší zmatenosti, než se kterou vstala, upoutalo její pozornost ťukání zobáků na okno. V transu se otočila ke zdroji svého vyrušení.

Na parapetu stály dvě obrovské sovy, které se na ni koukaly svýma obrovskýma očima. Obě načechral ledový lednový větřík. V té, která dělala hluk a poskakovala z nohy na nohu v marné snaze získat nějaké teplo, poznala sovu Harryho. Ta měla na noze umístěný dopis, na který Harry načmáral jedno slovo: urgentní.

Ta druhá byla Ronova. Nejen, že měla na noze dopis, ale také držela v zobáku růži a – dobrý bože, vážně to bylo ono? – měla kolem krku šňůrku s jejím zásnubním prstenem.

Škrábala na okno svým svitkem.

Hermiona se na ně dívala dlouhou dobu. Obě tam mrzly, chudinky. Měla by je pustit dovnitř, ale…

Oči jí skoro proti její vůli sklouzly k dopisu, co držela v ruce.

Na těch slovech, napsaných tady u stolu pečlivým písmem zatímco spala, bylo něco přesvědčivého. Zvlášť když srovnala i  minulou noc – náročnou, rozhodnou, vytrvalou – ruce způsobující modřiny, zuby pohrávající si s bradavkami a spousta energie, když ji vtáhl do propasti a zase vytáhl, ať už souhlasila nebo ne, znovu – a znovu – a znovu. Tváře jí zčervenaly jen při pomyšlení na to.

Nedokázala to k sobě sladit s osobou, která napsala tak pečlivé písmo. Tak odlišné stránky jedné osobnosti. Malfoy se rád jevil jako záhadný… (písmo stranou. Byl to ten samý rozmazlený spratek jako ve škole, kterého by poznala všude!)

A jestli Hermiona něco milovala, tak to byly záhady.

Hádanky k vyřešení.

Bože, pomáhej jí. Byla zaujatá.

Podívala se na dvě pomrzlé sovy na parapetu… a pak zpátky dolů na dopis.

Už bylo skoro poledne. Jestli má věřit tomu dopisu, Malfoy se brzy vrátí. Měla by napsat vzkaz Harrymu a Ronovi? Měla by si sebrat věci a odejít? Měla by odehnat sovy a počkat?

Začínal nový den, nový rok a nová rozhodnutí.

Znovu se podívala na sovy, které se na ni dívali teď už vyčítavě. A pak znovu na pergamen v své ruce.

Zhluboka se nadechla.

Zavřela oči.

A rozhodla se.

OoOoOoO

Finit!

Poznámka překladatelky: Moc a moc děkuji Twilly za ochotu a pomoc v nouzi nejvyšší :D