Preklady fanfiction Harryho Pottera

Turn Around to Receive Your Gift – Otočte se, abyste mohl dostat svůj dárek

Autorka: YenGirl; Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://www.fanfiction.net/s/7668736/1/Turn-Around-to-Receive-Your-Gift

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by YenGirl, czech translation was created by Patolozka. 

Popis příběhu: Na Boží hod Severus Snape vaří lektvar. Ví, že to vždy skončí úspěchem, na rozdíl od toho, že by Potter kdy opětoval jeho city. Odehrává se v Harryho sedmém ročníku. Ignoruje Albusovu smrt a lov viteálů.

ooOoo

Nakonec jsem měl Bradavice téměř jen pro sebe. Většina studentů opustila školu už před třemi dny, aby mohla strávit Vánoce se svou rodinou. V tomto okamžiku tady bylo jen několik zaměstnanců a hrstka žáků.

Kdysi býval Potter jedním z nich. Ale stejně jako v posledních dvou letech stráví letošní Vánoce on, Weasley a Grangerová v Doupěti. S příliš mnoha rudohlavci, přílišným množstvím jídla, dárků a samozřejmě v totálním blázinci.

Ne, že bych se o to staral. Nemám pražádnou chuť slavit vánoční svátky. K dvojitému špionovi by nesedělo oddávat se nechutnému veselí, sentimentálním koledám, příšernému vaječnému koňaku a celému tomu hloupému komercionalismu vůbec.

Ne. Raději se budu těšit ze samoty svého sklepení jako minule. O Štědrém večeru si přečtu poslední Lektvarový měsíčník. Na Boží hod uvařím uspávací lektvar. Minulý rok to byl také uspávací lektvar. A rok předtím. Vybudoval jsem si ze sebe ten nejubožejší případ nespavosti, který se objeví, jakmile se Vánoce přiblíží.

Jednu lahvičku za každou noc, kterou Potter stráví mimo Bradavice.

Jednu lahvičku za každou noc, když přemýšlím, jak mu je a co dělá.

Poslední lahvičku vždy užiji o Štědrovečerní noci, takže musím pak o Božím hodu vařit novou várku. Řekněme, že je to moje osobní… tradice. Ale není návyková, na rozdíl od této podivné fixace na… však víte.

Takže se teď, o hodobožovém ránu, nacházím ve své laboratoři. Všechny přísady pro uspávací lektvar už leží na stole, srovnané v přesném pořadí, v jakém budou potřeba. Už jsem to vařil stokrát, většinou pro ošetřovnu. Znám každý jednotlivý krok jako své boty.

Příprava lektvaru mě uklidňuje. Potřebuji klid. Tento rok ještě více, protože ta tíže na mé hrudi ještě vzrostla. Další kalendářní rok skončí jen za pád dnů. A s každým uplynulým dnem se jistý černovlasý zelenooký mladík více přibližuje dospělosti a vzdaluje se ode mě. Tím myslím z Bradavic.

Ale tohle ráno i ten známý a metodický postup selhává. Potlačené pocity sílí. Já je neochvějně ignoruji. Boží hod bude stejný jako v minulých dvaceti letech. Nic nebude jiné, kromě vzrůstající beznaděje, kterou pociťuji posledních pár let.

Protože zatímco ten spratek dospívá, já stárnu.

Tiché zaklepání na dveře mě donutí vzhlédnout a zamračit se. Pak si povzdechnu a vyzvu návštěvníka, aby vstoupil. Albus mi bez pochyby bude chtít osobně připomenout, že se musím objevit u svátečního oběda. Ale namísto toho je to Potter, kdo stojí u mých dveří. Zelené oči na mě hledí zpod bílé Santovské čepice z nepravé kožešiny, odvážně usazené na jeho nesnesitelně trčících vlasech. Zajímalo by mě, co to asi tak časně ráno popíjel, že mají jeho oči takový žár, takhle oslnivý. Přemýšlím nad tím, jak je možné, že dokážu být tak sentimentální jen po šálku své obvyklé kávy.

„Veselé Vánoce, profesore Snape,“ řekne s úsměvem.

„Veselé Vánoce,“ odpovím. Všimnu si, že se jeho tón stal zdvořilejším od toho osudného Štědrého večera před třemi lety.

Té noci přišel do ředitelny, právě když jsem ji opustil, abych si v koupelně opláchl své pálící oči. Té noci si všiml myslánky na stole a čirou náhodou tam spadl a uviděl vzpomínku, kterou jsem do ní vložil ani ne před půl hodinou.

Byl jsem zděšený, ponížený a zrudlý třemi odstíny červené, když jsem ho vytáhl a ječel na něj, že mi dal dodatečný důkaz o tom, že je arogantní, lstivý mizera přesně jako jeho otec.

Vysmekl se z mého sevření a zařval na mě, že jsem neměl být tak neopatrný, abych nechal své vzpomínky se jen tak povalovat kolem.

Vyštěkl jsem na něj, že jsem nevěděl, že přijde slídit do ředitelny.

Trval na tom, že mu není ani trochu líto, že to zjistil.

Zrudnul jsem dalšími odstíny té barvy a zaječel na něj, ať už k čertu vypadne.

Zkřížil si ruce na prsou a řekl, že nikam nejde.

Strávili jsme dalších pět minut zíráním na sebe navzájem, zatímco na nás všichni minulí ředitelé a ředitelky kulili oči z portrétů.

Nakonec jsem se ho zeptal, co hodlá dělat s vědomím, že jsem nejenom miloval jeho matku, ale také ji na kolenou prosil, aby opětovala mé city, a celou tu dobu jsem se klepal při představě své ubohé neopětované lásky rozmáznuté na předních stranách Věštce. Když odpověděl: „Nic,“ uplynula ještě celá minuta, než jsem byl schopen promluvit. Zeptal jsem se ho, co to jako znamená.

Pokrčil rameny a odvětil, že ho moje láska k jeho matce donutila si uvědomit, že jsem víc než jen umaštěný netopýr z podzemí, víc než jen nasupený mistr lektvarů z Bradavic.

Byl jsem příliš ohromený, abych to vzal klidně. Myslím, že i on byl, protože odešel, aniž by řekl cokoliv dalšího.

Vložil jsem si vzpomínku zpět do hlavy a uklidil myslánku na místo. Celou noc jsem byl vzhůru a přemýšlel, co Potter myslel tím slůvkem nic. Dal jsem mu do ruky tu nejostřejší čepel a prakticky jsem ho pozval, aby mi ji vrazil do hrudi.

Byl jsem rozhodnutý ho zcela ignorovat, dokud neodejde ze školy. Měl jsem ho znát lépe, protože když znovu začalo vyučování, zůstal po naší první hodině ve třídě. A opět odmítl odejít poté, co jsem na něj křičel. Po dalších pěti minutách vzájemného zírání si povzdechl, a pak zavrtěl hlavou.

Když jsem ho viděl se usmát, pomyslel jsem si, že už je připraven s nožem v ruce.

Místo toho zavolal tamtoho potrhlého skřítka, Dobbyho, a objednal čaj pro dva.

Posadil jsem se, ale jen proto, že jsem vyčerpal zásobu věcí, které jsem mu chtěl sdělit, a proto, že jsem nehodlal odejít ze své vlastní třídy. Bylo jen dobře, že jsem to odpoledne už neměl žádnou hodinu. Nikdy bych nepřipustil, aby mě někdo vidět popíjet čaj s Potterem.

Nad sendviči, máslovými koláčky a během nějaké neuvěřitelně ubohé konverzace vznesl žádost. Pozvedl ty oči k mým a upřímně mě požádal, abych v něm neviděl Jamese Pottera, ale Harryho. Jen Harryho.

Později toho odpoledne jsem si lámal hlavu nad tím, jestli mi ten spratek nepodstrčil něco do čaje. Nemohl, protože já jsem byl špionem po sedmnáct let. Čtrnáctiletý kluk mi nemohl žádným způsobem něco podstrčit. Ale musel, protože od toho okamžiku jsem v něm přestal vidět potomka toho arogantního surovce ze svého mládí, což bylo něco, co mě Albus nedokázal nikdy naučit.

Namísto toho jsem uviděl dítě na pokraji dospělosti, chlapce, který byl už téměř mužem. Duši, která vyrůstala zanedbávaná a nemilovaná a přesto vládnoucí podivuhodnou schopností milovat, odpouštět a chránit. Spatřil jsem osobu, kterou jsem začal obdivovat a respektovat. Viděl jsem někoho, kdo mě bez ohledu na to, jak vyčerpávající byly hodiny, úkoly či famfrpálové tréninky, nezapomněl alespoň jednou za týden na hodinu navštívit kvůli čaji, koláčkům, suchému humoru, nadnesené odpovědi a překvapivému smíchu. Poznal jsem někoho, kdo se naučit dívat se na moji minulost, na kruté zacházení, sarkastické poznámky a zamlklou povahu, aby namouduši uviděl touhu po společnosti a pochopení, což bylo něco, co nikdo jiný neudělal, kromě jedné – právě té osoby, po které podědil tyhle zelené oči.

A tak tady stojí, přímo přede mnou, právě teď, ve chvíli, kdy se snažím přežít týden bez něj. Zajímá mě, co chce. Vím, že to nebudu já. Nikdy bych nedoufal v takovou beznadějnou věc.

Zeptám se, proč je tady a ne v Doupěti.

Odpoví, že Moly Weasleyové došel elixír proti kocovině. A protože předem věděla, že nějaký bude potřebovat, zeptala se ho, jestli by nesehnal nějaká zlatoočka, aby jí dvojčata mohla ten lektvar připravit.

Dotážu se, proč je nekoupil v Prasinkách.

Zamžiká a řekne, že jsou Vánoce. Ve všech obchodech mají zavřeno.

Otevřu ústa a zase je zavřu.

Zamrká na mne těma obrovskýma zelenýma očima.

„Dobře,“ zamručím.

Zdvořile mi poděkuje a odejde dozadu do laboratoře, kde je sklad zásob.

Přidám do kotlíku prášek z jasmínu kvetoucího za noci a nechám směs přesně šedesát vteřin povařit. Ani více, ani méně. Ze skladu se ozve šmátravý zvuk a cinkot lahviček, jak se s nimi ledabyle hýbe. Zaskřípu zuby.

„Pottere,“ zasyčím. „Vy určitě nechcete, abych měl dojem, že se v mém skladu přehrabuje rozběsněný hipogryf, že?“

Zvesela se omluví. Já se otočím zpět ke svému kotlíku.

Uplyne padesát vteřin. Za mnou je úplné ticho. Odolávám nutkání se podívat. Špicuji uši.

Dalších čtyřicet vteřin. Zaslechnu tiché ťuknutí skla o sklo, jako by byl Potter velmi, velmi opatrný. Mělo by se mi ulevit. Ale neuleví.

„Pottere, co tam ten rozběsněný hipogryf dělá teď?“ zeptám se.

Neohrabaně odpoví, že právě užil lektvar proti běsnění. Zamrkám. Pak zarazím své rty, aby se stočily vzhůru.

Po třiceti vteřinách zaslechnu šustění rozmačkaných broučích nožiček následované téměř neslyšitelným: „Ups.“

„Pottere,“ zasyčím. „Co dělá uklidněný hipogryf teď?“

Opatrně pronese, že možná nohou srazil lahvičku s rozdrcenými broučími nožičkami. Opětovně zamrkám. Doporučím mu, aby mu dal kapky proti nemotornosti. Tichý chichot a já znovu odradím své rty od pousmání. Rozvzpomenu se, že rozmačkané broučí nožičky lze zachránit, zatímco tekutý roztok je ztracen navěky.

Dvacet vteřin uběhne. Zaslechnu hlasitější cinknutí skla o sklo následované podezřelým šplouchavým zvukem a ještě podezřelejším zvukem kapání tekutiny. Na to naváže hlasitější: „Ups.“ Prokleji se za svou předchozí myšlenku. Moje prsty hrubě svírají hranu stolu.

„Pottere,“ procedím. „Co ten klidný a údajně opatrný hipogryf udělal teď?“

Váhavě pronese, že možná příliš hrubě mávnul křídlem proti lahvičce s výtažkem z filtrované růžové vody. Pět galeonů za půllitr! Oči mi málem vylezou z důlků. Zaskřípu zuby a vyštěknu, že to je tedy škoda, že tam nemám lektvar na odstranění křídel.

Pohotově se omluví.

Uvolním sevření svých prstů a řeknu mu bez obalu, že mi dluží novou lahev.

Radostně souhlasí.

Přejde deset vteřin. Nutím svou mysl, aby zůstávala prázdná a nepředstavovala si další položky ze skladu. Rozhodně ne nestabilní listy rudoplamene, pečlivě zabalené v ochranném obalu z hadí kůže na vršku police, ani drahocenný rubínový prach v malinké skleničce zastrčené na konci druhé… ne. Přestaň.

Neslyším nic. Zadržuji dech. Srdce mi běží o závod. Špicuji uši. Stále neslyším nic. Možná – možná byl Potter nakonec opatrný. Ale zmijozelové neuznávají něco tak bláhového, jako je naděje.

Pět vteřin a jdu tam. Čtyři. Tři. Dvě. Jedna.

„Naše jsem to!“ zakřičí mi Potter radostně do ucha. Nadskočím stopu do vzduchu a téměř upustím míchadlo. Z nějakého choromyslného důvodu, který by možná mohl znát jen někdo jako Albus Brumbál, stojí Potter za mnou.

Zamíchám lektvar dvakrát po směru hodinových ručiček a nutím své ruce, aby se nechvěly. Pak míchadlo odložím. Lektvar se musí šedesát vteřin louhovat, než přidám další přísadu. Čekám, že Potter odejde. Už nemá žádný důvod tu zůstávat.

Ale on neodchází.

Otočím se, abych na něj zavrčel, že se nachází v mém osobním prostoru, ale když zjistím, že se dívám do třpytivých zelených očí, obrátím se zpět ke svému kotlíku, aniž by moje rty opustilo jediné slovo. Stále stojí za mnou. Blíž, než kdy stál.

Ne, já nedoufám. Nikdy jsem nedoufal. Naděje je jen pro nebelvíry.

Cítím ho. Sladký Merline, voní jako… Zavřu oči a rozechvěle se nadechnu. Jako letní vánek poté, co prošel chladným lesem a čerstvě pokosenou trávou a orosenou polní květenou.

Ano, politováníhodnými vedlejšími účinky lektvaru, který mi musel před třemi lety postrčit do čaje, je absolutní citový blábol, který si právě odříkávám – díky Merlinovi, jen ve své hlavě.

„Jste v pořádku, profesore?“ zeptá se. Jeho hlas je jemný. Znepokojený. A z dalšího poblouzněného důvodu ke mně přistoupí blíž. Tak blízko, že se mě jeho tělo dotýká.

Nedoufám. K ničemu by to nebylo. Z naděje nikdy nepochází nic dobrého, tak proč se tím zatěžovat teď?

Ale vnímám ho. Sladký Merline, je jako… Kousnu se do rtu a roztřeseně vydechnu. Jako ta nejhřejivější, nejjemnější flanelová přikrývka poté, co byla nahřátá a obtočená okolo promrzlých nohou, které nikdy nepoznaly teplo.

Proklaté vedlejší účinky.

„Je vám zima, profesore?“ zeptá se tím samým jemným hlasem. Jeho dech mne pálí do týla, protože jsem si stáhnul vlasy dozadu. Svazuji si je jen během vánočních prázdnin, když se kolem ten Potterovic spratek nemotá, protože ten upjatý účes můj nos ještě zvětšuje. Pokud to musíte vědět, tak potom v tichosti celý zbytek roku trpím, když mi dlouhé vlasy lemují obličej v pokusu, aby jej učinily trochu… snesitelnějším.

„Ne, není mi zima,“ procedím skrz zuby. Jsem ubožák. Ne, že by to chtěl vědět. Když mě hřejivé paže obejmou, moje oči se se zachvěním zavřou. Jsem si jistý, že sním. Potter by kolem mě nikdy neobtočil paže. Nikdy.

„Otevřete oči.“

Potterův hlas se chvěje. Já poslechnu a zjistím, že zírám na malý dárek zabalený v krabičce, držený v dlaních, které se rovněž chvějí.

„Co je to?“ dožaduji se. Nedoufám. To ne.

Zůstane na dlouhou dobu potichu, než odpoví.

„Otevřete to a zjistíte.“

Všimnu si, že se mu stále chvěje hlas. Natáhnu ruku, která je, díky Merlinovi, pevná, ale pošpiněná kvůli letité práci s přísadami do lektvarů. Otevřu krabičku, aniž bych ji předem zkontroloval kvůli šprýmům a kletbám. To musí být ta káva na lačný žaludek. Nebo Potterova blízkost. Na sametovém polštářku je kousek pergamenu ozdobeného Potterovým neuhlazeným škrabopisem.

„Přečtěte to,“ zašeptá.

Už jsem tak učinil.

Otočte se, abyste mohl dostat svůj dárek.

Zavrtím hlavou. Nemohu se otočit. Ne znovu. Vlasy mám stále svázané dozadu, pochopte.

„Otočte se,“ zašeptá.

Opětovně zavrtím hlavou. Nemohu. Nemohu doufat. Naděje jen zraňuje. Naděje otevře vaše srdce a nabídne je jinému, který se může rozhodnout, že jej naseká na kousíčky. Naděje znamená dát průchod vědomí, že nikdy nebudete tím, koho by mladý, vzrostlý a okouzlující nebelvír chtěl k Vánocům.

„Prosím, otočte se,“ zapřísahá mě třesoucím se hlasem.

Nevím, proč ho tentokrát poslechnu. Možná je to proto, že se mu třese hlas. Ne. Je to proto, že odložil krabičku a má ruce jen na mém pasu a naléhavě mě otáčí.

„Otevřete oči.“

Sevřu víčka ještě pevněji a zavrtím hlavou.

Nesmějte se, Pottere. Buďte laskavý. Vím, že já jsem nikdy nebyl. Ale já nejsem tak mladý jako vy, nejsem tak nezdolný, tak silný.

„Profesore? Nemůžete být přece… vyděšený?“

Samozřejmě, že nejsem. Ale zjišťuji, že stejně kývu.

„Nebuďte,“ konejší mě zastřeným šepotem. Cítím, jak svýma jemnýma rukama bere mou tvář do dlaní a zahřívá mi uši.

Nakonec otevřu oči, abych se setkal s těma zářivýma zelenýma očima, které mě sledují. Neodvažuji se mrkat, ne, když se usmějí a u koutků se jim objeví drobné vrásky. Všechno, co vím je, že vidí to, co vídám sám ve svém zrcadle každé ráno. Nažloutlou kůži, stále zamračený výraz, tenké rty, kolem nichž se vrásky letitým bručením jen prohlubují, a nos, který by neminul ani slepý, protože mám vlasy stažené dozadu.

Pak se ty oči přiblíží k mým tak blízko, až je vidím rozostřeně. Rty se přitisknou na mé. Hřejivé, pevné rty, které mi připomenou flanelovou přikrývku, která proletěla skrz les a trávu a polní kvítí, než byla zahřátá ohněm. Rty, které naléhají, abych otevřel ústa a přijal ten polibek. Tohle musí být také vedlejší účinek lektvaru, který mi před třemi lety Potter podstrčil do čaje, protože všechno, co dokážu udělat je, že se ho držím a podřizuji se. Předpokládám, že sten, který vydám, když se jeho jazyk dotkne mého, je bonus.

„Proč?“ zeptám se bez dechu v okamžiku, kdy polibek skončí.

Potter na mě hledí s hlavou nakloněnou trochu na stranu.

„Protože jsem doufal,“ odpoví otevřeně.

Užasle na něj zírám.

„Měl jste doufat v něco lepšího,“ řeknu mu vážně.

Usměje se jako někdo, kdo zná tajemství, které nikdo jiný ne.

„Vždy jsem doufal v toho nejlepšího,“ oznámí s bradou zdviženou a hlasem naplněným hrdostí.

A v jeho očích konečně vidím to, co vidí on. Muže poznamenaného zneužíváním a zraněného zanedbáváním. Muže obehnaného nepřízní a zpevněného mučením. Muže s odvahou a odhodláním a znalostmi. Muže ctnostného a zásadového.

Já… Nevidím ten stále zamračený výraz nebo vrásky nespokojenosti, dokonce ani nos. Vidím jen úctu, obdiv, lásku a nad tím vším naději.

„Veselé Vánoce, Severusi,“ pronese tiše.

„Veselé Vánoce, Harry,“ odpovím. A pak ho políbím. Jednou, podruhé, potřetí, než mu neochotně připomenu, že Moly čeká na svá zlatoočka.

Usměje se a řekne, že žádná nepotřebuje.

Pozvednu obočí a on se na mě ušklíbne.

Povzdechnu si a dovolím si pohlédnout na kotlík za sebou. Uspávací lektvar je zničený. Zapomněl jsem do něj přidat zbytek přísad. Ale nebude potřeba. Ne tyto prázdniny. Ani všechny naše budoucí.

Pochopte, Vánoce ke mně nakonec přišly.