Preklady fanfiction Harryho Pottera

AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA

ČÁST ŠESTÁ

Ten den bylo krásně slunečno. Vlastně by se dalo říct, že bylo skoro horko. Hermioniny podpatky bušily o chodník, ten zvuk se do léta nehodil. Bylo na čase zase nosit tenisky. Víkend proběhl jednotvárně, u tety nebyla. Teď, v pondělí, se cítila svěže. Tedy dokud neuviděla blonďatou kštici Malfoye, tehdy jí srdce zašlo nepříjemně bít. Když se přiblížila, pusa se jí otevřela do O.

Malfoy nebyl sám. Vedle něj stál vysoký štíhlý muž v uniformě komorníka, z kapsy mu koukaly zlaté hodinky. A držel deštník.

„Ou, zdravím, Grangerová,“ řekl Malfoy. Popošel tak, aby od něj byla na dva kroky.

„Malfoyi,“ oči jí přelétaly od jednoho na druhého.

„Aha,“ řekl, jako kdyby na té situaci nebylo nic neobvyklého. „Hermiono,“ slyšet své křestní jméno ji dost vyděsilo, „tohle je Jenkins.“

Trochu se na Jenkinse usmála. „Madame,“ řekl a sklonil hlavu.

„Er, jak se máte?“ zeptala se.

Se skloněnou hlavou jí odpověděl: „Docela dobře, madame.“ Jenkins se trochu otočil, stále ve vzduchu držel deštník. Pokud byl v rozpacích, že ho musí držet v takový teplý den, kdy nepršelo, nedal to najevo.

„Er,“ řekla zmateně. Podívala se zpátky na Malfoye, který si klidně protahoval ruce. „Co tady dělá?“ zeptala se ho šeptem.

„Jenkins? Drží deštník,“ vysvětlil jednoduše.

„Proč?“ zeptala se Hermiona.

„Abych mohl mít volné ruce, očividně,“ odpověděl. „Držet to je celkem únavné.“

Jemně přikývla, ale obočí jí stále zůstalo nahoře. „Nebylo prostě jednodušší… nevím, třeba nechat deštník doma?“

Podíval se na ni, jako kdyby ho to ani nenapadlo. Široce zívl. „Jednodušší možná, ale já nenávidím ničení tradic. Ty to snad máš ráda?“ Hermiona se kousla do rtu, nebyla si jistá odpovědí. Malfoy stejně nečekal na její reakci. „Máš na sobě novou vůni, Grangerová?“ zeptal se.

Těžce polkla. „Ty… všiml sis?“ Toho ne moc promyšleného nápadu, který ji ráno přiměl na sebe naplácat trochu voňavky, teď litovala.

Přikývl. „Líbí se mi. Co to je? Máta a pomerančová kůra?“ Hermiona přikývla a doufala, že se jejím tvářím vrátí normální barva. Nestalo se to moc rychle. Malfoy se sklonil a čichl si. „Ano, velmi hezká.“

„Takže,“ řekla, když si byla jistá, že už neplácne nějakou blbost, „jaký jsi měl víkend?“

Pokrčil rameny: „Nudný. Šel jsem na tři párty s třemi nudnými kapelami. Co ty?“

Zdálo se, že Hermioniny ústa se vymkla z kontroly. „Já, er, já jsem viděla divadelní hru.“ Byla to na půl pravda. Viděla tu hru v televizi, sama, a jedla u toho brambůrky…

„Byla dobrá?“ zeptal se. Přikývla. „Vždycky jsem měl rád divadlo.“

„Já taky.“

Malfoy zapískal. „Víš, co to znamená?“ Potřásla hlavou. „Máme něco společného. Prej, že to není možné!“

Ostýchavě se usmála. „Je to zázrak,“ odpověděla. „Užíváš si své volné ruce?“

Trochu se usmál. „Ano, hodně. Můžu teď dělat tohle,“ strčil ji.

Předstírala šklebení. „Za co to bylo?“

„Oběť zábavy,“ usmál se. „Víš, co je to zábava, Grangerová, že?“

Dramaticky si povzdechla. „Ne, obávám se, že jsem to už úplně zapomněla.“

Ušklíbl se. Ruku jí obtočil kolem boku, zvedl ji a zatočil ji do kruhu.  Vykřikla. Když ji položil na zem, zadržela dech. „Teď to byla legrace,“ řekl jednoduše.

Dala si ruce v bok. Zamračila se, když se začal smát. „Nejen, že ses změnil, ty jsi taky víc pubertální.“

„Přestaň být taková upjatá. Já vím, že sis to užila,“ řekl a ušklíbl se na ni. Přátelsky se jí dotkl.

Falešně se na něj usmála, jako kdyby chtěla říct „Ty si ale blázen“, což ho jenom rozesmálo. Stále měl ruku na jejím rameni. „ To, jak trápíš Jenkinse, je ošklivé, když ho nutíš, aby takhle držel deštník,“ řekla po chvíli.

Přezíravě mávl volnou rukou. „Ty jsi ta, co o něm mluví, jako kdyby tady nebyl. Nevadí ti to, Jenkinsi, že?“

Jenkins se na ně otočil s tváří bez emocí. „Nevadí, pane.“ Otočil se zpátky. Hermiona se zamračila na komorníkova záda.

„Takže,“ řekl Malfoy, jako kdyby Jenkins vůbec neexistoval, „o čem budeme mluvit dál?“ poškrábal si bradu. „Našla u tebe má růže dobrý domov?“

Hermiona přikývla a snažila se nečervenat. Dala tu jedinou květinu do vázy na okenní parapet. V sobotu přišel Harry, řekl, že to vypadá hezky a chtěl vědět odkud je, zda má Hermiona nějakého tajného ctitele, kterého předtím nezmínila. Nejdřív neodpovídala, ale pak se ozvala: „Je ve váze.“

Malfoy se tajuplně podíval nejdřív doprava, pak doleva a nakonec z kabátu vytáhl růžovou růži. Hermiona trochu zrudla, jak jí ji podal. Nesnášela, když přemýšlela nad důsledky. „Děkuji,“ řekla a jemně se usmála.

Pokrčil rameny. „Růže pro růži.“ Něco uvnitř Hermiony zazářilo jako svíčka, čichla ke květině. „Tak pojede ten autobus nebo ne?“ Malfoy zabručel. Strčil Jenkinse do ramene a zeptal se ho, jestli ho neviděl. Úsečná odpověď zněla negativně.

„V kolik musíš být v práci?“ zeptala se Hermiona, podvědomě si zandala vlasy za uši.

Malfoy pokrčil rameny. „Mám ještě dobrou půlhodinu. V kolik ty musíš být doma?“

Odfrkla si. „Nemám zákaz vycházení. Je teprve jedenáct ráno. A pracuji až od čtyř,“ odpověděla.

Malfoy naklonil hlavu na stranu. „Kde vlastně pracuješ?“

„V Denním Věštci, jestli tomu budeš věřit,“ odpověděla. „Brzy budu editor.“

Souhlasně přikývl. „To je docela dobrý.“

„A co ty? Kde pracuješ?“ zeptala se zvědavě.

Malfoy se usmál. „Mám tu vůbec nejjednodušší práci na světě, jen proto, abych uspokojil PP. Ochutnávám zmrzlinu u Floreana Fortescuea.“

„A to tě zaměstnávají pět dní v týdnu?“

„Na celých deset minut,“ odpověděl a zasmál se. „Přesně práce pro mě.“

„Kolik ti platí?“ zeptala se s ústy dokořán.

„Mám tři srpce na hodinu. A protože pracuji asi jenom hodinu týdně, tak to moc není,“ stále se smál. „Ale vymyslel jsem arašídový karamel s čokoládovými třešničkami. Je to nejlepší výrobek.“

„To jistě,“ řekla stále nevěřícně.

Jenkins se na ně otočil. „Váš autobus, pane, madame,“ kývl na ně.

„Dobře, Jenkinsi,“ řekl Malfoy. „Máš volno.“

„Děkuji, pane,“ Jenkins zavřel deštník, podal ho svému pánovi a nechal je jejich vlastnímu osudu.

Když se připojili do fronty, přidržela si růžovou růži u nosu a jemně se nadechla. „Vidím, že se ti líbí,“ poznamenal Malfoy s mírným úšklebkem na tváři. Zdálo se, že je momentálně bezstarostný a uvolněný. Možná proto, že Jenkins odešel.

„To ano,“ odpověděla. „Bylo velmi milé, že jsi mi ji dal.“ Postoupili ve frontě o krok vpřed.

„Já vím,“ odpověděl.

„Velmi… neobvyklé,“ pokračovala.

Koutek úst se mu mírně zformuloval do úsměvu. „A to je dobrá věc?“

Hermiona nevěděla, jak by na tohle měla odpovědět, tak místo toho nastoupila do autobusu. Vzadu našli prázdná místa a posadili se. „Neodpověděla jsi,“ připomněl jí. 

„Je to těžká otázka,“ odpověděla. „Ale ano. Je to dobrá věc.“

Vypadal samolibě. Ruku měl položenou na jejím koleni, deštník ležel na druhé straně. Prsty bubnoval. „Co je tvojí tetě?“ zeptal se.

Ta otázka ji zastihla nepřipravenou. „Mimo stáří a artritidy? Nejsem si jistá. Minulý týden měla špatné období, ale teď vypadá celkem dobře.“

Malfoy se usmál zvláštním způsobem. „Zajímavé,“ řekl. Hermiona zvedla jeho ruku a přesunula ji ze svého kolena, ale on ji vrátil zpátky a dobromyslně ji poplácal.

Seděli spolu v příjemné společnosti po zbytek jízdy. Když autobus zastavil na její zastávce, vstala. Malfoy jí naposledy stiskl koleno. Opustila autobus s břichem plným motýly a růžovou růží přitisknutou k hrudi.

Poznámka autorky: Promiňte, že to trvalo tak dlouho. Konečně jsem dokončila The Witness and the Wife. Přemýšlím, že tady bude ještě jedna nebo dvě kapitoly. Kdybych chtěla, myslím, že bych z tohohle mohla udělat poslední kapitolu, ale bude to delší, myslím. Kdybych pojmenovávala tyhle kapitoly, řekla bych, že tahle by se jmenovala „Růže a kolena.“

Poznámka překladatelky: „Růže a kolena“? Jako vážně? Přemýšlela jsem, jestli by se to nedalo přeložit i nějak jinak, ale podle mě to není žádné ustálené spojení. Takže z toho vyšel takovýhle název…

Děkuji Kaitlin!