Preklady fanfiction Harryho Pottera

We Happy Few – Pár šťastlivců

Část pátá B: Vytváření vzpomínek

 „Možná že ty pocity, které zažíváme, když se zamilujeme, je náš normální stav. Zamilovanost ukazuje jaký člověk doopravdy je.“ – Anton Chekhov

Už to byly tři dny.

Tři dny naplněné spoustou kávy, silnou bolestí hlavy a velmi malým množstvím spánku.

A ona byla vyčerpaná.

Hermiona dělala všechno, jen aby na něj nemyslela. Ale pokaždé, když zavřela oči, objevil se obraz platinových vlasů a toho jeho atraktivního úšklebku. A vůbec nepomáhalo, že když už náhodou usnula, tak ji to přeneslo do těch chvil u bazénu. Byla tam znovu, její mokré vlasy se lepily jak na ni, tak na něho, držela jeho ruku a obklopovala je jen klidná voda. Její sny tak pokračovaly po dobu, která se jí zdála jako celé hodiny. A když se probudila, lapala po dechu, jako kdyby opravdu byla celou dobu pod vodou.

V koutku mysli chtěla najít nějaký důvod, nějaké vysvětlení pro tu věc, kterou našla, ale nemohla potlačit odpor, co jí při vzpomínce na to naplnil celé tělo. Takže místo toho na to nemyslela vůbec. Proti všemu, co věděla, proti celé její povaze se rozhodla věci nechat tak jak byly, aby se vyřešily samy.

Ale bylo čím dál těžší a těžší ignorovat myšlenky, které jí vířily těsně pod povrchem mysli. Už si čtyřikrát uklidila byt (v jednom dni to zvládla dvakrát), přerovnala si oblečení, rozhodla se, že se jí to nelíbí a přerovnala si ho znovu. A zrovna začínala posedmé číst Historii Bradavic.

Nepomohlo ani, že ji každý nepatrný zvuk nebo šepot donutil otočit hlavou a hledat známky po blonďatých vlasech. Pořád byl v její mysli. Číhal hned za rohem, aby nebyl vidět.

Jen málo věděla o tom, že se tak opravdu chová, jen co ona odejde z práce. Už nesčetněkrát se snažil dostat poblíž jejího bytu, ale vždy byl zastaven jedním z těch nejpokročilejších kouzel, se kterými se kdy setkal.

Takže proto ji sledoval. Byl vždy jeden blok a jedenáct lidí za ní. Ale i na takovou vzdálenost nemohl zabránit přívalu tepla z její přítomnosti. Snažil se nezírat na elegantní křivky jejích boků. Už se cítil skoro jako stalker. A Malfoyové jsou cokoli, jenom ne perverzní. Další pravidlo z Malfoyovského kánonu.

Když ji sledoval na chodbách až k její kanceláři, odvaha mu začala den ode dne slábnout. Jeho plán, i když si v něm byl jistý, nebyl podobný ničemu, co kdy dělal. Koneckonců byl ze Zmijozelu, to bylo jasně znát i z bystrozorských misí, které plánoval. Ale tohle – to bylo vysloveně nebelvírské.

Vypadala vyčerpaně, ale přesto se zastavila, aby pár lidí na chodbě pozdravila. Tvářila se vznešeně, jako kdyby bylo její povinností s těmi lidmi mluvit. To byl jeden z těch okamžiků, kdy v ní viděl někoho jiného. Měla tendenci si vzít od každého to nejlepší, na co přišla. Tenhle směšný výraz vysloveně křičel, že je Potterův. Pozoroval, jak vešla do kanceláře, okamžitě skopla boty a zakopla dveře.

 Nervózně si odkašlal, prsty nahmatal na krku medailonek (ano, konečně si přiznal, že je to medailonek) a pohnul se ke dveřím. Třikrát zaklepal a pak jen čekal. Slyšel uvnitř hluk, byl si jistý, že si v rychlosti nazouvá boty. Třikrát zaskřípala židle, než vstala. Po několika okamžicích zvolala: „Dále!“

Vstoupil dovnitř se vztyčenou hlavou, dopředu ho tlačila naděje. Když vstoupil, měla hlavu skloněnou nad nějakým papírem.

Odkašlal si, jasná známka nervozity. Okamžitě ten zvuk rozpoznala a vystřelila hlavu nahoru. Přes celý obličej měla vepsaný strach. Oči ji vystřelily ke dveřím, zjišťovala, jestli by mohla uniknout.

„Jen klid, Grangerová,“ řekl.

„Cože?“ zeptala se. „Takže tady nejsi abys… jak to bylo? Abys mě ‚nenáviděl, zesměšňoval a zničil‘ protože ‚mudlové jsou koneckonců nahraditelní‘?“

Snažila se, aby ta připomínka zněla krutě a kousavě, jako byla slova v té knize, ale hlas se jí zlomil v půlce věty, překypoval jí emocemi.

„Vlastně jsem přišel kvůli medailonku.“ Hlas udržel klidný, téměř monotónní. Ve skutečnosti měl ale pocit, že mu srdce za tu chvíli tak narostlo, že se ani nemohlo vejít do hrudníku.

Mohlo se mu to jenom zdát, ale viděl, jak se její zamračení prohloubilo. Možná protože si teď myslela, že je tady jenom kvůli pracovním záležitostem. Naděje v jeho hrudníku vzrostla, mohl cítit, jak plameny žadoní k útěku. Udržel si ale lhostejný výraz. Nemohl se poddat moc brzy.

„Potter a Weasley řekli, že se s tebou setkali kvůli medailonkům, vydedukoval jsem si, že bych měl udělat to samé.“

„To každopádně,“ zašeptala. Otevřela ústa, aby ještě něco dodala, ale nakonec jenom kývla na znamení, že by měl pokračovat on.

Odkašlal si ještě jednou: „Možná bude jednoduší, když ti to prostě ukážu.“

Podívala se na něj, ale on se s jejíma očima nepotkal. Chystala se podívat na nejšťastnější okamžiky ze života Draca Malfoye. Byla nadšená i vyděšená. Věděla ale, že uvidí něco výjimečného a ceněného, jako novou odrůdu květiny, která by byla jenom její. A to ji ještě víc vyděsilo.

Ani jeden nepromluvil, když medailon připravoval. Skřípání židle a cinkot medailonu, jak ho položil na stůl, jen přidalo na napětí.

Sedl si a podíval se na ni. Tentokrát to byla ona, kdo se vyhýbal pohledu. Zhluboka se nadechl a předtím, než úplně ztratil nervy, přitiskl palec na obě strany medailonku.

Vyhrnulo se něco jako dým a utvořilo obraz. Pozoroval ji, jak pozoruje jeho, jak utíká k dívce, kterou přepadli.  Byla to ona.

„Bez ohledu na to musíš přiznat, že bych jako rytíř v lesklé zbroji vypadal dobře.“

Když uslyšela ta slova, zavřela oči. Přes obličej jí přešel zvláštní výraz, u kterého si nebyl jistý, jak si ho má vyložit. Předtím než to ale vůbec mohl zkusit, otevřela oči a opět se zadívala na vzpomínku.

„To znamená, že já jsem dáma v nesnázích?“

Když se vzpomínka přiblížila ke konci a jejich ruce se spojily, nasadila výraz, který mu silně připomněl jeden z těch Weasleyho. Říkal mu „tvrdohlavý“.

Trochu se uvolnila, když vzpomínka skončila, ale jen do doby, než další začala. Zaznamenal na její tváři sotva znatelný úšklebek, jeho úšklebek, když ho Hermiona ve vzpomínce shodila do bazénu. Zapamatoval si tu chvíli, protože tam vypadala jako on. Cítil se dobře, když zjistil, že v něm našla věci hodné jejího kopírování. Vědomí, že část jeho přijala za svou vlastní, ho pozvedla.

Pozoroval, jak její obličej nabírá na nejrůznějších barvách, když medailon přehrával jejich intimní chvilku v koupelně, od rozepínání knoflíků přes polibky až k Mintyninu vyrušení. Několikrát se odvrátila, ale on ji nikdy nepřestal pozorovat. Vzpomínka skončila, když Draco odešel z pokoje. Pozoroval ji, jak si vzpomíná, co se stalo potom. Její tvář ztvrdla tak, že ho to málem donutilo k útěku. Pak ale začala další vzpomínka. Vůbec poprvé od ní odrhl oči. Sledoval, jak se obraz zamlžuje a věděl, že tahle „vzpomínka“ se ještě nestala. Tohle byla vzpomínka, kterou neviděl ještě ani on.

Podíval se zpátky na ni. V jejím obličeji svitlo něco, co se podobalo pochopení. Pomalé zasténání, které uslyšel, mu vrátilo oči na vzpomínku před ním. Vypadalo to, jako kdyby byla rozpitá obrazovka, obrázek byl rozkouskovaný, ale netrvalo mu ani pár minut, než si uvědomil, co se děje. Mužský sten byl následován výhledem na jeho nahou hruď. Objevila se na chvíli tma, ale pak hned uviděli jejich hrudě těsně přitisknuté k sobě. Drak a kniha úzce propleteny. Slyšeli láskyplný šepot: „Hermiono.“

Hermiona zalapala po dechu a okamžitě odtáhla jeho palec z medailonku. Obraz zmizel. Dotkli se, ale Hermiona se okamžitě odtáhla pryč.

„Vypadni,“ zašeptala.

„Cože? Hermiono…“

Otřásla se, když vyslovil její jméno.

„Tohle… tohle nic nemění. Prosím, odejdi,“ odpověděla. Její oči se zrovna zabývaly zkoumáním povrchu stolu.

„Nedělej…“

Přerušila ho, „Jdi, než porušíš ještě víc svých pravidel!“

Její hlas byl tvrdý a zoufalý. Trhl sebou, ale otočil se ke dveřím. Předtím ale sáhl do kapsy u saka a něco jí hodil na stůl.

„Myslel jsem, že bys ráda viděla nový Malfoyův kánon. Pracuju na něm od konce války.“

A pak odešel.

Poznámka překladatelky: A příště tu máme konec, kde nás čeká sklenice skotské, Malfoyovská pravidla a vysvětlení Hermioniných „vzpomínek“.

Děkuji Kaitlin :)