Preklady fanfiction Harryho Pottera

WE HAPPY FEW – Pár šťastlivců

Část čtvrtá B: Sluneční náruč

„Milovat a být milován je jako pocit být ozařován sluncem z obou stran.“ – David Viscott

Draco, který zrovna dával pokyny seřazeným domácím skřítkům, se uvnitř zmítal rozpory. Ti zmutování motýli se vrátili a ubytovali se v jeho hrudi. Nechali ho mírně roztřeseného. Ale tohle byli dobří zmutovaní motýli, protože spolu se sebou přinesli i představu Hermiony Grangerové v plavkách už jen za hodinu.

On na sobě měl plavky a také bílou košili bez rukávů. Zjistil, že se dívá na hodinky. Sledoval ručičku, jak se stále pohybuje dopředu a nutil se do klidu. „Malfoyovi jsou vždy trpěliví“ to říká pravidlo 22.

Brzy se objevilo hejno zrzků a on byl vtáhnutý do objetí paní Weasleyové, za něž byl ke své zlosti vděčný.

„Jsi tak hodný, že jsi nám dovolil uspořádat tu oslavu tady. Ron je posledních pár dnů bez sebe nadšením,“ usmála se Molly.

„Nic to není, Molly,“ odpověděl Draco. „Dělám to rád.“

Molly se ho právě chystala už po čtvrté obejmout, když se objevila i dvojčata.

„No, mami,“ začal Fred. „Jestli Draca obejmeš ještě jednou, ten kluk, co má dnes narozeniny, možná začne žárlit.“ A odvedl ji zpět.

Fred a George se usmáli a otočili se na Draca, „Nemáš za co, kámo. Kdybychom ji neposlali pryč, mohla by tu stát a objímat tě ještě hodinu.“

Draco se zasmál a oběma dal kolem ramen ruku.

V tu chvíli se Harry a Ron zasmáli a udělali nějaký společný pohyb, který vypadal totálně směšně.

Draco si odkašlal: „Je tu na mě trochu moc štěstí, jestli víte, co tím myslím. Co byste řekli na trochu nápojů?“

Dvojčata reagovala dvěma stejnými kývnutími a během několika minut byli obdařeni trochou limonády s něčím navíc. Alkohol uvolnil tu trochu napětí, co měl v hrudi, a udělal zázraky s jeho nervy.

„Hermiono!“ zařval Ron. Dracovi nebylo potřeba připomínat její příchod. Něco v něm ji mohlo cítit stejně tak, jako mohl cítit paprsky slunce. Její přítomnosti předcházelo teplo a jas světla, které dělaly divné věci s nejtemnějšími kouty jeho srdce.

Draco odolal nutkání se otočit tak rychle, jak jen mohl. Snažil se zachovat si svůj klid a rezervovanost.

„Hermiono, kde máš plavky?“ slyšel Draco Potterovu otázku.

„Rozhodla jsem se, že dnes plavat nebudu,“ odpověděla tak autoritativně, že se to nikdo nepokusil zpochybnit.

Dracovo vzrušení opadlo. Jeho poněkud sobecké naděje toho dne byly zmařeny. Znovu si usrkl pití, uklidnil se a pak se otočil. Při pohledu na ni se mu rozšířily oči. Ti obrovští zmutovaní motýli se najednou rozletěli, což ho přimělo, aby klopýtl dopředu. 

Měla na sobě ty žluté šaty.

Pozoroval ji, jak šla. Látka jí elegantně obtočila stehna, která zpevnila válka. Její oči procházely přítomné lidi, jemně kývla na ty, kteří jí oční kontakt opětovali. Také na něj kývla, ale neuznala ho hodného toho, aby se na něj podívala na delší dobu, než byl ten nejmenší okamžik.

Pořád byla naštvaná, že odešel. A její vztek byl ještě zdvojnásoben tím, jak se jí dostal pod kůži v Doupěti. Odmítla možnost, že by se jí líbil. Takže začala se svojí obrannou strategií číslo jedna: vyhýbání se.

Rozhořčeně se nafoukl a rozhodl se, že na konci večera od něj nebude moct odrhnout oči. Pokud Dracovi chybělo něco, co se týče žen, pak to byla schopnost rozeznat lásku a válku. Byl jako malý kluk na hřišti, který chtěl, aby si ho holky všímaly, i když to znamenalo, že by je měl tahat za copánky.

Začal se pohybovat blízko kolem ní, vedl rozhovory s každým, kdo byl v její blízkosti, ale nedočkal se od ní žádné odezvy. Vyčerpal už všechny vtipné historky, co měl v zásobě, začínal se blížit rekordu o nejvíc pronesených vtipů za hodinu. Ale pořád nic.

Rozhodl se, že o trochu zvýší šance.

„Weasleyi!“ zakřičel. Několik zrzavých hlav se otočilo a ona taky, i když mu věnovala jen nezaujatý pohled.

Nenápadně se na ni natočil, sundal si košili, čímž odhalil svůj hladký bílý hrudník.

„Lidi, tohle je párty u bazénu. Rone, tohle jsou tvoje narozeniny, takže můžeš skákat první.“

Ron si také sundal košili a s něčím, co se podobalo bojovému výkřiku, skočil do bazénů. Draco šel hned jako další, jeho tělo se prohnulo v elegantním skoku.

Hermiona musela zavřít oči, aby nezírala na ty svaly, které se vlnily v pohybu. Připomínalo jí to elegantní let holubice, tak se jeho tělo pohybovalo. Ale nemohla mu dát to uspokojení, že by připustila, aby to věděl.

Když se Draco vynořil z vody, na čele měl přilepené mokré vlasy, povídala si zrovna s paní Weasleyovou. Draco přimhouřil oči, jeho odhodlání se zdvojnásobilo.

Draco se ji snažil nalákat do první linie boje nebo v tomhle případě spíš závodu.

Nejdřív vyzval k závodu Weasleyho, jehož dlouhé končetiny, které se plácaly na vodě, byly jen sotva vhodnými soupeři pro jeho elegantní a vysportované končetiny. Vyhrál skoro o půlku bazénu.

Pak soutěžil s dvojčaty, ta ale udělala sotva jedno tempo, než se jejich pokus o závodění zvrhl v pokus utopit Draca. Vše ve jménu zábavy, samozřejmě.

Potter ho odmítl se slovy: „Už jsem měl dost potyček se Zmijozely, ve kterých jsem měl štěstí. Nebudu znovu pokoušet osud.“

Draco se zasmál: „Konečně jsem se dočkal, že jsi přiznal, že to bylo jen štěstí.“

Zdálo se, že Dracova nová taktika je o dost úspěšnější. Měl pocit, že Hermiona není ten typ, který by obdivoval mužské projevy síly a hrdosti. A měl pravdu. Jeho vítězné plavání s ní nedělalo absolutně nic. Ale ten způsob, jak se jeho tělo pohybovalo, jak splynulo s vodou, to jí značně oslabilo kolena. To, jak ho ta voda obklopila, ji přimělo toužit, aby udělala to samé.

Když vypotřeboval všechny dobrovolníky na závod, Harry se rozhodl, že všechny naučí mudlovskou hru. Dva týmy po dvou klucích. Jeden stál druhému na ramenou a snažil se shodit toho z druhé dvojice.

Hermiona se chvíli dívala. A pokaždé, když sebou Draco neobratně plácl do vody, smála se tak silně, až jí stékaly slzy.

Hodiny rychle utíkaly, Ron brzy otevřel všechny dárky a zaměstnal se hltáním velkého kusu dortu ve tvaru famfrpálového hřiště, který skřítkové domu Malfoyů udělali speciálně pro něj.

Vůbec poprvé za večer se Draco našel ve stejné skupině, jako byla i Hermiona. Skládala se z Pottera, Longbottoma a jeho. Vesele se smála, Draco si liboval ve zvuku jejího smíchu, tak jasného a zvonivého. Jako vždy se mu ten zvuk podařilo zničit jízlivým komentářem směřovaným na Pottera, její smích přestal, aby byl nahrazen zlostným pohledem. Otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale Longbottom se rychle otočil a nechtěně do ní vrazil. Ztratila rovnováhu.  Draco se díval, jak padala dozadu. Žluté šaty se kolem ní nařasily jako paprsky slunce. Vypadala nádherně, její tělo nezastavil ani jemný odpor vzduchu, letěla lehce jako pírko ve větru.

Slyšel třesk a viděl, jak ji voda nenasytně obklopila. Jeho srdce odmítlo několik vteřin bít, dokud nevyplavala na hladinu. Vyplavala s kašlem, její kudrliny se přilepily na obličej i krk.

Slyšel, jak Neville mumlá omluvy. Ale nezaregistroval žádná slova, jak šel i s ručníkem k okraji bazénu. Natáhl k ní ruku, prostor kolem nich div nepraskl. Pohlédla na něj a pak se začala smát.

Miloval, když se smála.

Vložila svou ruku do té jeho a svět přestal existovat. Nezáleželo na tom, že ona byla dcerou mudlů a on synem Smrtijeda. Nezáleželo na tom, že se nenáviděli celé roky. Lidé kolem nich byli jen kusy scenérie. Tady a teď byli pouze oni, dva lidé ruku v ruce – jako kdyby vše právě začalo.

Trochu křivě se na něj usmála a na chvilku mu stiskla ruku. Cítil se jako by mu stiskla srdce. Usmál se na ni zpátky a viděl, jak jeho směrem vyslala úšklebek. Tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy v ní viděl sám sebe. Pak pocítil silné škubnutí a v dalším okamžiku přistál přímo vedle ní. Zhluboka se nadechl, nejenom kvůli blížící se srážce s vodou, ale i proto, že její ruka byla stále spojena s tou jeho. Vpadl pod vodní hladinu, otevřené oči ho chvíli pálily. Ale ta bolest stála za pohled na žluté šaty přilepené na její křivky, látka plavala na hladině a odhalovala tak víc než jen náznak jejích dlouhých nohou.

Stiskl ji jednu ruku a pak ji zatáhl pod vodu spolu s ním. Mohl říct, že se baví, protože na její tváři byl stále patrný smích. Přitáhl ji blíž k sobě. Její vlasy se rozprostřely na hladině, pokryly ji jako baldachýn.

Podíval se na ni a ona na něj. Ani jeden se nepohnul. Ani jeden nepomyslel na lidi kolem nich, kteří nebyli v tomhle vodním ráji. Prostě ztuhli v síle okamžiku a vydrželi by tak i několik dní. Draco se k ní naklonil, pomalu, a volnou rukou se dotkl jejích mokrých vlasů. Myslel, že i ona se pohnula k němu. Pak zamrkala a přes něj se přehnala nezkrotná potřeba dýchat.

Chytil ji volnou ruku a přitáhl si ji blíž. Dvojčata skočila do vody, čímž rozdělila jejich ruce, studená voda nahradila to teplo ruky.

Draco si všiml, že lidé kolem bazénu se smějí. Usmál se a pak i následoval smích. Kývl směrem ke schodům do bazénu a vydal se k nim, Hermiona ho následovala. Vynořil se z bazénu první, rychle popadl ručníky a jeden nabídl Hermioně. Miloval to, jak se na ni žluté šaty nalepily, ale zas tak se mu nelíbila možnost, že by to měl vidět i někdo jiný.

Vděčně ručník přijala, Draco viděl, jak jí zrudnul i krk.

Několik lidí je poplácalo po zádech a jeho škádlilo, ale po několika okamžicích se vzrušení ustálilo a všichni se vrátili k předchozím činnostem.

Vzduch mezi ním se zesvětlil radostí, ale zase ztěžknul něčím, co Draco chtěl definovat jako chtíč, ale něco mu říkalo, že to není to správné slovo.

Uviděl, že se zachvěla. Díky tomu si uvědomil, že slunce již dávno zapadlo a je obklopoval chladný vánek.

„Pojďme se dovnitř usušit dřív, než tady nastydneš,“ nabídl jemně.

Přikývla v odpověď.

Vedl ji přes balkónové dveře přímo ke schodům. Položil jí ruku na rameno, aby ji nasměroval, a všiml si, že ručník už je úplně prosáklý.

„Grangerová, ten ručník je úplně mokrý.“

„Já- já vím,“ zachvěla se.

Draco na ni zíral: „Tak ho sundej!“

Hermiona se začervenala a divoce zakroutila hlavou.

„Grangerová, nechci, aby mi bylo dáváno za vinu, že jsi chytila zápal plic. Zlatí chlapci by mě zabili.“

Znovu zavrtěla hlavou.

„Grangerová,“ řekl varovně, připravený z ní ten ručník i strhnout.

„Dobře, dobře,“ řekla. „Ale nesmíš se koukat.“

Draco zvedl obočí, ale nijak to nekomentoval. Poslušně se otočil zády a máchnul rukou jako by tím chtěl říct: „No tak se tedy pospěš.“

Slyšel, jak mokrý ručník pleskl o zem a ona vydechla úlevou.

Obrátil se, aby něco řekl, ale její ruka mu zatlačila hlavu v opačném směru.

„Nedívat,“ připomněla mu.

„Merline, Grangerová, já to chápu. Jen jsem chtěl říct, abys se mnou šla nahoru.“

Rozzlobeně vydechla, ale stejně ho následovala nahoru do schodů. Zastavil se u velkých dřevěných dveří a sáhl na mosaznou kliku. Dech se jí zasekl v hrdle, když si uvědomila, že jsou u jeho pokoje. Ze všech míst ji přivedl do své ložnice!

Byla ráda, že mu zakázala se dívat, protože teď nemohl vidět její rozpaky.

Ukázal směrem k šatníku a řekl: „Najdu ti něco suchého. Svoje šaty můžeš nechat tady, domácí skřítci se o to postarají.“

„To je nesmysl, Malfoyi,“ odpověděla. „Jen potřebuji hůlku, jedno sušící kouzlo by to spravilo.“

„To je nesmysl, Grangerová,“ napodobil její tón. „Sušící kouzlo by ty šaty zničilo. A já je rozhodně na tobě chci vidět ještě víckrát.“

Hermiona polkla přes ten knedlík, co měla v krku. A předtím, než se zavřela na záchod, něco zamumlala.

Draco hrabal ve svém šatníku, aby našel něco, co by na ní neviselo. Narazil na jednu ze svých oblíbených košil, pohodlnou a lehce onošenou, a pak mu svitlo. Když vzal košili a pár boxerek, měl v očích plamínky. Kousíčky mu začaly zapadat do sebe, kousky, které viděl v medai- v náhrdelníku.

Věděl, co bude následovat. Když klepal na dveře, srdce mu divoce bušilo.

„Našel jsem ti nějaké oblečení.“

Dveře se pootevřely a objevila se ruka. Vložil jí do ní oblečení, prsty jemně zavadil o ty její. Rychle zatáhla ruku zpět do koupelny.

Sedl si na židli, na tváři se mu objevil úšklebek. Čekal, až se jeho „vzpomínka“ splní.

A čekal.

A čekal.

A čekal.

„Ježiši, Grangerová,“ zvolal. „Píšeš novou verzi Historie Bradavic?“

 Uslyšel, jak ve frustraci vrčí. Se zvědavostí opatrně otevřel dveře do koupelny a vstoupil dovnitř.

„Malfoyi!“ vykřikla vyděšeně.

„V pohodě, nedívám se,“ řekl a zavřel oči. „Co ti trvá tak dlouho?“

Na okamžik se odmlčela, než odpověděla, jako by se styděla přiznat potíže.

„To ty pitomé knoflíky! Jsou na špatné straně!“

„To protože je to pánská košile, Grangerová,“ odpověděl a na krátko se podíval do zrcadla.

„To vím! A už jsem si myslela, že jsem konečně přišla té věci na kloub, ale zase jsem to zapnula špatně!“

Znovu se na ni podíval prostřednictvím zrcadla a viděl, jak se vzteká nad knoflíky. Bohužel byla do košile úplně zamotaná, neviděl ani kousíček z toho, co by viděl rád.

Ve chvilce se našel, že stojí nebezpečně blízko za ní.

„Můžu pomoct?“ zašeptal jí do ucha.

Bez jejího svolení sáhl na spodní část košile. Cítil, jak se prudce nadechla.

„Ani se nepodívám,“ řekl a rukama došel až na poslední knoflík.

Neodpověděla, ale cítil, jak roztřeseně přikývla, když se posunul k dalšímu knoflíku.

Pomalu se posouval knoflík po knoflíku, dýchalo se jim čím dál tím hůř. Těžký dech naplnil místnost kolem nich. Když se dostal ke knoflíkům na hrudi, otevřel oči. Dívala se na něj do zrcadla, její oči ztmavly.

Skončil u knoflíku, který byl přímo pod křivkou jejích ňader, zavřel oči. Zhluboka se nadechl a znovu je otevřel. Jejich oči se spojily v zrcadle, cítil, jak mu hoří tělo.

„Dívám se,“ zašeptal.

„Já vím.“

Jeho oči projely celé její tělo, pak se pomalu přesunuly k dalšímu knoflíku.

Jejich oči zůstaly uzamčené, když pečlivě zastrčil knoflík do odpovídající dírky.

Pravděpodobně by pokračoval i s dalšími, ale všiml si medailonku v podobě knihy na jejím hrudním koši. Rozhodl se, že by měl být vidět.

Sebral celou svoji vůli a o krok od ní odstoupil. Podíval se a okamžitě se mu vybavil obrazem ze svého náhrdelníku.

„Dokonalé,“ zašeptal a přistoupil o krok blíž. Tentokrát k ní stál čelem.

„Co?“ zeptala se, zřejmě ohromena tím, že ještě dokáže mluvit.

„Ty,“ jemně se dotkl límce košile. Dovolil, aby se jeho prst dotkl jejího krku na nejmenší sekundu. „V mé košili.“ Její oči se se zachvěním zavřely.

A pak ji políbil.

A v tu chvíli jako by ho obklopila sluneční záře svou hřejivou náručí.

Poznámka překladatelky: Ta poslední věta mi dala šíleně zabrat, nakonec jsem požádala o pomoc. Poslední větu tedy přeložila Elza a já jí za to děkuji. Je to moc hezký nápad :) A samozřejmě moc děkuji Kaitlin!

A příště nás čeká konec párty u bazénu, trocha nevolnosti a víc Malfoyovských pravidel.