Preklady fanfiction Harryho Pottera

AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

STRONGER

Kapitola devatenáctá

Poznámka autorky: Tolik jsem nenáviděla ten konec, že jsem ho musela změnit. Omlouvám se. Napsala jsem to ve snaze, udělat z toho příběh A žili šťastně až do smrti. Ale upřímně, pro mě to nefunguje. Ten způsob, jakým jsem rozvíjela děj až ke konci, mi prostě k přešťastnému konci nesedí. Takže se omlouvám všem romantickým čtenářům, ale budu se řídit svými instinkty a všechny vás zdeprimuju. Upřímně doufám, že až si dočtete můj změněný konec, pochopíte, co jsem myslela tím, že by nic jiného nefungovalo. Je skoro neskutečné, jak těžké to pro mě bylo napsat, ale kdybych to nechala tak, jak to bylo, byl by Draco ztělesněním povrchnosti a jeho postava by byla plná rozporů. Poslední kapitola, kterou jsem sem přidala, byla… rozhodující, mírně řečeno. Byla jsem smutná z toho, že jsem nemohla napsat něco víc spjatého s emocemi, i když slova a taky všechno ostatní se zdálo v pořádku. Nenávidím to. Nebudu lhát. Takže… takže omlouvám se za to, že dělám to, co dělám a končím, tak jak končím. Myslím, že by vám mohlo pomoct přečíst si celý příběh a pak teprve poslední kapitolu, asi. Dává to pak mnohem větší smysl a nezdá se to morbidně zbytečné. Každopádně. Skončila jsem. Děkuji za čtení.

Poznámka překladatelky: Už jste po tak dlouhém úvodu napnutí, kdo umře? O mně ještě uslyšíte na konci…

OOO

O dva roky později

Bílé zdi zazářily zeleným světlem, které nemělo nic společného se smrtí, ale vše společného se zničením. Tady jsme byli, dva z nás, dva beztvaří násilníci, jejichž jména byla nepodstatná, jejichž hůlky,  povahy a nemorálnost bylo jediné, co bylo důležité. Otec a syn, byli jsme na misi.

 Šli jsme po někom konkrétním. Po někom, jehož odvaha a vzpurnost byla vychvalována tou dobrou společností. Po někom, kdo žil na základě drobných detailů. Po někom, jehož hlas mě pronásledoval ve snech, po někom, jehož stín mě nikdy neopustil. Po někom, kdo mě znepokojivě a překvapivě jednoduše ignoroval, po někom s kým jsem nepromluvil jediné slovo už celé dva roky.

Byl jsem ohromený, když jsem zjistil, že zapomenout na ni je nemožné. Rezignoval jsem nad svým osudem; celý život v neexistenci. Nemohl jsem se ji dotknout, nemohl jsem ji mít, nemohl jsem s ní ani mluvit. Ale sami jsme si zvolili, i když jsme to vlastně nikdy nepřiznali nahlas.

Pár ukradených, váhavých polibků nedělá vztah. Po měsících jsem si uvědomil, že jsem nic nevzdal. Byla příliš zamilovaná do laskavosti, než aby se zamilovala do mě. Neznehodnotila by sama sebe, neznečistila by své svědomí tím, že by se se mnou stýkala. Cokoli se mezi námi stalo, cokoli nás okradlo o rozum a na chvíli, na tak krátkou chvíli, nás spolu spojilo, za to nakonec nestálo. Neměli jsme žádnou záruku, že bychom spolu byli šťastní. Neměli jsme žádnou záruku, že překonáme naše rozdíly a bude nám to fungovat.

A dokud jsem ji neuviděl, jak se schovává přikrčená za obrácenou pohovkou, s hůlkou připravenou v pohotovosti, kouzlo na špičce jazyka a její oči těkaly do všech směrů, vážně jsem věřil, že jsem měl právo tehdy odejít.

Díval jsem se na ni, na její hladkou porcelánovou pokožku, kterou odhaloval její půvabný krk. Díval jsem se na ni a věděl jsem, že jsme se oba mýlili.

Uvědomil jsem si, že jsem od všeho utekl. Od Pansy, od Temného Pána. Utekl jsem od těch šílených temných oslav, od muže jménem Timothy Davison. Utekl jsem od Weasleyho a od těch důvěřivých prvňáků. Zapečetil jsem svoje utrpení a utekl od ní pryč. Ale co mě nakonec stmelilo, co doopravdy sjednotilo moje neštěstí, byl útěk sám od sebe. Myslel jsem, že utíkám od své vlastní slabosti, že se vzdávám předtím, než padnu. Myslel jsem, že dělám dobré rozhodnutí, pevné rozhodnutí, zralé rozhodnutí.

Myslel jsem špatně.

Ale ta realita mě dostihla, zrovna když mě někdo chytil za loket a zašeptal do mého ucha.

„Draco! Na co zíráš? Mrháš časem. Není tady, pojďme to zkontrolovat vedle.“

A pak se vydal třískami, co zbyly z dveří, které jsme jen před pár minutami otevřeli, z místnosti. Já jsem zůstal na místě, ne ale z nerozhodnosti. Nemohl jsem se pohnout, protože se na mě konečně podívala.

Jen co můj otec vyslovil mé jméno, celé její tělo se napnulo. Když ke mně vzhlédla, naše oči se setkaly, v těch jejích bojoval chlad a teplo. S naprostou jistotou jsem věděl, že tohle je moje jediná šance napravit tu chybu.

Ale o pár metrů dál stál muž, který ji chtěl zabít. Kdyby ji našel, zabil by ji a já bych ho nemohl zastavit. Nemohl bych ji zachránit.

Ta ironie byla dokonalá; jednou, jen jednou jsem nechtěl zmizet, nechtěl jsem utéct pryč, ale jen jednou, jednou jsem musel. Kdybych sebral každou svou malou špetku vůle a opravdu se otočil, už bych ji nikdy neuviděl. Už bych se nikdy nemohl podívat do jejích očí a vidět vášeň, inteligenci, humor, život. Nikdy bych nemohl položit ruce na její záda, přejet po křivkách jejího pasu, sáhnout si na její boky. Nikdy bych jí nemohl zašeptat jméno do vlasů, nikdy bych se nemohl nadechnout její vůně, když by se ke mně přitiskla.

„Před čím se snažíš schovat, Malfoyi?“ zeptala se mě jednou.

„Když to řeknu nahlas, stane se to skutečným, Grangerová,“ odpověděl jsem.

Nic nemohlo být skutečnější, než tento moment, pomyslel jsem si. Můj otec kráčel přímo ke mně, něco mi říkal, mi nařizoval, jako rozmazlenému poskoku, něco co mě přimělo zvednout nohy a spěchat za ním. Nevěděl, že koukám na zosobnění dokonalosti. Nevěděl, že jsem připravený to konečně udělat.

Bylo vážně vtipný, jak jsem byl připravený udělat správnou věc, otočit se a ušlechtile odejít.

Nechat ji schovanou a zachránit jí tím život. Ale něco v tom, jak se na mě s úlevou podívala, v tom, jak se její postoj uvolnil, když si uvědomila, že se zachovám předvídatelně hrdinsky, žalostně a citlivě, mě donutilo si vzpomenout na ty doby, kdy jsem byl bezohledný, lehkomyslný, chabě poddajný zastánce osudu.

Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem se styděl za své chování. Kolikrát jsem se vyhnul pohledu do zrcadla, jen abych nemusel čelit pohledu na svou tvář. Vzpomněl jsem si na pocit méněcennosti, když jsem s ní byl u jezera. Vzpomněl jsem si, že podívat se do jejích očí mi dalo tolik práce, jako vyšplhat na horu, taková to byla vyčerpávající zkušenost. Vzpomněl jsem si, že jsem se ani neobtěžoval zabývat se úpadkem svého svědomí. Ani mě to nenapadlo, dokud na mě neukázala a nepřinutila mě cítit se špatně.

Vzpomněl jsem si na ten hrozný, den v knihovně, když jsem ji doopravdy naposledy viděl.

Vzpomněl jsem si, jak jsem byl umlčen šokem, pochyby, vztekem a tisícem dalších emocí, které jsem nemohl identifikovat. Vzpomněl jsem si na pocit oslabené morálky, na pocit sebezhnusení, můj vnitřní posměch, že si vybrala je přede mnou. Vzpomněl jsem si, jak jsem jí pohrdal. Vzpomněl jsem si na její součastnou krásu a na lítost chvíle pochopení; nenáviděl jsem ji od začátku, nenáviděl jsem ji natolik, že jsem začal uvažovat, zda to není smysl mého života. Nesnášel jsem ji a její zavrhnutí každého zdání klidu a štěstí. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem si to, že mě přitahovala, jen nenamlouval, stejně tak i její růžové rty. Mohl jsem si to splést s nepodstatnou pomstou.

Vzpomněl jsem si, že jsem to předstíral. Vzpomněl jsem si, že jsem byl v pořádku, úplně v pořádku, přes den jsem nebyl unavený a v noci jsem netrávil čas psaním stránky za stránkou o tom, co jsem ji chtěl říct, co jsem chtěl říct komukoli, kdo by se zeptal, co je špatně. Stránku za stránkou, jak nic není v pořádku, jak je všechno opravdu nesmyslné.

A pak, když to bylo hotovo, když by mé prsty klidně sevřely pero za plného denního světla, které se rozprostíralo na nebi, našel bych krb a hodil bych jednu stránku za stránkou do horkých plamenů a celou dobu bych myslel na to, jaké je to být silný, vychutnával bych si svůj emocionální konflikt, držel bych se svých nepříčetných zranění, která jsem opustil.
A skutečně, tak to bylo.

Vzpomínka, jemná a vybledlá, mi vytanula na mysli:

 „Proč si přišel sem dolů?“ Její hlas byl opatrný, zvědavý nežádoucím narušením.

Díval jsem se přes hladinu jezera, potěžkal jsem si oblázek, který jen čekal na to, aby byl vhozen dovnitř. Bylo po půlnoci a já byl zahalen ve své podlosti. Zakryl jsem svoji narušenou morálku, mravní zaváhání, a ujistil jsem se, že nemůže vidět mojí nerozhodnost. Nemohl jsem riskovat, že zjistí důvod mé mrzutosti.

„Protože to tady mám rád,“ odsekl jsem a hodil na ni přes rameno zlostný pohled, právě včas, abych viděl, jak sebou trhla. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že se nikdy nedozví, že mé srdce vynechalo úder, když se otřásla, že se mé ruce zpotily a v krku mi vyschlo.

„Je to hezké, že? Dělat to, co se ti líbí,“ řekla jemně, otázka mírně prověřovala moji náladu.

„Ještě milejší je donutit lidi dělat, to co chceš, aby dělali,“ odpověděl jsem pevně.

Nechystal jsem se znovu odejít – nechystal jsem se ji zachránit.

Chystal jsem se zachránit sám sebe. Chystal jsem se být silnějším, ne pro ni, pro Pansy, pro mého otce nebo pro Temného Pána, ale pro sebe. Chystal jsem se dokázat, jednou pro vždy, že můžu být pokrytec, nepřítel, ten špatný a pořád být šťastný. Pořád být hrdý. Pořád být silný.

„Děkuji,“ přistoupil jsem k ní o krok blíž. Její oči se rozšířily zmatením, překvapením a dobře ukrytým strachem.

„Za co?“ zeptala se jemně.

„Za to, že jsi mě udělala silnějším. Za to, že jsi mi ukázala, že to potřebuji. Za… ukázala jsi mi jak,“ odpověděl jsem jednoduše. Moje mysl na ni křičela, ať se otočí a uteče. Ať namíří hůlku a skončí to se mnou. Ona se ale neotočila, neutekla a nesnažila se bojovat. Místo toho na mě jen zírala. V očích jí svitlo porozumění, svitla hrůza.

„Avada kedavra,“ řekl jsem. Shromáždil jsem všechnu svoji nenávist, která ve mně byla, všechen vztek z nejistot a planých slibů.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem s pohledem stále upřeným do jejích prázdných očí.

„Vždy jsem miloval,“ pokračoval jsem, ruka mi spadla k boku, hůlka mi vypadla na zaprášenou podlahu.

„A vždy budu.“

KONEC

Poznámka překladatelky: Překvapení? Já když jsem četla Stronger, tak jsem si myslela, že když je to tragédie, tak to skončí špatně, ale hrdinsky špatně. Ještě v poslední kapitole jsem si myslela, že Draco skočí před kletbu, kterou po ní vrhne Lucius, ale… no vy víte, jak to dopadlo.

Jen pro zajímavost, z angličtiny jsem přeložila 23 867 slov, což bylo celkem 48 stran.

Chtěla bych se omluvit, za ty nekonečné litanie, které jste na začátku mého překladu četli. Ale teď na konci mě to začalo hrozně bavit! Posledních pět kapitol jsem přeložila za dva dny – tak mě to chytlo.

Moc děkuji betě Twilly, která s tím tentokrát měla daleko víc starostí (vážně, moje poetické věty zkrátka nedávali moc smysl :) ), díky patří také tigy, autorce Andree, a všem kteří poctivě četli a obzvláště těm kteří komentovali.

Nashle u We Happy Few!