Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Kapitola jedenáctá

ooo

Poletíš daleko, ale jednoho dne mě vezmeš za ruku

Takže, když se zeptají, jak daleko láska dojde

Když bude moje práce hotová, ty tam budeš

Ten, kdo ví

ooo

Draco se sám pro sebe usmál, když zachytil její smích někde v místnosti. Byl to výrazný a krásný zvuk, který mohl poznat v každém davu. Pokračoval v naplňování svého poháru punčem a pak taky naplnil jeden pro ni, protože by to stejně od něj za chvíli chtěla.

Otočil se čelem k místnosti. Byla plná ministerských úředníků, lidí z nakladatelství a Hermioniných nejbližších přátel a její rodiny. Několik menších skupin si povídalo, uprostřed mnozí tančili. Byl stále ohromený, že její rodina souhlasila s jejich svatbou. Když vyrůstal, nikdy by takhle nechtěl žít, ale teď si jiný život ani nechtěl představit.

Rozhlédl se, hledal Hermionu. Uviděl, jak k němu míří a dech se mu zadrhl v hrdle. Byla prostě jednoduše okouzlující ve svých třpytivých, měděných šatech, tmavě hnědé boty a pléd v barvě modrozelené a mědi.

„Dobrý večer, krásko,“ řekl jí a podal jí šálek s punčem.

„Díky,“ řekla napjatě, trochu si usrknula a pozorně se kolem sebe podívala. Po chvíli se opět otočila na něj a věnovala mu opravdový úsměv. „Další výborná řeč, pane Malfoyi.“

Usmál se. „A ty jsi ho skvěle pronesla, jako vždycky.“

Hermiona v úsměvu trochu zaváhala a podívala se do svého poháru. „Další vynikající řeč,“ zopakovala tiše. Pak zatřásla hlavou a pohár položila na stůl. „Zatancuješ si se mnou?“ zeptala se a chytla ho za ruku.

„Jak si přeješ,“ propletl její prsty se svými. Vedl ji k tanečnímu parketu, ale drželi se při okraji. Ačkoli píseň patřila k těm rychlejším, oni tančili pomalu. Položila mu hlavu na hruď a on jí ruce obtočil kolem pasu. Kolíbali se úplně mimo rytmus, jako by slyšeli vlastní melodii.

Kdyby si to přála, byl by spokojený s tím, že ji může celou noc držet v náručí, ale po pár písničkách si všiml, že si utírá oči, tak aby si toho nevšiml. Zamračil se a sklonil se k jejímu uchu.

„Co se děje, lásko?“

Popotáhla. „Je to pořád stejné,“ ukázala na místnost kolem sebe. „Už je to pět let a pořád se konají večírky na Harryho počest. Oh, a tvoje cesta, jak se z toho dostat, je věnovat kopu galeonů na jednu z nejnovějších charit.“

Zasmál se. „Dnešek není o Harrym. Dnešek je o tobě a o tvé knize, která získala ocenění.“

„Doufám, že tomu vážně nevěříš, Draco,“ posmívala se mu. „Můj proslov byl asi jenom pět minut. Různí mluvčí ale mluvili skoro hodinu o Harrym, pak o historii téhle ceny, pak znovu o Harrym a těch úžasných věcech, které se za posledních pět let vykonaly na jeho památku.“ Odtáhla se od jeho rukou, byla příliš rozzuřená a ony jí omezovaly. „A ty to víš, Draco, myslím, že jediný důvod proč mi dnes udělili tu cenu, dnes, přesně pět let po smrti Harryho, jenom proto, aby mohli uspořádat večírek.“

Draco si povzdechl. „Já si myslím, že ti tu cenu dali proto, že si ji zasloužíš. Dávají ti ji, protože jsi řekla světu pravdu o svém příteli a protože jsi to udělala skvěle.“

Kousla se do rtu a zkřížila si ruce na prsou. „Ale četl doopravdy někdo v téhle místnosti tu knihu? Vím, že jsem víc než jednou řekla, že Harry by nikdy nechtěl, aby byl usazen na podstavci a že by nechtěl, aby bylo jeho jméno používáno za nejrůznějších okolností… použila jsem příklad bývalého ministra, který se snažil Harryho přesvědčit, aby podporoval ministerstvo během války.“

Draco ji vzal za ramena a podíval se jí do očí. „Některé věci se nikdy nezmění. Ministerstvo si nějak přisvojilo právo používat Harryho jméno a nic, co jsi udělala ty nebo Ron to nezměnilo. Myslím… myslím, že je čas, abys to akceptovala a šla dál.“

Hermioniny oči se zalily slzami a prudce se odstrčila z jeho dosahu. Otočila se a prohledala místnost, aby našla nějaký únik, ale viděla jenom lidi, kteří jí chtěli pogratulovat a pak si s ní připít na Harryho památku.

Položila si ruku na čelo a znovu si otočila k Dracovi. „Při Merlinovi! Draco, já nemůžu,“ řekla rozzlobeně. „Nemůžu od sebe odstrčit své přátele. Četl jsi recenze… chtějí mě očernit, říkají, že jsem blázen, že je to jen moje osobní msta proti ministerstvu. A i přes tyhle názory mi dá ministerstvo cenu? Dali mi to jenom kvůli Harrymu! Ale on si zaslouží víc než jen nekonečné oceňování, víc než tuhle falešnou cenu a já nepřestanu, dokud to nedostane!“

Pár lidí okolo nich se otočilo, jak Hermionin hlas nabíral na síle.

Dracův hlas zůstal pevný, jak mluvil. „Nemůžeš to udělat všechno. Některé věci nemůžeš kontrolovat a tohle je jedna z nich. Nech to být.“

Když mu odpovídala, její oči zářily vášní a vztekem. „Jak to můžeš říct?“ snažila se udržet svůj hlas pod hladinou křiku. Nicméně se víc lidí otočilo jejich směrem. „Předpokládá se, že ty budeš na mé straně!“

Zničil tu malou vzdálenost mezi nimi, když k ní přešel. „Samozřejmě, že jsem na tvé straně. Nemusíš se kvůli tomu zlobit.“

„Nejsem ani trochu naštvaná a ty to víš,“ zasyčela.

Chvíli se na sebe navzájem dívali, pak ji Draco vzal za ruku. „Pojď se mnou, rád bych ti něco ukázal.“ Jeho hlas a pohled byl tak ostrý, že Hermiona neprotestovala, jen se od něho nechala vést, když ji odváděl z místnosti.

Vzal jejich kabáty, Hermioně do něj pomohl. Odhodlaně se na ni podíval a pak je oba přemístil.

Objevili se na malém hřbitově. Hermiona zalapala po dechu a pevně se přitiskla k Dracově paži. „Kde to jsem? A proč jsi mě, u Merlina, vzal zrovna sem?“

„Tudy,“ řekl jen a táhl ji za sebou, dokud nenašel cíl. Postavil ji před sebe. „Řekni mi, co vidíš.“

„Draco,“ řekla třesoucím hlasem.

„Řekni mi to,“ přikázal jí téměř sarkastickým hlasem, jeho tón byl rozhodný.

„Proč, Draco?“ poprosila ho o odpověď. Skoro slyšel její slzy, u kterých hrozilo, že se jí vylijí ze zavřených očí.

„Protože je čas.“

Hermiona natáhla a pak tiše přečetla: „Harry James Potter. 1980 až 1999. Svět má k tobě nesmírný dluh.“

Draco ji uvolnil ze svého sevření, mírně zavrávorala a pak se silně opřela o jeho hruď. Objal ji. „Co to znamená?“ zeptal se do jejího ucha.

„Znamená to… znamená to, že Harry zabil Voldemorta.“

„Ano, ale co to ještě znamená?“

„Já ne…“

„Ta data. Co znamenají? Zvlášť to poslední.“

„Draco,“ slzy jí už volně padaly z očí. „Prosím, přestaň…“

„Ne. Ne, dokud to neuvidíš, Hermiono. Co ta data znamenají?“

„Je mrtvý!“ vykřikla, vztek provázel její slova. „Jsi teď šťastný? Řekla jsem to – Harry je mrtvý.“ Zhroutila se do jeho náručí a pak se svezla na kolena.

Draco si klekl na kolena také. Vzal její bradu do rukou, aby jí mohl vidět do očí. „Je mrtvý. A mrtví se nestarají o to, co se tady děje.“

Slzy se jí ustavičně nořily z očí.

„Harry se nezajímá o to, že je jeho jméno zneužíváno a jeho památka pošlapána. Když žil, zajímal se o tebe, Rona a Ginny. Dokud si ho vy tři budete pamatovat a milovat ho, je nedůležité, co si ostatní myslí.“

„Já… já jen chci, aby ho ostatní lidé znali,“ řekla. „Je to tak špatné?“

Draco se po dlouhé době usmál. „Ne, samozřejmě, že ne. A ty jsi to už udělala tím, že jsi napsala tu knihu. Je… úžasná, každé slovo v ní. Tvoje přátelství a láska k Harrymu je zřejmá na každé stránce. Lidé…“ odmlčel se, „ lidé, kteří tak zoufale chtějí Harryho ‚poznat‘, jsou nestálí jako vítr. Přečtou si tvoji knihu a budou říkat, že je to ta nejlepší kniha faktů vůbec. A další den uvidí článek v Denním věštci, který tvrdí… já nevím… že Harry miloval černou magii a budou tomu věřit taky.“

Hermiona se přes slzy hořce usmála.

„Nemůžeš k lidem mluvit, když odmítají poslouchat. Ministerstvo představilo Harryho tak, že lidi se toho drží… laskavý, skoro svatý. Nech je – ty máš Harryho. Přestaň bojovat v bitvě, kterou nemůžeš vyhrát, lásko. Zabíjí mě tě vidět neustále rozpolcenou.“

Jeho oči se setkaly s těmi jejími, teď v nich měla obavy o něj. „Oh, Draco,“ vrhla se mu do náruče. Pevně ji držel, přejel jí prsty po vlasech a políbil na temeno hlavy.

„Nejsem si jistá, jestli ho můžu nechat jít,“ řekla nakonec roztřeseně.

„Hermiono, nejsi jediná, kdo ho ztratil!“ Draco ji trochu odtáhl, aby se na ni mohl podívat. „Ginny si vzala před pár měsíci Blaise a Ron… Ron oceňuje Harryho svým vlastním způsobem, ale nelpí na něm tak jako ty.“

„Jsem vyděšená, Draco. Harry byl součástí mého života od doby, kdy jsem vstoupila do kouzelnického světa. Když ho nechám jít… budu jen já.“

Draco zvedl obočí a pustil ji, sedl si na zem. Nemohl ve svém hlasu zakrýt hořkost. „Jen ty, jo? Dám Gemmě vědět, kdy ji vyzvedneme od tvé mamky.“

Hermiona potřásla hlavou. „Víš, co myslím.“

„Ne, upřímně, já nevím. Nikdy to nebude ‚jen ty‘. Vždycky budeš mít Rona a Ginny a taky budeš mít mě. Vzala sis mě. Nebudeš to ‚jenom ty‘, dokud tady budu já a Potter,“ zasmál se. „Dokonce i pak budeš mít Gemmu a… cokoli, co život přinese.“ Natáhl a stiskl jí ruku. „Možná famfrpálový tým.“

Věnovala mu úsměv. „Nemyslela jsem to tak, že budu. Jenže když nechám Harryho jít, nechám jít i část sebe samé.“

Draco natáhl ruku a obkreslil linii jejího obličeje. „Nenechám jít ani jediný kousek tebe, Hermiono. Harry prostě bude muset pochopit mé sobectví. Odpustí ti, že si tě nechám celou.“

Slzy znovu zalily její oči, vzala jeho ruce do svých.

„Celá má minulost zahrnuje Harryho.“

„A vždycky to tak bude. Ale Harry nebude tvojí budoucností. Nikdy nebude,“ zasmál se. „Ne od toho okamžiku, kdy jsi mě políbila na ředitelství.“

Hermiona položila svoji ruku na jeho tvář a jemně mu začala třít palcem po kůži. Naklonil se proti jejímu dotyku.

„Samozřejmě, že ty jsi moje budoucnost,“ povzdechla si. „Dokonce i po všech těch letech jsem úplně neakceptovala, že Harry je pryč, ne skutečně.“ Podívala se na náhrobní kámen před sebou. „Ale on je. Máš pravdu, je čas ho nechat jít.“

Draco se usmál. „Naše dcera bude hladová.“

Přikývla. „Chtěla bych se rozloučit.“

„Chceš, abych odešel?“

„Ne,“ stoupla si a oprášila si ze šatů staré listy. „Chci, abys byl tady, se mnou.“

Draco se postavil a vzal do své ruky tu její. Stáli spolu před kopou hlíny pokryté čerstvým kobercem trávy. Pár barevných květů narušovalo jinak stejnou scenérii.

Stiskla mu ruku. „Ahoj, Harry,“ začala. Draco si nebyl jistý, že vůbec bude pokračovat, ale ona to po chvíli udělala. „Tady Hermiona. Přišla jsem se rozloučit. Vždy si tě budu pamatovat a zažili jsme opravdu skvělé časy mezi všemi těmi děsivými dobrodružstvími. Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu. Chybíš mi, já…“znovu stiskla Dracovu ruku, tentokrát o něco déle.

„Chci, abys věděl, že se mi vede dobře. Draco se o mě vážně dobře stará – nedělej si o mě starosti. Věřil bys tomu?“ v hlase jí bublal smích. „Malfoy! Ze všech lidí… teď je to taky moje jméno. Máme malou holčičku, Gemmu… je jí skoro jeden rok. A…“

Podívala se na Draca a tak ho zaskočila svým rozzářeným výrazem. „Nemohla bych být šťastnější.“

Usmál se na ni. „Ani já ne, Harry,“ dodal rychle a kývl hlavou směrem k náhrobku.

„Takže jsem to ty a já,“ podívala se na Draca.

„Dobře. Líbí se mi to.“

Obtočil kolem Hermiony své ruce a políbil ji na vrch hlavy. Aby se dostala do většího bezpečí jeho náruče, přiblížila se k němu ještě o krok. Stáli tam a koukali se na Potterův hrob. Jemný vítr kolem nich rozfoukal spadané podzimní listí. Pozdní odpolední slunce na ně vrhalo zlaté odlesky. Vysoko nad nimi odlétalo hejno ptáků do teplejších krajin.

Svět byl přesně takový, jaký být měl. Oni dva byli spolu. Všechno bude už jen dobré.

Poznámka autorky: Ještě jednou děkuji za přečtení! Pro ty, kteří jsou zvědaví, chronologické pořadí kapitol je 8, 3, 5, 2, 6, 1, 7, 4, 11, 9, 10. Myslím. LOL! Doufám, že jste si ty malé scénky z života Draca a Hermiony užili. Vím, že já jsem se při psaní zabavila! Nashle příště!

Poznámka překladatelky: Tak a je to konec… mě se tahle kapitola hrozně líbila. Jak jste na tom s dojmy vy :)?

Moc děkuji Kelly za pomoc a ochotu, děkuji také tigy a Jimmi (které dělala tenhle banner).

Nashle u další povídky (je vtipné, že to původně mělo být AAO, ale teď se budeme vídat spíš u We Happy :D )!

Flo