Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Kapitola desátá

ooo

Potřásám hlavou, směju se a říkám

Všechno šlo tak rychle

ooo

Hermiona seděla doma v knihovně a psala dopis svým rodičům. Bylo deset hodin a její dopis hýřil podrobnostmi, jako každý jiný. Od minulého týdne se toho hodně stalo, Charles a Emily budou chtít znát každou maličkost.

Když se dostala do poloviny týdne, vešel do místnosti její syn Nathan a postavil se za její židli.

„Ahoj,“ řekla a rozcuchala mu vlasy.

„Mami,“ odtáhl svou hlavu z jejího dosahu, „přišel ti dopis. Dal jsem sově, která ho přinesla, pamlsek.“ Natáhl k ní ruku s dopisem.

„Oh, děkuji ti,“ podívala se na obálku v jeho ruce a ihned rozpoznala rukopis své dcery. Bublalo v ní nadšení, protože věděla, o čem dopis bude. Usmála se a dopis od něj vzala. „Kde je tvůj otec?“

„Myslím, že je venku s Adelaide a Siennou.“

„A kde jsou?“ zeptala se.

„Asi na hřišti,“ odpověděl a podrbal se na hlavě.

Usmála se. „Samozřejmě, to by mě nemělo překvapit, že? Proč jsi nešel s nimi?“

Pokrčil rameny. „Cvičí.“

„Ah, tvůj otec je přesvědčený, že bude mít vlastní famfrpálový tým.“

„A viděla jsi Adelaide?“ prohlásil Nathan. „To se vážně nestane. Je mi líto, tati.“

Zasmála se. „Máš pravdu. Moc toho podědila po své matce. Co děláš ty?“

„Koukal jsem se na ně, ale myslím, že teď si budu číst,“ odpověděl.

„Dobře.“

„Možná si později můžeš zahrát se mnou.“

„Samozřejmě. To by bylo úžasný! Víš co? Pojď se mnou za tvým otcem. Potřebuju ho vidět.“

„Tak jo.“

Hermiona vstala od stolu a položila brk. Vzala Nathana za ruku, společně se vydali zadními dveřmi na zahradu, tou prošli a dostali se k hřišti. Hřiště bylo o dost menší, než to skutečné. Tři provizorní tyče koukaly ze země, hřiště vyznačené do půlkruhu.

 Sousedé si všichni mysleli, že je to trochu divné. Jejich dům byl však uprostřed polí, takže mudlové, kteří procházeli kolem, si všeobecně mysleli, že ty tři tyče, tyčící se nad jejich majetkem, jsou nějaký druh moderního umění.

Když ho našla, Draco právě rozdával pokyny jejich dvěma nejmladším dcerám. Cvičili zvednutí koštěte. Hermiona a Nathan se zastavili v malé vzdálenosti od nich. Jak je pozorovala, neubránila se úsměvu. Adelaide vůbec netušila, o čem Draco mluví.

„Myslím, že je v ní moc po matce,“ řekla a přešla ke své rodině.

Draco vzhlédl s frustrovaným výrazem na tváři. „Jo, taky si to myslím.“

Adelaide popoběhla ke své matce a objala jí kolena.

„Ahoj, zlatíčko.“ Pustila ruku svého syna, aby ji objala a zvedla nahoru, pak se podívala na svého muže. „Draco,… dostali jsme dopis od Gemmy.“

Jeho oči se rozšířily. „Skvělé!“

Věděl, že je to velký dopis, důležitý dopis. Oba se nemohli dočkat, až otevřou obálku.

„Mohli bychom… se teda podívat?“ zeptala se.

Draco se podíval na Siennu, která se s netrpělivým pohledem na svého otce vznášela několik metrů nad zemí. „Proč nevezmeš nejdřív  Laide a Nathana domů? Já tam budu za chvilku.“

„Dobře.“

Vzala Nathana za ruku a se zvednutou Adelaide se vydala do domu. Dovedla je do pokoje na hraní a plně je zaměstnala. Po pár minutách přišel Draco se Siennou, která se ke svým sourozencům připojila.

„Nathane, mohl bys na chvíli pohlídat své sestry? Já a tvůj otec se chceme podívat na to, co nám Gemma napsala.“

„Jasně, mami,“ odpověděl nepřítomně, ani nezvedl oči od toho, co měl před sebou.

Draco a Hermiona pospíchali z místnosti, jako by byli malými dětmi, které někdo přichytil na něčem, co by dělat neměli. Když pospíchali do nejbližšího pokoje, kde by se mohli posadit, nekontrolovatelně se smáli. Nakonec však ani k ničemu sedacímu nedošli, zastavili se v půlce chodby.

„Chceš to otevřít? Nebo mám já?“ zeptala se.

Draco ohrnul ret a upřeně se na obálku podíval. Pak prohlásil: „Otevři to ty.“

„Jsi si jistý?“

„Ano, absolutně. Chci, abys to otevřela.“

 „Dobře,“ řekla a nepotřebovala další povzbuzení. Roztrhla obálku a vytáhla z ní pergamen.

„Drahá mamko a taťko,“ četla nahlas.

„Bradavice jsou úžasné! Je to to nejfantastičtější místo, které jsem kdy viděla. Lepší než Příčná ulice, lepší než lékárna. Nejdřív jsem potkala Hagrida, ten nás vzal přes jezero. Všichni okolo byli ohromení, když znal moje jméno. Učitelé jsou moc milí a všichni se chovají přátelsky. Všimla jsem si, že se na mě pár lidí divně dívá, ale varovali jste mě před tím.

Každopádně, vím, že Vás hodně zajímá zařazování, takže bez dalšího prodlení Vám chci říct, že jsem byla zařazena do… Havraspáru.“

Hermiona přestala číst. „Havraspár?“

„Cože?“ vykřikl Draco a vytrhl jí dopis z ruky. Znovu si celou pasáž přečetl znovu. „Havraspár,“ řekl to, jako by to slovo slyšel poprvé a nevěděl, co přesně si pod tím představit.

Podívali se na sebe. „Jak se to stalo?“ zeptala se.

„Byla jako stvořená pro Zmijozel,“ řekl.

„Ne, byla hotový Nebelvír!“ odporovala mu.

„No, alespoň, že není v Mrzimoru.“

„Draco,“ zasmála se. „Havraspár!“

„Kdo ale vyhrál sázku?“ zeptal se jí.

„To nevím. Vsadil někdo na Havraspár?“

„Někdo určitě jo.“

„Lenka!“ vykřikla. „Ta byla v Havraspáru.“

„Merline, ta dostane tuny galeonů, že?“ v mysli začal počítat celý bank.

„Jo… jako jediná vsadila na Havraspár.“

Chvíli byli zticha, pak ale Draco ticho prolomil. „No, není to zase tak hrozivě překvapivé. Její matka je úžasně chytrá.“

Hermiona se usmála. „Její otec taky není zrovna hlupák. Koneckonců byl dost chytrý na to, aby získal její matku.“

„To je teda pěkný,“ usmál se na ni, nechal ji pár minut se bavit na jeho účet, pak ale vzal její tvář do dlaní a něžně ji políbil. Když se jí podíval do očí, neviděl v nich nic jiného než lásku, přetékající ven z jejího nitra.

„Dočti to ty,“ řekla mu jemně a podala mu ho.

„…zařazena do Havraspáru.

Holka, s kterou jsem seděla ve vlaku, byla zařazena do Zmijozelu. Po hostině za mnou přišla a řekla mi, že si byla jistá tím, že budu taky zařazena do její koleje. Řekla jsem jí, že o člověku nerozhoduje jeho jméno.“

Přestal číst, dopis mu spadl do klína. Podíval se na Hermionu, ta se na něj široce usmívala. „Vážně v ní něco je, že?“ zeptal se jí.

„To vážně je.“

Dopřáli si chvíli ticha a přemýšleli o tom, jak úžasná jejich dcera je.

„Nathan bude ve Zmijozelu,“ řekl Draco po chvíli.

„Vtipné, zrovna jsem chtěla říct to samé, akorát o Nebelvíru. Adelaide bude určitě také v Nebelvíru,“ povzdechla si. „Vlastně, abych byla upřímná, myslím, že bude Nathan ve Zmijzelu. Poznám to, já si jen přeju, aby byl v Nebelvíru. Sienna bude pravděpodobně taky ve Zmijozelu.“

Podíval se na ní. „Souhlasím s tebou ohledně Nathana i Laide, ale myslím, že Sienna bude ve tvé koleji.“

„Vážně? Proč si to myslíš?“

„Je jako ty – má lásku k životu a pohled, kterým vidí všechno nádherně,“ podíval se na ni, jeho oči zjemněly. „Ten tvůj pohled je jeden z pěti největších důvodů, proč jsem se do tebe zamiloval. Jsi čarodějka, ale přesto dokážeš být fascinována sněžením.“

Usmála se. „Už jsi ten dopis dočetl?“

„Ne,“ odpověděl a podíval se zpět na pergamen. „Skoro.“

„Jen se rozzlobila a odešla. Moc se těším, až začne vyučování, až můj dopis dostanete, budu už mít za sebou asi Přeměňování a Lektvary. Moc Vás miluji a chybíte mi, ale ne tolik. Nedělejte si o mě starosti, ano? Hádám, že pro mě bude těžké nefandit Nebelvíru nebo Zmijozelu, až začne famfrpál, asi nikdy nebudu zcela oddaná Havraspárskému týmu.

Chybíte mi

S láskou

Gemma“

Draco složil dopis a podal ho Hermioně. „Pro tvoji tajnou skrýš.“

Tázavě se na něj podívala.

„Vím, že máš v knihovně schovanou krabici s přihrádkou pro každé naše dítě. Schováváš si tam dopisy, obrázky… všechno, co pro tebe má nějaký význam a chceš si to pamatovat.“

Povzdechla si. „Rostou tak rychle! Gemmě už je jedenáct, Draco. Brzy Nathan odejde do Bradavic a pak taky Sienna a Adelaide…“

Vzal si její ruku. „A pak bude mít Gemma svatbu a my budeme mít vnoučata…“

„Ne!“ vykřikla se smíchem. „O tom ještě nechci přemýšlet!“

Draco ji objal a stiskl. „Dobře, lásko. Na to všechno ještě máme dost času. Myslím, že právě teď bychom si měli užít své děti v pokoji na hraní,“ vstal a napřáhl ruku. „Koneckonců, než se nadějeme, budou nám i oni posílat domů dopisy.“

Hermiona ho vzala za ruku a nechala se od něj vytáhnout na nohy. Na tváři měla jemný úsměv. Najednou Draca objala, svoji tvář zabořila do jeho hrudi.

„Co se děje, lásko?“

„Budeš mě držet, že? Nenechej mě jít.“

Znovu ji k sobě těsně přitáhl.

„Nikdy tě nenechám odejít.“

Několik sekund se ho pevně držela, dokud ji zrádná myšlenka, která se jí usadila na citlivém místě, neopustila. Pustil ji z objetí a pak za ní se smíchem běžel do místnosti s jejich dětmi.