Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Kapitola devátá

ooo

Ale někdy se zeptám měsíce,

kde nad tebou zářil naposled

ooo

Hermioně bylo špatně. Zvracela už čtyřikrát od doby, co se dostala domů.

Gemma a Nathan si o ni dělali starosti, řekla jim, že jí nic není. Lhala svým dětem a díky tomu se cítila ještě hůř.

Když se Draco vrátil z práce domů, seděla uprostřed gauče v obýváku a ruce měla přísně v klíně. Čekala na něj. Potom co vešel do místnosti, ani nevzhlédla.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekl svým smyslným hlasem, co používal v ložnici.

Otřásla se a znovu měla pocit, že bude zvracet. Nechala ho ale, aby ji políbil na tvář.

„Jaký jsi měla den?“ zeptal se a přešel místnost sundávaje si kravatu. „Kde jsou děti?“

„U Ginny,“ odpověděla.

Podíval se na ni se zvednutým obočím a usmál se. „Vážně? Co jsi nám naplánovala na dnešní večer? Manželské… aktivity?“ Sklonil se k ní a pokusil se ji políbit, uhnula hlavou. „Co se děje? Je všechno v pořádku?“

Hermiona zavřela oči a tak moc si přála, aby mohla vzít zpátky své impulzivní rozhodnutí si zaskočit do Příčné ulice na oběd a do lékárny. Když opět otevřela oči, našla Draca, jak ji pozoruje. V obličeji měl vepsané znepokojení.

„Já…“ začala, ale žaludek se jí zhoupl. Musela zavřít pusu a polknout.

Draco se posadil na konferenční stolek. „Hermiono, jsi v pořádku?“

 Zatřásla hlavou, z očí se jí vyvalily nové slzy.

„Co se děje? Děsíš mě. Prosím, mluv se mnou.“

„Viděla jsem tě,“ vyhrkla, dřív než si to mohla rozmyslet. To bylo lepší.

Zamrkal a jeho zamračení se prohloubilo. „Vážně? Kdy?“

„Na obědě.“

„Na mém nebo tvém?“

„Tvém. Mém. Chci říct, byla jsem na obědě a viděla jsem tě tam obědvat.“

Uvolnil se. „Oh, proč ses ke mně nepřipojila?“

Teď zamrkala ona. „Připojit se? Draco, viděla jsem tě. S… s tou ženou. Proč bych vás tak asi chtěla vyrušit?“ napůl křičela, napůl šeptala. Ale celkově byla vyděšená z toho, co jí vyšlo z úst.

„Viděla jsi mě? A co jsi viděla? Jak jím?“

Hermiona zaťala zuby. „Ne, tedy ano. Ale viděla jsem víc než to.“ Všimla si, že Draco už asi ví, kam míří a dostává taky vztek.

„A co to má přesně znamenat?“ zeptal se klidně, i když věděla, že je rozrušený. Postavil se před krb.

Slzy jí volně stékaly po tvářích. „Viděla jsem tě s ní. Co ještě dalšího potřebuješ vědět? Viděla jsem, jak se na tebe dívala, jak se tě dotýkala. Viděla jsem, jak se ty chováš k ní. Stála jsem tam skoro deset minut, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Nemohla být žádná možnost, že bych viděla to, co jsem si myslela, že vidím. Ale stála jsem tam deset zatracených minut a nepomohla jsem najít nic, co by mi řeklo, že mi oči lžou.“

„Myslíš si, že tě podvádím,“ prohlásil pevně.

„Já… já nevím, co si mám myslet. Myslím… možná. Já…“

„Ušetři mě toho,“ řekl a sáhl po svém pracovním hábitu. „Až si pořádně rozmyslíš, z čeho mě to obviňuješ, promluvíme si.“

Podívala se na něj, mluvit moc bolelo. Jejich oči se na okamžik setkaly a pak se otočil, odešel z místnosti i svého domu a nezapomněl prásknout dveřmi tak moc, až se roztřásly okenice.

ooo

Další dvě hodiny brečela a u toho si snažila sbalit tašku věcí, aby mohla odejít k Ginny. Všechno, na co se podívala, jí připomínalo Draca. Její mysl byla tak zmatená, že si ani nakonec nedokázala sbalit. Vzdala to, Ginny stejně měla to, co potřebovala.

Když zaklepala na dveře své přítelkyně, děti naštěstí spaly. Ginny jí vtáhla do objetí a nechala ji vyplakat.

„Ššš, Hermiono,“ opakovala a odváděla ji do pokoje. „Bude to v pořádku, bude to v pořádku.“

Nakonec, když si Hermiona pomyslela, že z toho všeho breku bude asi zvracet, donutila se přestat brečet. Ginny jí podala krabici papírových kapesníčků.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se tiše.

Zakroutila hlavou. „M-možná z-z-zítra.“

„Dobře, tak tě dostaneme do postele. Chceš, abych s tebou zůstala?“

„N-ne, d-děkuji. Jak se mají děti?“

„Jsou v pořádku. Úžasně se chovaly a velmi rychle usnuly.“

Slzy jí znovu vytryskly, snažila se je otřít. „Nejsem si jistá, jestli vůbec přestanu brečet.“

„Musím to vědět…on … on…“

„Vlastně nic neřekl. Ani ano, ani ne.“

Ginny se na svoji přítelkyni smutně podívala. „Dobře, můžeš tady zůstat, jak dlouho jen budeš chtít.“

Hermiona jen přikývla, Ginny ji objala, čímž uvolnila další vlnu slz a bolesti. „Děkuji ti, Ginny,“ zašeptala Hermiona.

ooo

O tři dny později, přesně ve tři čtvrtě na osm, zaklepal Draco na dveře Ginny. Nejedl, nepil, a když se podíval do zrcadla, vypadal hrozně.

Ginny mu otevřela, založila si ruce na hrudi. Nepozvala ho dovnitř, nešla za ním ven. „Ano?“ zeptala se, jako by nevěděla, o co jde.

„Je tady moje žena?“ zeptal se, neschopný podívat se jí do očí.

„Ano.“

„Pustíš mě za ní?“

„A proč bych měla?“ zeptala se naštvaně. „Je tu tři dny, Malfoyi. Tři dny! A ty ses teď rozhodl, že bys ji chtěl vidět.“

Zaťal zuby. „Ne, Weasleyová,“ použil její rodné jméno. „Byl jsem tady před třemi dny, ale tvoje druhá polovička mi řekla, že tu není, tak jsem hledal jinde.“

Hned neodpověděla, místo toho si ho prohlédla a potom prohlásila: „Vypadáš jako smrt, Malfoy.“

Nasupeně se na ni podíval. „Jako bych se o to staral. Můžu vidět svoji ženu?“

„Podvedl jsi ji?“

„NE.“

„Tak kdo byla ta žena?“

„Tobě nemusím nic vysvětlovat,“ vyplivl.

„No, v tom se mýlíš. Jestli ji chceš vidět, budeš muset přejít přese mě. Takže začni mluvit.“

Setřela ho, nechal klesnout svá ramena a rukou si přejel přes obličej. „Klient.“

„Klient? Co to znamená?“

„Moje práce, Ginny. Pracuji, vzpomínáš? A část mé práce je, aby klienti byli šťastní.“

„No, to se teda vsadím,“ řekla drze.

Oheň vzteku se uvnitř něho znovu rozhořel. „Nech si to,“ procedil skrze zuby. „Nemusím ti nic z toho říkat. Můžu prostě projít přes tebe.“

„Ani náhodou, při celém pekle, Malfoy. Tvoje žena je výborná čarodějka. Kdyby to bylo na mě, nepustila bych tě dovnitř.“

„Moje práce,“ řekl s upřeným pohledem za Ginny, na zeď, „je setkávat se s klienty a získávat od nich informace. Takže se setkáváme na obědech, v kavárnách nebo jiných přátelských místech místo v zasedačkách nebo přeplněných kancelářích. Ta žena je klientem firmy.“

„Fajn. Ale to není důvod, proč vedeme tuhle konverzaci, co?“

„Ne. Co po mě chceš, Zabiniová? Při Merlinovi, alespoň jí řekni, že tady jsem.“

„Ještě ne. Hermiona říkala, že tvoje chování nebylo čistě obchodní. Vysvětli to.“

„Moje chování bylo zcela profesionální. Jestli se ona chovala jinak, nevěnoval jsem tomu pozornost.“

„A jak se chovala? Nevhodně?“

Jeho pohled se přesunul na strop, jak se zhluboka nadechl. „Možná to tak mohlo z venku vypadat.“

„Projevila zájem i o něco jiného, než o ten obchod?“ zeptala se.

„Ano, ale to neznamená, že…“

„Podporoval jsi ji v tom?“

„Jsem z tebe unavený. Nech mě promluvit s mojí ženou. A ano, vím, že je dobrá čarodějka, ale jsem si jistý, že to přežiju. Takže mně pusť dovnitř – hned!“ řekl rozzuřeně.

„Můžeš slíbit, že se už nikdy nedostaneš do situace, kterou by si někdo mohl vykládat takhle?“

Rozzlobil se. „Pokud po mě chceš, abych slíbil, že nebudu chodit na obchodní setkání, tak to nemůžu. Nevím, jak ostatní lidé zareagují.“

Ginny otevřela ústa, aby promluvila, ale pak se podívala na svou levou stranu. S pohledem zpět na Draca se ušklíbla a zavřela dveře.

Oči se mu zúžily, zvedl ruku a znovu začal tlouct na dveře.  Když se znovu otevřely, stála v nich Hermiona. Otevřel ústa, neschopen promluvit. Zaplavila ho taková vlna emocí. Hermiona mu připadala o tolik krásnější, než kdy předtím. Chtěl ji zvednout, obejmout a nikdy už ji nepustit.

„Ahoj,“ řekla tiše.

„Ahoj,“ spustil dolů ruku a připadal si trapně.

„Já…um… slyšela jsem to.“

Draco vydechl, zaplavila ho úleva, ale i nervozita. „Dobře.“

Hermiona se podívala za sebe, pak vystoupila na verandu a zavřela za sebou dveře. Ruce si založila na hrudi, ne ve vzteku, ale v obranné pozici.

„Co chceš, abych ještě řekl?“ zeptal se.

Podívala se na něj se svraštělým čelem. „Nechal jsi ji, aby se tě dotýkala.“

Přivřel oči. „Jo, já vím.“

„Proč?“

Nadechl se a podíval se jí přímo do očí. „Je to zvyk. Bylo vidět, že se… zajímala a já jsem toho… využil.“

„Flirtoval jsi s ní.“

Ušklíbl se, vždycky byla tak upřímná. „Ano.“

V koutcích jejích očí uviděl slzy. Teprve potom si všiml, že oči má červené a opuchlé, jako by celé tři dny brečela. Pravděpodobně to taky dělala. Bez přemýšlení se natáhl jejím směrem, ale ona se odtáhla.

„Hermiono… promiň. Nic to… to neznamenalo.“

„Děláš to často?“

„Často ne, ale nestalo se to poprvé.“

„Ty flirtuješ se ženami, které myslí na to, jak tě dostat do postele – proč?“

Zděsil se. „Je to jen práce, je to neškodné, Hermiono, slibuji.“

„No, ale mě to bolí,“ řekla smutně.

Jeho mysl se točila, snažil se zastavit to slovo. Přešlápl. „Mě to zranilo taky, víš. Ta myšlenka, že bych tě mohl podvádět… to bych nikdy neudělal, Hermiono. Jsem do tebe úplný blázen. Jak bych tě mohl zradit? Naše děti? Tobě? Já… při Merlinovi, Hermiono. Miluju tě víc než v den, kdy jsme se vzali a to se nikdy nezmění. Nikdy.

Vím, že to co jsem udělal, bylo špatné, nesnažím se to omluvit, ale bylo to jen pro práci. Nic to neznamenalo. Jak sis mohla i jen na moment myslet, že bych někdy mohl udělat něco podobného?“

Slzy měla stále zavřené v očích, ale její pohled byl smutný. „Někdy si myslím, že je nemožné, abych tě já udělala šťastným.“

Prudký příval bolesti obklopil jeho srdce. Přešel k ní a vtáhl ji do náručí. Chtěl ji obklopit a naplnit láskou. Obklopená jeho rukama se rozbrečela, roztřeseně mu objetí oplatila. Pevně ji stiskl, pravděpodobně moc pevně, ale nehodlal ji pustit, dokud mu neuvěří. Nakonec.

„Poslouchej mě,Hermiono Malfoyová,“ řekl pevně. Proti jeho hrudi přikývla. „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nemůžu být bez tebe šťastný. Potřebuju tě. Jsi matka mých dětí, kus mě samého, který mi vždy chyběl. Musíš mi věřit, musíš. Musíš. Skončím v práci, skončím se vším, dokud tě nepřesvědčím, že jsi ta nejlepší věc v mém životě. Ty jsi můj život.“

Třásla hlavou, dokud se neodtáhl a nezeptal se: „Co se děje?“

„Věřím ti.“

„Musíš, Hermiono. Podívej se na mě,“ řekl a chytil ji za bradu. „Dokud nebudu vědět, že mi věříš, nemůžu dýchat.“

„Věřím, Draco, přísahám.“

Nebylo to dost, cítil, že to není dost. Byli spolu už jedenáct let a ona stále měla v srdci pochybnosti, nemyslel si, že jeto vůbec možné. Aby našel pravdu, prozkoumal její tvář, ale byl příliš vyděšený na to, aby se jí chopil.

„Jsi na řadě,“ lehký úsměv se jí vytvořil na rtech.

„S čím?“ zeptal se zmateně.

„S vírou. Já věřím tobě a teď je řada na tobě.“

Zavřel oči a hlavu si opřel o tu její. Zhluboka se nadechl. „Věřím,“ bylo to, jako by si to říkali poprvé a zároveň po tisící.

Naklonila se a lehce ho políbila. Byly to teprve tři dny, ale její absence na něho měla hrozný účinek, vypadal jako chodící mrtvola, ale teď, teď, ji měl zpátky. Přitáhl si ji a nadechl se její vůně, jejího bytí.

„Miluji tě, Grangerová,“ řekl.

Znovu brečela, ale oba věděli, že už to nejsou slzy smutku. „Já tebe taky, Malfoyi.“

Draco ji pustil, aby ji mohl políbit, ne moc něžně, ne moc vášnivě. Akorát.

„Co teď?“zeptala se bez dechu.

„Teď, hádám, vezmeme děti a půjdeme domů.“

„Domů. Tak moc jsi mi chyběl.“

Potřásl hlavou a vzal ji za ruku. „Stejně jako vzduch.“