Preklady fanfiction Harryho Pottera

AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

STRONGER

Kapitola šestnáctá

Upřeně se na mě dívala. Vzduch byl prosáknutý elektrickými výboji, chtěl jsem jí říct něco důležitého, ale nemohl jsem, protože jsem vůbec nevěděl, co by to způsobilo v tom velkém koloběhu věcí. Vzala mé mlčení jako souhlas, posunula se blíž, o tolik blíž, její dech byl naproti mým ústům horký a sladký. Vzpomněl jsem si, že když šla z hodiny Kouzel, jedla Cukrový brk. Ale pak jsem si najednou nevzpomínal na vůbec nic.

OOO

„Draco…“

Její hlas se vytratil, jen co uviděla můj kamenný výraz.

„Co chceš, Parkinsonová? Chceš mi osobně doručit pozvání na nějaký masakr, že?“ zeptal jsem se krutě. Odmítal jsem se setkat s jejím pohledem, odmítal jsem se podívat do jejích světle modrých očí, o kterých jsem si byl jistý, že budou mým vším.

„Chybíš mi,“ vyhrkla, málem jsem sebou trhl s pochybností, která se vloudila i do jejího prohlášení.

„Nemůžeš se rozhodnout, že?“ odpověděl jsem jí. Krev se mi valila v žilách, když jsem se vžil do našeho prvního polibku.

„Neměla jsem být tak… byla jsem moc kritická, Draco, je mi to líto, ale nemohu si pomoct. Teď mi chybíš.“

Řekla to velmi rychle, rychleji snad ani nemohla. Jako kdyby tím mohla nechat odtéct všechny naše problémy, ty minulé i ty budoucí.

Na té lži bylo něco lákavého, pomyslel jsem si hořce. Poeticky by se dalo říct, že když mluvila, její hlas byl překroucený, a zarostlý plevelem.

„Předtím jsem se mýlila, tolik jsem se mýlila, Draco, můžeš mi to věřit?“ prosila.

Rozpor.

„Byla jsem tak tvrdá, ale nemyslela jsem to tak. Ne vážně, když jsi mi řekl ty věci po tom, co jsem ti řekla, že tě miluju – což jsem myslela vážně – ztratila jsem kontrolu. Nemohla jsem si pomoct,“ pokračovala.

Lež.

„Prosím, Draco, mohli bychom to prostě vrátit zpátky? Všechny ty noci, co jsme strávili venku na hřišti, všechny ty polibky, tu důvěru. Prosím,“ pokračovala v žadonění.

Dřevěnou rakev za její nepoctivost, pomyslel jsem si mlhavě.

„Draco, řekni něco,“ zašeptala.

Dnes je ta noc: Podíval jsem se nahoru, přímo na ztělesnění lží.

„Prosím,“ kňourala.

Založím požár: Vykročil jsem směrem k ní.

„Pořád tě miluju, Draco,“ zašeptala svůdně.

Nemůžu se dočkat, až to vypukne: Slyšel jsem, jak se jí dech zasekl v hrdle. Prostor mezi námi se zmenšoval a zmenšoval.

S dřevěnou rakví šup do plamenů: Moje rty byl jen pár centimetrů od těch jejích.

 „Nenávidím tě, Pansy,“ řekl jsem do jejích přiotevřených úst, které čekaly na mě.

Budu se dívat, jak shoří na popel: Odstrčil jsem ji od sebe pryč, mé ruce se dotkly jejích ramen.

Protože popel se vždy změní na prach, pomyslel jsem si s určitou dávkou uspokojení.

Zavolala na mě, když jsem odcházel. Ignoroval jsem ji, ale jenom proto, že jsem si byl jistý, že stále sním. Zdálo se to být nemožné, aby tohle byla skutečnost, vzdálené, složité, letmo mě napadlo, že moje činy možná nebudou mít následky. Možná, že cokoli, co řeknu nebo udělám, nebude mít ty dramatické následky, který jsem se vždy snažil vyhnout.

Možná, že jsem dostal odklad ze svého trestu, ze Života s velkým Ž. Možná bych si měl vážit své momentální lhostejnosti.

 Prošel jsem kolem pozlaceného zrcadla na chodbě, u kterého jsem se zastavil.

Vzpomněl jsem si žalostný odraz během Vánoc v tom zchátralém domě, kde jsem byl označen, a to doslova i obrazně; zbabělec a přisluhovač se špatným postojem, slabou schopností něčemu čelit, a Znamení mi to jenom dokázalo.

Teď jsem se díval na chlapce v odrazu, chlapce s unavenýma očima, a neradostným výrazem ve tváři. Díval jsem se, a cítil jsem obnovu té dávno ztracené pýchy, kterou jsem ztratil v okamžiku, kdy mě slizké prsty Pána Zla donutily se chvět. Díval jsem se na zaťaté pěsti, tenké rty, bledou pleť a rozšířené nosní dírky.

Díval jsem se, a co nejvíc jsem se snažil o objektivní posudek; nikdo o mě nemohl říct, že jsem šťastný, ale nikdo o mě ani nemohl říct, že jsem slabý. Neskákal jsem radostí bez sebe, ale nebyl jsem ani na pokraji zhroucení.

Bez jakéhokoli varování jsem si vzpomněl na ten polibek s Grangerovou. Na tu radost, na to zmatení, i na to nevýslovné zklamání.

Vzpomněl jsem si na dotyk jejích rtů, chuť jejích úst, vzpomněl jsem se na třes jejího hlasu, a taky na tu směs vzteku, zmatení a pochybností v ní.

Vzpomněl jsem si na to, a usmál jsem se.

OOO

Seděla tam, s rukávy svetru přetáhnutými přes zápěstí. Z dálky jsem pozoroval její vlasy, byly husté, silné a skvěle dlouhé. Přitahovali mě. Pramen po pramenu v nočním vánku. Opřel jsem se o zdi hradu, kamen byl na dotek hladký. Zvedl jsem obočí, když se zvedla z trávy, a popošla k jezeru, kde si také sedla.

Dokázal jsem si představit štěstí vyryté v její tváři, dokázal jsem si představit jak studené má ruce, protože sáhala na vlhkou zem.

„Neměla bys něco studovat, Grangerová?“

Ani se neobtěžovala vzhlédnout.

„Nemůžu dělat nic produktivního, když si poblíž, Malfoyi,“ odsekla unaveně, a přitáhla si kolena k hrudi.

„Pravda. Když jsem poblíž, jsi plná lítosti, že?“ ušklíbl jsem se.

Neodpověděla.

„Proč jsi tady, Grangerová?“

Mlčela, a pak začala vyprávět:„Když jsem byla malá, žili jsme ve městě. Hluk a lidé byli úplně všude. Nemohla jsem se podívat z okna bez toho, abych neviděla billboardy a semafory. Moje rodiče někdy, zvlášť o víkendech, zrušili všechny svoje plány, a vzali mě na venkov. Tam bylo všechno velké, otevřené, čerstvé a čisté.“

Odmlčela se.

„Milovala jsem to tam, zvlášť v zimě. Holé stromy jsem viděla na míle daleko, a vzduch byl štiplavý.“
Křečovitě polkla.

„Moji rodiče se pořád hádali o tom, jak dlouho zůstaneme. Moje matka chtěla odjet domů dřív, a pořádně si odpočinout. Otec ale chtěl zůstat déle, a počkat, až se setmí a vyjdou hvězdy.“

Nezvučně se zasmála.

„Bylo to nádherné. Úžasné, příjemně nádherné. Hvězdy takové jsou.“

Potřásla hlavou.

„Ale pamatuju si, že jednou bylo zataženo. Moje matka se těšila, že konečně jednou vyhraje hádku, protože nebyl žádný logický důvod pro to, abychom zůstali, když nikdo nemohl hvězdy vidět. Ale víš, co na to můj otec řekl?“

Náhle se na mě podívala. Oči měla jasné a hlas se jí třásl.

„Řekl, a to si budu pamatovat navždy, řekl přesně tohle: ‚Koho zajímá, že je nemůžeme vidět? Víme, že tam jsou. A to je vše, na čem záleží.‘ Bylo to pro něj tak jednoduché.“

Otočila se znovu k vodě.

„Když jsi mě políbil, zapomněla jsem na všechny své zábrany, všechny své sliby, i na všechnu svoji morálku. Způsobil jsi, že jsem se cítila, jako kdyby sny byly nekonečné. Jako kdyby se cokoli mohlo stát pravdou, cokoli dobrého. Bylo to úžasné, dokonalé, ale krátké.“

Vstala.

„Přemýšlela jsem nad tím, co můj otec řekl po té, co si mě políbil. Připomněla jsem si, že i když jsem ho nemohla vidět, ten chlapec, kterého jsem nenáviděla po celých šest let, tam pořád je.“

„A?“ moje hrdlo vyschlo.

Kysele se usmála.

„Bylo to o hodně těžší, než by mělo.“

Byla pryč dřív, než jsem stačil mrknout, nebo než jsem vůbec stačil odpovědět.

 A taky předtím, než jsem ji mohl zastavit.

Poznámka překladatelky: Dnes ode mne uslyšíte jen jedno číslo: 3 888

A velmi děkuji Twilly, obzvláště u téhle kapitoly… když jsem viděla množství svých chyb, no raději nemluvit. Každopádně děkuji, Twilly :)