AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola čtrnáctá
Poznámka překladatelky: Tahle kapitola navazuje hned na tu minulou, takže vám doporučuji, abyste si ji připomněly. Pro ty, kterým se ji nechce znovu číst, to v krátkosti můžu připomenout já. Draco a Hermiona se pohádali v knihovně, a hádka vyvrcholila tím, že Hermiona prohlásila, že Draco je horší než si myslela. A mimochodem, nečekaně děkuji Twilly…
OOO
V tom zlomku vteřiny, kdy se otočila, jsem trpěl. To sdělení bylo tak bolestně věcný, bolestně odmítavé, bolestně důležité. Z nevysvětlitelného důvodu pro mě bylo důležité, že mi to řekla ona sama. Nebyla to zvědavost, bylo to něco hlubšího, než potřeba, delší silnější, než touha.
Chtěl jsem vědět vše, co ví ona. Chtěl jsem vidět vše, co ona. Chtěl jsem, abych se mohl vidět bez podívání se do zrcadla, a chtěl jsem, aby ona byla mým zrcadlem. Chtěl jsem proniknout do její složité mysli, a pomoct jí pochopit, že nejsem takový, jaký si myslí, že jsem. Chtěl jsem, aby si uvědomila, že za mým ošuntěným zevnějškem je možná skutečná osoba.
„Grangerová,“ zavolal jsem na ni chraptivě.
Zastavila se, ale neohlédla se za mnou.
„Grangerová,“ řekl jsem znovu, tentokrát už jistější sám sebou.
„Co pak už to nestačilo, Malfoyi?“ zeptala se povýšeně. Otočila se a vyzařovala odpor.
„Já…“ náhle jsem si uvědomil, že vůbec nevím, co bych měl říct. Vlastně jsem se nechtěl omlouvat. Chtěl jsem, aby to za mě vyřešila, aby mě, přede mnou samým, zachránila.
„Nejsem takový, jaký si myslíš, že jsem,“ řekl jsem tiše, a doufal, že jsem si zanechal alespoň trochu důstojnosti.
„Já vím,“ řekla pomalu, jako kdyby mluvila k blbci. „Jsi horší. Řešili jsme to asi před minutou. Pokud si dobře vzpomínám, vypadal jsi, jako kdyby si chtěl utéct, aby ses mohl někde vyplakat. Smutné, ale podivně uspokojující.“
„Ne, to ne… Chci říct, to není to, co jsem tím myslel.“
Následoval hluk ticha, a pak:„Nechtěl bys vysvětlit tenhle děsivě tajemný komentář?“ zeptala se sladce, z pusy se jí spolu se slovy valila netrpělivost jako pára z hrnce.
Chvíli jsem nereagoval. Založila si ruce v bok, a já nechal své oči, aby ji volně prohledávaly. Všiml jsem si slabého třesu, který se silně snažila skrýt za fasádu lhostejnosti a hněvu; došlo mi, že je nervózní.
Ale ona v tomhle rozhovoru neměla být nervózní. Ona byla ta, kdo odsuzoval, ne? Ta, která byla sebejistá, chytrá a úplně jistá tím, kam její život směřoval. Nedávalo smysl, že by se o něco bála.
Nedávalo smysl, že by se starala.
„Někdy,“ řekl jsem jemně, „lidé slyší, to co slyšet chtějí. Záměrně si špatně vykládají věci, protože je to lehčí, než čelit pravdě.“
„A někdy lidé posuzují špatně sami sebe, protože je to lehčí, než čelit sám sobě,“ odsekla prudce.
„Nechápu tě, Grangerová!“ vybuchl jsem. Chytil jsem se za hlavu, a pak jsem s klením spustil ruku dolů.
„Nechápeš co, Malfoyi?“ zeptala se chladně, a zatímco se na mě dívala, svraštila obočí.
„Mluvíš v hádankách. Nic není tak jednoduché, jak to vypadá, že? V jednu chvíli sám sebe nesprávně odsuzuji, a za další okamžik si zasloužím zemřít. Už se rozhodni!“ vykřikl jsem.
Chvíli nic neříkala, zamyšleně zírala na zeď za mými zády.
„Nemůžu,“ řekla nakonec prostě. Její oči se setkaly s těma mýma, značilo to jakýsi druh intimity.
„Co- co tím myslíš?“ dostal jsem ze sebe, šokovaný tím blízkým tichem.
„Vždy jsem si užívala svá emocionální zhroucení,“ vysvětlila zasněně, zdánlivě bez důvodu. „Ležím ve své posteli, počítám, kolikrát se nadechnu, a cítím se jako člověk. Cítím, jak mě realita zatlačuje, a já netoužím po osvobození. Probouzím se s očima zalepenýma od slz, která jsem nevyplakala, a vím, že jsem v té celé nedokonalosti krásná.“
Náhle mrkla, jako kdyby se vrátila do reality.
„To je důvod, proč se nemůžu rozhodnout. Někdy jsi otřesný, někdy tě nechápu, ale vždy, vždy to není všechno.“
A pak pokrčila rameny, jako kdyby její slova měla jen malý význam. Ale ona nemohla vidět, jak se můj celý svět roztočil.
Zatímco se vše měnilo, nepromluvil jsem ani jsem se nepohnul.
„Proč, Grangerová,“ zasmál jsem se mrzutě, „mi říkáš, že jsem krásný?“
To napětí, to prosycení, srdceryvné pronikavé napětí, které mezi námi bylo tak dlouho, jak si pamatuji, zmizelo. Aby potlačila zachichotání, kousla se do rtu. A v té sekundě, jsem uviděl všechno, jako kdybych byl daleko, tak daleko, jako kdybych ztělesňoval objektivitu a ona a já, jsme byli jenom vzorky na zkoumání.
Stál jsem tam, v celé své nejistotě jsem se topil, jako ve vodě; ve srovnání se mnou vypadla skoro královsky. Byli jsme obklopeni regály knih a tlustými knihami plnými kouzly tisíckrát silnějšími, něž my. Zíral jsem na ni, čekal jsem na ni. Poněkud tajnůstkářsky se usmívala, její tváře zrudly, její vlasy padaly v kaštanových kudrlinkách na záda.
Chtěl jsem si myslet, že ten úsměv věnovala mně.
„Já…“ předtím než pokračovala, si odkašlala. „já ti říkám, že jsem vadná.“
„A v čem je rozdíl?“ zavtipkoval jsem, můj slabý pokus o humor se rozprostřel ve vzduchu mezi námi.
„Rozdíl je, že… ten rozdíl je, že…“ zatímco se potýkala s odpovědí, přistoupil jsem k ní o jeden krok blíž. S tím jedním krokem jsem se přiblížil jí a také svému osudu.
„I ve své nedokonalosti jsi krásná, Grangerová. Copak jsem ti to nikdy neřekl?“ přistoupil jsem k ní blíž ještě o jeden krok, i když se snažila couvnout, i když se snažila sama sebe přesvědčit k útěku.
„Neřekl,“ pokračoval jsem. Dech se mi zaseknul v plících, a prsty se mi třásly. „Přemýšlela jsi někdy nad tím?“
„Přemýšlela nad čím?“ Zalapala po dechu. Její řasy se dotkly jemné pokožky, co měla pod obočím, její oči se díky mé blízkosti rozšířily.
„Přemýšlela jsi někdy nad tím, co by se stalo…“
„Ano?“
„…kdybych se tě dotknul?“
Natáhl jsem se, bříško mého palce se dotklo jejího spodního rtu, cítil jsem, jak se zachvěla a to díky mému tělu. Moje vlastní kontrola klesala, brala sebou můj selský rozum, vědomí mých překážek i pud sebezáchovy. Sám jsem se chytil do pasti zmatků, ale na tom nezáleželo. Staral jsem se jenom o to, abych se ujistil, že cítí to samé rozčarování jako já.
A pak se moje ústa setkala s těma jejíma, a já se nestaral o nic jiného.
OOO
Poznámka překladatelky: K. O. N. E. Č. N. Ě. Konečně. Čtrnáct kapitol, ale dočkali jsme se. Mimochodem čeká mě ještě 6225 slov k překladu.