Preklady fanfiction Harryho Pottera

AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

STRONGER

Kapitola šestá

Poznámka autorky: Omlouvám se, za krátkost následující kapitoly, přestože je neomluvitelné napsat jenom 750 slov. Ale nemůžu napsat nic jiného o téhle části jeho života. Tahle kapitola je důvod, proč pohrdám fanfiction. Upřímně mám pocit, že nemám právo brát svobodu v situacích, které jsem nevytvořila a nemám o nich žádné vědomosti. Udělala jsem to jednoduše, a tak nedůležitě, jak jen to bylo možné. Vážně jsem se snažila zaměřit spíš na pocity a myšlenky, než na děj. Dále bych ráda vysvětlila absenci Luciuse Malfoye – jako spisovatelka musím říct, že mě jeho postava děsí. Považuju za nemožné vykreslit někoho, kdo miluje svého syna tak, že nemá žádnou morálku. Takže jsem obrátila pozornost z přijmutí Znamení na jednu z těch Voldemordovských věcí. Tuhle kapitolu jsem záměrně udělala bez dialogu a složila jsem ji z uvažování. Už nemůžu udělat nic jiného, než doufat, že jsem to hrozně nezkazila.

Poznámka překladatelky: Kapitola bez přímých řečí! No prostě skvělý! Kapitola plná přemýšlení a pocitů… to se bude tak suprově překládat! Už bych měla začít, protože na těch 750 slov mi zbývají už jenom tři hodiny… asi to nestihnu…

OOO

Bylo to mnohem pomalejší a nesnesitelnější, než jsem si představoval.

Vešel jsem do sešlého starého pokoje, dlaně se mi zpotily, a hrdlo vyschlo. Myslel jsem, že s výbuchem světla a se sekundou agonie to skončí. Sám Pán Zla neudělal nic, čím by ulehčil mému znepokojení, vlastně na mě vůbec nepromluvil. Pokynul mi, tlumené světlo potlačovalo jeho rysy.
S chvěním jsem zvedl rukáv svého hábitu, ochotně jsem odhalil bledou kůži svého předloktí, a přesvědčoval jsem sám sebe, abych zůstal klidu. Polkl jsem nahlas, jeho studené prsty putovaly po mé kůži. Okamžitě změnil pozici. Cítil jsem, jak se jeho oči zabodávají do těch mých.

V té prázdnotě, jsem cítil jeho pobavení; můj obličej zalila hanba, když jsem si uvědomil, že dusí svůj smích.  Narovnal jsem záda, a přestal kňourat, víčka jsem pevně stiskl k sobě. Slyšel jsem, že si něco mumlá.

O chvíli později zaplavilo celé mé tělo chvění, rozptylovalo mě to tak, že jsem si sotva všiml píchnutí pronikavé bolesti na zápěstí. To pokračovalo několik následujících minut, ta jednotvárnost mě ukolébala do falešného pocitu bezpečí.  Začal jsem si myslet, že ten zastrašovací prvek byl zbytečný úvod, který nakonec vedl ke konci. Možná jsem v naší krátké výměně, plné napětí, projevil pokoru.

Dokonce jsem si začal gratulovat ke své bezdůvodné a nemístné paranoie; dokud mi celé předloktí nehořelo pod neočekávanou silou. Když jsem si myslel, že ten oheň bude pryč tak rychle, jak se objevil, mýlil jsem se.

Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem najít svůj hlas. Chtěl jsem něco sevřít, cokoli, jen proto, abych zůstal na zemi, ale nemohl jsem ovládat své tělo. Byl jsem si nejasně vědom toho, jak se mi svaly znovu a znovu smršťují. Moje nohy zůstaly v hrůzostrašném tanci kontroly a anarchie.

Stoupnout si  byl jen pokus o obrovskou změnu; byla to revoluce, ne závazek.

Neviditelné provazy mě k něčemu poutaly, to, jak se kolem mě vázali ty uzle beze spěchu a jemně, bylo vědomé mučení. Zaťal jsem zuby tak silně, že jsem si odřel zubní sklovinu. Kyslík byl pro mě najednou jen výsadou, už jsem na něj neměl právo.

Proklínal jsem sám sebe za tu slabost, která mi přivodila touhu utéct z té šíleně geniální nabídky náležité moci. Náraz elektřiny projel mým tělem, rozechvěl nervy, o kterých jsem vůbec netušil, že mám.

Na celou věčnost se všechno zastavilo.

Lehkovážně jsem otevřel oči a zadíval se na svou ruku, která už nikdy nebude taková, jako předtím.
Černá lebka a had, který trčel z jejích úst, byli vtištěni do mé kůže. Zdálo se to tak neskutečné, tak špatné, že jsem předpokládal, že tohle je můj osud.

Byl jsem si beznadějně jistý, že po tomhle, ucítím nějakou změnu. Tak jistý tím, že až budu označen, budu moc začít znovu.

Tak jistý tím, že tohle naplní všechno, co jsem kdy chtěl.

A jak jsem si tak prohlížel svoji poslední a trvalou ozdobu, nechtěl jsem nic jiného, než padnout na kolena, a poprosit ho, aby si to vzal zpátky.

Osud nemůže být tak krutý, chtělo se mi křičet. Osud by nemohl udělat komukoli takový žert. Ironie opustila moji osobnost pro zrnko moci, jen abych zjistil, že jsem ten samý patetický zbabělec, jakým jsem byl před tím, to bylo tak nesnesitelné. Nestydatě jsem se bál vlastních rozhodnutí, drze jsem zpochybňoval svou dospělost, a urážel jsem vlastní úsudek.

Beze slova jsem odkráčel z místnosti, a utekl jsem z nezavřených dveří. V opuštěné, špinavé prádelně jsem se konečně zhroutil. Jen jsem tak zíral na špinavé, prasklé zrcadlo. Byl jsem šokovaný tím, co jsem viděl.

Viděl jsem někoho, kdo se mnou neměl žádnou podobnost; malého vystrašeného chlapce s příliš dlouhými blonďatými vlasy, a úplným vyjádřením smutku zarytým do každého póru jeho obličeje. Viděl jsem sobeckého, rozmazleného tyrana se špičatým obličejem, aristokratické rty se zkroutily nad černě inkoustovým obrazem na jeho předloktí. Viděl jsem někoho, kdo by nikdy nebyl dost dobrý pro popularitu, ale spokojil se s tím, že urážel ty, kteří ji měli.

Statečně jsem se usmál do opotřebovaného povrchu zrcadla.

Může to být jenom lepší, řekl jsem si tiše se zoufalostí. Protože se to už rozhodně nemůže zhoršit.
Když jsem se vracel zpátky do domu, předstíral jsem, že nezadržuju slzy.

Poznámka překladatelky: Tak jsem to nakonec zvládla, ale až tohle bude procházet beta, asi z toho taky bude šílet. Jinak se omlouvám za ty litanie, které občas píšu k překladům. Ale alespoň budete vědět, jaký typ příběhů už NIKDY nebudu překládat.

Děkuji Twilly.