Preklady fanfiction Harryho Pottera

AGAINST ALL ODDS

AUTOR: Roni Black

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/1821933/1/Against_All_Odds

NAVZDORY VEŠKERÉ NADĚJI

PŘEKLAD: Florence

BANNER: Jimmi

STAV: autorka souhlasila s překladem

Kapitola sedmnáctá – Navzdory veškeré naději

„Půjdu k Ryanovi,“ poznamenal následující odpoledne Daniel jen, co dojedli oběd. Byla znovu neděle a Hermiona doufala, že stráví celý den s Danielem, aby mohla zapomenout na Draca, kterého nemohla dostat z hlavy.

„Ale myslela jsem, že budeme spolu,“ řekla mu. „Myslela jsem, že si užijeme trochu zábavy. Včera jsi nebyl vůbec doma. Už tě skoro nevídám.“

„Omlouvám se, ale Ryan má novou komiksovou knihu, kterou mi chce ukázat,“ zalhal Daniel. „Budu doma před večerkou. Asi si u něho dám i večeři. Ahoj, mami.“

„Ahoj, Dane,“ povzdechla si, zatímco její syn za sebou zavíral dveře.

Daniel věděl, že jeho otec dneska přijde požádat o ruku mamku. Chtěl zůstat a pozorovat to, alespoň ze svého pokoje, ale věděl, že by mu to neprošlo. Takže se rozhodl, že si to nechá vyprávět až potom.

Ryan nebyl překvapený, když za ním Daniel přišel. „No, ahoj, mladý chlapíčku,“ řekl a sedl si k němu. „Jak se ti daří? Vypadáš trochu ustaraně.“

„To jsem. Můj taťka asi každým okamžikem požádá mamku o ruku.“

Ryanovi spadla brada. „To myslíš vážně?“

„Ano. Poradil jsem mu to a on řekl, že je to dobrý nápad. Jen doufám, že mamka řekne ano. Už ho odmítá asi měsíc.“

Ryan se na něj podíval, jeho hnědé oči se naplnily pochopením. „Doufám s tebou.“

~*~

Draco postával před Hermioninými dveřmi a zhluboka se nadechl. Dokážeš to, říkal sám sobě. Požádáš o ruku ženu, kterou miluješ. Nemáš co ztratit. Už tě odmítla, nemůžeš to zhoršit.

Ale mohl to zhoršit a Draco to věděl. Doteď byl pouze odmítnutý a zničený. Ale když ho odmítne i tentokrát, bude nejen odmítnutý a zničený, ale bude i ponížený. Už to nebude pokračovat. Slíbil si sice, že to nepřestane zkoušet, ale věděl, že tohle už je jeho poslední pokus. Nemůže prosit znovu a znovu.

Ale co když ho odmítne?

Ta myšlenka způsobila Dracovi třes. Nebude schopný ji znovu vidět, podívat se do jejích očí. Možná mu bude líp někde daleko, daleko od ní, tak daleko, jak jen to bude možné. Mohl by tam odejít a už se nikdy nevrátit. Začal by nový život – bez ní.

Ale pak si připomněl Daniela a uvědomil si, že by mu to nikdy nemohl udělat. Už ho jednou opustil, předtím, než se narodil, řekl si Draco. Nemůžeš mu to udělat znova. Slíbil si to.

A slíbil ještě jednu věc, slíbil, že udělá všechno proto, aby ho Hermiona vzala zpátky. Tak to udělej, Draco!

Ještě jednou se zhluboka nadechl a třesoucí rukou zazvonil na zvonek.

Počkal pár minut, a když se nikdo neozval, zazvonil znovu. A znovu nikdo neodpověděl. Draco položil ucho na dveře. Nic neslyšel. „Hermiono?“ zavolal. Žádná odezva.

Draco si těžce povzdechl. Samozřejmě. Přišel, aby mohl Hermionu požádat o ruku, a ona není ani doma!

Otočil se k odchodu, ale rozmyslel si to. Neprožil celou tu bezesnou noc plnou bolestných monologů a píchání srdce jen tak pro nic. Dal do toho tolik úsilí. Nevzdá to jenom proto, že Hermiona není zrovna doma. Mohla by se každou chvíli vrátit. A až to udělá, bude tady, bude na ní čekat.

~*~

Hermiona se vrátila za dvě hodiny. Jak šla chodbou, okamžitě si všimla, jak Draco sedí u jejích vchodových dveří s hlavou opřenou o dřevo. Usnul.

Chvíli se na něj jen koukala, pečlivě si prohlédla každou jeho část: jeho jemné blonďaté vlasy, hladkou a světlou pokožku, krásné rty, které ji vybízely, aby se sklonila a spojila je s těmi svými. Uvědomila si, jak blízko tomu je, její srdce jí pumpovalo v krku. Sebrala celou svoji silu, klekla si k němu a dotkla se jeho ramene, aby ho probudila.

Draco se trochu pohnul, ale nevzbudil se. Hermiona zatřásla jeho rameny, na což konečně otevřel oči.

Nejdřív měl zrak dost neostrý. Když se vyčistil, uviděl přímo před sebou Hermionu a uvědomil si, že usnul – nadskočil, čímž polekal oba dva.

„Omlouvám se,“ řekl okamžitě.

„Za co?“ zeptala se ho Hermiona a stoupla si. „Hádám, že bys rád šel dovnitř.“

Draco si také stoupl. Byl si vědom toho, že jeho vlasy jsou rozcuchané a oči má asi červené od spánku, ale stejně se pokusil usmát. „Jestli ti to nevadí.“

„Nevadí,“ zamumlala Hermiona a otevřela dveře. Vešla dovnitř, Draco hned za ní.

„Chtěl bys něco k pití?“ zeptala se Hermiona a svůj kabát položila na křeslo.

„Ne. Hermiono, musím s tebou mluvit.“

„Nemůže to počkat? Zrovna jsem se vrátila a jsem tak trochu unavená.“

„Myslíš, že já ne?“ zeptal se naštvaně. „Čekám na tebe tak dlouho, že jsem dokonce usnul. Myslíš, že nejsem víc unavený, než ty?“

„Tys alespoň spal,“ řekla a zkoumavě si ho prohlédla. „Proč jsi tady? Abys na mě křičel a tvrdil, že jsi víc unavený než já?“

„Ne,“ povzdechl si a sedl si na pohovku. „Omlouvám se. Jsem většinou nevrlý, když mě někdo probudí.“

„No, není to moje chyba,“ odpověděla Hermiona. Potřásla hlavou a sedla si do křesla. „Takže o čem se mnou chceš mluvit?“

Draco zamrkal. Tohle byl totálně nevhodný čas na to, aby to řekl. Nepředstavoval si tu nabídku zrovna takhle. Proč ji musel takhle urazit? Vážně to nebyla její chyba! Měl by jí to říct, předtím než ztratí veškerou odvahu, ale nemohl, ne teď. Bylo by hloupé ji požádat zrovna v takovéhle situaci.

„Dostala jsi mé sovy?“ zeptal se nakonec a snažil se navodit onu dobrou atmosféru.

„Jo,“ její oči zjemněly. Dokonce se i trošku usmála. „Děkuji ti za ty růže. Byly nádherné.“

„Četla jsi mé dopisy?“

„Samozřejmě, že ano,“ řekla jemně.

„Hermiono, je…“ polknul, „Je nějaká šance, že bys cítila to samé… třeba jen trochu… ke mně?“ A předtím, než mohla odpovědět, dodal: „Nezáleží na tom, co řekneš, víš, že tě miluju. Jen chci vědět, jestli je tu… dokonce nejmenší naděje, že…“

Oči Hermiony sebou ucukly. Draco si nebyl jistý, jestli je to dobré, nebo špatné znamení.

„Samozřejmě, že ano!“ přerušila ho Hermiona, řekla to hlasitě a rozzlobeně. „Samozřejmě, že tě miluju! Jak by sis mohl myslet vůbec něco jiného? Potom všem, co se mezi námi stalo? Myslíš, že bych tě políbila, kdybych tě nemilovala? Myslíš si, že bych s tebou bez toho spala? Myslíš si, že bych se cítila tak hrozně pokaždé, když jsem tě odmítla, kdybych tě bláznivě nemilovala?“

Draco se k ní snažil dostat blíž, ale zastavila ho Hermionina ruka: „Ne! Už jsem ti to řekla, Draco, nic se mezi námi nestane. Ty a já si jenom ublížíme. Jestli s tím znovu začneme, uděláme ty samé chyby jako posledně. Myslím si, Draco, že nám bude líp bez sebe navzájem.“

„Možná tobě,“ řekl Draco a cítil se, jako by mu někdo propíchl srdce, „ale mě ne. Už jsem se bez tebe pokoušel žít. Nevím, čím vším sis prošla ty, ale vím, co to stálo mě, takže jednoznačně můžu říct, že mě bez tebe líp není.“

Slyšel, jak začala brečet, a věděl, že teď je jeho šance. Svezl se z gauče na zem a na kolenou se posunul blíž k ní. Podívala se na něj s čokoládovýma očima plnýma bolesti a slz, neřekla ale nic.

Draco se zhluboka nadechl. Jdu na to, řekl si. Natáhl se a vzal její ruce do svých. Neodtáhla se, jen popotáhla.

„Hermiono,“ začal Draco velmi jasně, „možná ti to bude znít šíleně, protože si myslíš, že pro sebe nejsme dobří. Ale miluji tě víc, než můžu vyjádřit slovy a nemůžu bez tebe žít. Takže já budu poslouchat své srdce, i když ty to svoje neposloucháš.“

Ze svého kabátu vytáhl malou krabičku na šperky se snubním prstenem. Viděl, jak se její oči rozšířily skoro ve strachu, ale nezastavilo ho to, ne teď. „Hermiono,“ vyslovil její jméno něžně, „vezmeš si mě?“

Hermiona se těžce nadechla a neodpověděla. Draco se k ní přiblížil ještě blíž, nezastavila ho. Podíval se na ni a pak ji tvrdě políbil na rty.

Cítil na tváři její slzy, jednou rukou jí zajel do vlasů. Polibek mu vracela, ale nevěděl, jestli to má brát jako „ano“. Chtěl slyšet, jak to říká… odtáhl se.

Hermiona obtočila své ruce kolem jeho krku a stále nic neříkala. Políbil ji ještě jednou, jemně, a podíval se přímo do jejích očí, doufal, že to pomůže.  Chtěl vědět, jestli to stačilo. Její oči byly vlhké a slzavé, ale ne smutné. Neodvážil se na ni usmát.

Usmála se na něj a opřela svoji hlavu o jeho rameno. Věděl, že tohle bylo dobré znamení, přitiskl svůj nos na její vlasy a jednou se nadechl, předtím, než ji políbil na temeno hlavy.

„Draco,“ řekla nízkým hlasem, „bojím se.“

„Čeho se bojíš, drahá?“ zeptal se. Přitáhl si ji za bradu a tak se mohl znovu podívat do jejích čokoládových očí.

„Bojím se ti znovu věřit,“ odpověděla, její horní ret se chvěl. „Bojím se, že když ti znovu uvěřím, necháš mě a znovu pojedeš do zahraničí. A tentokrát už nejsem sama. Je tu také Daniel. Je příliš mladý na to, abys ho opustil, a on tě tolik miluje. Bojím se, že to nevydrží.“

„Hermiono,“ Dracův hlas byl vážný, „kdybych měl někam odejít, byl bych já ten, co to nevydrží. Nejenom, že by mě zabilo, kdybych nemohl vidět Daniela, také by mě to zničilo a zničilo by to i mé srdce. A navíc, nemůžu bez tebe žít. Prostě nemůžu. Kdyby mě znovu požádali, abych jel do zahraničí, odmítnu a nebude mi záležet na tom, jak moc mi toho nabídnou. Neudělám to znovu, ani tobě ani Danielovi.“

Hermiona neodpověděla.

„Když nevěříš, že tě tak moc miluju, alespoň věř, že tak moc miluju Daniela,“ cítil, že už i jemu se do očí začínají hrnout slzy. „Neopustím ho. Nikdy. Slibuju, Hermiono. Věříš mi?“

Pře slzy, které jí stékaly dolů, Hermiona přikývla.

„V poslední době jsem tě viděl plakat až příliš mnohokrát,“ řekla Draco bolestivě a pohladil ji po tváři. „Jestli mě necháš, udělám vše pro to, aby si byla šťastná. A udělám tě šťastnou, šťastnější než si byla kdy před tím. Zabíjí mě tě vidět plakat, Hermiono.“

Hermiona si skousla ret.

Draco se podíval hluboko do jejích očí. „Věř mi, Hermiono… můžeš to udělat?“

Hermiona na něj dlouho koukala. Pak se její oči znovu rozzářily a oba už odpověď znali.

„Ano, Draco.“

„Ano, Draco, na co?“ zeptal se znovu zmatený Draco. „Ano, Draco, můžu ti věřit, nebo ano, Draco, vezmu si tě?“

„Obojí,“ odpověděla a vrhla se mu do náruče.

Svalili se na podlahu a smáli se, zatímco se líbali znovu a znovu. Cítili se, jako by byli o deset kilo lehčí, jako kdyby jim ze srdce spadl balvan. Pokračovali se smíchu a v líbání a smíchu, dokud se Draco neposadil a nevytáhl Hermionu do sedu také. Na prst jí nasadil prsten. Pak se k ní posunul blíž a před tím, než se jeho rty dotkly těch jejích, zašeptal:

„Pojďme za Danielem. Chceš být ta, co mu řekne, že se jeho maminka a tatínek budou brát?“

KONEC

Poznámka překladatelky: Konec. Věřili byste tomu? Tohle je oficiálně můj třetí skončený překlad. To je hezký pocit…

Roni na konci má ještě dlouhou poznámku, ale mě se jí vážně nechtělo překládat a vzhledem k tomu, že v ní nebylo nic podstatného, tak jsem to ani nedělala. Zkráceně píše, že je konec a že děkuje za komentáře a že ještě neví, o čem bude její další příběh.

Já bych moc chtěla poděkovat Kelly, betě. Ani si raději nepřejte vidět úroveň mé češtiny, kdyby povídky neprocházel pod její pečlivou rukou. Vážně se mnou měla dost práce, takže ji moc děkuji. Mé díky taky patří tigy, adminovi pro Dramione, která sem všechny mé kapitoly pečlivě vkládala a Jimmi, které vděčím za ten nádherný banner. Děkuji i Roni, autorce, která se mnou moc hezky komunikovala (mimochodem pochází z Izraele). A se svým díky nesmím zapomenout ani na ty, kteří komentovali kapitoly překladu – děkuji moc za povzbuzování.

Tak nashledanou u Stronger!