Preklady fanfiction Harryho Pottera

AGAINST ALL ODDS

AUTOR: Roni Black 

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/1821933/1/Against_All_Odds

NAVZDORY VEŠKERÉ NADĚJI

PŘEKLAD: Florence 

BANNER: Jimmi

STAV: autorka souhlasila s překladem

Kapitola třináctá – Tolik důvodů proč

Draco očekával, že něco řekne. Nebo se usměje. Nebo mu alespoň opětuje polibek.

Ale rozhodně neočekával, že ho odstrčí. Tuhle možnost ani nezvažoval – tolik byl zaslepen vášní. Takže když ho odstrčila, byl tak překvapený, že málem spadl z lavičky.

„Co to děláš?“ zeptala se Hermiona vysokým hlasem.

Kdyby se to stalo jenom před dvěma dny, Draco by se omluvil a odešel. Ale po tom všem, co se stalo v posledních dvaceti čtyřech hodinách, se nehodlal jen tak vzdát. Tahle žena byla jeho jediná šance na štěstí a on se jí jen tak lehce nevzdá.

„Hermiono,“ řekl chraptivě, „potřebuji ti něco říct…“

„Ne, ne, nepotřebuješ,“ prosila, zatímco se posouvala na lavičce dál od něho. „Neříkej to.“

„Řeknu,“ přisunul se k ní Draco zase blíže. „Musím ti to říct Hermiono. Když to neudělám, nebudu moci žít sám se sebou. Řeknu to. A ty musíš poslouchat.“

„Dobře,“ povzdechla si. „Řekni to.“

Draco se na ni podíval, oči se mu naplnily emocemi. „Hermiono,“ vyslovil její jméno. „Bylo tak strašně hloupé, že jsem to neviděl od začátku. Schovával jsem to v sobě, lhal jsem si bez toho, abych si uvědomil… Hermiono, nikdy jsem tě nepřestal milovat.“

Hermiona se prudce nadechla, ale neodpověděla. Draco sebral všechnu svoji odvahu a řekl: „Ta celá věc s mojí snoubenkou jen měla krýt to, co doopravdy cítím, Hermiono. Můžu… můžeme…“

 „C – Co?“ zajíkla se Hermiona. „Myslíš – ty a já – zase spolu?“

Draco přikývl.

Hermiona na něj chvíli jen zírala, pak vstala. „Ne,“ řekla rychle a na důraz ještě potřásla hlavou. „Je mi líto. Ne. Je příliš pozdě. Dost pozdě.“

„Ale, Hermiono…“ postavil se taky, „řekl jsem ti, že je mi líto, že mi to trvalo tak dlouho. Ale říkám to teď, miluju tě, Hermiono. Nechci bez tebe žít – prosím, neodmítej mě – vím, že ty taky něco cítíš…“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odmítla jeho tvrzení. „Je to jedenáct let, Draco! Jedenáct let! Je pro nás příliš pozdě. Ale není příliš pozdě pro tebe. Bude lepší, když zůstaneš se svojí snoubenkou. Budeš mít všechno: krásnou manželku, skvělého syna, dobrou práci a v budoucnosti i víc dětí…“

„Ne, Hermiono,“ přerušil ji Draco a přiblížil se k ní blíž. „Copak nerozumíš? Nic z toho nechci, pokud u toho nebudeš se mnou. Už to vím: já nemiluju Christine. Nikdy jsem ji nemiloval. Nezůstanu s ní už ani jeden den, slibuji. Tisíckrát ti děkuji za to, že mě necháš vídat s Danielem, ale ty jsi jediná, kdo udělá můj život úplný…kdo udělá mě úplného. Myslím… bylo nám spolu tak dobře. Vzpomínáš si? Vzpomínáš si…, Hermiono?“

Seděli spolu na gauči a objímali se. Okolo nich byli všichni jejich přátelé: Harry, Ron, Ginny i Lenka. Byl to tak trochu večer párů… Hermiona ležela na Dracově hrudníku a on měl kolem ní obtočené ruce, políbil ji do vlasů.

„Byl jsem přijat na bystrozorský trénink,“ prohlásil Harry.

„To je skvělé! Gratuluju!“ křičeli jeden přes druhého.

„Kdy začínáš?“ zeptala se Ginny a položila svou hlavu na Harryho rameno.

„V říjnu,“ odpověděl Harry. „A hádejte, čím začínáme? Mým oblíbeným: Lektvary.“ Poznamenal a všichni se zasmáli.

„Už ses rozhodla, co budeš dělat ty, Lenko?“ zeptal se Draco.

„Můj otec chce, abych pracovala pro Jinotaje,“ odpověděla Lenka, „takže pro teď jsem spoluredaktor. Za pár let ze mě možná udělá šéfredaktora.“

„Jaký je hlavní titulek příštího týdne?“ zeptal se Ron pobaveně.

„Huňáčův trus, pokud si ho nandáte na vlasy, promění je v zářivě žluté, ale může vás vážně otrávit, pokud ho spolknete,“ řekla Lenka vážným tónem.

„To nedává žádný smysl,“ komentovala to Hermiona.

„Ne všechno musí dávat smysl,“ odpověděla jí Lenka.

Hermiona by se pravděpodobně začala hádat, kdyby Draco právě v ten okamžik nezesílil jejich obětí… Jeho blízkost jí přivodila takový pocit tepla a klidu, že jednoduše neodpověděla.

Pocit tepla, pocit tepla, který jí mohl dát jenom Draco… Hermiona si vzpomněla na všechny ty okamžiky, kdy si byli tak blízcí. A mohla to mít znova. Chtěla to tak moc.

Ale ne. Před jedenácti lety jí ten muž zlomil srdce. Jak si mohla být jistá, že to neudělá znovu? A ještě jedna věc: je zasnoubený. Snažil se podvádět svoji vlastní snoubenku. Jistě, slíbil, že se s ní rozejde, ale v tuhle chvíli to bylo ještě pořád podvádění. V tom ho nemohla podporovat. Co je to za muže, když podvádí svoji snoubenku?

„Je mi to líto, Draco,“ nepoznávala svůj hlas, „ale je příliš pozdě. Před jedenácti lety – změnil jsi mě a na ty změny jsi tu nebyl. Takže bude lepší, když zůstaneš se svojí snoubenkou, protože já už znovu tvá nebudu. Nikdy.“

Otočila se k odchodu, ale Draco ji chytnul za zápěstí.

„Co to děláš?“ zeptala se.

Draco ji otočil tak, že na něj musela koukat. Jeho oči naplnila bolest, skoro se v nich utopila… i po tom všem ho milovala, to věděla. Milovala ho víc než sebe. Nechtěla ho zranit…

„Jsi si jistá, že děláš správnou věc?“ zeptal se jí s třesoucím hlasem.

Hermiona neodpověděla. Z očí už jí stékaly jemné pramínky slz, které nemohla zastavit. Draco ji přitáhl blíž a objal ji. Opřela se o něj a brečela mu na rameni.

„Jestli jsi si jistá,“ zašeptal ji do ucha, „odejdu. Ale jenom pokud mi řekneš, že jsi si na sto procent jistá, že ses rozhodla správně.“

„Jsem si jistá,“ zašeptala zpátky, „protože ti už nikdy nebudu plně důvěřovat. Svým odchodem před jedenácti lety jsi mi zlomil srdce – co když ti zítra nabídnou jinou práci ve Francii nebo v Brazílii? Pojedeš tam a pro mě to začne nanovo!“

„Hermiono…“ chytil její ruce do svých, „už NIKDY neodjedu. NIKDY. Žiju teď tady. Všechno, co mám je tady. Moji přátelé – můj syn – ty…“

„No, já jsem tady byla i před jedenácti lety stejně tak jako tvoji přátelé a tys přesto odešel. Dobře, Daniel tu tenkrát nebyl. Ale co když ti nabídnou velkou příležitost, jak mám vědět, že mě znovu neopustíš?“

„Neudělám to,“ slíbil Draco. „Neopustím tebe ani Daniela. Nemůžu bez vás dvou víc žít – jste pro mě ti nejdůležitější lidé na zemi. Mysli na to, jak šťastný by byl, kdyby viděl své rodiče spolu, Hermiono!“

Hermiona věděla, že v tomhle má pravdu – Daniel chtěl, aby byli spolu víc než cokoli jiného.

Ale stále byla plná obav a pochybností. Tiše, s očima plnýma slz, potřásla nesouhlasně hlavou.

~*~

„Udělal jsem správnou věc?“ zeptala se Hermiona mezi popotahováním o hodinu později. Lenka i Ginny přišly do jejího bytu a Daniel odešel strávit noc k Ryanovi.

„Myslím, že ano,“ řekla jí Lenka jemně. „Nevíš, co udělá. Jednou tě opustil, tak kdo ti může slíbit, že už to neudělá znovu? Proč to riskovat? A navíc, kdybyste se dali dohromady a ono to nefungovalo, jak byste to vysvětlili Danielovi? Zlomilo by mu to srdce.“

Ale Ginny smýšlela jinak: „Ale co kdyby to fungovalo? A co kdybyste byli vážně, vážně šťastní? Mohlo by to Danielův život změnit o dost k lepšímu. A to ani nezmiňuji, jak šťastná bys byla ty.“

„Ale co když ji znovu opustí?“ připomněla Lenka.

„Slíbil, že to neudělá,“ odporovala jí Ginny. „Nevěříš mu, Hermiono? Když jsi mu věřila dost na to, abys mu řekla o vašem dítěti, té nejdůležitější věci, kterou máš, proč mu nemůžeš věřit i s tímhle?“

„Protože se bojím!“ vykřikla Hermiona. „Byla jsem tak zničená. Nevím, jestli bych to znovu vydržela!“

Ginny potřásla hlavou. „Nerozumím tomu, Hermiono! Miluje tě, chce s tebou být a ty ho miluješ taky, ale když ti nabídne své srdce – odmítneš ho, protože by znovu MOŽNÁ mohl opustit zemi? Nevidím ani žádný důvod, proč by po něm chtěli, aby znovu pracoval v zahraničí. A i kdyby chtěli – jak víš, že to přijme? Možná udělá všechno proto, aby mohl zůstat?“

Hermiona si těžce povzdechla. „Budu o tom ještě přemýšlet,“ řekla nakonec, „dám vám brzy vědět, jak jsem se rozhodla.“

~*~

Musím se s ní dneska rozejít. Nemůžeme v tom pokračovat. Dohání mě k šílenství. A taky jsem to slíbil Hermioně. Co na tom, že mě odmítla? Rozejdu se s Christine a až to řeknu Hermioně, třeba změní názor.

„Christine,“ řekl Draco hlasem, který mu byl natolik cizí, „je mi líto, ale je konec.“

„Konec čeho?“ zeptala se ho.

„Tohoto. Nás. Je konec. Je mi to líto.“

Christine se na něj podívala, jako by si myslela, že se jen přeslechla. „Cože?“

Draco se vážně pokoušel pro ni cítit lítost. Věděl, že to pro ni musí být dost tvrdé – ale on už dál nemohl. „Tak znovu, je mi to vážně líto,“ opakoval, „ale nemůžu si tě vzít. Musíme zrušit svatbu. Nebudeme se brát.“

„Ale – ale proč?“

Draco potřásl hlavou „To jen… není to ono,“ řekl se snahou být milý. „Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že to takhle cítím a nemůžu to změnit. Je konec.“

Christine vypadala tak bezradně, že ji Draco začal litovat. „Ale tys řekl, že mě miluješ,“ vykoktala. „Včera! Včera jsi řekl, že mě miluješ!“

Na to Draco neodpověděl.

Christine vyskočila na nohy. „Nemůžu tomu uvěřit!“ křičela přes závoj slz.

„Christine, já…“

„Sklapni!“ křičela. „Lháři! Lhal jsi mi! Jak jsi jen mohl?“ hystericky popotáhla a běžela do jejich ložnice.

Draco se vážně cítil špatně. Stáhl rty do tenké čárky a zavřel oči. Nechtěl jí přivodit takové trápení. Nezasloužila si to – nebylo s ní nic špatného. Nebyla to její chyba.

„Christine,“ pokusil se s ní mluvit, když došel k zavřeným dveřím od ložnice, „Vím, že to zní jako klišé, ale ty za to vážně nemůžeš. Neudělala jsi nic špatně. Je to jen moje chyba. Máš úplné právo být na mě naštvaná…“

„Řekla jsem, abys sklapnul!“ ozval se křik přes dveře. „Teď vypadni! A už se nikdy nevracej! Nechci tě vidět!“

„Pokud budeš něco potřebovat…“ zkusil to ještě jednou.

„Neboj se. Od tebe rozhodně nebudu nikdy nic potřebovat!“

Draco si povzdechl a otočil se k odchodu. Co jen budu dělat teď?