Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poslední kousek slunce zapadal za horizont, červené světlo bledlo ze špiček stromů, jen modrá obloha osvětlovala šestici lidí stojící na zimou zvadlé a sněhem zdobené trávě, blízko opuštěné klece na jejíž podlaze ležel prázdný potrhaný plášť.

Harry se cítil... no, opět normálněji. Příčetněji. To kouzlo neodčinilo všechny škody dne, nezpůbilo, že by ta zranění byla jako by je nikdy neobdržel, ale jeho rány byly... obvázány, ošetřeny? Bylo to těžké popsat.

Brumbál rovněž vypadal zdravěji, i když ne plně uzdraveně. Hlava starého kouzelníka se na chvíli otočila, zapřela pohled do očí profesora Quirrella, pak pohlédla zpátky na Harryho. "Harry," řekl Brumbál, "chystáš se teď zhroutit se ve vyčerpání a možná zemřít?"

"Kupodivu ne," řekl Harry. "Vzalo to kus ze mně, ale o hodně menší, než jsem čekal." Nebo to možná i něco vrátilo, stejně jako vzalo... "Upřímně, očekávám, že moje tělo se zaduněním trefí zem každou chvílí."

Ozval se vzdálený zvuk těla se zaduněním dopadajícího na zem

"Děkuji, že jste se o to postaral, Quirine," řekl Brumbál profesorovi Quirrellovi, který stál nad a za bezvědomými těly tří bystrozorů. "Přiznávám, že se stále cítím trochu unaveně. I když paměťová zaklínadla už zvládnu sám."

Profesor Quirrell sklonil hlavu, pak pohlédl na Harryho. "Přeskočím množství zbytečné nevěřícnosti," řekl profesor Quirrell, "a poznámky v tom duchu, že Merlin samotný něco takového nedokázal et cetera. Přejděme rovnou k té důležité otázce. Co to u zatracených zmijozelských zmijí bylo?"

"Patronovo kouzlo," řekl Harry. "Verze 2.0."

"S radostí vidím, že jsi se vrátil ke svému normálnímu já," řekl Brumbál. "Ale nepůjdeš nikam, mladý havraspáre, dokud mi neřekneš, co přesně to bylo za vřelou a šťastnou myšlenku."

"Hmm..." řekl Harry. Přemítavě si poklepal prstem na tvář. "Přemýšlím, jestli bych měl?"

Profesor Quirrell se náhle zakřenil.

"Prosím?" řekl ředitel. "Pěkně prosím, prstíčkem hrabu?"

Harry dostal impulz a rozhodl se ho poslechnout. Bylo to nebezpečné, ale zrovna tak bylo možné, že až do konce času nenastane lepší příležitost.

"Tři limonády," řekl Harry svému váčku, pak pohlédl na profesora obrany a ředitele Bradavic. "Pánové," řekl Harry, "tyto limonády jsem si koupil při své první návštěvě nástupiště Devět a tři čtvrtě v den, kdy jsem nastoupil do Bradavic. Schovával jsem si je pro speciální příležitosti; je na nich menší zakletí, které ručí za to, že jsou vypity ve vhodný čas. Tohle je poslední dávka z mých zásob, ale nemyslím si, že by kdy mohla přijít lepší příležitost. Připijeme si?"

Brumbál od Harryho přijal plechovku limonády a Harry další hodil profesorovi Quirrellovi. Dva starší kouzelníci nad plechovkami zamumlali identická zaklínadla a krátce se zamračili nad výsledkem. Harry sám jednoduše prorazil víčko a napil se.

Učitel obrany a ředitel Bradavic ho zdvořile následovali.

Harry řekl: "Myslel jsem na své naprosté odmítnutí smrti jakožto přírodní zákonitosti."

Možná to nebyl ten správný druh vřelé vzpomínky, která je pořeba k seslání patrona, ale i tak tahle chvíle putovala do Harryho Top 10.

Pohledy, kterých se mu dostalo od učitele obrany a ředitele, když Prskavkový čaj mizel, ho krátce znervóznily; ale pak ti dva pohlédli jeden na druhého a oba se očividně rozhodli, že v přítomnosti toho druhého by jim neprošlo udělat Harrymu něco skutečně hrozného.

"Pane Pottere," řekl profesor Quirrell, "dokonce i já vím, že takhle to nemá fungovat."

"Přesně tak," řekl Brumbál. "Objasni."

Harry otevřel ústa, a pak, když mu to došlo, rychle pusu opět zaklapl. Godric to nikomu neřekl, a Rowena zrovna tak, pokud to věděla; mohlo existovat libovolné množství kouzelníků, kteří na to přišli a nepromluvili o tom. Nemohli jste to zapomenout, jakmile jste věděli, že to je to, o co se snažíte; jakmile jste si uvědomili, jak to funguje, zvířecí forma patrona už pro vás nikdy fungovat nemohla – a většina kouzelníků neměla tu pravou výchovu, aby se proti mozkomorům obrátila a zničila je -

"Ehm, omlouvám se," řekl Harry. "Ale právě v tomto okamžiku jsem si uvědomil, že vysvětlit to je neuvěřitelně špatný nápad, dokud na některé věci nepřijdete sami."

"Je to pravda, Harry?" řekl Brumbál pomalu. "Nebo jen předstíráš moudrost -"

"Pane řediteli!" řekl profesor Quirrell, zněl upřímně šokován. "Pan Potter vám řekl, že se o tom nemluví s těmi, kdo to nedokáží seslat! V takových záležitostech na kouzelníka netlačíte!"

"Pokud bych vám to řekl -" začal Harry.

"Ne," řekl profesor Quirrell vážně. "Neříkejte nám proč, pane Pottere, jednoduše nám řekněte, že to nemáme vědět. Pokud si přejete vymyslet nápovědu, uděláte to opatrně, beze spěchu, ne uprostřed konverzace."

Harry přikývl.

"Ale," řekl ředitel. "Ale, ale co mám říct ministerstvu? Nemůžete jen tak ztratit mozkomora!"

"Řekněte jim, že jsem ho snědl," řekl profesor Quirrell, čímž způsobil, že se Harry zakuckal limonádou, kterou bezmyšlenkovitě zvedl ke rtům. "Nevadí mi to. Zamíříme zpátky, pane Pottere?"

Rozešli se po nedlážděné cestě zpátky k Bradavicím. Za sebou nechali Albuse Brumbála, který se nešťastně díval na prázdnou klec a tři spící bystrozory čekající na svá paměťová zaklínadla.

Později, Harry Potter a profesor Quirrell:

Šli nějakou chvíli než profesor Quirrell promluvil, a když se tak stalo, všechny okolní zvuky ztichly.

"Jste výjimečně dobrý v zabíjení věcí, můj studente," řekl profesor Quirrell.

"Děkuji," řekl Harry upřímně.

"Nechci vyzvídat," řekl profesor Quirrell, "ale jen pro případ, že by jste s tím tajemstvím nevěřil jen řediteli...?"

Harry to uvážil. Profesor Quirrell už tak nedokázal seslat zvířecího patrona.

Ale jednou vyřknuté tajemství jste nemohli vzít zpátky, a Harry se učil dost rychle na to, aby si uvědomil, že by se měl alespoň zamyslet, než jedno vypustí do světa.

Harry zavrtěl hlavou a profesor Quirrell přikývl.

"Jen ze zvědavosti, pane profesore," řekl Harry, "pokud by přinesení mozkomora do Bradavic bylo součástí nějakého zlého plánu, jaký by byl jeho cíl?"

"Zabít Brumbála zatímco by byl oslabený," řekl profesor Quirrell bez nejmenšího zaváhání. "Hmm. Pan ředitel vám řekl, že mě podezřívá?"

Harry vteřinu mlčel, snažil se vymyslet odpověď, a pak to vzdal, když si uvědomil, že už odpověděl.

"Zajímavé..." řekl profesor Quirrell. "Pane Pottere, není zcela vyloučené, že tu dnes byla v práci nějaká intrika. To, že vaše hůlka skončila tak blízko mozkomorovy klece mohla být nehoda. Nebo mohl být jeden z bystrozorů pod vlivem Imperia, nebo matoucího kouzla a snažil se o ovlivnění dění. Kratiknot a já bychom ve vašich úvahách neměli být vyloučeni jako podezřelí. Stojí také za povšimnutí, že profesor Snape zrušil veškerou svou dnešní výuku, a mám podezření, že je dostatečně mocný, aby zvládl zastírací kouzlo; bystrozoři na začátku seslali detekční kouzla, ale těsně než na vás přišla řada je neopakovali. Ale nejjednodušeji ze všeho, pane Pottere, ten skutek mohl být naplánován samotným Brumbálem; a pokud se tak stalo, pak také mohl v předstihu podniknout kroky, aby odvedl podezření jiným směrem."

Ušli pár dalších kroků.

"Ale proč by to dělal?" řekl Harry.

Učitel obrany na chvilku zůstal tiše, pak řekl: "Pane Pottere, jaké kroky jste podnikl k prozkoumání ředitelova charakteru?"

"Mnoho jich nebylo," řekl Harry. Teprve nedávno si uvědomil... "Ani zdaleka ne dost."

"Pak poznamenám," řekl profesor Quirrell, "že o člověku nezjistíte vše, co lze, pokud se budete ptát jen jeho přátel."

Tentokrát byla řada na Harrym, aby v tichosti ušel několik kroků po ušlapané cestě vedoucí zpátky k Bradavicím. Tohle by už vážně měl znát. Schvalovací předpojatost, tak zněl ten technický termín; mezi jinými věcmi to znamenalo, že když si vybíráte zdroje informací, existuje značná tendence volit si ty zdroje, které souhlasí s vašimi současnými názory.

"Děkuji vám," řekl Harry. "Vlastně... ještě jsem to neřekl, že ano? Děkuji vám za všechno. Pokud vám jiný mozkomor kdy bude vyhrožovat, nebo vás třeba jen lehce podráždí, dejte mi vědět a já ho představím panu Zářivému. Nemám rád, když mozkomoři lehce podráždí mé přátele."

To mu od profesora Quirrella vysloužilo nerozluštitelný pohled. "Vy jste toho mozkomora zničil, protože mi vyhrožoval?"

"Ehm," řekl Harry, "o tom jsem se tak nějak rozhodl už před tím, ale ano, to samotné by bylo dostatečným důvodem."

"Chápu," řekl profesor Quirrell. "A co byste s tou hrozbou udělal, kdyby vaše kouzlo mozkomora nezničilo?"

"Plán B," řekl Harry. "Obalit mozkomora hustou vrstvou kovu s vysokým bodem tání, pravděpodobně wolframem, a hodit ho do aktivní sopky a doufat, že skončí v zemském jádru. Ah, celá planeta je pod povrchem naplněna tekutou lávou -"

"Ano," řekl profesor Quirrell. "Já vím." Učitel obrany měl na tváři velmi zvláštní úsměv. "Když vše uvážím, mělo mě to napadnout samotného. Povězte mi, pane Pottere, kdybyste chtěl něco ztratit na místě, kde to nikdy nikdo znovu nenajde, kam byste ono něco dal?"

Harry se nad tou otázkou zamyslel. "Hádám, že bych se neměl ptát, co jste našel, že to potřebujete ztratit -"

"Přesně tak," řekl profesor Quirrell, jak Harry očekával; a pak, "Možná se to dozvíte až budete starší," což Harry nečekal.

"No," řekl Harry, "kromě onoho tekutého jádra planety, byste to mohl pohřbít v pevném kameni kilometr pod zemí v náhodně vybrané lokaci – možná to tam teleportovat, pokud to nějak jde udělat naslepo, nebo vyvrtat díru a tu potom spravit; důležité by bylo nikde nenechat žádné stopy, takže se z toho stane jen anonymní kubické metr někde v zemské kůře. Mohl byste to hodit do Mariánského příkopu, ten má nejhlubší oceánské dno na planetě – nebo jednoduše vybrat jakýkoli jiný oceánský příkop, aby to bylo méně očividné. Nebo byste to mohl udělat lehké a neviditelné a pak to hodit do stratosféry. Nebo, v nejlepším případě, to vyslat do vesmíru, s pláštěm proti detekci a náhodně se měnícím akceleračním faktorem, který by to odnesl ze Sluneční soustavy. A potom, samozřejmě, byste si vymazal paměť, takže ani vy sám byste neměl tušení, kde přesně to je."

Učitel obrany se smál, znělo to ještě divněji než jeho úsměv.

"Profesore Quirrelle?" řekl Harry.

"Všechno to jsou excelentní návrhy," řekl profesor Quirrell. "Ale řekněte mi, pane Pottere, proč přesně těchto pět?"

"Hmm?" řekl Harry. "Prostě mi to připadalo jako očividný druh návrhů."

"Oh?" řekl profesor Quirrell. "Ale je v nich zajímavý vzor. Jeden by i mohl říct, že to zní jako nějaká hádanka. Musím přiznat, pane Pottere, i když tu byly jisté výkyvy, v součtu to byl překvapivě dobrý den."

A pokračovali po cestě vedoucí k bradavické bráně, poměrně slušný kus od sebe, jak se Harry, aniž by nad tím přemýšlel, automaticky držel dost daleko od učitele obrany, aby nevyprovokoval onen pocit zkázy, který byl teď z nějakého důvodu nezvykle silný.

Později, Dafné Greengrassová:

Hermiona odmítla odpovídat na jakoukékoli otázky a Dafné s Tracy se oddělily hned, jak došly k rozcestí vedoucímu k zmijozelskému podzemí. Šly tak rychle, jak jen dokázaly - drby v Bradavicích kolovaly rychle, pokud chtěly být prvními, kdo tu historku poví, musely do podzemí zamířit bez zdržování.

"Hlavně pamatuj," řekla Dafné, "nesmíš to o té puse vyhrknout hned jak vstoupíme, dobře? Udělá to mnohem lepší dojem, když celý příběh řekneme popořádku."

Tracey vzrušeně přikývla.

A hned jakmile vtrhly do zmijozelské společenské místnosti, Tracey Davisová se zhluboka nadechla a vykřikla: "Poslouchejte všichni! Harry Potter nedokázal seslat patrona a mozkomor ho málem vysál a profesor Quirrell ho zachránil, ale pak byl Potter úplně zlý, dokud ho Grangerová nezachránila polibkem! Je to zaručeně pravá láska!"

No, v jistém smyslu to bylo popořadě, pomyslela si Dafné.

Novinky nevyprovokovaly očekávanou reakci. Většina dívek vzhlédla a pak zůstala na svých pohovkách, kluci si dál četli v křeslech.

"Ano," řekla Pansy kysele z místa, kde seděla s Gregoryho nohama v klíně, opírala se o záda a četla něco, co vypadalo jako omalovánky. "Milicent už nám to řekla."

Jak -

"Proč jsi ho jako první nepolíbila ty, Tracey?" řekly Flora a Hestie Carrowovi ze svých křešel. "Teď si Potter vezme mudlovskou šmejdku! Ty jsi mohla být jeho pravou láskou a dostat se do bohaté urozené rodiny a to všechno, jenom kdybys ho políbila jako první!"

Traceyina tvář předvedla ilustraci náhlého uvědomění.

"Cože?" zaječela Dafné. "Takhle láska nefunguje!"

"Samozřejmě, že funguje," prohlásila Milicent z místa, kde si nacvičovala nějaké zaklínadlo, zatímco oknem vyhlížela na vířící vody bradavického jezera. "První polibek dostane prince."

"Nebyl to jejich první polibek!" vykřikla Dafné. "Hermiona už byla jeho pravou láskou! Proto ho dokázala přivést zpět!" Pak si uvědomila, co právě řekla, a v duchu sebou škubla, ale jak se říkalo, jazyk se musel přizpůsobit uchu.

"Wau, wau, wau, co to?" řekl Gregory a shodil nohy z Pansyina klína. "Co to má znamenat? Tuhle část nám slečna Bulstrodeová neřekla."

Teď se na Dafné dívali i všichni ostatní.

"No jo," řekla Dafné, "Harry ji odstrčil a zaječel: 'Říkal jsem ti, žádný líbání!' Pak Harry zakřičel, jako kdyby umíral a Fawkes mu začal zpívat – vlastně si nejsem jistá, co z toho se stalo dřív -"

"To mi nezní jako pravá láska," řekla Carrowova dvojčata. "To zní, jako by ho políbila nesprávná osoba."

"Měla jsem to být já," zašeptala Tracey. Na tváři měla stále zaražený výraz. "Já jsem měla být jeho pravá láska. Harry Potter je můj generál. Měla jsem, měla jsem o něj s Grangerovou bojovat -"

Dafné se rozlíceně otočila k Tracey. "Ty? Vzít Harryho Hermioně?"

"Jo!" řekla Tracey. "Já!"

"Jsi šílená," řekla Dafné s přesvědčením. "I pokud bys ho políbila jako první, víš, co by to z tebe udělalo? Tu ubohou poblázněnou holku, co zemře na konci druhého dějství."

"To odvoláš!" zaječela Tracey.

Gregory mezitím přešel k místu, kde Vincent dělal svůj domácí úkol. "Pane Crabbe," řekl Gregory tiše, "myslím, že o tomhle by se pan Malfoy měl dozvědět."

Později, Hermiona Grangerová:

Hermiona zírala na zapečetěný papír, na jehož povrchu bylo napsáno jen číslo 42:

Zjistil jsem, proč jsme nedokázali seslat patronovo kouzlo, Hermiono, nemá to nic co dělat s tím, že nejsme dost šťastní. Ale nemůžu ti to říct. Nemůžu to říct ani řediteli. Musí to být větším tajemstvím než částečné přeměňování – alespoň pro teď. Ale pokud by jsi kdy potřebovala bojovat proti mozkomorům, to tajemství je tu napsané, zašifrovaně, takže nikdo, kdo neví, že je to o mozkomorech a patronově kouzlu, nebude vědět, co to znamená...

Řekla Harrymu, že viděla umírat jeho, své rodiče, všechny své přátele, všechny. Neřekla mu o svém strachu, že zemře o samotě, to jistým způsobem bylo stále příliš bolestivé.

Harry jí řekl, že si vybavil, jak zemřeli jeho rodiče a že si myslel, že to bylo legrační.

Na místě, kam tě mozkomor vezme neexistuje žádné světlo. Žádná vřelost. Žádná starost o druhého. Je to místo, kde štěstí ani nemůžeš porozumět. Je tam bolest a strach a ty tě stále mohou ovládat. Můžeš nenávidět a vychutnávat si ničení toho, co nenávidíš. Můžeš se smát, když vidíš, že druzí lidé trpí. Ale nikdy nemůžeš být šťastná, nemůžeš si ani vzpomenout, co to je, co tu chybí... Nemyslím si, že existuje způsob, jakým bych mohl vysvětlit, před čím jsi mě zachránila. Obvykle mě mrzí, když kvůli mně lidé mají problémy, a obvykle nedokážu vystát, když se pro mě lidé obětují, ale tentokrát musím říct, že bez ohledu na to, co tě bude stát, že jsi mě políbila, ani na vteřinu nepochybuj, že jsi udělala správnou věc.

Hermiona si neuvědomila, jak málo se ji mozkomor dotkl, jak lehká a mělká byla temnota do které ji vtáhl.

Viděla všechny umírat, a to ji stále dokázalo ranit.

Hermiona uložila papír zpátky do svého váčku, jak by to jako hodná dívka měla udělat.

Ale opravdu si ho chtěla přečíst.

Bála se mozkomorů.

Později, Minerva McGonagallová:

Ztuhla na místě; neměla by být tak šokovaná, nemělo by pro ni být tak těžké Harrymu čelit, ale po tom čím prošel... Prozkoumala chlapce před sebou, zda neobjeví jakékoli známky mozkomorova vlivu, ale žádné nenašla. Nicméně, něco v onom klidu, se kterým položil tak zlověstnou otázku bylo nanejvýš znepokojivé. "Pane Pottere, o těchto záležitostech nemohu mluvit bez ředitelova svolení!"

Chlapec v její kanceláři to vyslechl aniž by změnil výraz. "Raději bych pana ředitele kvůli této záležitosti nevyrušoval," řekl Harry Potter klidně. "Po pravdě, trvám na tom, že ho nebudu vyrušovat a vy jste slíbila, že náš rozhovor bude soukromý. Dovolte mi to položit takto: vím, že existuje jedno proroctví. Vím, že jste tou osobou, která ho původně slyšela od profesorky Trelawneyové. Vím, že to proroctví označilo Jamesovo a Lilyino dítě za někoho nebezpečného Pánovi zla. A vím, kdo jsem, ano, všichni vědí, kdo jsem, takže mi neprozrazujete nic nového, pokud mi řeknete toto: Jaká byla ta přesná slova, která mě, dítě Jamese a Lily, identifikovala?"

Prázdný hlas Trelawneyové se jí rozlehl myslí -

NAROZEN TĚM, KTEŘÍ MU TŘIKRÁTE VZDOROVALI,

NAROZEN, KDYŽ SEDMÝ MĚSÍC UMÍRÁ...

"Harry," řekla profesorka McGonagallová, "tohle ti nemohu říct!" Mrazilo ji, že Harry ví už tolik, nedokázala si představit, jak se dozvěděl -

Chlapec k ní vzhlížel, v očích divný, smutný pohled. "To nemůžete ani kýchnout bez ředitelova povolení, profesorko McGonagallová? Slibuji vám, že mám dobrý důvod, proč se ptám, a dobrý důvod, pro tu otázku chci udržet v tajnosti."

"Prosím, Harry, neptej se," zašeptala.

"Dobrá," řekl Harry. "Jedna jednoduchá otázka. Prosím. Byli Potterovi zmíněni jménem? Říkalo ono proroctví doslova 'Potter'?"

Chvíli na Harryho zírala. Nedokázala říct odkud dostala onen pocit, že tohle je kritický bod, že ten požadavek nemůže jen tak odmítnout nebo se mu lehce vyhnout -

"Ne," řekla konečně. "Prosím, Harry, už se neptej."

Chlapec se usmál, zdálo se, že lehce smutně, a řekl, "Děkuji vám Minervo. Jste dobrá a spravedlivá žena."

A zatímco její ústa byla stále ještě otevřená v naprostém šoku, Harry Potter se zvedl a opustil její kancelář; a teprve v tu chvíli si uvědomila, že Harry její odmítnutí vzal jako odpověď, a to ke všemu pravdivou -

Harry za sebou zavřel dveře.

Ona logika se před ním rozprostřela s diamantovou jasností. Harry nedokázal určit, jestli na to přišel během Fawkesovy písně, nebo možná ještě dříve.

Lord Voldemort zabil Jamese Pottera. Dal by přednost tomu ušetřit život Lily Potterové. Načež pokračoval ve svém útoku s jediným cílem – zabít jejich roční dítě.

Pánové zla se ročních dětí obvykle nebojí.

Takže existovalo proroctví tvrdící, že Harry Potter je nebezpečný lordu Voldemortovi a lord Voldemort ono proroctví znal.

"Dávám ti tuto vzácnou šanci utéct. Ale nebudu se obtěžovat natolik, abych tě k tomu donutil, a tvá zdejší smrt tvé dítě nezachrání. Ustup stranou, pošetilá ženo, máš-li v sobě trochu rozumu!"

Byl to jen rozmar, dát ji tu šanci? Ale pak by se ji lord Voldemort nepokoušel přesvědčit. Varovalo ho snad proroctví, aby Lily Potterovou nezabíjel? Pak by se obtěžoval donutit ji k ústupu. Lord Voldemort byl lehce nakloněn tomu Lily Potterovou nezabíjet. Ta preference byla silnější než rozmar, ale ne tak silná jako varování.

Takže předpokládejme, že někdo, koho lord Voldemort považoval za slabšího spojence nebo služebníka, někdo užitečný, ale ne nepostradatelný, Pána zla poprosil, aby ušetřil Lilyin život. Lilyin, ale ne Jamesův.

Ta osoba věděla, že lord Voldemort zaútočí na dům Potterů. Znala jak proroctví, tak to, že o něm Pán zla ví, jinak by o Lilyin život neprosila.

Podle profesorky McGonagallové jedinými, kdo kromě ní věděli o proroctví, byli Albus Brumbál a Severus Snape.

Severus Snape, který miloval Lily ještě než se stala Lily Potterovou, a nenáviděl Jamese.

Severus se tedy dozvěděl o proroctví a řekl ho Pánovi zla. Což udělal protože proroctví Potterovi nezmiňovalo jménem. Byla to hádanka a Severus ji rozluštil příliš pozdě.

Ale pokud by Severus byl tím prvním, kdo proroctví slyšel, a chystal se ho říct Pánovi zla, řekl by ho rovněž Brumbálovi nebo profesorce McGonagallové?

Tudíž ho Brumbál nebo profesorka McGonagallová museli slyšet jako první.

Ředitel Bradavic neměl žádný očividný důvod, proč by své učitelce přeměňování říkal o mimořádně citlivém a důležitém proroctví. Ale učitelka přeměňování měla každý myslitelný důvod, proč to říct řediteli.

Zdálo se tedy pravděpodobné, že ho profesorka McGonagallová slyšela jako první.

Priorní pravděpodobnost říkala, že šlo o profesorku Trelawneyovou, jasnovidku sídlící v Bradavicích. Jasnovidci byli vzácní, takže pokud byste spočítali množství vteřin, které profesorka McGonagallová během svého života strávila ve společnosti jasnovidce, většina těch vteřin by patřila Trelawneyové.

Profesorka McGonagallová proroctví řekla Brumbálovi, a nikomu jinému by ho bez svolení neřekla.

Tudíž, to byl Albus Brumbál, kdo nějak zařídil, aby se Severus Snape proroctví dozvěděl. A Brumbál sám onu hádanku úspěšně rozluštil, jinak by za prostředníka nevybral Severuse, který Lily kdysi miloval.

Brumbál úmyslně zařídil, aby se lord Voldemort proroctví dozvěděl, v naději, že ho vyláká k jeho zkáze. Možná Brumbál zařídil, aby se Severus dozvěděl jen část onoho proroctví, nebo existovala i jiná proroctví, o kterých Severus neměl tušení... Brumbál nějak věděl, že okamžitý útok na Potterovy povede k Voldemortově okamžité porážce, ačkoli lord Voldemort sám tomu nevěřil. Nebo to byl jen šťastný záblesk Brumbálova šílenství, jeho chuť pro bizarní intriky...

Severus nakonec skončil v Brumbálových službách; Smrtijedi by z něj pravděpodobně neměli radost, kdyby Brumbál objasnil jeho roli v jejich porážce.

Brumbál se pokusil zařídit, aby Harryho matka byla ušetřena. Ale ta část plánu selhala. A Jamese Pottera vědomě odsoudil k smrti.

Brumbál byl odpovědný za smrt Harryho rodičů. Pokud byl celý ten logický řetězec pravdivý. Harry ve vší spravedlnosti nemohl tvrdit, že úspěšné ukončení Kouzelnické války se nepočítá za polehčující okolnost. Ale přesto... mu to pořádně vadilo.

Bylo načase a možná i po čase, aby se zeptal Draca Malfoye, co by mu druhá strana onoho konfliktu mohla říct o charakteru Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.