Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Věnováno všem komentujícím (ano, jste bedlivě sledováni :), ale v první řadě Jirkovi, za jeho geniální dedukci
Neznámé a nepoznatelné
Existují záhadné otázky, ale záhadné odpovědi jsou z definice nemožné.
"Dále," ozval se tlumený hlas profesorky McGonagallové.
Vstoupil.
Kancelář zástupkyně ředitele byla čistá a dobře zorganizovaná; na nejbližší zdi k profesorčině stolu se nalézalo bludiště nekrytých dřevěných přihrádek všech možných tvarů a velikostí, většina z nich hostila několik pergamenových svitků, a rozumnělo se tak nějak samo sebou, že McGonagallová věděla, co přesně každá z přihrádek obsahuje, i kdyby o tom nikdo jiný nemohl mít ani tušení. Na samotném stole ležel jediný pergamen, kromě něj byl prázdný. Za stolem byli zavřené dveře obrněné několika zámky.
McGonagallová seděla na stoličce za svým stolem a tvářila se zmateně – její oči se lehce rozšířily, možná s lehounkým podtónem neblahé předtuchy, když spatřily Harryho.
"Pane Pottere?" řekla profesorka McGonagallová. "O co se jedná?"
Harryho mozek jel naprázdno. Hra ho sem navedla, očekával, že to ona bude něco chtít říct jemu...
"Pane Pottere?" řekla profesorka McGonagallová, která začínala vypadat lehce podrážděně.
Harryho panikařící mozek si v tu chvíli naštěstí vzpomněl, že je tu skutečně něco, o čem chtěl s profesorkou McGonagallovou mluvit. Něco důležitého a vrchovatě hodného jejího času.
"Um..." řekl Harry. "Pokud byste mohla říct nějaká kouzla, aby bylo jisté, že nás nikdo neodposlouchává..."
Profesorka McGonagallová se zvedla, pevně zavřela vnější dveře, vytáhla hůlku a odříkala zaklínadla.
V tu chvíli si Harry uvědomil, že právě stojí tváří v tvář neopakovatelné příležitosti nabídnout profesorce McGonagallové Prskavkový čaj, a nemohl uvěřit, že ho to skutečně ve vší vážnosti právě napadlo, a že by to bylo v pohodě, protože limonáda by během pár vteřin zmizela, a řekl té své části, aby sklapla.
Skutečně to udělala a Harry si začal v duchu srovnávat, co se chystá říct. Neměl v plánu uskutečnit tenhle rozhovor takhle brzo, ale když už tu byl...
Profesorka McGonagallová dokončila zaklínadlo, které znělo starší než latina, a potom se znovu posadila.
"Dobrá," řekla tiše. "Nikdo neposlouchá." Její tvář byla napjatá.
Á, no jasně, čeká, že ji budu vydírat ohledně toho proroctví.
Ehm, k tomu se Harry dostane někdy jindy.
"Je to o tom Incidentu s Moudrým kloboukem," řekl Harry. (Profesorka McGonagallová zamrkala.) "Um... myslím, že je na Moudrý klobouk navázáno jedno extra zaklínadlo, o kterém samotný Moudrý klobouk neví, něco, co se spustí, když Klobouk řekne Zmijozel. Slyšel jsem zprávu, o které jsem si docela jistý, že by ji žádný Havraspár slyšet neměl. Přišla v momentě, kdy jsem si Klobouk sundaval a cítil jsem, jak se to spojení ztrácí. Znělo to jako zasyčení a angličtina najednou," profesorka McGonagallová ostře nasála vzduch, "a říkalo to: Pozdrav od Zmijozela k Zmijozelovi, pokud pátráš po mých tajemstvích, promluv si s mým hadem."
Profesorka McGonagallová seděla s otevřenou pusou, zírala na Harryho, jako by mu narostly další dvě hlavy.
"Takže..." dostala ze sebe profesorka pomalu, jako by nedokázala uvěřit, že ta slova skutečně opouštějí její pusu, "jste se rozhodl za mnou ihned přijít a říci mi o tom."
"No, ano, samozřejmě," řekl Harry. Nebylo třeba připouštět, jak dlouho mu ve skutečnosti trvalo, než se k tomu rozhodl. "Narozdíl od, řekněme, snahy o samostatný průzkum nebo zainteresování dalších dětí."
"...chápu," řekla profesorka McGonagallová. "Takže kdybyste, řekněme, objevil vstup do legendární komnaty Salazara Zmijozela, vstup, který byste byl schopný otevřít jen vy sám..."
"Vstup bych zavřel a ihned bych vám to nahlásil, aby mohl být shromážděn tým zkušených kouzelnických archeologů," řekl Harry ihned. "Pak bych vstup znovu otevřel a oni by velmi opatrně vstoupili, ujistili by se, jestli tam není nic nebezpečného. Později bych se tam mohl zajít podívat, nebo kdyby ode mě potřebovali otevřít ještě něco dalšího, ale ne dřív, než by byl celý areál prohlášen za čistý a měli by fotografie, jak všechno vypadalo předtím, než lidé začali dupat po jejich nevyčíslitelně hodnotném historickém prostoru.
Profesorka McGonagallová seděla s otevřenou pusou, zírala na něj, jako by se právě proměnil v kočku.
"Je to očividné, když nejste nebelvír," řekl Harry laskavě.
"Myslím," řekla profesorka McGonagallová trochu zadušeným hlasem, "že podstatně podceňujete vzácnost zdravého rozumu."
To znělo výstižně. I když... "Mrzimor by řekl to samé."
McGonagallová se zaraženě odmlčela. "To je pravda."
"Moudrý klobouk mi nabídl Mrzimor."
Zamrkala na něj, jako by nemohla uvěřit vlastním uším. "Opravdu?"
"Ano."
"Pane Pottere," řekl McGonagallová velmi tiše, "před pěti desetiletími uvnitř bradavických hradeb naposledy zemřel student a já si teď jsem jistá, že to bylo také před pěti desetiletími, co někdo naposledy slyšel tu zprávu."
Harryho zamrazilo. "Pak si dám maximální pozor, abych v této záležitosti nepodnikl cokoli, aniž bych to s vámi konzultoval, profesorko McGonagallová." Zarazil se. "A mohl bych také navrhnout, abyste dali dohromady nejlepší lidi, co je možné sehnat, a podívali se, jestli to kouzlo nejde z Moudrého klobouku odstranit, a pokud to není možné, možná přidejte další kouzlo - quietus, který se krátce aktivuje ve chvíli, kdy je Klobouk sundaván ze studentovy hlavy, to by mohlo fungovat jako záplata. Takže, žádní další mrtví studenti." Harry s uspokojením přikývl.
Profesorka McGonagallová vypadala ještě ohromeněji, jako by taková věc vůbec byla možná. "Za tohle vás nemůžu ocenit dostatečujícím počtem bodů, aniž bych bradavický pohár rovnou nepředala Havraspáru."
"Um," řekl Harry. "Um. Tolik bodů bych raději nezískal."
Teď se na něj profesorka McGonagallová dívala zvláštně. "Proč ne?"
Harry měl trochu problém, jak to vyjádřil. "Protože to by bylo příliš smutné, chápete? Jako... jako když jsem se ještě pokoušel chodit do školy v mudlovském světě a kdykoli tam byl nějaký skupinový projekt, pustil jsem se do toho a celou tu věc udělal sám, protože ostatní by mě jen zpomalovali. Rád budu získávat spoustu bodů, klidně i víc než kdokoli jiný, ale kdybych získal tolik bodů, že bych úplně sám rozhodl o tom, kdo vyhraje školní pohár, bylo by to, jako kdybych na zádech táhl celý Havraspár a to by bylo příliš smutné."
"Chápu..." řekla McGonagallová váhavě. Bylo očividné, že tenhle způsob myšlení ji nikdy nenapadl. "Řekněme tedy, že bych vám dala padesát bodů?"
Harry znovu zavrtěl hlavou. "Nebylo by fér k ostatním dětem, kdybych získal body za dospělácké záležitosti, kterých se můžu účastnit já a oni ne. Jak by mohl Terry Boot získat padesát bodů za šepot, který slyšel od Moudrého klobouku? To by vůbec nebylo fér."
"Chápu, proč vám Moudrý klobouk nabídl Mrzimor," řekla profesorka McGonagallová. Z jejích očí vyzařoval zvláštní respekt.
To Harrymu způsobilo lehký záchvat kašle. Upřímně si nemyslel, že by byl hoden Mrzimoru. Že se ho jen Moudrý klobouk snažil poslat kamkoli jinam než do Havraspáru, do koleje jejíž přednosti neměl...
Profesorka McGonagallová se teď usmívala. "A kdybych vám zkusila nabídnout deset bodů...?
"Vysvětlíte, kde se těch deset bodů vzalo, kdyby se vás někdo zeptal? Mohlo by tu být slušné množství zmijozelů, a teď nemyslím ty děti v Bradavicích, kteří by se mohli vážně, vážně, vážně rozčílit, kdyby zjistili, že to kouzlo bylo z Moudrého klobouku sejmuto, a že jsem v tom měl prsty já. Takže si myslím, že absolutní utajení tu bude účinější. Není třeba mi děkovat, madam, čest samotná je mi odměnou."
"Tak ať to tedy je," řekla profesorka McGonagallová, "ale je tu něco jiného a velmi speciálního, co bych vám měla dát. Vidím, že jsem se ve vás ve svých úvahách velmi zmýlila, pane Pottere. Prosím počkejte tady."
Vstala, přešla k zamčeným dveřím, mávla hůlkou a kolem profesorky McGonagallové se rozprostřela jakási mlžná záclona. Harry ani neviděl ani neslyšel, co se děje. O pár minut později mlha zmizela a profesorka McGonagallová stála před ním a dveře za ní vypadaly, jako by se nikdy neotevřely.
A profesorka McGonagallová držela v jedné ruce náhrdelník, tenký zlatý řetízek nesoucí ve svém středu stříbrný kruh, ve kterém byly přesýpací hodiny. V druhé ruce držela složený list. "Tohle je pro vás," řekla.
Páni! Dostane nějakou hezkou magickou věcičku jako odměnu za quest! Očividně, ten trik s odmítáním pěněžitých odměn, dokud jste nedostali magický přemět fungoval i v reálném životě, ne jen v počítačových hrách.
Harry s úsměvem přijal svůj nový přívěsek. "Co to je?"
Profesorka McGonagallová se nadechla. "Pane Pottere, tento předmět je obvykle zapůjčován jen dětem, které se projevily jako vysoce zodpovědné, aby jim pomohl s obtížným rozvrhem." McGonagallová zaváhala, jako by chtěla něco dodat. "Musím zdůraznit, pane Pottere, že pravá povaha tohoto předmětu je tajná, a že ji nesmíte vyjevit jiným studentům, ani jim dovolit, aby spatřili, jak ho používáte. Pokud to pro vás není přijatelné, můžete ho rovnou vrátit."
"Dokážu udržet tajemství," řekl Harry. "Takže co to dělá?"
"Pokud jde o ostatní studenty, jedná se o otoč-okénko, které se používá k léčbě vzácného, nenakažlivého kouzelnického onemocnění zvaného spontální duplikace. Budete to nosit pod šaty, a i když nemáte žádný důvod to někomu ukazovat, rovněž nemáte důvod s tím zacházet jako s příšerným tajemstvím. Otoč-okénka nejsou zajímavá. Rozumíte, pane Pottere?"
Harry přikývl a jeho úsměv se rozšířil. Cítil tu práci schopného zmijozela. "A co to dělá doopravdy?"
"Je to obraceč času. Každé otočení přesýpacími hodinami vás pošle o hodinu zpět. Takže pokud ho použijete, abyste se každý den vrátil o dvě hodiny, budete schopen pokaždé usnout ve správný čas."
Harryho potlačení nedůvěry naprosto vyletělo z okna.
Vy mi dáváte stroj času, abyste vyléčila mou spánkovou poruchu.
Vy mi dáváte STROJ ČASU, abyste vyléčila mou SPÁNKOVOU PORUCHU.
VY MI DÁVÁTE STROJ ČASU, ABYSTE VYLÉČILA MOU SPÁNKOVOU PORUCHU.
"Ehehehehhheheh..." řekla Harryho pusa. Držel teď přívěsek daleko od sebe, jako by to byla odjištěná bomba. No, ne, ne, jako by to byla odjištěná bomba, to ani nezačínalo postihovat vážnost téhle situace. Harry držel přívěsek daleko od sebe, jako by to byl stroj času.
Povězte, profesorko McGonagallová, věděla jste, že časově převrácená hmota vypadá přesně jako antihmota? Ale ano, vypadá! A věděla jste, že jeden kilogram antihmoty potkávající jeden kilogram hmoty se vypaří s explozí ekvivalentní 43 milionům tun TNT? Uvědomujete si, že já sám vážím 41 kilogramů a že výsledný výbuch za sebou nechá OBROVSKÝ KOUŘÍCÍ KRÁTER NA MÍSTĚ, KDE BÝVALO SKOTSKO?
"Omluvte mě," podařilo se Harrymu ze sebe dostat," ale to zní vážně, vážně, VÁŽNĚ NEBEZPEČNĚ!" Harryho hlas se nezvedl až k jekotu, v téhle situaci nebylo možné, aby zaječel dostatečně hlasitě, takže ani nemělo cenu se o to pokoušet.
Profesorka McGonagallová na něj shlížela se shovívavou sympatií. "Jsem ráda, že to berete vážně, pane Pottere, ale obraceče času nejsou až tak nebezpečné. Kdyby byly, nedávali bychom je dětem."
"Opravdu," řekl Harry. "Ahahahaha. Samozřejmě, že byste nedávali stroje času dětem, kdyby byly nebezpečné, co mě to jen napadá? Takže, jen abychom měli jasno, kýchnutí na tohle zařízení mě nepošle zpátky do středověku, kde bych převrhnul Gutenbergův dvojkolák a zabránil tak osvícení? Protože, chápejte, nesnáším, když se mi tohle stane."
Profesorce cukaly koutky způsobem prozrazujícím, že se snaží neusmívat se. Nabídla Harrymu brožurku, kterou držela, ale Harry stále oběma rukama opatrně držel přesýpací hodiny a ujišťoval se, že se neotočí. "Nebojte se," řekla McGonagallová po chvilkové pauze, když začalo být jasné, že se Harry nehodlá pohnout, "to se nemůže stát, pane Pottere. Obraceče času se nedají použít k návratu o více než šest hodin. Nedají se použít vícekrát, než šestkrát v každém dni."
"Ach, skvělé, to je velmi skvělé. A pokud do mě někdo drcne, obraceč času se nerozbije a neuvězní celý hrad v nekonečné smyčce opakujících se čtvrtků."
"No, mohou být křehké..." řekla McGonagallová. "A myslím, že jsem slyšela o divných věcech, které se staly, když se rozbily. Ale nic takového!"
"Možná," řekl Harry, když byl znovu schopen promluvit, "byste měli stroje času vybavit čímsi na způsob ochranných pouzder, než jen tak nechávat sklo odkryté, abyste takovým událostem předcházeli."
McGonagallová vypadala docela zaraženě. "To je skvělý nápad, pane Pottere. Informuji o něm ministerstvo."
Tak a teď je to oficiální, potvrdili to v parlamentu, každý v kouzelnickém světě je beznadějně tupý.
"A zatímco nenávidím, když mluvím tak FILOSOFICKY," Harry se zoufale snažil udržet hlas pod úrovní jekotu," pomyslel někdo na DŮSLEDKY cestování o šest hodin zpátky a spáchání něčeho, co by VYMAZALO VŠECHNY ZÚČASTNĚNÉ LIDI a NAHRADILO JE ODLIŠNÝMI VERZEMI -"
"Ach, není možné změnit minulost!" přerušila ho profesorka McGonagallová. "Pro všechno pod světem, pane Pottere, myslíte si, že bysme je povolili studentům, kdyby něco takového bylo možné? Co kdyby se někdo pokusit změnit výsledky svých testů?"
Harry si vzal chvíli, aby to uvážil. Jeho ruce nepatrně uvolnily křečovitě bílé sevření řetízku u přesýpacích hodin. Jako by nedržel stroj času, ale jen aktivní jadernou hlavici.
"Takže..." řekl Harry pomalu. "Lidé prostě zjistili, že vesmír je sebe-konzistentní, jaksi, i když v sobě dovoluje cestování časem. Pokud bych se setkal se svým budoucím já, pak uvidím tu samou věc dvakrát jako já, dokonce i když, při mém prvním prožití, mé budoucí já už jedná s plným vědomím o věcech, které se, z mé vlastní perspektivy, ještě nestaly..." Harryho hlas se vytratil v nedostatečnosti anglického jazyka.
"Správně. Myslím." řekla profesorka McGonagallová. "I když se nabádá k tomu, aby se kouzelníci vyhli spatření od svých minulých já. Pokud například navštěvujete dvě vyučování v ten samý čas a potřebuje se sebou zkřížit cestu, jedna vaše verze by měla ustoupit stranou a v určený čas – hodinky už máte, skvěle – zavřít oči, aby vaše budoucí já mohlo projít. Všechno je to v té brožurce."
"Ahahahaa. A co by se stalo, kdyby někdo tu radu ignoroval?"
Profesorka McGonagallová sevřela rty. "Pochopila jsem to tak, že to může být poněkud znepokojující."
"A vůbec by to, řekněme, nestvořilo paradox, který by zničil celý vesmír."
Shovívavě se usmála. "Pane Pottere, myslím, že bych zaslechla, kdyby se něco takového někdy stalo."
"TO NENÍ UKLIDŇUJÍCÍ! COPAK NIKDO Z VÁS NIKDY NESLYŠEL O ANTROPICKÉM PRINCIPU*? A JAKÝ IDIOT VŮBEC VYNALEZL JEDNU Z TĚHLE VĚCÍ JAKO PRVNÍ?"
Profesorka McGonagallová se zasmála. Byl to příjemný a veselý zvuk, který k té vážné tváři překvapivě neladil. "Máte jednu ze svých ,proměnila jste se v kočku‘ chvilek, že pane Pottere. Tohle asi nebudete chtít slyšet, ale je to docela roztomile rozkošné."
"Přeměna v kočku se tomu ani VZDÁLENĚ nepřibližuje. Víte, až do teď jsem v koutku mysli choval jednu příšernou potlačenou myšlenku, že jediná zbývající možná odpověď je, že celý můj svět je počítačová stimulace jako v té knížce, Simulacron 3, ale teď se i tohle vyloučilo, protože tahle malá hračka NENÍ POČÍTAČOVĚ PROVEDITELNÁ. Turingův stroj by mohl být schopen simulovat návrat do určeného úseku v minulosti a odtud zpracovat odlišnou budoucnost, věštby-schopný stroj by se mohl spoléhat na váhavé chování nižších strojů, ale vy říkáte, že realita se nějak sebe-konzistentně zpracovává v jediném vleku za využívání informací o věcech, které se ještě...nestaly..."
To uvědomění Harryho prudce praštilo do nosu.
Všechno to teď dávalo smysl. Konečně to všechno dávalo smysl.
"TAKŽE TAKHLE FUNGUJE PRASKAVKOVÝ ČAJ! Samozřejmě! To kouzlo nenutí zábavné věci aby se staly, jen to vnucuje vám chuť se napít, těsně před tím, než by se vtipné věci staly na každý pád! Jsem takový hlupák, měl jsem si uvědomit, že když jsem dostal chuť napít se Prskavkového čaje před Brumbálovou druhou řečí a neudělal jsem to, zakuckal jsem se pak vlastními slinami – pití Prskavkového čaje nezpůsobuje zábavnost, zábavnost způsobuje, že se napijete Prskavkového čaje! Viděl jsem ty dvě události pohromadě a předpokládal jsem, že Prskavkový čaj musí být příčinou a že zábavnost musí být následkem, protože jsem si myslel, že časová následnost podmiňuje kauzalitu a že kauzální grafy musí být acyklické, ALE TOHLE VŠECHNO DÁVÁ SMYSL, JAKMILE ŠIPKY PŘÍČIN OBRÁTÍTE NAZPÁTEK V ČASE!
Pak Harryho praštilo do nosu to druhé uvědomění.
Tentokrát zvládl zůstat tiše, vydal ze sebe jen slabý dusivý zvuk jako umírající kotě, když si uvědomil, kdo tohle ráno nechal lístek u jeho postele.
McGonagallové zářily oči. "Potom co dostudujete, nebo možná ještě dříve, musíte některé z těchto mudlovských teorií vyučovat v Bradavicích, pane Pottere. Znějí velmi zajímavě, i když jsou všechny špatně."
"Glehhahhh..."
Profesorka McGonagallová si s ním vyměnila pár dalších zdvořilostí, požadala o pár dalších slibů, na které Harry přikývl, řekla něco o tom, aby nemluvil s hady na místech, kde by ho někdo mohl slyšet, připomněla mu, aby si přečetl tu brožurku, a pak si Harry náhle uvědomil, že stojí za pevně zavřenými dveřmi do její kaceláře.
"Gaahhhrrraa..." řekl Harry.
Ano, jeho mozek byl naprosto odrovnán.
Nikoli nejméně skutečností, že kdyby nebylo toho žertíku, nikdy by v první řadě nezískal obraceč času.
Nebo by mu ho profesorka McGonagallová dala stejně, jen o trochu později toho dne, když by se jí šel zeptat na svůj spánkový problém, nebo jí říct o vzkazu Moudrého klobouku? A mohl by v tu chvíli na sebe chtít přichystat žertík, který by dopadl tak, že by obraceč času dostal dříve? Takže každá sebe-konzistentní možnost byla ta, v které ten žertík začal ještě než se probudil...?
Harry zjistil, že poprvé ve svém životě, uvažuje nad tím, že odpověď na jeho otázku může být doslova neuchopitelná. Že vzhledem k tomu, že jeho vlastní mozek obsahoval neurony, které se mohly pohybovat jen dopředu v čase, neexistuje nic, co by jeho mozek mohl udělat, žádná operace, kterou by mohl vykonat, která by se mohla vztáhnout k fungování obraceče času.
Až do této chvíle žil dle varování E.T. Jaynese, který prohlásil, že pokud nemáte znalosti o určitém fenoménu, jedná se o stav vaší vlastní mysli, ne o fakt o fenoménu samotném; že vaše nejistota je faktem o vás, ne faktem o tom, o čem si jste nejistí; ta nevědomost existovala ve vaší mysli, ne ve skutečnosti; prázdná mapa neodpovídala prázdnému území. Existovaly záhadné otázky, ale záhadné odpovědi byly z podstaty nemožné. Fenomén mohl být záhadný pro nějakou určitou osobu, ale nemohl být záhadný sám o sobě. Uctívání posvěcené záhady znamenalo jen uctívání své vlastní nevědomosti.
Takže Harry pohlédl na magii a odmítl se nechat zastrašit. Lidé neměli žádný smysl pro historii, učili se o chemii a bilogii a astronomii a mysleli si, že tyhle věci byly vždy pravou látkou vědy, že nikdy nebyly záhadné. Hvězdy kdysi byly záhadou. Lord Kelvin jednou nazval přirozenost života a biologie – reakci svalů pro člověka a vznik stromů ze semen – záhadou "nekonečně za" dosahem vědy. (ne jen trošku za, kdepak, nekonečně za. Lorda Kelvina rozhodně dost vzrušovalo, že něco neví.) Každá záhada, která kdy byla rozluštěna byla hádankou už od úsvitu lidstva až do okamžiku, kdy ji někdo vyřešil.
Teď ale, vůbec poprvé, čelil vyhlídce záhady, u které byla oprávněná šance, že zůstane trvale nerozluštitelnou. Pokud čas nefungoval acyklickým kauzálním systémem, pak Harry nechápal, co se myslí příčinou a následkem; a pokud Harry nechápal příčinu a následek, pak nerozuměl, čím jiným by se věci mohly řídit; a bylo klidně možné, že tomu jeho lidský rozum nebude nikdy schopen porozumět, protože jeho mozek byl vytvořen ze staromódních dopředu v čase směřujících neuronů a to se ukázalo být překonanou podmnožinou reality.
Na druhou, lepší, stranu, u Prskavkového čaje, který se mu kdysi jevil jako všemocný a naprosto neuvěřitelný, se objevilo o dost jednodušší vysvětlení. Které mu ušlo pouze proto, že pravda se nacházela naprosto mimo jeho prostor k hypotézám nebo mimo cokoli, k jehož pochopení by byl jeho mozek vyvinut. Ale teď to konečně pochopil, pravděpodobně. To bylo tak trochu povzbudivé. Tak trochu.
Harry se podíval na své hodinky. Bylo téměř jedenáct dopoledne, minulou noc usnul v jednu ráno, takže za normálních okolností by dnes v noci šel spát ve tři ráno. Takže, aby šel spát v deset a probudil se v sedm by se měl dohromady vrátit o pět hodin. To znamenalo, že pokud se chtěl dostat zpátky do své ložnice před šestou ráno, před tím, než se kdokoli vzbudil, měl by si raději pospíšit a...
Dokonce i teď Harry nechápal, jak provedl polovinu těch věcí, které byly zahrnuty v Žertíku. Kde se vzaly ty koláče?
Harry se doopravdy začínal bát cestování v čase.
Na druhou stranu musel připusit, že to byla neopakovatelná příležitost. Žertík, který na sobě můžete spáchat jen jednou za život, během oněch šesti hodin, kdy poprvé zjistíte, že existují obraceče času.
Ve skutečnosti, to Harryho mátlo ještě víc. Čas mu představil skončený žertík jako fait accompli, a přesto to byla, docela očividně, jeho vlastní práce. Plán, provedení i styl. Každičká část, dokonce i ty, kterým ještě nerozuměl.
No, čas plynul a den neměl víc než třicet hodin. Harry věděl něco z toho, co musí udělat, a ten zbytek, jako jsou třeba ty koláče, domyslí v běhu. Nemělo cenu to odkládat. Nemohl dosáhnout doslova ničeho, když byl zaseklý tady, v budoucnosti.
O pět hodin později se Harry vkrádal do své ložnice, s hábitem přehozeným přes hlavu – chabý převlek pro případ, kdyby se někdo vzbudil a spatřil ho ve stejný čas jako Harryho ležícího v posteli. Nechtěl někomu vysvětlovat svůj malý lékařský problém se spontánní duplikací.
Naštěstí se zdálo, že všichní stále spí.
A také se zdálo, že vedle jeho postele se nalézá krabice zabalená v červeném a zeleném balícím papíru. Dokonale stereotypní vyobrazení vánočního dárku, až na to, že žádné Vánoce nebyly.
Harry se vplížil dovnitř tak tiše, jak jen dokázal, pro případ že by někdo měl utišovač nastavaný na nízko.
Ke krabičce byla připojená obálka, zapečetěná čistým voskem, do kterého nebyl vtlačen žádný znak.
Harry obálku opatrně otevřel a vyndal vnitřní list.
Stálo na něm:
Tohle je plášt neviditelnosti Ignáta Peverella, tradovaný mezi Pottery, jeho potomky. Narozdíl od podružnějších plášťů neviditelnosti a kouzel má sílu udržet tě skrytým, ne jen neviditelným. Tvůj otec mi ho zapůjčil k prostudování krátce předtím než zemřel a já přiznávám, že mi během let v mnohém velmi dobře posloužil.
Obávám se, že v budoucnosti si budu muset vystačit jen s iluzí. Je načase, aby se plášť vrátil k tobě, svému dědici. Napadlo mě udělat z toho vánoční dárek, ale přál si se k tobě vrátit dříve. Zdá se, že očekával, že ho budeš potřebovat. Užívej ho moudře.
Bez pochyby už pomýšlíš na všechny ty úžasné žertíky, podobné těm, které kdysi páchal tvůj otec. Pokud by všechny jeho poklesky vešly ve známost, každá žena z Nebelvíru by se vydala zneuctít jeho hrob. Nepokusím se zabránit historii, aby se opakovala, ale buď NANEJVÝŠ opatrný, aby ses neprozradil. Pokud by Brumbál spatřil šanci zmocnit se jedné z relikvií smrti, nikdy by jeho ruce neopustila.
Přeji velmi veselé Vánoce.
List byl nepodepsaný.
"Počkejte," řekl Harry a stáhl se od ostatních kluků, kteří se chystali opustit havraspárskou ložnici. "Omlouvám se, je tu ještě něco, co musím provést se svým kufrem. Během pár minut jsem u vás na snídani."
Terry Boot se na Harryho zamračil. "Doufám, že se nám nechceš štrachat ve věcech."
Harry zvedl jednu ruku. "Přísahám, že neplánuju nic takového s žádnou z vašich věcí, jen s mými vlastními, že na žádného z vás nechystám žádný kanadský žertík ani podobně pochybnou činnost a že neočekávám, že se tyto mé záměry změní než dojdu na snídani do Velké síně.
Terry se zmaračil. "Počkej, je to-"
"Žádný strach," řekla Penelopa Clearwaterová, která tu byla, aby je odvedla. "Nebyly v tom žádné skulinky. Dobře zformulováno, Pottere, mohl bys být právníkem."
Na to Harry zamrkal. Ach ano, havraspárská prefektka. "Děkuji," řekl. "Alespoň myslím."
"Až se budeš snažit najít cestu do Velké síně, ztratíš se." Penelopa to konstatovala jako prostou, neoddiskutovatelnou skutečnost. "Hned jak se ti to stane, zeptej se portétu, jak se dostat do přízemí. Zeptej se dalšího portrétu ve vteřině, kdy se znovu ztratíš. Obzvlášť pokud se ti bude zdát že stále stoupáš. Pokud se ocitneš výše než by měl být celý hrad, zastav se a počkej na vyhledávací čety. Jinak tě znovu spatříme až o tři měsíce později, budeš vypadat o dva roky starší, na sobě budeš mít jen bederní roušku a celý budeš obalen ve sněhu, a to jen pokud zůstaneš uvnitř v hradu."
"Chápu," řekl Harry a ztěžka polkl. "Um, neměli byste všechny tyhle věci říkat studentům ihned?"
Penelopa si povzdechla. "Cože, všechny tyhle věci? To by zabralo týdny. Pochytíš to za běhu."
Otočila se, následovaná ostatními studenty. "Pokud tě neuvidím u snídaně během třiceti minut, Pottere, zahájím pátrání."
Jakmile všichni zmizeli, Harry připevnil lístek ke své posteli – už ho napsal stejně jako všechny ostatní lístky v podzemní úrovni svého kufru, předtím než se všichni ostatní vzbudili. Pak se opatrně natáhl do pole pod vlivem quietusu a sundal neviditelný plášť ze stále spící první verze Harryho.
A jen ze smyslu pro chaos, Harry vložil plášť do váčku prvního Harryho, s vědomím, že tak se stejně tak ocitne v jeho vlastním.
"Mohu dohlédnout na to, aby zpráva byla předána Corneliu Flubberwaltovi," řekl obraz muže s aristokratickým chováním a, ve skutečnosti, naprosto normálním nosem. "Ale mohl bych se otázat, odkud pochází původně?"
Harry pokrčil rameny s uměleckou bezmocností. "Bylo mi řečeno, že to bylo proneseno prázdným hlasem, který se rozlehl z trhliny v samotném vzduchu, trhliny, která se otevřela nad žhnoucí propastí."
"Hej!" řekla Hermiona rozhořčeně ze svého místa na druhé straně havraspárského stolu. "To jsou zákusky pro všechny! Nemůžeš si jen tak vzít celý koláč a dát si ho do váčku!"
"Neberu si celý koláč, beru si dva celé koláče. Promiňte všichni, musím letět!" Harry ignoroval pobouřené výkřiky a opustil Velkou síň. Potřeboval dorazit na bylinkářství o trochu dřív.
Profesorka Prýtová se na něj ostře podívala. "A jak vy víte, co zmijozelové plánují?"
"Nemůžu jmenovat svůj zdroj," řekl Harry. "Vlastně vás budu muset požádat, abyste předstírala, že se tenhle rozhovor nikdy neodehrál. Prostě se chovejte, jako kdybyste na ně náhodou narazila na obchůzce, nebo něco takového. Já poběžím napřed, hned jak bylinkářství skončí. Myslím, že je dokážu zabavit, dokud nedorazíte. Nedám se jednoduše vyděsit nebo šikanovat a nemyslím si, že by se odvážili vážně zranit Chlapce-který-přežil. I když... nežádám po vás, abyste po cestě běžela, ale ocenil bych pokud byste si pospíšila."
Profesorka Prýtová na něj delší chvíli hleděla, pak její výraz změkl. "Prosím, buďte na sebe opatrný, Harry Pottere. A... děkuji vám."
"Jen se ujistěte, že nedorazíte pozdě," řekl Harry. "A pamatujte, až tam dorazíte, nečekala jste, že mě tam uvidíte a tenhle rozhovor se nikdy neodehrál."
Bylo příšerné pozorovat sám sebe, jak vytrhl Nevilla z kruhu zmijozelů. Neville měl pravdu, použil příliš síly, opravdu přespříliš.
"Ahoj," řekl Harry Potter ledovým hlasem. "Já jsem Chlapec-který-přežil."
Osm prváků, zhruba stejně vysokých. Jeden z nich měl na čele jizvu a nechoval se stejně jako ostatní.
Oh wad some power the giftie gie us
To see oursel's as others see us!
It wad frae monie a blunder free us,
And foolish notion -
Profesorka McGonagallová měla pravdu. Moudrý klobouk měl pravdu. Bylo to jasně zřetelné, když jste to pozorovali zvenčí.
S Harrym Potterem bylo něco špatně.
------------------------
* Antropický princip tvrdí, že vesmír musí být zrovna takový jaký je, protože kdyby byl trošku jiný, nemohli bysme tu být MY a dělat podobná pozorování.