Preklady fanfiction Harryho Pottera

Petunii Evansové-Verresové se třásly rty a oči se jí plnily slzami, když ji Harry objal uprostřed devátého nástupiště nádraží King's Cross. "Jsi si jistý, že nechceš, abych šla s tebou, Harry?"

Harry k ní vzhlédl. Oči mu přelétly k otci, Michaelu Verresovi-Evansovi, který nesl stereotypní přísný-ale-hrdý výraz a potom zpátky k matce, která vypadala dost... nesebraně. "Mami, vím, jak nemáš ráda kouzelnický svět. Nemusíš mě vyprovázet. Myslím to vážně."

Petunie zamrkala. "Harry, o mě by ses starat neměl, jsem tvá matka a pokud potřebuješ někoho s sebou-"

"Mami, budu v Bradavicích sám měsíce a měsíce. Pokud nedokážu zůstat sám ani na nástupišti, čím dříve to zjistíme tím lépe, abychom měli čas vycouvat." Ztišil hlas až k šepotu. "Kromě toho, mami, všichni mě tam mají rádi. Kdybych měl nějaký problém, stačilo by mi sundat si tuhle čelenku," Harry poklepal na cvičící potítko, které mu zakrývalo jizvu, "a dostanu mnohem více pomoci, než bych mohl zvládnout."

"Ach, Harry," zašeptala Petunie. Klekla si a pevně ho objala, tváří v tvář, jejich obličeje se opíraly jeden o druhý. Harry cítil její přerývavé dýchání, a pak uslyšel vzlyk, který jí unikl přes rty, potlačený, ale slyšitelný. "Ach, Harry, mám tě ráda, vždycky na to pamatuj."

Jako by se bála, že už mě nikdy neuvidí, pomyslel si z čista jasna Harry. Věděl, že to pochytil dobře, ale netušil, proč se toho máma tolik bojí.

Tak to zkusil odhadnout. "Mami, ty víš, že se nestanu takovým jako tvá sestra, jenom protože se budu učit kouzlit, že jo? Udělám pro tebe jakákoli kouzla – pokud je budu umět, chci říct – nebo pokud budeš chtít, abych doma nikdy nekouzlil, tak to udělám taky, přísahám, že nikdy nedovolím magii, aby stála mezi námi-"

Těsné objetí umlčelo další slova. "Máš dobré srdce," zašeptala mu matka do ucha. "Velmi dobré srdce, můj synu."

Na to Harrymu také trochu zvlhly oči.

Matka ho pustila a stoupla si. Vytáhla kapesník a třesoucí se rukou se dotkla svých očí a pouštějícího make-upu.

Bylo bez otázek, jestli ho otec doprovodí na magickou stranu nádraží King's Cross nebo ne. Jeho táta měl problém i s přímým pohledem na Harryho kufr. Magie běhala krví a o tu Michaela Verrese-Evanse ani neškobrtla.

Takže místo toho si otec jen odkašlal. "Hodně štěstí ve škole, Harry," řekl. "Myslíš, že jsem ti koupil dost knih?"

Harry otci vysvětlil, že si myslí, že by tohle mohla být jeho velká šance provést něco vážně převratného a důležitého, a profesor Verres-Evans přikývl a zrušil svůj velmi zaneprázdněný rozvrh na celé dva dny, aby ho vzal na Nejlepší pochod po antikvariátech v lidské historii, který obsáhl čtyři města a přinesl třicet krabic vědecké literatury, které teď ležely v prohlubině Harryho kufru. Většina z těch knih byla za libru nebo dvě, ale některé z nich rozhodně nebyly, jako například nejnovější Příručka chemie a fyziky nebo kompletní sada encyklopedie Britannicy z roku 1972.  Otec se Harrymu pokoušel zabránit, aby spatřil cenovky, ale Harry usoudil, že musel utratit přinejmenším tisíc liber. Harry řekl svému otci, že mu peníze vrátí hned, jakmile zjistí způsob jak vyměnit kouzelnické zlato za mudlovské peníze, a otec mu řekl, aby si šel skočit do jezera.

A potom se ho jeho otec zeptal: Myslíš, že jsem ti koupil dost knih? Bylo naprosto jasné, jakou odpověď táta očekával.

Harryho hrdlo bylo z nějakého důvodu sevřené. "Nikdy nemůžeš mít dost knih," odrecitoval motto Verresovy rodiny a jeho otec si klekl a dal mu rychlé, pevné objetí. "Ale ty jsi to rozhodně zkusil," řekl Harry a cítil, jak se mu znovu zamlžují oči. "Byl to vážně, vážně, vážně dobrý pokus."

Jeho táta se narovnal. "Takže..." řekl. "Vidíš nástupiště Devět a tři-čtvrtě?"

Nádraží King's Cross bylo obrovské a zaneprázdněné, se stěnami a podlahou dlážděnými kachličkami se špinavými fleky, plné běžných lidí, kteří spěchali po svých běžných záležitostech za vedení běžných rozhovorů, které produkovaly spousty a spousty běžného hluku. Nádraží King's Cross mělo nástupiště Devět (na kterém právě stáli) a nástupiště Deset (hned vedle) ale mezi nástupišti devět a deset nebylo naprosto nic, kromě tenké, neslibně vypadající hraniční zdi. Šedavé osvětlení nad nimi produkovalo dost světla, aby ozřejmilo naprostý nedostatek nástupiště Devět a tři-čtvrtě.

Harry zíral kolem dokud mu nevyschly oči, hlavou mu procházelo no tak, magické znamení, no tak, pojď sem, magické znamení, ale naprosto nic se neukázalo. Přemýšlel, že by vytáhl hůlku a zamával jí, ale McGonagallová ho varovala ohledně jejího používání. Navíc, kdyby se tu objevila další sprška několikabarevných jisker, mohlo by to vést k zatčení za pouštění ohňostroje uvnitř vlakové stanice. A to ještě, pokud by se nestalo nic jiného, například pokud by celá stanice King's Cross nevybuchla. Harry své učebnice zatím prolistoval jenom zběžně (i když už to prolistování bylo dostatečně bizarní), ve velmi rychlé snaze určit, jaký druh vědecké literatury bude třeba koupit během následujích 48 hodin.

No– Harry pohlédl na své hodinky – měl celou jednu hodinu, aby to zjistil, vzhledem k tomu, že   ve vlaku má být v jedenáct. Možná to byl nějaký ekvivalent IQ testu a hloupé děti se nemohly stát kouzelníky. (A množství extra času, které jste si vyhradili, určovalo vaši Svědomitost, druhou nejdůležitější věc nutnou pro studijní úspěch.)

"Zjistím to," řekl Harry svým čekajícím rodičům. "Je to pravděpodobně nějaký test."

Jeho otec se zamračil. "Hmm... možná, kdyby ses podíval po stopách na zemi, které vedou někam, kam to nedává žádný smysl-"

"Tati!" řekl Harry. "Přestaň s tím! Ještě jsem to ani nezkusil vymyslet sám!" Navíc to byl velmi dobrý návrh, tím hůř.

"Promiň," omluvil se jeho otec.

"Ach..." řekla Harryho matka. "Nemyslím si, že by něco takového udělali studentovi, vy ano? Jsi si jistý, Harry, že ti profesorka McGonagallová nic neřekla?"

"Možná byla moc rozptýlená," řekl Harry bez přemýšlení.

"Harry!" zasyčel jeho otec s matkou v unisonu. "Co jsi udělal?"

"Jen jsem, uhm..." Harry polkl. "Podívejte, na tohle teď nemáme čas-"

"Harry!"

"Myslím to vážně! Na tohle teď nemáme čas! Protože je to vážně dlouhý příběh a já musím vymyslet, jak se dostat do školy!"

Jeho matka si přikryla rukou tvář. "Jak zlé to bylo?"

"Já, ehm," nemůžu o tom mluvit z důvodů národní bezpečnosti," asi z poloviny tak hrozné jako Incident s projektem na vědecký veletrh?"

"Harry!"

"Jen jsem, ehm, hej, koukněte, tady jdou nějací lidé se sovou, půjdu se jich zeptat, jak se tam dostat!" Harry utekl od svých rodičů k rudovlasé rodině, jeho kufr se při tom automaticky kradl za ním.

Buclatá žena k němu vzhlédla, když se přiblížil. "Ahoj, drahoušku. Poprvé do Bradavic? Ron taky jede poprvé-" a pak ztuhla. Zahleděla se na něj pozorněji. "Harry Potter?"

Čtyři kluci, zrzavé děvče a sova se otočili a rovněž ztuhli na místě.

"Ale no tak!" zaprostestoval Harry. Plánoval vystupovat pod jménem pan Verres, alespoň dokud se nedostane do Bradavic. "Koupil jsem si čelenku a všechno! Jak můžete vědět, kdo jsem?"

"Ano," řekl Harryho otec, který se k nim přiblížil lehkým, svižným krokem, "jak víte, kdo to je?" Jeho hlas obsahoval podtón hrůzy.

"Tvůj obrázek byl v novinách," řeklo jedno z identicky vypadajících dvojčat.

"HARRY!"

"Tati! To není, jak to vypadá! Jde o to, že jsem porazil Pána zla Ty-víš-koho, když mi byl jeden rok!"

"COŽE?"

"Máma to může vysvětlit."

"COŽE?"

"Ach... Michaeli, lásko, jsou tu jisté věci, o kterých jsem si myslela, že bude lepší tě s nimi neobtěžovat-"

"Promiňte," řekl Harry zrzavé rodině, která na něj třeštila oči, "ale skutečně by mi extrémně pomohlo, kdybyste mi mohli říct, jak se dostat do nádraží Devět a tři-čtvrtě hned teď."

"Ach..." řekla ta žena. Zvedla ruku a ukázala na zeď mezi nástupišti. "Prostě projdeš rovnou skrze tu bariéru mezi nástupišti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, nebo do ní narazíš, to je velmi důležité. Nejlepší bude, pokud se rozeběhneš, jestli jsi nervózní."

"A ať se stane cokoli, nemysli na slona."

"Georgi! Nevšímej si ho, Harry, drahoušku, neexistuje žádný důvod, proč bys neměl myslet na slona."

"Já jsem Fred, mami, ne George-"

"Díky!" řekl Harry, otočil se a rozběhl se k bariéře.

Počkat chvíli, nebude to fungovat, pokud v to nebude věřit?

V takových chvílích Harry opravdu litoval, že jeho mozek pracuje natolik rychle, aby si uvědomil, že tohle byl případ, na který platila "rezonanční pochybnost" to znamená, že kdyby pokračoval s  vírou, že projde skrze bariéru, byl by v pohodě, ale teď se místo toho strachoval, jestli dostatečně věří, že projde skrze bariéru, což znamenalo, že ve skutečnosti má obavu, že do ní narazí.

"Harry! Vrať se zpátky! Čeká tu na tebe jisté vysvětlování!" To byl jeho táta.

Harry zavřel oči a ignoroval všechno, co věděl o ospravedlňování víry a jednoduše se snažil věřit vážně hodně, že projde skrze bariéru a -

- zvuky okolo něj se změnily.

Harry otevřel oči, a s klopýtnutím se zastavil. Po tom, co vyvinul vědomou námahu, aby v něco uvěřil se cítil podstatně špinavěji.

Stál v jasném nástupišti pod otevřeným nebem, vedle jediného obrovského vlaku - čtrnácti dlouhých vozech tažených masivní kovově rudou lokomotivou s komínem, který sliboval smrt zdravému ovzduší. Nástupiště už bylo lehce zalidněné (i přestože Harry dorazil o celou hodinu dříve) a tucty dětí a jejich rodičů se hemžily kolem laviček, stolů a nejrůznějších stánkařů a pouličních prodavačů.

Bylo naprosto bez diskuze, že žádné takové místo na nádraží King's Cross nebylo, stejně jako žádné místo, kde by se mohlo ukrývat.

O.k., takže buď a) jsem se právě teleportoval někam naprosto jinam b) dovedou skládat prostor jako nikdo jiný c) jednoduše ignorujou pravidla.

Za ním se ozval slabý kradmý zvuk a Harry se otočil, aby si potrvdil, že jeho kufr ho na svých malých chapadlech vážně následoval. Očividně, pro magické účely, bylo jeho zavazedlo rovněž schopné vyvinout dostatečnou víru, aby prošlo bariérou. Vlastně, to bylo docela znepokojivé, když se tak nad tím Harry zamyslel.

O chvilku později ze železného průchodu vyběhl rudovlasý chlapec, který vypadal nejmladší ze všech ostatních. Na vodítku za sebou táhl svůj kufr a málem narazil do Harryho. Harry, který se cítil jako naprostý hlupák, že tam zůstal stát, se rychle posunul stranou z dojížděcího prostoru a rudovlasý chlapec ho následoval s důrazným škubáním za vodítko svého kufru, aby s ním zavazadlo udrželo tempo. O chvilku později prolétla kovovým průchodem bílá sova a usadila se chlapci na rameni.

"Teda," řekl rudovlasý chlapec, "jsi vážně Harry Potter?"

Jenom ne zase tohle. "Nemám žádný logický způsob, kterým bych si to s jistotou ověřil. Moji rodiče mě vychovali ve víře, že jsem Harry Potter a spousta lidí mi řekla, že vypadám jako mí rodiče, čímž myslím své druhé rodiče, ale," Harry se s náhlým uvědoměním zarazil, "pro všechno co vím, je klidně možné, že existují kouzla, která by dítěti mohla dát určitý vzhled-"

"Ehm, cože to, kámo?"

Podle všeho nikoli havraspárský materiál. "Ano, jsem Harry Potter."

"Já jsem Ron Weasley," řeklo vysoké hubené dítě s pihovatým nosem, a natáhlo ruku, kterou Harry za chůze zdvořile potřásl. Sova Harryho obdařila podivně odměřeným a zdvořilým zahoukáním (které vlastně znělo mnohem spíš jako eehhhh, všiml si Harry překvapeně).

V tu chvíli si Harry uvědomil potenciál bezprostřední katastrofy a rychle vymyslel způsob, jak jí zabránit. "Vteřinku," řekl Ronovi a otevřel jeden ze šuplíků svého kufru, ten který, jak si správně vybavil, obsahoval zimní oblečení, a pod zimním kabátem našel nejlehčí šálu, kterou vlastnil. Harry si sundal čelenku, se stejnou rychlostí jako rozmotal šálu a uvázal si jí kolem obličeje. Trochu hřála, obzvlášť teď v létě, ale to Harry přežije.

Potom zavřel zásuvku (která teď obsahovala jeho zbytečnou čelenku, i když tam ani nepatřila) a otevřel další zásuvku, aby vytáhl svůj černý kouzelnický hábit, který si přetáhl přes hlavu, teď, když už nebyl na mudlovském území.

"Tak," řekl Harry spokojeně. Ten zvuk vyšel přes šálu přes jeho ústa jen lehce tlumeně. Otočil se k Ronovi. "Jak vypadám? Pitomě, já vím, ale jsem rozpoznatelný jako Harry Potter?"

"Ehm," řekl Ron. Zavřel pusu, do té chvíle otevřenou. "Ani ne, Harry."

"Velmi dobře," řekl Harry. "Nicméně, abychom nezmařili smysl celého cvičení, budeš mě nadále adresovat jako," Verres by už také mohlo být marné, "Pana Spoo."

"Dobře, Harry," řekl Ron nejistě.

Síla v tomto jedinci není zvlášť silná. "Říkej...mi...pane...Spoo."

"Dobře, pane Spoo-" Ron se zarazil. "To nejde, cítím se hloupě."

To není jen pocit. "O.k. Ty vyber jméno."

"Pan Kanonýr," řekl Ron okamžitě. "Po Kudleyských kanonýrech."

"Aha..." Harry měl příšerný pocit, že tohohle bude strašně litovat. "Kdo nebo co jsou Kudleyští kanonýři?"

"Kdo jsou Kudleyští kanonýři? Ten nejlepší tým v celé historii famfrpálu! Jasně, minulý rok skončili na spodní příčce, ale-"

"Co je to famfrpál?"

Tahle otázka se také ukázala být omylem.

"Takže, udělejme si v tom jasno," řekl Harry, když se zdálo, že Ronovo vysvětlování (s doprovodnými ručními gesty) doznívá. "Chycení zlatonky se počítá za sto a padesát bodů?"

"Jo-"

"Kolik desetibodových gólů jeden tým průměrně střelí, když do toho nepočítáš zlatonku?"

"Uhm, možná patnáct nebo dvacet v profesionálních zápasech-"

"To je jednoduše špatně. To porušuje jakýkoli možný smysl hry. Podívej, ten zbytek zní, že by možná mohl dávat smysl, jistým způsobem, pro sport, chci říct, ale ty v podstatě říkáš, že chycení téhle zlatonky vymaže téměř jakékoli běžné rozpětí bodů. Ti dva chytači jednoduše létají kolem, hledají zlatonku a s nikým jiným se nestřetávají, zpozorování zlatonky tak bude záležet hlavně na štěstí-"

"Nejde o štěstí!" zaprotestoval Ron. "Musíš pátrat očima ve správném vzorci-"

"Není to interaktivní, není tu žádné závodění s jinými hráči, a jak zábavné může být pozorovat někoho neuvěřitelně dobrého v hýbání očima? A pak se ten z chytačů, který má větší štěstí vyřítí dopředu, popadne zlatonku a snažení všech ostatních jde do kytek. Je to jako kdyby někdo vzal skutečnou hru a narouboval do ní nesmyslnou extra pozici, jenom abys mohl být Nejdůležitější Hráč na hřišti, aniž by ses musel doopravdy snažit, nebo se musel naučit zbytek. Kdo byl první chytač, králův připitomělý synek, který chtěl hrát famfrpál, ale nedovedl pochopit pravidla?" Popravdě, teď, když se nad tím Harry zamyslel, znělo to jako překvapivě dobrá hypotéza. Posaďte ho na koště a řekněte mu, aby chytil tu blyštivou věcičku...

Ronova tvář se v zamračení stáhla. "Pokud nemáš rád famfrpál, nemusíš si z něj dělat srandu!"

"Pokud nemůžeš kritizovat, nemůžeš vylepšovat. Já navrhuju, jak tu hru vylepšit. Je to velmi prosté - zbavte se zlatonky."

"Nezmění tu hru jenom protože to řekneš!"

"Já jsem Chlapec-který-přežil, víš. Lidé mi budou naslouchat. Možná, kdybych je dokázal přesvědčit, aby tu hru změnili v Bradavicích, změna se rozšíří."

Výraz naprosté hrůzy se zmocnil Ronovy tváře. "Ale, ale, ale, když odstraníš zlatonku, jak potom poznáš, kdy hra skončí?"

"Koupí...se...hodiny. Bude to mnohem spravedlivější, než když hra skončí někdy po deseti minutách a někdy nekončí celé hodiny, i pro diváky to bude mnohem předvídatelnější." Harry si povzdechl. "Ále, přestaň se na mě dívat s tím výrazem naprosté hrůzy, pravděpodobně si doopravdy nedám tu práci, abych zničil tuhle ubohou výmluvu pro národní sport a předělal ji lepší a chytřejší ku svému obrazu. Mám daleko, daleko, daleko důležitější věci na starosti." Harry se zatvářil zamyšleně. "Na druhou stranu, nezabralo by tolik času, napsat Devadesát pět tezí proti zlatonce ve famrfpálu a přišpendlit je na kostelní dveře-"

"Pottere," protáhl hlas mladého chlapce, "co to máš na tváři a co to stojí vedle tebe?"

Ronův výraz naprostého děsu byl nahrazen výrazem naprosté nenávisti. "Ty!"

Harry otočil hlavu a skutečně, byl to Draco Malfoy, který mohl být donucen obléci si standartní školní hábit, ale vynahradil si to kufrem, který vypadal alespoň tak magicky jako Harryho vlastní a byl mnohem elegantnější, zdobený stříbrem a smaragdy a výjevem, o kterém Harry odhadl, že musí být součástí Malfoyova rodinného erbu - hadem s krásnými špičáky a se zkříženými slonovinovými hůlkami v pozadí.

"Draco!" řekl Harry. "Ehm, nebo Malfoyi, pokud tomu tak dáváš přednost, i když to mi trochu zavání Luciusem. Jsem rád, že tě vidím v pořádku po našem, umm, po našem posledním setkání. Tohle je Ron Weasley. A já se snažím jít incognito, takže mi říkej, ehm," Harry sklonil pohled na svůj hábit, "pane Black."

"Harry!" zasyčel Ron. "Tohle jméno nemůžeš používat!"

Harry zamrkal. "Proč ne?" Znělo hezky temně, jako mezinárodní muž záhad-

"Já bych řekl, že je to dobré jméno," řekl Draco, "ale vznešený a starodávný rod Blacků by mohl mít námitky. Co takhle pan Stříbrný?"

"Jdi pryč od... od pana Zlatého," řekl Ron chladně a postoupil o krok dopředu. "Nepotřebuje mluvit s takovými jako jseš ty!"

Harry smířlivě zvedl ruku. "Půjdu s panem Bronzovým, díky za návrhy. A Rone, uhm," Harry tápal,  jak jen to říct, "jsem rád, že jseš tak... nadšený, pokud jde o mou ochranu, ale mě nijak zvlášť nevadí mluvit tady s Dracem-"

Tohle bylo pro Rona očividně poslední kapka, otočil se na Harryho a jeho oči teď žhnuly pobouřením. "Cože? Víš, kdo to je?"

"Ano, Rone," řekl Harry, "možná si vzpomínáš, že jsem ho nazval Dracem, aniž by se musel představovat."

Draco se zasmál. Pak jeho oči spočinuly na bílé sově na Ronově rameni. "Ale, copak je tohle?" protáhl Draco hlasem plným potměšilosti. "Kdepak je ta slavná Weasleyovic rodinná krysa?"

"Pohřbená na dvorku," řekl Ron chladně.

"Ach, jak smutné. Pot...á, pane Bronzový, měl bych se zmínit, že dle všeobecného mínění mají Weasleyovi tu nejlepší historku s domácím mazlíčkem v dějinách. Chtěl bys ji říct, Weasley?"

Ronova tvář se zkroutila. "Nemyslel by sis, že je to tak vtipné, kdyby se to stalo tvojí rodině!"

"Oh," zapředl Draco, "ale tohle by se nikdy nestalo Malfoyům."

Ronovy ruce se sevřely do pěstí-

"To stačí," řekl Harry, vložil do hlasu tolik tiché autority, kolik jen zvládl. Bylo očividné, že ať už šlo o cokoli, pro to zrzavé dítě to byla bolestivá vzpomínka. "Pokud o tom Ron nechce mluvit, pak o tom mluvit nemusí a já bych tě požádal o to samé."

Draco se k Harrymu překvapeně otočil a Ron přikývl. "Přesně tak, Harry! Chci říct, pane Bronzový! Vidíš, co je to za člověka? Teď mu řekni, ať jde pryč!"

Harry v duchu napočítal do deseti, což pro něj představovalo velmi rychlé 12345678910 – starý zvyk z doby, kdy mu bylo pět a jeho matka mu to poprvé poradila a Harry usoudil, že jeho způsob je rychlejší a měl by být zrovna tak efektivní. "Rone," řekl Harry klidně, "já mu neřeknu, aby šel pryč. Pokud chce, může se mnou klidně mluvit."

"No, já se nehodlám bavit s někým, kdo se baví s Dracem Malfoyem," oznámil Ron chladně.

Harry pokrčil rameny. "To je na tobě. Já se nehodlám bavit s někým, kdo mi říká, s kým bych se měl bavit." V duchu tiše zpíval, prosím jdi pryč, prosím jdi pryč...

Ronova tvář překvapením ztratila jakýkoli výraz, jako by doopravdy očekával, že ta věta zafunguje. Potom se otočil, cukl vodítkem svého zavazadla a odehnal se směrem dolů po nástupišti.