Preklady fanfiction Harryho Pottera

Základní atribuční chyba

"Je mu jen jedenáct let, Hermiono."

"To tobě taky."

"Já to nepočítám."

Scvrččí obchod byl podivný malý obchůdek (někdo by ho možná nazval i roztomilým) skrytý za zeleninovým stánkem, který se nalézal za obchodem s magickými rukavicemi, který stál v postranní  uličce vedoucí z ulice sousedící s Příčnou ulicí. Prodavačem, bohužel, nebyl starý seschlý záhadný muž, ale jen nervózně vyhlížející mladá žena, oblečená v zašlém žlutém hábitu. Právě teď držela Scvrččí Super Váček QX31, jehož přednosti spočívaly v rozšířeném rtu a nezjištitelném rozšiřovacím zaklínadle: mohli jste dovnitř strčit i velké věci, i když celková kapacita byla pořád omezená.

Harry trval na tom, aby sem šli ihned, ze všeho nejdříve – trval na tom tak neoblomně, jak si jen troufl, aniž by v McGonagallové vzbudil podezření. Harry totiž měl něco, co potřeboval dát do váčku hned, jak jen to bude možné. Nebyl to ten měšec galeonů, který mu McGonagallová povolila  od Gringottových vyzvednout. Byly to všechny ty ostatní galeony, které si Harry pokradmu nacpal do kapes potom, co omylem spadl do hromady zlatých mincí. To byla skutečná nehoda, ale Harry nikdy nepatřil k lidem, kteří by promarnili příležitost... i když tohle byl spíš případ náhlé inspirace momentem. Od té doby Harry neobratně nesl povolený měšec galeonů hned vedl kapsy, aby se u každého cinkavého zvuku zdálo, že přichází ze správného místa.

Ale stále tu zůstával problém, jak propašovat ty druhé mince do váčku, aniž by byl přistihnut. Ty zlaté mince mohly být jeho, ale byly ukradené – samo-ukradené? Sebou-ukradené?

Harry vzhlédl od Scvrččího Super Váčku QX31 na pult před sebou. "Mohl bych si to trochu vyzkoušet? Přesvědčit se, že to funguje, um, spolehlivě?" Rozšířil zorničky ve výrazu hravé klučičí nevinnosti.

Samozřejmě, po desátém opakování ukládání měšce do váčku, otevírání váčku, šeptání "měšec se zlatem" a vytahování ho, McGonagallová o krok ustoupila a odvrátila hlavu, aby se podívala na některé z dalších prodávaných předmětů, a prodavačka ji očima následovala.

Harry levou rukou pustil měšec se zlatem do svrččího váčku, zatímco jeho pravá ruka z kapsy vytáhla pár zlatých mincí, natáhla se do scvrččího váčku, upustila galeony, a (se zašeptáním "měšec zlata") znovu vytáhla původní měšec. Potom měšec přehodil do levé ruky, aby ho znovu upustil, a jeho pravá ruka se znovu natáhla do kapsy...

McGonagallová se po něm jednou ohlédla a Harry zvládnul sebou necuknout ani neztuhnout. Nemyslel si, že by si něčeho všimla. Na druhou stranu, s dospělými se smyslem pro humor jeden nikdy nevěděl. Bylo zapotřebí tří opakování než transakci dokončil a Harry odhadl, že se mu podařilo ukrást si asi třicet galeonů.

Harry se napřímil, setřel si z čela kapičku potu a vydechl. "Rád bych si vzal tenhle, prosím."

O patnáct galeonů lehčí (dvojnásobek ceny kouzelnické hůlky, očividně) a jeden Scvrččí Super Váček QX31 těžší, vyšli Harry s McGonagallovou ze dveří. Dveře zformovaly ruku a zamávaly jim na shledanou; ruku natáhly v takovém úhlu, že Harryho ten pohled poněkud zneklidnil.

A pak, naneštěstí...

"Jste opravdu Harry Potter?" zašeptal starý muž, jedna mohutná slza se mu kutálela po tváři. "O tom byste nelhal, ne? Já jenom, že jsem slyšel pověsti, že jste ve skutečnosti nepřežil smrtící kletbu, protože už o vás od té doby nikdo neslyšel."

... se ukázalo, že profesorčino zastírací kouzlo funguje méně než dokonale na trochu zkušenější uživatele magie.

McGonagallová položila ruku na Harryho rameno a odtáhla ho do nejbližší postranní uličky v momentě, kdy zaslechla "Harry Potter?" Starý muž jí následoval, ale alespoň to nevypadalo, že je slyšel někdo další.

Harry tu otázku zvážil. Byl opravdu Harry Potter? "Vím jenom to, co mi řekli druzí lidé," řekl Harry. "Nepamatuji si, jak jsem se narodil." Přelétl si rukou přes čelo. "Tuhle jizvu mám co si pamatuju a říkali mi, že se jmenuji Harry Potter, kam až má paměť sahá. Ale," dodal zamyšleně, "pokud by tu byl dostatečný důvod ke konspiraci, neexistuje důvod, proč by jednoduše nemohli vzít nějakého jiného kouzelnického sirotka a vychovat ho ve víře, že on je Harry Potter-"

McGonagallová si unaveně zamnula obličej. "Vypadáte přesně jako váš otec James, v době, kdy poprvé přijel do Bradavic, až na to že máte oči své matky Lily. A já mohu potvrdit, soudě jen podle osobnosti, že jste definitivně příbuzný s Bičem z Nebelvíru."

"Ona by v tom mohla jet taky," poznamenal Harry.

"Ne," zachvěl se stařec. "Má pravdu. Máte oči své matky."

"Hmm," Harry se zamračil. "Předpokládám, že vy byste v tom mohl jet taky-"

"Dost, pane Pottere," řekla McGonagallová.

Stařec zvedl ruku, jako by se chtěl Harryho dotknout, ale pak ji nechal klesnout. "Já jsem jen rád, že jste naživu," zamumlal. "Děkuji vám, Harry Pottere. Děkuji vám za to, co jste udělal... Teď už vás nechám o samotě."

A jeho hůl pomalu odklapala pryč, ven z uličky a zpátky na hlavní třídu Příčné ulice.

McGonagallová se rozhlédla kolem, její výraz napjatý a vážný. Harry se sám automaticky rozhlédl. Ale ulička se zdála prázdná, pokud nepočítal spadané listí, a z ústí vedoucí k Příčné ulici zahlédl jen ojedinělé, rychle procházející kolemjdoucí.

Konečně se zdálo, že se McGonagallová uvolnila. "To nebylo nejlepší," řekla tichým hlasem. "Vím, že na toto nejste zvyklý, pane Pottere, ale lidé vás mají rádi. Prosím, buďte k nim milý."

Harry sklopil pohled na boty. "To by neměli," řekl se stopou kousavosti. "Mít mě rádi, myslím."

"Zachránil jste je před Vy-víte-kým," řekla McGonagallová. "Jak by vás za to nemohli mít rádi?"

Harry vzhlédl k McGonagallové a povzdechl si. "Hádám, že když řeknu základní atribuční chyba, asi nebudete vědět, co to znamená."

McGonagallová zavrtěla hlavou. "Ne, ale vysvětlete to prosím."

"No..." řekl Harry, snažil se vymyslet, jak by tenhle kousek mudlovské vědy co nejlépe popsal. "Předpokládejte, že přijdete do práce a uvidíte kolegu, jak kope do svého stolu. Napadne vás ,to ale musí být agresivní osoba´. Váš kolega myslí na to, jak ho někdy během jeho cesty do práce přimáčkl na stěnu a pak na něj začal řvát. Kohokoli by tohle naštvalo, myslí si. Když se díváme na jiné lidi, vidíme vlastnosti, které vysvětlují jejich chování, ale když se díváme na sebe, vidíme okolnosti, které vysvětlují naše chování. Naše příběhy nám samým dávají smysl, z vnitřku, ale nevidíme příběhy jiných lidí, následující je všude, kam se jen pohnou.Vidíme je jen v jedné situaci a nevidíme, jak by jednali v jiné. Takže základní atribuční chyba je, že vysvětlujeme permanentními, přetrvávajícími lidskými vlastnostmi to, co by mohlo být snáze vysvětleno situačním kontextem." Existovaly jisté elegantní experimenty, které tohle dokazovaly, ale Harry se do nich nehodlal pouštět.

McGonagallová povytáhla obočí. "Myslím, že tomu rozumím..." řekla pomalu. "Ale co to má co společného s vámi?"

Harry nakopl cihlovou stěnu uličky, dost tvrdě na to, aby ho zabolela noha. "Lidé si myslí, že jsem je zachránil před Vy-Víte-Kým, protože jsem cosi na způsob skvělého bojovníka Světla."

"Ten se silou porazit Pána zla..." zamumlala McGonagallová, její hlas probarvovala ironie, které Harry nerozumněl.

"Ano," řekl Harry, z jeho hlasu čpělo podráždění a frustrace. "Jako kdybych zničil Pána zla, protože jsem měl nějaký trvalý, neměnný sklon k ničení Pánů zla. Bylo mi tehdy patnáct měsíců! Nevím, co se stalo, ale hádal bych, že to mělo co dělat s, jak se říká, nahodilými okolnostními podmínkami. A rozhodně ne s mou osobností. Lidé nemají rádi mě, ani mi nevěnují pozornost, chtějí si potřást rukou se špatným vysvětlením." Harry se odmlčel, pak se podíval na McGonagallovou. "Vy víte, co se skutečně stalo?"

"Zformulovala jsem si určitou teorii..." řekla McGonagallová. "Chvíli po tom, co jsem vás poznala."

"Ano?"

"Triumfoval jste nad Pánem zla, protože se vám co do příšernosti nemohl rovnat, a smrtící kletbu jste přežil díky tomu, že se k vám Smrt bála přiblížit."

"Ha. Ha. Ha." Harry znovu nakopl zeď.

McGonagallová se tlumeně zasmála. "Pojďme teď k Madam Malkiové. Myslím si, že to vaše mudlovské šaty by tu mohly přitahovat pozornost."

Po cestě narazili na další dvě vděčné osoby.

McGonagallová se zastavila před vchodem do Madam Malkininých hábitů. Bylo to opravdu nudné průčelí, s cihlami, které byli červené jako obyčejné cihly a se skleněnou výlohou ukazující obyčejné černé hábity. Žádné šaty, které by svítily nebo se točily nebo vyzařovaly zvláštní paprsky, které by vám pronikaly přímo pod tričko a lechtaly vás. Jen obyčejné černé hábity – nebo alespoň jen ty byly vidět skrze sklo. Dveře byly doširoka otevřeny, jako by chtěly zdůrazňovat, že neskrývají žádné tajemství.

"Někam si na pár minut odskočím, než vám vyhotoví šaty," řekla McGonagallová. "V pořádku?"

Harry přikývl. Vášnivě nenáviděl nakupování oblečení a nemohl vinit McGonagallovou, že cítí to samé.

McGonagallová mu poklepala po hlavě hůlkou. "Je nutné, aby vás madam Malkinová mohla vidět čistě, bez iluzí, takže to zatemnění teď sundám."

"Uhm..." řekl Harry. To ho trochu znepokojilo.

"Chodila jsem s madam Malkinovou do Bradavic," řekla McGonagallová. "Už tehdy byla jednou z nejvyrovnanějších čarodějek, jaké jsem kdy poznala. Kdyby sám Vy-Víte-Kdo vstoupil do jejího obchodu, ani by nezvedla obočí." Její hlas byl striktní a jednoznačně souhlasný. "Madam Malkinová vás nebude obtěžovat a nedovolí, aby vás obtěžoval kdokoli jiný."

"A kam půjdete vy?" otázal se Harry. "Jen, vy víte, pro případ, že by se něco přece jen stalo."

McGonagallová Harrymu věnovala tvrdý, pochybovačný pohled. "Já budu tady," řekla a ukázala na budovu naproti přes ulici, která nesla znamení dřevěného korbele, "budu si kupovat drink, který zoufale potřebuji. Vy se necháte změřit na hábity a nic jiného. Během chvíle pro vás příjdu a budu očekávat, že naleznu obchod Madame Malkinové se všemi příslušnými zdmi a ani trošičku v plamenech."

------

Madame Malkinová byla hbitá starší dáma, která neřekla ani slovo, když uviděla jizvu na jeho čele a střelila ostrý pohled po své asistentce, která vypadala, že se chystá něco říct. Madame Malkinová vyndala set oživených, svíjejících se kusů látky, které se zdály sloužit jí za měřící pomůcky a pustila se do provozování svého umění.

Vedle Harryho seděl mladý bledý kluk se špičatou bradou a totálněsenzačníma blonďato-bílými vlasy, který právě procházel posledním stádiem podobného procesu. Jedna ze dvou Malkininých asistentek opatrně kontrolovala bělovlasého chlapce a šachovnicovo-mřížkovaný hábit, který měl na sobě; čas od času poklepala na okraj hábitu hůlkou a šaty se buď uvolnily nebo utáhly.

"Ahoj," řekl chlapec. "Taky do Bradavic?"

Harry dokázal předpovědět, jakým směrem se tahle konverzace bude vinout a v zoufalstvím naplněném zlomku sekundy se rozhodl, že čeho je moc, toho je příliš.

"Dobří bohové," zašeptal Harry, "to není možné." Nechal zorničky, ať se rozšíří. "Vaše... jméno, pane?"

"Draco Malfoy," řekl Draco Malfoy lehce zaujatě.

"Takže jste to vy! Draco Malfoy. Já- já, nikdy jsem nedoufal, že budu mít takovou čest, pane." Harry si přál, aby dokázal do koutků očí vtlačit slzy. Ostatní lidé obvykle v téhle fázi slzet začínali.

"Oh," řekl Draco trochu zmateně. Pak se jeho rty roztáhly do samolibého úsměvu. "Je dobré potkat někoho, kdo zná své místo."

Jedna z asistentek, ta která Harryho poznala, ze sebe vydala tlumené zakuckání.

Harry blábolil dál. "Jsem potěšen, že vás poznávám, pane Malfoyi. Tak nevýslovně potěšen. A že budu navštěvovat Bradavice zrovna ve stejném roce jako vy! Z toho je mi mdlo u srdce."

Ups. Ta poslední věta mohla vyznít trochu divně, jako kdyby Draca balil nebo tak něco.

"I mé srdce povznáší, když vidím, že mohu očekávat, že se mnou bude zacházeno s respektem náležícím Malfoyově rodině," odpálil chlapec s úsměvem, který by nejvyšší z králů věnoval nejposlednějšímu ze svých poddaných, pokud by onen poddaný byl čestný, ač chudý.

Ehm... Sakra, Harry měl potíže s vymýšlením další věty. No, všichni chtěli potřást rukou Harrymu Potterovi, takže- "Až budou mé šaty hotové, pane, ráčil byste potřást mou rukou? Nic více bych si  pro dnešní den, co povídám, pro celý měsíc, ba vskutku, pro celý svůj život nemohl přát."

Draco se v odpověď zamračil. "Myslím, že žádáš o neopodstatněnou familiárnost s mou osobou! Co jsi kdy udělal pro rod Malfoyů, že tě to opravňuje k takovému požadavku?"

Oh, tohle zaručeně musím zkusit na dalšího člověka, co mi bude chtít potřást rukou. Harry sklonil hlavu. "Ne, ne, pane, rozumím. Omlouvám se, že jsem se ptal. Spíše bych byl poctěn, možností vyleštit vaše boty."

"Pravda," odsekl Draco. Pak se jeho tvář trochu projasnila. "I když, tvé přání je dostatečně pochopitelné. Řekni mi, do jaké koleje si myslíš, že příjdeš? Mně je předurčena zmijozelská kolej, stejně jako přede mnou mému otci Luciusovi. A pro tebe bych hádal kolej mrzimorskou, nebo možná výstupní."

Harry se nesměle usmál. "Profesorka McGonagallová říká, že jsem ten nejopravdovější Havraspár, jakého kdy potkala nebo o jakém slyšela vyprávět v legendách, takový, že i Rowena sama by mi řekla, že bych měl za zábavou vyrážet častěji, ať už to znamená cokoli, a že bezpochyby skončím v havraspárské koleji, pokud Moudrý klobouk nebude v děsu křičet tak hlasitě, že zbytek sálu nebude schopný rozeznat slova, konec citace."

"Wow," řekl Draco, zdálo se, že to na něj trochu udělalo dojem. Toužebně si povzdechl. "Tvoje lichocení bylo skvělé, nebo jsem si to každopádně myslel – také by sis vedl dobře ve zmijozelské koleji. Obvykle je to jenom můj otec, kdo dostává takovýhle druh patolízalství. Doufám, že ostatní zmijozelé se mi budou plazit u nohou, teď když budu v Bradavicích... Takže hádám, že tohle je dobré znamení."

Harry zakašlal. "Popravdě, promiň, nemám nejmenší tušení, kdo jsi."

"Ale no tak!" řekl Draco s prudkým zklamáním. "Proč jsi pak říkal takové věci?" Dracovy oči se rozšířily náhlým podezřením. "A jak je možné, že neznáš Malfoyovi? A co to máš na sobě za oblečení? Jsou tvoji rodiče mudlové?"

"Dva z mých rodičů jsou mrtví." řekl Harry. Bodlo ho u srdce. Když to položil takhle – "Mí druzí dva rodiče jsou mudlové, ti mě vychovali."

"Cože?" řekl Draco. "Kdo jsi?"

"Harry Potter, rád tě poznávám."

"Harry Potter?" zalapal po dechu Draco. "Ten Harry -" a chlapec se náhle odmlčel.

Nastalo krátké ticho.

Pak, s břitkým nadšením, "Harry Potter? Ten Harry Potter? Páni, vždycky jsem vás chtěl poznat!"

Dracovi se věnující asistentka vydala zvuk jako by se dusila, ale pokračovala v práci – postupném zvedání Dracových rukou, aby mu mohla opatrně sundat šachovnicový hábit.

"Drž hubu," navrhl Harry.

"Mohl byste se mi podepsat? Ne, počkejte, nejdřív se s vámi musím vyfotit!"

"Držhubudržhubudržhubu."

"Jsem tak nevýslovně potěšen, že vás potkávám!"

"Pukni."

"Ale vždyť vy jste Harry Potter, slavný spasitel kouzelnického světa, vítěz nad Pánem zla! Hrdina všech, Harry Potter!  Vždycky jsem chtěl být zrovna jako vy až vyrostu, abych taky mohl porážet Pány zla-"

Draco náhle zmlkl uprostřed věty. Jeho tvář ztuhla v naprostém děsu.

Vysoký, bělovlasý, chladně elegantní v černém hábitu nejvyšší kvality. Jedna ruka svírala stříbrem kovanou hůl, která na sebe brala všechny vlastnosti smrtící zbraně už jen tím, že byla v jeho rukou. Jeho oči sledovaly místnost s nevzrušeností dobrého popravčího, muže, pro kterého zabíjení není ani obtížné ani sladce zakázané, ale jen každodenní rutinní aktivita jako dýchání. Dokonalost bylo slovo, které Harrymu automaticky přišlo na mysl.

To byl ten muž, který, právě v tuto chvíli, vešel skrze otevřené dveře.

"Draco," řekl muž, hlubokým a velmi vzteklým hlasem, "co to říkáš?"

Ve zlomku sekundy solidární paniky, Harry zformuloval záchranný plán.

"Lucius Malfoy!" zalapal po dechu Harry Potter. "Ten Lucius Malfoy?"

Jedna z asistentek se musela otočit tváří ke zdi.

Chladné, vražedné oči ho pozorovaly. "Harry Potter."

"Jsem tak, tak potěšen, že vás potkávám!"

Temné oči se rozšířily, šokované překvapení nahradilo smrtelnou hrozbu.

"Váš syn mi o vás právě všechno vyprávěl," řinulo se z Harryho, aniž by pořádně věděl, co říká, jen mlel nejrychleji jak mohl. "Ale samozřejmě, že jsem o vás už všechno slyšel předtím, kdo by o vás neslyšel, slavný Lucius Malfoy! Nejvýznamnější absolvent zmijozelské koleje, sám jsem přemýšlel, že se zkusím dostat do Zmijozelu, jenom protože jsem slyšel, že jste ho sám jako dítě navštěvoval-"

"Co to říkáte, pane Pottere?" ozval se téměř-výkřik zvenčí obchodu a profesorka McGonagallová vpadla dovnitř o sekundu později.

Na její tváři bylo tak čisté zděšení, že se Harryho ústa automaticky otevřela, a pak se rozhodla, že nemají co říct.

"Profesorko McGonagallová!" zvolal Draco. "Jste to opravdu vy? Slyšel jsem toho o vás tolik od svého otce, přemýšlel jsem, že se zkusím nechat zařadit do Nebelvíru, abych mohl-"

"Cože?" zařvali Lucius Malfoy a profesorka McGonagallová stojíc bok po boku v perfektním unisonu. Jejich hlavy se v naprosto stejném pohybu otočily, aby se na sebe podívaly; pak ti dva od sebe odstoupili, jako by provozovali synchronizovaný tanec.

Nastala chvilka hbité akce, kdy Lucius zkonfiskoval Draca a vyvlekl ho z obchodu.

A potom nastalo ticho.

McGonagallová sklonila zrak na malou sklenici vína, kterou držela v ruce. Během toho spěchu ji držela nakloněnou a teď už v ní zbývalo jen pár kapek.

Profesorka vkráčela do obchodu a postavila se tváří v tvář madam Malkinové.

"Madam Malkinová," řekla McGonagallová klidným hlasem. "Co se tady dělo?"

Madam Malkinová jí pohled několik vteřin mlčky oplácela, a pak se zhroutila. Opřela se o stěnu, a svíjela se smíchy. To odzbrojilo obě její asistenky, jedna z nich za hysterického řechotu klesla na obě ruce a kolena na podlahu.

McGonagallová se s ledovým výrazem pomalu otočila k Harrymu. "Nechala jsem vás samotného pět minut. Pět minut, pane Pottere, na minutu přesně."

"Jen jsem trochu žertoval," ohradil se Harry, zatímco nablízku pokračoval hysterický smích.

"Draco Malfoy prohlásil před svým otcem, že chce být zařazen do Nebelvíru! Trocha žertování něco takového nedokáže způsobit!" McGonagallová se zarazila, ztěžka oddechovala. "Která část z "nechte se změřit na šaty´ vám zněla jako prosím sešlete matoucí zaklínadlo na celý vesmír!"

"Bylo to v situačním kontextu, kdy to, co říkal dávalo svůj vnitřní smysl-"

"Ne. Nevysvětlujte to. Nechci vědět, co se tu stalo. Nikdy. Jsou věci, které mi není souzeno znát a tohle je jedna z nich. Ať už vás to posedla jakákoli forma démonického chaosu, je to nakažlivé a já nechci skončit jako ubohý Draco Malfoy, ubohá madam Malkinová a její dvě ubohé asistenky."

Harry si povzdechl. Bylo jasné, že profesorka McGonagallová nemá náladu naslouchat rozumnému vysvětlování. Pohlédl na madam Malkinovou, která se stále opírala o zeď, na Malkininy dvě asistenky, které obě klesly na kolena a nakonec na své vlastní, měřícími pomůckami omotané tělo.

"Moje šaty ještě nejsou tak docela hotové," řekl Harry laskavě. "Co kdybyste šla zpátky a dala si další drink?"