Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Happyend? On nám napsal happyend?!“ nevěřícně vyjekla Hermiona, když vztekle zaklapla tlustou knihu. Pak stejně vztekle vyškubla papírový kapesník z krabice ležící hned vedle ní, aby se mohla pořádně vysmrkat. Nečekala, že ji její vlastní příběh, který napsal Draco, přesně jak slíbil, tak dojme. Nechtěla, aby ji tak dojal. A už vůbec nechtěla, aby skončil přesně tak, jak celý život doufala – šťastně. Protože v tuto chvíli ve svém životě moc šťastných věcí neviděla.

Kromě svého syna, samozřejmě, své pýchy a radosti. Byl neuvěřitelně hodné a spokojené miminko. A Lucie, v jejím opatrovnictví se spravedlivě střídala s jejím otcem, i když ho už nikdy od té poslední chvíle v Bulharsku nespatřila. Lucinčino neustálé stěhování mezi nimi měla na starosti Luana.

Při vzpomínce na svou přítelkyni se musela usmát. Luana jí neskutečně se vším pomáhala, jako by se jí snažila vynahradit všechnu nespravedlnost, kterou na ní spáchal její bratr.
Hermona trochu zachmuřila svou tvář. Viktor ji z vězení, ve kterém skončil po svém soudu, neustále bombardoval dopisy. Přes polovinu jich sice zachytila Luana, ale některé se dostaly až k ní a bouřily jí nervy.

Pohledem znovu spočinula na knize, kterou právě dočetla. Z obálky se na ni téměř posměšně díval Draco chladným pohledem, připomínající mračna před bouří, plné rty měl zkřivené ironickým úsměškem a jen chvějící se nosní chřípí dokazovala, že při focení nebyl tak sebejistý, jak se snažil předvést...

Netrpělivě začala prsty odklepávat na desku knihy prsty rychlé staccato.
„Hajzl... Parchant!“ cedila naštvaně mezi zuby. „Jak mohl?! Jak si to jen mohl dovolit?!“
„Říkala jsi něco, Hermi?“

Do místnosti vběhla černovlasá dívka se zvědavě vykulenýma očima a nakrabatělým čelem. „Už jsi to dočetla? Co tomu říkáš? Právě v novinách psali, že to vypadá na knihu roku! Nepomlouvá tě tam? A půjčíš mi to teď?“ zahrnula svou přítelkyni svými otázkami.

„Happyend,“ odpověděla jí Hermiona jedním slovem. „Věřila bys tomu?“ Hlas měla rozčílením nepřirozeně zvýšený.

„Chceš říct, že Draco vás dal ve své knize dohromady?“ ujišťovala se udiveně Luana. „Chceš říct, že jsem vážně měla pravdu? Běž okamžitě za ním!“

Hermiona jen smutně zavrtěla hlavou a oroseným očima se na ni omluvně podívala.

„Já jsem se mu nabídla a on mě odmítl. To, že v té knize nás dal nakonec dohromady, neznamená vůbec nic, neznamená to, že změnil svoje rozhodnutí. Řekl, že mě nepřijme s mým synem, že kdykoli by ho viděl, musel by myslet na Viktora. A i kdybych teď Draca opravdu chtěla, co bych udělala s malým? Mám si ho strčit pod hábit a doufat, že si ho nevšimne? Mám na něj seslat kouzlo neviditelnosti? Já už nemůžu být bez svého syna, on je mojí součástí, stejně jako Lucie. A jestli mě Draco nechce celou, tak ať jde k šípku!“ uťala Hermiona jakoukoli další diskuzi a rozhodně kývla hlavou jako souhlas nad tím, co právě řekla.

„Já vím, že to máš těžké, Hermi... Ale myslím, že bys měla jít Dracovi říct, co si myslíš o jeho knize. Akorát dneska jsem četla reporty z tvého krámku a tvůj příběh se prodává v rekordním množství. Draco je teď úspěšný spisovatel, třeba už všechno vidí úplně jinak než předtím a čeká jen na tvoje rozhodnutí. A navíc si myslím, že je nejvyšší čas, abys mu představila svého syna, ať chce nebo ne. Měl by znát mladšího bratra své dcery...“ snažila se ji Luana přesvědčit celou sílou svého osobního kouzla. Hermiona se musela pobaveně usmát, když se v tváři druhé dívky objevily ďolíčky a veselá světélka v tmavě hnědých očích. „Dojdu ti pro něj, stejně se za chvíli probudí a bude chtít papat. Je tak rozkošný, myslím, že je celý po mně,“ prohlásila rozpustile a ještě na Hermionu mrkla, než vzduchem zavířily její dlouhé copy a ona rychle vyběhla z obývacího pokoje jejich nového domu.

Hermiona jen udiveně zavrtěla hlavou. Nechápala, jak jí Luana mohla tak snadno natlačit do situace, o které doufala, že se jí vyhne. Věděla, že se Draco jednoho krásného dne s jejím synem určitě potká, ale ani v nejdivočejších snech si nepředstavovala, že by mu ho sama nesla ukázat.
Srdce se jí málem rozskočilo mateřskou pýchou, když se Luana s dítětem vrátila do místnosti. I její ústa zdobil pyšný úsměv a něžně miminku broukala nějaký popěvek, zatímco ho nesla k jeho matce.

„Tak běžte, vy dva...“ vybídla je třesoucím hlasem a hlasitě popotáhla. „Já snad budu brečet... To je tak romantické. Zlomte vaz!“

Symbolicky si prstem vytřela neexistující slzu z koutku oka a svižně uskočila před Hermioniným plácnutím. Okamžitě se pohodlně usadila na pohovku a s nedočkavým výrazem se chopila knížky, která ležela zapomenutá na podlaze. Trochu provinile ji otevřela až na poslední stránce a četla nahlas.

„... a když jsem ji uviděl ve světle zapadajícího slunce, které pozlatilo její vlasy i pokožku a vytvořilo tak dojem, že se jedná o nadpozemskou bohyni, věděl jsem, že už jí nikdy nenechám jít, ať už nám osud přichystá cokoliv. Věděl jsem, že nic nemůže být horší, než život bez ní...“
Luana párkrát rychle zamrkala.

„Běž za ním okamžitě a střelhbitě teď hned!“ poručila jí a z otevřenou pusou otevřela knihu na začátku. „Protože bych tě musela zabít, kdybys to neudělala. Takové vyznání, to se jen tak neslyší. A navíc veřejné! Tak pěkně upaluj!“

O chvíli později Hermiona váhavě vystoupila z krbu v malém domě, o kterém věděla, že tam teď Draco bydlí. Zvědavě se rozhlédla po zeleně vymalovaném obývacím pokoji a nevěřícně zavrtěla hlavou, než se vydala dál. Měkce našlapovala po měkkém zelenkavém koberci a svoje miminko v náručí si tiskla pevně k sobě.

„Potřebuje paní s něčím pomoct?“

Leknutím nadskočila skoro metr nad zem, když se za ní ozval skřípavý hlas domácího skřítka a rychle se k němu otočila.

„Při-přišla jsem...“ zakoktala se nervozitou. Náhle nevěděla, co má říct.

„To je v pořádku, Picky, já se o paní postarám. Můžeš jít...“ poručil svému skřítkovi hlas, který slýchala každou noc ve svých snech. Nechala ho chvíli rezonovat celým svým tělem a rozkoší skoro zapomněla dýchat. Pak sebou prudce trhla. Nic takového neměla v úmyslu, když sem šla. Nechtěla se nechat znovu polapit jeho kouzlem. Ještě ho ani nespatřila a už si připadala, že místo kostí má v nohou rosol. Přivinula si své dítě blíž k sobě, aby ho neupustila a opatrně přešla k pohovce, na kterou si sedla.

Až v tu chvíli ho uviděla. Ten pohled jí vyrazil dech, i když měl delší vlasy, trochu zhubl a na sobě měl něco úplně jiného, od jejich posledního setkání jako by neuplynulo víc, než pět minut. Příchuť jejich polibku se znovu vznášela ve vzduchu.

Z podivného transu jí probralo až zabroukání jejího syna. S hrůzou si uvědomila, že než sem vyrazila, ani se neobtěžovala setřít slzy ze svých tváří nebo učesat ten rozcuch, který určitě měla místo vlasů. Ztěžka si povzdechla, když si chlapce trochu nadhodila v náručí, aby ho ujistila, že není sám.

„Myslel jsem, že Lucie k tobě má jít až zítra...“ promluvil Draco tiše, že mu sotva rozuměla.
Nečekaně ji ranilo to, že na ní ani nepodíval, díval se kamsi za ni. Přesto její zrak přilákaly jeho oči, které, ačkoli se snažil tvářit netečně, byly cokoli, jen ne chladné a nezúčastněné. „Stejně tady není, je na návštěvě u Dana Zabiniho...“

„Já...“ pokoušela se odpovědět, ale hlasivky ji zradily na plné čáře. Odkašlala si, než mohla začít znova: „Já jsem přišla za tebou...“

Očima ho hypnotizovala, aby se na ni podíval, ale ani její tvrzení ho nepřinutilo opustit pohledem zeď, kterou sledoval.

„Četla jsem tvoji knihu a... Je nádherná. Nikdy jsem nic krásnějšího nečetla. Jen jsem chtěla, abys to věděl...“

Když domluvila, místností se rozlehlo ohlušující ticho, rušené jen pravidelným tikáním velkých nástěnných hodin. Hermiona počítala sekundy, čekala, jestli muž proti ní promluví nebo jestli se na ni aspoň podívá.

Srdce se jí zrychlilo, až dosáhlo skoro dvojnásobné rychlosti než hodiny a dítě se začalo neklidně vrtět, že radši vstala a pomalými kroky přešla k oknu, aby se trochu upokojilo výhledem ven.
Zrovna zapadalo slunce. Vypadalo to, že celá obloha hoří, oranžové světlo laskavě zalévalo zahradu před domem. Čas jako by se pro tuto chvíli zastavil.

„Děkuju,“ pronesl chraplavě.

Už ani nečekala, že promluví, až jí to překvapilo.

„Psal jsem to pro tebe...“

Otočila se k němu i přesto, že se jí draly do očí slzy a něžně se na něj usmála.

„Přišla jsem ti někoho představit...“ Zazněl její jasný hlas místností, když pozvedla svého syna, aby mu Draco viděl do obličeje. „To je Godric Christian Granger.“

Godric se v její náruči rozpustile zasmál tomu, že mu ukáplo pár slin na sváteční hábit. Jeho matka si toho ni nevšimla, byla příliš zaneprázdněna tím, jak se snažila cokoli vyčíst z Dracovy tváře.

„Go-go...“ zakoktal se udiveně.

„Ne. Godric,“ opravila ho jemně. Ve zlatém světle se jí zableskly zuby, když rozšířila svůj úsměv. Byla radostí bez sebe, protože v jeho výrazu nevypozorovala žádný odpor nebo nenávist. „Když půjdeš blíž, uvidíš ho líp. Nekousne tě, neboj. Ještě nemá zuby...“

Skoro přestala dýchat, když k ní opravdu zamířil a cítila, že ani on nedýchá, když se nad jejím synem sklonil, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.

Mírně se zamračila, když on se zamračil.

„Nevypadá jako Krum...“ utrousil zmateně. „Vždycky, když jsem si ho představoval, vypadal přesně jako Krum... Ale on vypadá jako ty...“

Jedním prstem něžně přejel po Godrikově tváři.

„Je tak heboučký... Je krásný, skoro jako Lucie, když byla v tomhle věku... Je krásný, stejně jako ty.“

Jeho pohled ji málem srazil na kolena. Draco se jí ze vzdálenosti jen několika centimetrů díval přímo do očí, přímo do duše a vypadal, že se mu ten pohled víc než líbí.

„Můžu si ho pochovat?“ zeptal se najednou.

„To snad není možný... Ty jsi vážně blázen, Malfoyi...“ vydechla tiše. Nemohla uvěřit svým uším. Nikdy si nemyslela, že to půjde tak hladce. Kdyby ovšem o něčem takovém vůbec přemýšlela, což nedělala. Nikdy si ani ve snu nepředstavovala, že by se Dracovi její syn mohl líbit. Mohl by... Mohl by? Rozčíleně zahnala jakékoli myšlenky pryč ze své hlavy. Bála se, že by mohla něco zakřiknout.

„Blázen?“ jakoby uvažoval Draco. Pak se ušklíbl. „Možná... Ale vždycky jenom do tebe.“