Když se dým během okamžiku ztratil, náhle odhalený obraz se vtiskl Hermioně hluboko do duše, hluboko do srdce i do mysli. I když už viděla spousty mrtvých těl při poslední bitvě s Voldemortem, nic ji nedokázalo připravit pohled, který se jim naskytl.
Už to nebyla Hermiona, kdo se nechával utěšovat, to ona utěšovala svou přítelkyni.
V mozku měla prázdno a nenacházela ta správná slova, která by mohla vyjádřit něco víc, než hloupou frašku, která by Luaně jen přitížila a tak ji jen zlehka pohladila po vlasech.
„Panebože... Panebože... To ne...“ zajíkala se dívka v jejím náručí a tělem jí pojížděl jeden mohutný vzlyk za druhým.
„Ššš šššš,“ zabroukala tiše a dál jí soucitně hladila vlasy, ničeho jiného nebyla schopná. Sama sotva dokázala dýchat šokem a ztěžka lapala po vzduchu. Přes slzy se jí před očima rozplývala ležící postava Luaniny sestry Veronicy, její krásná, stále tak živá tvář, výraz neskutečného klidu, černé vlasy, lemující její bledý obličej. Ruce měla divoce rozhozené kolem svého těla, zašmodrchaného do černého hábitu.
Tmavě hnědé oči byly stále ještě široce otevřené, ale i ze vzdálenosti několika metrů bylo vidět, že Veronica už nežije. Její hrudník se nezvedal, řasy se ani nezachvěly a nestiskla povzbudivě Luaninu dlaň, když ji sestra vzala za ruku.
„To nemůže být pravda, to ne... Ona ne...“ vzlykala Luana chraplavým hlasem. „Prober se, prosím!“ vybízela ji a vůbec si nevšímala slz, které se jí jako vodopád řinuly ze široce otevřených očí a dopadaly sestře do obličeje.
Hermioně se hlavou rozléhaly burácející rány, její srdce zrychlilo, jako by se jí snažilo přikázat, ať se nadechne.
Přesto, že Veronicu měla ráda jako svoji vlastní sestru, si nemohla pomoct a nesměřovat motlitbu díků komukoli, kdo ji byl ochotný vyslechnout, za to, že zhroucené tělo na podlaze nepatří Dracovi. Pohledem vyhledala jeho planoucí oči, zatímco si klekala vedle Luany, aby ji podpořila aspoň svou blízkostí.
„Ale to...“
Všichni tři se jako jeden otočili za hlasem, který bolestně vyslovil ta dvě slova.
„To nemělo zasáhnout ji. Ta kletba nebyla určena pro ni!“ zasténal Viktor téměř neslyšně.
„Tak ty jsi ji nechtěl zabít? Ale udělal jsi to!“ Luana se snažila promluvit tvrdě, ale její hlas zastíraly slzy smutku. Kýžený dojem zcela pokazily těžké vzlyky, které se jí neustále draly z hrdla. „Zabil jsi naši sestru! Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl vyslovit smrtící kletbu, když jsi věděl, že jsme nablízku a že je víc než pravděpodobné, že bys mohl minout? Copak ses vůbec nic nenaučil? Copak ti na nás nikdy ani trochu nezáleželo? Jak jsi mohl? Nikdy ti to neodpustím a doufám, že i ty budeš její tvář tak, jak vypadá teď, vidět každý večer před spaním až do konce svého bídného života! Proklínám tě, Viktore Krume, ať nikdy nenajdeš klid za to, co jsi provedl!“ křičela na svého bratra jako smyslů zbavená, než se jí zlomil hlas. „Ona je mrtvá, Viktore...“ přidala už tiše. „A je to jen a jen tvoje vina. Všechno tady je jen tvoje vina. Ničíš životy na počkání a teď je i maříš. Doufám, že shniješ v pekle!“ nenávistný šepot se ještě rozléhal chodbou, když prudce švihla hůlkou, spoutala svou sestru do neviditelných obručí a opatrně s ní kráčela pryč.
„Ani se nehni, Krume,“ zavrčel Draco bez jediné známky emocí v hlase, zatímco na Viktora pevně namířil svou hůlku. Pohledem stále držel Hermioniny oči v sevření tak pevném, jako by se jí dotýkal. To pomyšlení ji vypálilo do hrudi díru velikosti dělové koule. „Běž zvednout jeho hůlku,“ poručil jí a bradou pokynul k místu, kde Viktorova zbraň ležela.
I když krůček po krůčku opatrně postupovala určeným směrem, nedovolil jí přerušit spojení jejich očí.
„Za chvíli tu máme bulharské bystrozory, už se nemáš čeho bát,“ snažil se ji uklidnit svým hřejivým tónem.
Během několika chvil, které jí připadaly jako několik hodin, během kterých se topila ve stříbrných hlubinách jeho očí, se opravdu chodbou rozlehly spěšné kroky a za poslední zákrutou se objevilo asi pět mužů v úředně vyhlížejících hábitech.
Ani nestačila mrknout a natož rozloučit, i kdyby náhodou chtěla, a muži už spoutaného Viktora odváděli pryč.
V očích se jí objevily další slzy, když sledovala jeho vzdalující se záda. Nemohla si pomoct, bylo jí ho líto. Líto, že nedopatřením zabil svou sestru, líto, že ona nikdy nepřipustí, aby třeba jen na okamžik uviděl svého syna. A zároveň ho prudce nenáviděla za to, že jí zničil všechno štěstí, kterého kdy mohla dosáhnout.
„Stoupla si přede mě...“ Proniklo do jejích myšlenek.
I když se tomu chtěla ubránit, znovu Dracovi pozorně pohlédla do očí.
„Cože?“ zeptala se zmateně.
„Veronica. Stoupla si přede mě, když uviděla, o co se Krum snaží...“ vysvětloval udiveně a ledová šeď jeho duhovek získávala pomalu bouřkový nádech. „Proč to udělala?“
„Draco...“ zmohla se jen na vyslovení jeho jména, než překonala vzdálenost, která je dělila a objala ho. Chlácholivě ho hladila po vlasech, stejně, jako před pár minutami Luanu. A stejně jako předtím, ani teď nenašla vhodná slova, která by mohla vyslovit a neplýtvat přitom vzduchem nebo jeho i svým časem...
„Co tady děláš? Jak to, že nejsi ve vězení? Nebo mi Viktor zase lhal?“ zavalila ho radši vlnou dalších otázek. Nechtěla teď myslet na Veroničinu smrt. Přitiskla se k němu ještě víc, v jeho blízkosti se cítila lépe, než kdykoliv dřív. Poprvé za poslední měsíce se cítila v bezpečí.
„Pustili mě, když našli důkazy proti někomu jinému, už je to několik týdnů...“
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že to Viktorovi nevyšlo. Celou dobu jsem věděla, že všechny důkazy, které proti tobě našli, podvrhl on,“ šeptala mu přímo do ucha. Musela přivřít oči rozkoší nad tím, že se ho dotýká od špiček prstů u nohou až po nos, který mu zabořila do vlasů, aby se mohla nadechnout jejich dráždivě známé vůně. Ani vzedmuté břicho jí nezabránilo se k němu přitisknout i ňadry.
„On s tím měl něco společného?“ vydechl překvapeně. Potlačila zklamané zasténání, když se od ní mírně odtáhl, aby se jí mohl zkoumavě zadívat do očí.
„On... To on přece zařídil, abys šel do vězení... Nebo ne?“ zajíkala se pod jeho pohledem a automatickým gestem si položila ruku na břicho, aby jemně pohladila dítě uvnitř.
„Hermiono... Tohle bychom si měli vyjasnit... Ona mi vyhrožovala, že mi vezme mojí dceru. Nikdo mi nevezme moje dítě, aniž by za to zaplatil...“ nechal doznít svá slova a chvíli nic neříkal, jen se na ni díval, aby se ujistil, že pochopila to, co se jí snažil říct. Pak se prudce nadechl a pokračoval: „Zaplatí za to i Krum, ani to, že bude ve vězení, mi v tom nezabrání... Opovážil se na vás vztáhnout ruku... Kdybych Lucii od narození necvičil v tom, jak se v nebezpečné situaci proměnit v něco malého a rychlého, ani jedna z vás už nemusela žít, uvědomuješ si to?“
Herimona prudce zavřela oči. Najednou ho nechtěla vidět...
On zabil svou tchýni... On ji opravdu zabil! křičela v duchu nevěřícně. Vnitřnosti se jí kroutily, když si vzpomněla na to, jak pro něj šla do Azkabanu, když mu Viktor zaplatil kauci. Tehdy si myslela, že to mohl udělat, ale pak už nikdy ani nezapochybovala o jeho nevině.
A záleží na tom? zněla jí hlavou důležitá otázka. Změní to něco v tom, co cítíš? Změní to něco na tom, co si myslíš? Změní to tvoje rozhodnutí?
Zvedl se jí žaludek a ona si rychle dala dlaň před ústa, aby potlačila chuť na zvracení.
„Takže ty jsi učil Lucii, jak se stát zvěromágem?“ zeptala se zcela zbytečně, jen proto, aby získala víc času na přemýšlení. Za zavřenými víčky se jí míhaly představy toho, jak se blonďatý muž plíží pod rouškou tmy do luxusního domu, který jistě obývala matka jeho manželky, jak se krade do její ložnice a...
„Ano, samozřejmě. Je to rodinná tradice,“ přerušil udiveně její myšlenky. „Myslíš, že by náš rod přežil tak dlouho, když se v každé generaci, podobně jako u Zmijozelů, rodí jen jeden syn? A právě Zmijozel mi teď moje právo na syna odepřel...“ vyplivl nenávistně.
„Ale Draco, to přece neznamená, že bychom my dva nemohli mít další děti! Jediné, co z mého těhotenství vyplývá, je, že je nemůžeme mít teď hned! Ale až se to malé narodí, nic nám nemůže zabránit...“
„Ale může... Myslíš, že by mi nevadila představa Kruma v tvojí posteli, jak ti dělá dítě? Nebo to, že mi jeho malý syn pobíhá po domě? Pokaždé, když bych ho viděl, bych si musel vzpomenout na jeho otce!“ přerušil ji prudce. „To po mě nechtěj...“ zavrtěl hlavou a pomalu udělal krok zpět.
Pyšně zvedl bradu.
„Malfoy nikdy nepřijme od své ženy dítě někoho jiného.“
Hermiona ztěžka polkla. Ještě nikdy jí tolik nepřipomněl nadutý výraz svého otce, jako právě teď.
I ona ukročila dozadu, pryč od něj.
„Láska asi nestačí, že ne? Nikdy jsi mě nemiloval tolik, aby jsi za mě bojoval... Nikdy jsi mě nemiloval tolik, jako já tebe. Měla jsem to vědět. Měla jsem si to pamatovat. Ale nevyměním tě za svoje dítě, to nemůžeš čekat...“
„Ne, to nemůžu...“ splynulo tiše z jeho úst. Tím pohybem na ně upoutal její pozornost a ona z nich najednou nemohla odtrhnout pohled. Když si jazykem navlhčil spodní ret, zatmělo se jí před očima, srdce jí začalo bušit až někde v krku a kolena jí změkla. Náhle neexistovalo nic jiného, než oni dva.
Ani trochu se nedivila, když o vteřinu později ucítila jeho žádostivé rty na svých. Líbal ji se zoufalou touhou, i když s neobvyklou něžností, s nejasnou chutí konečnosti, slz a slov, která nebudou už nikdy vyřčena.
Zkoumajícími prsty jemně uvolňoval napětí její šíje, ona bříšky prstů slabě kopírovala kontury jeho tváře, aby si je vryla do paměti navždy.
Ve svém srdci tušila, že právě překročili hranici, bod, ze kterého není návratu. Přesto se ho dál držela jako klíště, nechtěla ho nechat jít. Ať už provedl cokoliv, ať už je rozdělovalo cokoliv...
„Je Lucinka v pořádku?“ zamumlala téměř neslyšně. „Vůbec jsem netušila, jak daleko doletí, jestli vůbec někam, ale musela jsem ji poslat pryč. Jednou se přeměnila v sojku, zrovna když ji vyděsil jeden z domácích skřítků, ani si to neuvědomila. Musela jsem to risknout. Nevěděla jsem, co s ní Viktor chystá a jakmile bych porodila, nemohla bych na ní pořád dávat pozor, tak jako teď...“
„Neboj, zvládla to perfektně, je to přece tvoje dcera,“ uklidňoval ji Draco mezi dobře mířenými polibky na krk. „Neexistuje nic, co bys nedokázala...“
„Nedokážu ti dát důvod k tomu, abys se mnou zůstal...“ promluvila bez dechu.
„Napíšu o tobě... Bude to bestseller,“ ujistil ji s mírným úsměvem, když ji naposledy pohladil po tváři. „Miluju tě...“
„Já vím,“ konstatovala smutně. „Tak běž, já budu v pořádku... Já i můj syn...“
Palcem a prostředníčkem jedné ruky si promnula spánky, aby ji hlava tolik nebolela. Dlaní si tak cíleně zakryla výhled. Nechtěla ho vidět odcházet.
Hlasité ozvěny jeho kroků nahlodávaly její odhodlání, ale i když na něj chtěla zavolat, její ústa se už znovu neotevřela, hlasivky nedovolily promluvit. Kolena se pod ní podlomila a ona se po chladné zdi svezla až na zem.
Po několika hodinách, když se, zmrzlá, ani nepokoušela pohnout, ji tak objevila Luana. Tiše si sedla vedle ní a ruku jí položila chlácholivě kolem ramen.
„Viktor už nikomu neublíží. Když vyvolali poslední kouzlo z jeho hůlky, vyšlehl zelený paprsek a k tomu jim stačilo moje svědectví... Už ho nepustí. Zatkli i
Juniu, za napomáhání. Chudák máma. Chudák Veru...“ šeptala zlomeně. „Ale my máme ještě jedna druhou. Už víš, jak se bude jmenovat můj synovec?“ pohlédla na ni zvlhlýma očima a položila si hlavu na její rameno. „Teď už všechno bude v pořádku... Draco se k tobě určitě vrátí a já si taky konečně najdu svého prince, vím to...“
KONEC
PS. Ešte nasleduje epilóg, hoci toto je je oficiálny koniec na FF.
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | Epilóg | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 17. Hořký koniec | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 16. Záchrana | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 15. Pravdivé lži | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 14. Šach | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 13. Růže pro Draca | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 12. Paměť | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 11. Had | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 10. Nová naděje | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 09. Dílky skládačky | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 08. Zbabělá a zmatená | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 07. Kam patřím | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 06. Řešení | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 05. Dvě věže | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 04. Pýcha a předsudek | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 27.05. 2008 | 03. Probuzení | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 26.05. 2008 | 02. Šílená, Krásny | |
.Octavie: ( Jimmi ) | 26.05. 2008 | 01. Lucie, postrach ulice | |
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi ) | 26.05. 2008 | Úvod | |