Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Známá neznámá [Octavie]

15. Pravdivé lži

Známá neznámá [Octavie]
Vložené: Jimmi - 27.05. 2008 Téma: Známá neznámá [Octavie]
Jimmi nám napísal:
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Viktor si na svém polibku dával záležet. Snažil se v Hermioně vzbudit stejnou vášeň, jakou cítil sám, ale ona vnímala jen divný chlad, vycházející z jejího srdce a nesmírnou únavu, zaplavující její tělo místo touhy po něm. V očích jí zaštípaly palčivé slzy. Ať se snažil jak chtěl, prostě to nebyl Draco a nikdy nebude. A Draco byl jediný muž, který chtěla, aby ji právě teď líbal.

Teplými dlaněmi jí přejížděl po holých pažích a ona ten dotek vnímala spíš jako dotek rozžhaveného železa, které vypaluje jizvy do duše. Jazykem jí plenil citlivá ústa a jediné, čeho tím dosáhl, bylo to, že se jí zhoupl žaludek.

Rozhodným gestem ho od sebe odstrčila a zimomřivě si přitáhla bílý nemocniční hábit těsněji k tělu. Před zimou ani jeho chtivým pohledem ji ale neobránil o moc víc, než před chvilkou.

„Viktore, to nebyl dobrý nápad... Už se to nesmí opakovat,“ promluvila chraplavě a poočku se na něj podívala, jak bude reagovat. Ruku si položila na břicho, aby trochu upokojila svůj žaludek. V duchu pro uklidnění počítala, kolik přesně kroků ji dělí od záchodu.

„Ne?“ zeptal se překvapeně. „Proč ne?“

Hermiona párkrát zamrkala, aby se ujistila, že slyšela dobře. Hlava se jí sama naklonila mírně na stranu jako vždycky, když něčemu tak úplně nerozuměla.

„Proč ne? Po tom všem, co jsi mi udělal, se ještě ptáš? Oni tě na Merlinovu univerzitu vážně vzali jen kvůli famfrpálu. Přísahám, že žádný z mých spolužáků nebyl tak natvrdlý a nestál si na vedení tolik, jako ty!“ obvinila ho. Během řeči stáhla svou ruku z podbřišku a začala s ní divoce gestikulovat. Druhou si položila chlácholivě na čelo. Nemohla uvěřit, že se jí na to zeptal a hlavně jí nešlo do hlavy, jak se od něj mohla nechat tak zmást a dovolit mu, aby ji políbil.

Trocha soucitu a empatie se mnou dělá divy, jak se zdá... pomyslela si znechuceně.

„Miláčku, u mě aspoň měli pořádný důvod, proč mě na univerzitu vzali. U tebe to absolutně nechápu!“ přerušil její myšlenky posměšně. „Protože každý člověk s minimálním IQ tykve ví, že by neměl provokovat někoho, kdo má hůlku a umí s ní zacházet. A tuplem ne, když sám hůlku nemá!“

Hermioně se zastavil dech. On má pravdu... Já nemám hůlku... Kde jsem ji mohla nechat? A jak jsem sem bez ní vůbec mohla vyrazit?

Naposledy, kdy určitě věděla, že ji měla, bylo, když šli s Dracem pro Lucii. Když se přemístili do jejího obchodu v Příčné ulici, už o ní nevěděla. Ale možná mi ji vzali v nemocnici... uvědomila si. Po Dracově odchodu z jejího pokoje byla tak rozrušená, že ji nějaká hůlka ani trochu nezajímala.

„Viktore,“ vyjekla zděšeně. Její dech se znovu rozeběhl a hned vzápětí ještě zrychlil. V uších slyšela burácení svého tepu.

On mi vyhrožuje! Nic ti neudělá, nemůže... Tak se neboj! utěšovala samu sebe v duchu. Měla pocit, že přetlakem v hlavě jí exploduje mozek. Ruce se jí už tradičně třásly a ona nepochybovala, že to Viktor velice dobře registruje.

„Jsem těhotná... Nemůžeš na mě používat žádná nebezpečná kouzla,“ připomněla mu pro jistotu, protože netušila, jestli o tom Viktor ví. „A jakékoliv kouzlo může mít nežádoucí následky na dítě. Tvoje dítě.“

Chvíli se na ni jen zkoumavě díval, asi aby odhadl, jestli mu říká pravdu. Snažila se do svého výrazu vložit co nejvíc rozhodnosti a přesvědčivosti.

„Dobře,“ přikývl potom. „Budu na to brát ohledy...“

Místností zaznělo její hlasité oddechnutí. Znovu si položila ruku na podbřišek. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo... mumlala k dítěti v duchu.

Pomalým krokem přešel k velké pohovce, na kterou si sedl a přátelsky poplácal na místo vedle sebe. Když nereagovala, povzbudivě na ni kývl.

„Pojď sem... Musíme si promluvit,“ zaznělo jeho pobídnutí spíš jako příkaz a ona dobře vnímala nebezpečný nádech v jeho hlase.

„O čem chceš ještě mluvit?“ zeptala se Hermiona překvapeně. Nepohnula se směrem k němu ani o milimetr.

„Třeba o nás dvou...“ navrhl s nepříjemným úsměvem téma, o kterém se s ním nehodlala bavit.

„A co chceš na tomhle ještě probírat? Začala jsem si s tebou jen kvůli tomu, že jsi mi vymazal paměť. Od té doby, co se mi vrátila – mimochodem jsi to kouzlo musel formulovat špatně, protože správně by se mi paměť neměla vrátit nikdy –, se mi dál snažíš zabránit v normálním životě. Myslíš, že tady existuje ještě nějaké my dva, o kterém bychom mohli mluvit?“ zakřičela na něj Hermiona nevěřícným tónem.

„Hermiono,“ pronesl varovně. Jejím jménem šlehl jako bičem. „Moc si nevyskakuj. Moje trpělivost není bezedná!“

„Promiň...“ omluvila se za svou prudkou reakci. Poslední dobou se vůbec nedokázala ovládat, její chladnokrevnost roztávala stejně rychle, jako malá vločka sněhu na poušti.

„Když nechceš mluvit o nás dvou, co si takhle promluvit o nás třech? Nebo snad čtyřech? Pěti?“ posmíval se. „No začneme s těmi třemi. Jaké máš plány do budoucna? Vsadím se, že si teď budeš chtít vzít Malfoye, abyste spolu s dětmi žít šťastně až do smrti, co?“

„Draco mě odmítl, ne že by ti do toho něco bylo... A ještě nevím, co chci dělat v budoucnosti, kromě toho, že nebudu v žádném případě s tebou...“

Když se široce usmál, ztuhla jí krev v žilách zlou předtuchou.

„Tak to je skvělé, to se mi akorát hodí...“ ujistil ji naprosto nečekaně. „Já už plány mám, teda několik verzí plánů. Ale ten nejlepší – plán A, řekněme – s tebou v budoucnosti taky nepočítá... Dovol mi, abych tě do něj zasvětil. Ale nejdřív – pojď si sednout, prosím. Bolí mě z tebe nohy. A navíc je to na delší vyprávění, bude opravdu lepší, když si sedneš.“

Znovu vesele poplácal na místo vedle sebe a ještě na ni mrknul. Hermiona bezmyšlenkovitě přešla k pohovce a sedla si na druhý konec, než on.

„Takže můžu začít?“ zeptal se slušně a trochu víc nahlas, než bylo nutné. „Plán A zní: Ty se na příštích pár měsíců přestěhuješ do Bulharska, kde setrváš až do porodu mého syna. Aby sis nemyslela, že jsem nějaký gauner, bude tam s tebou samozřejmě i Lucie. No a až porodíš, můžeš si dělat co chceš. Odjedete spolu kam chcete, dostaneš ode mě celoživotní rentu...“

„Proč bys něco takového proboha dělal?“ nechápala Hermiona.

„Nevyjádřil jsem se přesně... Po porodu odjedeš s Lucií kam chceš. Mně necháš syna,“ řekl tvrdě.

„Tak na to můžeš rovnou zapomenout, nevzdám se svého dítěte! A Draco nás jen tak nenechá se přestěhovat na půl roku do Buhlarska! Když už tomu nebude chtít zabránit kvůli mě, bude chtít zpátky Lucinku...“ vysvětlovala mu Hermiona, proč nemůže svůj plán uskutečnit.

„Aha, ještě něco jsem vynechal,“ usmál se Viktor a s nakrčeným nosem začal spiklenecky šeptat. „V tuhle chvíli asi Malfoye zatýkají. Všechny důkazy svědčily proti němu a bystrozoři vyšetřili, že za vraždu jeho tchýně je opravdu zodpovědný on... Pravděpodobně ho odvezou rovnou do Azkabanu, kde bude tak dlouho, dokud nezčerná nebo dokud nedostane od jednoho z ochotných žalářníků dlouhý polibek na dobrou noc... To máš jako bonus. Je to můj dárek tobě – za mého syna. Budeš mít aspoň jedno dítě a nebudeš se o ně muset dělit. Taky ti připadá, že jsem štědrý? Dám ti dítě, dám ti peníze... Žasnu sám nad sebou!“ zakroutil nevěřícně hlavou a pak na ni vrhl soucitný pohled. „Vadí ti moc, že bude Malfoy celý zbytek svého mizerného života ve vězení? To mě tak mrzí! Ale nechtěla bys přece, aby po světě běhal vrah, ne? A aby vychovával tvou dceru... Třeba by z ní taky vyrostla vražedkyně! A navíc – co s ním? Stejně nemá žádné peníze a píše jen mizerné romány bez semebenší šance na úspěch u čtenářů... Vlastně jsem ti prokázal laskavost, ne? Možná i jemu, třeba teď dostane ve vězení takovou inspiraci, že přece jen vymyslí nějaký kloudný příběh... Taková škoda, že ho nikdy nebude moct napsat...“

Hermiona si upřeně prohlížela své třesoucí se ruce v klíně.

Možná bych mohla zkusit příště karmínově červený lak na nehty... uvažovala. Nebo co takhle nehty jako lentilky? Pastelové barvy, každá jiná. To by taky mohlo vypadat fajn...

Dech se jí zadrhl v hrdle a najednou nemohla vydechnout. Před očima se jí vytvořily mžitky.

Kolik bych potřebovala lahviček laků na nehty? Kolik mám prstů? přemýšlela urputně. Jeden, dva, tři, čtyři, pět...

„Ty ses úplně zbláznil!“ zakřičela tak nahlas, že to jí samotné rvalo bubínky v uších, aniž by dopočítala do kýžených deseti. Ať se snažila jakkoliv, ať počítala jak chtěla, nijak jí to nepomohlo se uklidnit. „Vždyť ty nejsi normální!“ pokračovala rozčíleně. „Jak si můžeš myslet, že by ti to mohlo projít? Draco svou tchýni nezavraždil o nic víc, než já! Měla jsem vědět, že v tom máš prsty ty! A že bych ti dala svého syna, to nepřipadá v úvahu, nikdy se ho nevzdám!“

Ticho, které následovalo po jejím monologu, ji skoro ohlušilo. Ozývalo se nesnesitelně ze všech koutů pokoje.

Oba leknutím nadskočili, když se prudce otevřely dveře do pokoje.

„Nemůžeš být aspoň trochu tišeji? Právě se pokouším uspat Lucii! A za chvíli máme sraz v Malfoy Manor, abychom si řekli, jak pokračujeme v pátrání,“ křikla do místnosti Junia. Když spatřila Hermionu, překvapeně vykulila oči. „Hermi,“ usmála se na ni překvapeně. Viktora probodla pohledem, říkajícím: co ona tady dělá?

Hermioniny kosti jako by se roztekly a vmísily se do krevního oběhu. V tu chvíli by nebyla schopná jakéhokoli pohybu, i kdyby chtěla.

„Běž pryč,“ vyzval Viktor svou sestru nepříjemně. Junia za sebou okamžitě zase zaklapla dveře.

„Co to má znamenat?“ zaskřípala hlasem, který ani sama nepoznávala. „Tím chceš říct, že tvoje sestry ti pomáhají schovávat Lucii a přitom předstírají, že ji hledají? To si snad děláš srandu, ne?“

Když Viktor s odhodlaným výrazem vytáhl znovu svou hůlku, krk jí stáhla neviditelná šála a Hermiona panicky zalapala po dechu. Po chvíli své sevření uvolnila a Viktor promluvil.

„Ale ale, Hermiono... To kouzlo ti zakazuje mluvit, ne dýchat! Takže si tu nehraj na chudinku... A příště si dávej pozor na jazyk... Pochybuji, že by tohle kouzlo bylo pro dítě nějak nebezpečné. Jen po použití přestaneš mluvit, což je to, co si určitě každý člověk ve tvé přítomnosti úpěnlivě přeje... Teď můžeš jít k nám do ložnice se trochu prospat. Ráno vyrážíme.“

Zvedl se z pohovky a vyrazil ke dveřím. Ani se neohlédl, aby se ujistil, že ho poslechla.

„Chci vidět Lucii!“ zakřičela za ním prosebně.

Jen ji sjel nepříjemným pohledem.

„Ráno. Teď už stejně spí a i ty si potřebuješ odpočinout. Chci, aby byl můj syn v pořádku.“

xoxox

O několik hodin později druhého dne ráno si Hermiona vyčítala, že se jen slovem zmínila o tom, že jí přemísťování ani letaxování na delší vzdálenosti nedělá dobře, protože kymácení lodi, na které se právě plavila, jí způsobovalo daleko větší nevolnost, než cokoliv předtím. Svou námitkou jen chtěla zabránit jejich stěhování do Bulharska; netušila, že ji Viktor odbude takovýmto způsobem. On se s Lucií a Juniou přemístili do Bulharska pomocí přenášedla. Jakékoli její naděje ale zhatil tím, že ji nechal ve společnosti milých dvou pánů, kteří ji hlídali na každém kroku.

Právě seděla na palubě trajektu, aby se trochu nadýchala čerstvého vzduchu. Oči měla zavřené, protože poznala, že je jí o poznání lépe, když nic nevidí. Zcela uvolněná na pohodlném lehátku dýchala zhluboka slaný vzduch a na klíně hladila bříškem prstu Dracovu tvář na fotografii v novinách. Nadpis oznamoval, že známý spisovatel šlechtického původu byl odsouzen za brutální vraždu matky své zemřelé ženy. Mladý muž to svými gesty na obrázku zcela popíral – nevěřícně vrtěl hlavou a neustále ukazoval na někoho, kdo na fotografii nebyl, i když článek, umístěný vedle jeho podobizny, prokazoval jeho vinu.

Hermiona se na fotografii nedívala, nemusela. Každý jeho rys už znala zpaměti, i tu malou vrásku mezi obočím, která se mu tvořila vždycky, když s něčím nesouhlasil.

V podobné poloze strávila několik dalších dní. Málokdy se zvedala, aby se prošla nebo se šla prospat do kajuty. Neustále si v hlavě přehrávala všechny své možnosti – nebylo jich moc. Bez své hůlky si připadala jako bezruká, bez Lucie podivně prázdná a bez Draca jako bez části své duše. A když si představila, že by měla přijít i o svého syna, nemohla se ani nadechnout.

Většinu času trávila se zavřenýma očima, ale občas zvědavě sledovala krajinu, když se náhodou objevila v dohledu přes husté mraky neustálé mlhy. Všechny okolní barvy jí splývaly do jednolité šedé. Stejně šedé, jako její vyhlídky do budoucnosti. Pozdně letní počasí se očividně přidalo k její pochmurné náladě.

Jediné, co ji chránilo od úplné apatie, byla čirá škodolibost – její dva nohsledi museli stát na palubě u ní, aby jim náhodou neutekla a ani jeden z nich si to zrovna neužíval.

V duchu proklínala Viktora všemi jmény, která jí přišla na mysl. Vymýšlela stále nové a nové teorie, jak se s Lucií dostanou na svobodu a vysvobodí Draca. Dál už její sny nesahaly – netroufala si doufat, že by se s ním mohla dát znovu dohromady.

Cesta do Bulharska jí utekla při těchto myšlenkách stejně rychle, jak rychle ubíhala voda kolem jejich lodi. Stejně bouřlivě a stejně bezútěšně.

V obrovském přístavu, kam dopluli, na ně čekalo pohodlné auto, které je dovezlo až skoro ke hranicím s Rumunskem, do hor, kam obvykle ve strachu před podivnými existencemi dobrovolně nevstoupí živá duše. Tam, uprostřed hlubokých lesů, se na jedné z rozeklaných skal tyčil malý hrad. Hermioně se zatáhl žaludek.

Tady nebudu... Ani náhodou!

Auto kodrcalo po sotva viditelné cestě, dvě zarostlé stopy od kol dokazovaly, že tudy nikdo už několik let, možná i desetiletí, nejel. Když konečně zastavili přímo před vstupem do hradu, už tam na ní čekala Junia.

„Hermi, jak ti je?“ zajímala se hned, jak jí otevřela dveře, aby mohla vystoupit. Možná úmyslně, možná, že si to ani neuvědomovala, na ni mluvila bulharsky a to jí vyděsilo ještě víc. Angličtina by jí aspoň trochu uklidnila, ale bulharština, která se jí vždycky tak líbila a která jí přišla neuvěřitelně melodická, jí teď připadala jako zvuk skřípění nehtů po tabuli. Po zádech jí běhal stejný mráz, jako kdyby to Junia opravdu udělala. Ta se na ni ale jen trochu starostlivě zadívala.

„Kde je Lucie?“ zeptala se Hermiona a ani se neobtěžovala chovat se k ní přátelsky.

Na tomhle místě prostě já ani moje dcera nebudeme! prolétlo jí hlavou, když zaslechla první zavytí vlka a ucítila, jak jí vstávají chloupky vzadu na krku nad nepříjemnými pocity, které místo vzbuzovalo.

Junia jen pokrčila rameny a pokynula, aby jí Hermiona následovala. Tmavými chodbami z velkých kusů kamene ji vedla stále dál až do míst, kde se začaly zužovat a jejich strop snižovat a po chvíli dorazily k točitým schodům, které vedly do jedné z hradních věží.

Na jejich konci ji překvapil za bytelnými dřevěnými dveřmi malý okrouhlý pokojík, překvapivě moderně zařízený.

Hermiona se okamžitě vrhla k velké posteli, na které ležela její malá zlatovláska a jemně ji pohladila ve vlasech.

„Nebuď jí,“ nabádala ji její společnice. „Viktor... Nevrátil ji paměť. A Lucinka by začala vyvádět, kdyby uviděla někoho neznámého hned po probuzení. Dneska jsme si docela užily a je hrozně unavená. Po ránu bude určitě lepší... Moc mě to mrzí, Hermi.“

„Tak tebe to mrzí? Tvůj bratr unesl mě i mou dceru a tebe to MRZÍ?“ šeptala zuřivě Hermiona. „Juni, musíš mi pomoct... Pro všechno, co jsme si spolu prožili, pomoz mi, prosím...“

„Já... já...“ zalykala se druhá dívka při pohledu na Hermionin zoufalý výraz. „Nemůžu. Promiň... Pokusím se ho přesvědčit, aby Lucince vrátil paměť, ale nic neslibuju. Ale Hermi, když se budeš snažit, oblíbí si tě, určitě! Ona si nepamatuje jen své blízké, osobnost jí nijak nezměnil...“ ztěžka polkla. „Máte tu zůstat až do tvého porodu. Já i domácí skřítci se vynasnažíme, aby vám nic nechybělo... Tady na hradě je zakázané přemísťování, tak se o to ani nepokoušej. A já... ať si teď myslíš cokoliv, je mi to moc líto, vážně...“

S těmi slovy se otočila a vyšla ven z pokoje. Hermiona sebou prudce trhla, když uslyšela cvaknutí zámku.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Prehľad článkov k tejto téme:

.Octavie: ( Jimmi )27.05. 2008Epilóg
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200817. Hořký koniec
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200816. Záchrana
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200815. Pravdivé lži
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200814. Šach
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200813. Růže pro Draca
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200812. Paměť
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200811. Had
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200810. Nová naděje
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200809. Dílky skládačky
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200808. Zbabělá a zmatená
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200807. Kam patřím
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200806. Řešení
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200805. Dvě věže
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200804. Pýcha a předsudek
.Octavie: ( Jimmi )27.05. 200803. Probuzení
.Octavie: ( Jimmi )26.05. 200802. Šílená, Krásny
.Octavie: ( Jimmi )26.05. 200801. Lucie, postrach ulice
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.05. 2008Úvod