Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Ty ses dočista pomátl, Viktore!“ vykřikla nevěřícně Hermiona a vzápětí zděšeně vyjekla, když se jí hůlka Viktorovy matky zapíchla hlouběji do zad.

Ztěžka oddechovala, snažila se zaplašit další z již důvěrně známých pocitů. Chtělo se jí zase zvracet. Těch devět měsíců, po které nosila Lucii, proběhlo téměř neuvěřitelně hladce. Ale přesto si byla teď na sto procent jistá, že je opravdu těhotná, že její stavy nevolnosti jsou způsobené těhotenstvím. To vědomí ji nahánělo daleko větší hrůzu než to, že jí paní Krumová stojí za zády, připravená zabít ji při nejmenším pohybu.

Věděla, že dokud o dítěti Viktor neví, jsou životy Draca i Lucie poměrně v bezpečí. Ale jakmile se to dozví, bude schopen jít i přes mrtvoly. Proto se snažila nedát na sobě žádnou nevolnost znát, byla by to jen voda na jeho mlýn.

Snažila se také nebrat moc na vědomí to, že její bývalý snoubenec míří hůlkou na její dceru, protože to v ní vyvolávalo jen další chvění a svírání žaludku.

Dýchej zhluboka... Dýchej! přikazovala si v duchu a pečlivě zkoumala složitý vzor perského koberce, na kterém stála, ale okamžitě vzhlédla, když Viktor promluvil.

„Hermiono, tohle rozhodnutí není na tobě,“ napomenul ji se slizkým úsměvem na plných rtech, při kterém se jí jemně roztřásla brada a zpotily dlaně. Nechápala, jak mohla být tak slepá a nevidět tu podobu s úplně jiným slizkým úsměvem už dřív. Voldemorta viděla při několika příležitostech se smát úplně stejně.

Její srdce zrychlilo svůj rytmus, když zpozorovala důvěřivý pohled své dcery, který věnovala Viktorovi i přesto, že musela dobře vědět o hůlce, mířící na její spánek. S překvapením si uvědomila i jeho mrknutí, kterým Lucii oplatil jejich soukromé spiklenectví.

„Tak co, Malfoyi?“ zeptal se lhostejným tónem, když vzhlédl. „Kterou si vezmeš sebou?“ nadzvedl obočí v mírném, zvědavém oblouku.

„Draco, vem Lucii a vypadněte od...“

„Silencio!“ přerušil ji Viktorův povel.

Chtěla se svou větu dokončit, ale z úst už jí nevyšla ani hláska. Aspoň očima tedy Dracovi chtěla naznačit to, co měla na mysli, ale on se na ni ani nepodíval.

„Jak mi zaručíš, že nás necháš odejít?“ zeptal se jen chladně Viktora.

„Slíbím ti to, ale záruku nemáš žádnou... Tady,“ vytáhl z vázy, stojící na starožitném stolku, krvavě rudou růži. „Pomocí růže se dostanete do Hermionina knihkupectví. Přenášedlo je jen jednosměrné. A být tebou bych se do Bulharska už nevracel. Je tu to obvinění z vraždy tvé tchyně. Při dalším pokusu opustit království je tady jisté riziko, že tě znovu zavřou do Azkabanu. A ujišťuju tě, že už znovu kauci platit nebudu,“ pousmál se Viktor spokojeně jako kočka, která zrovna slízla všechnu smetanu.

„Takže jestli tomu dobře rozumím – teď dostanu tu růži a s jednou ze svých dam se můžu přenést pryč. Je to tak?“ Draco si nervózně prsty prohrábl vlasy.

Viktor jen přikývl, stále s tím úlisným úsměvem a Hermiona měla sto chutí mu ho nějak vymazat z tváře a to nejradši hodně bolestivým způsobem.

„Odvedu si Hermionu.“

Kdyby nebyla tak vyděšená, asi by se rozesmála. Dracova věta dokázala přesně to, co předtím chtěla udělat ručně.

Cože? Až po chvíli jí došlo, co to vlastně řekl. Ale to... To nejde! Nemůžeme ji tu přece nechat jen tak!

V hrudníku ucítila silný tlak a jediné, na co se zmohla, bylo nevěřícné a nesouhlasné vrtění hlavou.

„Cože!“ zařval zklamaně Viktor. Očividně čekal jinou odpověď.

„Odvedu si Hermionu,“ opakoval trpělivě blonďák s napjatým výrazem. Čelisti měl pevně sevřené tak, že kosti hrozily protrhnout pokožku tváří. „Nebudeš mi bránit, doufám...“

„Ale...“

„Jestli Lucii zkřivíš jen jediný vlásek, zabiju tě. Rozuměl jsi mi? Vrátím se pro ni, o tom nepochybuj. A teď mi dej tu růži!“ vyštěkl Draco na svého soupeře, stojícího jako solný sloup, neschopný jakéhokoli pohybu. „Accio růže!“ vykřikl, když se k tomu Viktor neměl.

Ještě za letu květinu zachytil a vydal se k Hermioně.

Ostatní jako by zamrzli v čase. Jediné, co dokazovalo, že ještě žijí, byly divoce se míhající duhovky jejich očí. Paní Krumová těkala pohledem mezi svou hůlkou, jako by nemohla uvěřit, že ji pořád ještě drží, a Viktorem, kdyby ji náhodou chtěl naznačit, co má dělat dál. Viktor visel očima na Hermionině obličeji s výrazem žíznivého na poušti, který zjistí, že jediná studna v okolí je prázdná. Jen občas zkontroloval Draca, jestli nedělá něco, co by neměl. A Hermiona se střídavě sledovala svou dceru, tiše se dívající do země a Draca, blížícího se k ní.

„Jdeme,“ vyzval ji, když se k ní přiblížil na dosah, aby se společně s ní mohl přenést pryč. Ještě se naposledy otočil na Lucii, aby se ujistil, že se s její pamětí nic nezměnilo.

Hermiona poraženecky zavřela oči, nemohla uvěřit, že se Draco rozhodl riskovat život jejich dcery jen proto, aby na chvíli ochránil jí. Dobře věděla, že jí bude Viktor hledat a honit, dokud ji nedostane. Je to jen otázka času... Získali jsme ho jen trochu navíc... Ale za jakou cenu!

Pak už ucítila jen nepříjemné táhnutí, které provází přenášení a za chvíli tvrdě přistáli na podlaze její pracovny.

„Jak jsi mohl!“ vykřikla srdceryvně ještě vleže. Tedy snažila se vykřiknout. Díky kouzlu, které na ni poslal Viktor, nebylo slyšet jediné písmenko. Bezmocně složila hlavu do dlaní a dala svému zoufalství volný průběh. Jako by zvedla stavidla přehrady, z jejích očí se vyřítily stovky slz, které dopadaly na starý koberec.

„Miláčku,“ uslyšela jeho smutný hlas i jemnou ruku ve vlasech. Trhla sebou při tom dotyku, když se jí pokoušel zvednout do sedu a přivinout do své náruče. Nepřestával ji hladit po hlavě a starostlivě zkoumal její zarudlé oči, rozpouštějící se v slzách.

Znovu se pokusila něco říct, ale z jejích úst vyšla jen malá bublinka, která vzápětí praskla.

„Finite incantatem,” zašeptal omluvně, že si na to nevzpomněl dřív.

„Proč jsi to udělal? Proč sis vybral mě? Proč?“ konečně promluvila, když kouzlem uvolnil její hlasivky. „Mohli jste být teď už v bezpečí, on chce mě, ne Lucii. Stejně si pro mě přijde, Draco. Tohle bylo k ničemu. A naše dcera je s ním teď sama!“

„Hermi...“ zasténal, než přitiskl svá ústa na její měkké rty, chutnající po soli. Oplatila mu polibek, ale její hrudí stále otřásaly nekončící vzlyky, když se k němu tiskla. Jeho blízkost jí dodávala útěchu, kterou nutně potřebovala.

„Drž mě, prosím...“ šeptala mezi jednotlivými polibky, něžnými jako okvětní plátky růže, která ležela na zemi nedaleko od nich. Přitiskla se k němu blíž a nechala se objímat, vychutnávala jeho přítomnost se zavřenýma očima. „Měl jsi mě tam nechat... Lucie by byla v bezpečí a já bych to zvládla, dokud bys nepřišel...“

„Miluju tě,“ mumlal do jejích vlasů. „Nikdy bych tě tam nenechal! Ne s ním, už nikdy ne... On Lucii neublíží, příliš se bojí, že by tě pak už nedostal. Máme teď aspoň trochu času na vymyšlení strategie a navíc se můžeme pokusit zjistit to kouzlo, kterým zamlžil Lucii paměť...“

„On není hloupý, Draco... Určitě tohle všechno čeká a už teď se na nás připravuje. Měl jsi mě tam nechat... Protože tohle je stejně bezvýchodná situace. Čekám jeho dítě!“

„Hermi, to není takový problém... U svatého Munga to zařídí rychle a bezbolestně...“

„Mlč, prosím.“ Přitiskla mu dlaň na ústa, aby nemohl říct už ani slovo a jen na něj upřela bolestný pohled. „Já na potrat nepůjdu... Myslíš, že bych na to někdy dokázala zapomenout? Že ve mě rostl nový život a já ho zmařila? To ne...“

„Na Lucii jsi taky zapomněla!“ rýpl si sobecky, když jemně sundal její ruku. Stále jí držel ve své dlani, proto ucítil záchvěv, který jí projel.

„To nemyslíš vážně!“ vyjekla a celá se roztřásla. „Nemůžeš mě přece vinit za to, že mi Viktor vymazal paměť!“ vykřikla na něj zoufale.

„Hermiono, uklidni se, prosím! To dítě ještě není na světě! Adopci můžeme rovnou vyloučit, vzhledem k tomu proroctví... Je to jediné možné řešení!“ snažil se ji přesvědčit, než se mírně zarazil. „Cože jsi to říkala o Krumovi a o paměti? Vždyť... Vždyť jsi ztratila paměť při výbuchu magie, jako všichni ostatní! Měl jsem zakázáno se k tobě vůbec přiblížit, dokud si nevzpomeneš, protože by to mohlo mít nedozírné následky... Neříkej mi, že on... Že...“

Ruku jí mačkal tak silně, že nepochybovala o tom, že bude mít pořádnou modřinu. Ale bolest skoro ani nevnímala. Na tvářích ucítila další slzy.

„Panebože... Mohli jsme mít tak krásný život, kdyby nám ho nezničil... A on nám ho pořád ničí, že jo?“ poznamenal tiše.

„Všechno to může ještě dopadnout dobře... Musíme jen vymyslet, jak dostat zpátky naši dceru. A pak... Já se toho dítěte nevzdám, Draco. Buď to přijmeš tak, jak to je, nebo budu muset... Já nevím... Ale to dítě budu mít. Za nic nemůže!“ Položila si na podbřišek druhou dlaň v čistě mateřském gestu a dokonce si dovolila mírný úsměv. „Viktor ho nedostane. Jen přes mojí mrtvolu...“

„O tom vůbec nemluv. Nenechám tě umřít! A nedám tě Krumovi. On tě chce jen kvůli tomu, že spolu máte mít dítě, které jednou ovládne svět... Hermi, já tohle nedovolím. Ať se budeš snažit jak chceš, i když bych ti pomáhal s výchovou, tak to proroctví je jasné... Já...“ Povzdechl si, když odvrátil tvář, aby mu neviděla do obličeje a chvíli přemýšlel.

Pak se k ní naklonil zpátky a ona zpozorovala slzy i na jeho tvářích. Naklonil se k ní a vtiskl jí další polibek, než téměř nesrozumitelně zamumlal: „Promiň...“

Pevně ji k sobě přivinul a tak nenápadně, jak jen mohl, vyndal z kapsy kalhot svou hůlku.

„Imperio,“ zašeptal s bolestným výrazem ve stříbrných očích.