Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Cože, prosím?“ ptal se Viktor a šokovaně se rozhlédl po osobách, stojících v jejich blízkosti, aby se ujistil, že ji nikdo jiný neslyšel. „Mohla bys mi to zopakovat?“

Nakrčil čelo a Hermiona potlačila nutkání vyhladit vrásku, která tím pohybem vznikla.

„Chtěla bych mluvit s Brum-Brumbálem,“ zakoktala se nervózně. Očima ho prosila, aby nedělal scénu a jen ji poslechl.

„Miláčku, uvědomuješ si, že se tě otec Jan právě ptal, jestli si mě vezmeš za manžela? A že bys v tuhle chvíli měla říct jen ano?“ šeptal zuřivě její snoubenec.

„Já vím, Viktore. Ale potřebuju si ještě něco ujasnit! Pochop to, prosím!“ naléhala na něj s prosebným výrazem. Srdce se jí svíralo úzkostí nad tím, že bude nucena udělat něco, co nikdy neplánovala. Bude muset zranit milovanou osobu.

„Co mám pochopit? Že chceš v polovině přerušit naši svatbu? To snad nemyslíš vážně!“

„Viktore, prosím!“ Položila chlácholivě svou ruku na jeho předloktí. Trochu se upokojil, jako vždycky.

Měla pocit, že se brzy zalkne pod zvědavými pohledy kolemstojících.

„Jdeme,“ rozhodl se Viktor, chytil ji za loket a táhl ji uličkou zpět do jejich místnosti. Chrámem se ozval hlasitý šepot, znásobený akustikou kostelní lodi. Nikdo nechápal, co se děje, všichni si vymýšleli různé barvité teorie.

Když za nimi Viktor zabouchl dveře, Hermiona si konečně vydechla, i když ne nadlouho. Při jeho výrazu ji tuhla krev v žilách.

„Brumbál tu není... Ale ty to víš, že ano?“ spadla z jeho tváře vnější maska slušnosti. Zůstal jen chladný výraz, který studil jako led. „Jak jsi zjistila, že byl ten dopis ode mě?“

Zjistila? Já nezjistila nic, jen jsem si s ním chtěla promluvit! Ten dopis je od tebe! Zhluboka nasála vzdálenou vůni kadidla.

„Na to nemáme čas...“ poznamenal Viktor, když vytahoval z kapsy svátečního hábitu svou novou hůlku. „Ty si mě vezmeš, i kdybych na tebe měl použít Imperius ...“

Hermiona v panice ustoupila o pár kroků vzad, i když dobře věděla, že jí to nebude nic platné, jestli na ni zaútočí. Než v záhybech svatebních šatů najde hůlku, dávno už bude pozdě.

„To není nutné...“ ujistila ho. „Jen mi konečně řekni, o co tu jde! Ta nejistota mě ničí... Chci vědět všechno o tom proroctví!“

Viktor překvapením trochu nadzvedl obočí.

„Kdo ti to řekl?“ zeptal se mrazivě.

„Co to je za proroctví!“ trvala Hermiona na svém.

„Na to vážně nemáme čas...“ zavrtěl její snoubenec odmítavě hlavou a pozvedl proti ní černou vyřezávanou hůlku.

„Tak mi to vysvětli stručně,“ vyzvala ho s jemným úsměvem a jistotou, kterou vůbec necítila. Dokonce začala špičkou střevíčku poklepávat na kamennou podlahu. Dlaní mezitím nenápadně prohledávala sukni z bílé krajky, aby našla malou kapsičku, ve které se schovávala její hůlka.

„Možná bys to měla vědět... Takže krátce a jasně... To proroctví praví, že náš syn bude největší ze Zmijozelů. Bude mít slávu Salazara a moc Voldemorta... Jednou ovládne s naší pomocí celou Anglii a možná i celý svět,“ vysvětloval jí s pyšným úsměvem na náhle tvrdých rtech. „Nemuseli bychom se ani brát, ale nechci, aby náš syn vyrůstal s cejchem nemanželského dítěte...“

On se zbláznil... Tohle se mi jen zdá... pomyslela si Hermiona, neschopná pohybu. Ruka jí při jeho slovech zamrzla v pohybu.

„Aha...“ vypravila ze sebe ztuhle. „Takže proto sis se mnou začal? Kvůli tomu proroctví? Celé ty roky jsi to všechno jen předstíral!“

„Tak daleko bych nezašel...“ odmítl její nařčení. „Mám tě rád, ty to víš. Ta vidina našeho syna je jen třešinka na dortu... Už jsme se znali z dřívějška. A nikdy nezapomenu na to naše magické setkání při poslední bitvě. To bylo jako znamení! Jak jsi tam stála a dívala se na mě...“ mírně si povzdechl, když se zasnil. Dokonce přivřel oči, aby svou vzpomínku viděl jasněji a natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout.

A v tu chvíli ho uviděla i Hermiona. Opravdu ho viděla stát před sebou, ne v chladné místnosti kostela, ale v sálajícím žáru Prasinek v létě. Podmračeně ji sledoval přes ulici a něco na ni křičel. Nerozuměla mu jediné slovo. Kolem ní se na zemi povalovala spousta kouzelníků, ona a Viktor byli jediní v okruhu sta metrů, kteří byli ještě schopni stát na vlastních nohou.

Na tvářích cítila pálivé pramínky slz, které stékaly dolů a dopadaly na dlážděnou cestu. Utekla z epicentra bitvy, protože se dál nemohla dívat na své umírající přátele. Připadala si, že je úplně k ničemu, rozbouřené hormony v jejím těle jí zabraňovaly provést jakékoli smrtící kouzlo, i kdyby někoho zabít chtěla. Ale tady to nebylo o nic lepší. Úzkost a strach se vznášely ve vzduchu jako mlžný opar.

„Tak to by stačilo... Vracíme zpátky k oltáři!“ přerušil jejich vzpomínky rázně Viktor.

Co to bylo? Začínám si něco vybavovat? Nebo to byla jen moje bujná představivost?

„Počkej! O čem jsi to mluvil? My se potkali při poslední bitvě?“ ptala se vzrušeně. „Ještě před tím výbuchem? Takže jsi mě viděl ještě předtím, než jsem ztratila paměť?“

„Hra na otázky a odpovědi skončila. Teď je čas, abychom pokračovali ve svatbě... Nebo opravdu chceš, abych na tebe použil tohle?“ ukázal prstem na svou hůlku.

„Ne, děkuju,“ odmítla ho rozhořčeně. „Chci vědět jedno – ty víš, co se stalo ten rok, na který se nepamatuju?“

„Hermiono, pokoušíš moji trpělivost!“

„Viktore! Já to chci... Ne.. Já to potřebuju vědět! Jestli to víš, tak mi to řekni, prosím! Jestli jsi mě někdy jen na chvíli miloval, tak mi řekni konečně pravdu!“ trvala na svém.

„Takže ty se ptáš, jestli jsi ten rok žila s Malfoyem? Jestli tě celou bitvu chránil, aby se ti nic nestalo, když jsi mu teprve před několika týdny porodila dceru a věděl, že jsi ještě slabá, ale přesto se chceš bitvy účastnit?“ nadzvedl zvědavě obočí, když k ní přistupoval blíž. „To je to, co chceš vědět?“

„Ano!“ zakřičela na něj, než si rukou přikryla ústa.

„Tak teď to víš...“

Nevěřícně kroutila hlavou a vyděšeně se dívala ven z okna. Krajina za ním jí splynula v jednu zelenou šmouhu, než přestala vidět úplně a ocitla se znovu v úzké uličce v Prasinkách. Tentokrát stál Viktor těsně u ní. Hůlkou mířil na její pravý spánek. V duchu se modlila, aby se aspoň jeden z ležících kouzelníků zvedl a pomohl jí, ale výbuch je zastihl všechny nepřipravené. Kdyby předtím zrovna nenahlížela do jednoho z domů, určitě by ležela na zemi stejně, jako všichni ostatní. Tlusté stěny budovy jí poskytly ochranu, ale ne nadlouho. Sotva vyšla ven, tak ho spatřila. A on spatřil ji.

Láskyplně se na ni usmál, než zašeptal: „Obliviate...“

„Panebože,“ zamumlala do své dlaně.

Co teď, co mám sakra dělat? Očima bleskově mapovala okolí, jestli nenarazí na nějakou použitelnou zbraň, se kterou by se mohla Viktorovi postavit.

„Miláčku,“ povzdechl si, přibližoval se stále blíž a blíž. Ukazováčkem jí zvedl bradu, aby se mu musela podívat do očí. „Neboj se... Čeká nás dokonalá budoucnost, budeme mít báječný život, to ti slibuju.“

Políbil ji na špičku nosu, pak se od ní odtáhl a chlácholivě se na ni usmál úsměvem hada, který si vybral svou další oběť.

„Miluju tě...“ pronesl svátečně. Jí to připadalo spíš jako výhrůžka.

Co mi to provedl? Zničil mi život... A proč? Kvůli nějakému pitomému proroctví? Že porodím největšího Zmijozela? Jak bych k tomu přišla?

Úlevně se na něj usmála, když konečně ve své dlani nahmatala vyřezávaný povrch své hůlky a pomalu ji vysunovala z těsné kapsičky.

„Co to děláš!“ zeptal se varovně, když zpozoroval její pohyb. „Imperi-”

„Expilliarmus!” přišel ode dveří nenadálý příkaz, který následoval další: „Mdloby na vás!“

Viktor se bezvládně odporoučel na tvrdou podlahu.

Když Hermiona rychle otočila hlavu, identifikovala vedoucího bystrozorů Tybalta Tornatoreho.

„Pokud si dobře pamatuju, nemáte dovoleno opouštět Anglii. Můžete mi vysvětlit, prosím, CO DĚLÁTE V BULHARSKU!“ zvedl hlas do spravedlivě rozhořčeného křiku. „A proč tady na vás chce váš manžel používat kouzla, která se neodpouští!“

„Ještě jsme se nevzali,“ špitla Hermiona stále ještě vyděšeně.

„V tom případě půjdete se mnou...“ odtušil mladý bystrozor a otočil se zpět ke dveřím. Vzápětí se ale otočil.

„ i Evanesco! /i “ poručil a s uspokojením sledoval, jak její svatební šaty mizí. „Promiňte, ale v životě jsem nic strašnějšího neviděl...“

Oceňujícím pohledem sjel její postavu v negližé.

„Měla byste se asi obléknout... Mezitím se přemístím na bulharské ministerstvo kouzel, abych podal oznámení, že pan Krum použil nelegální kouzlo. Za minutku jsem zpátky.“

Hermiona netečně ustupovala dozadu, než narazila na chladnou zeď za sebou, o kterou se opřela a vyčerpaně zavřela oči. Nesnesitelně ji rozbolela hlava, když jí myslí znovu začaly vířit vzpomínky. Teď už viděla všechno – Viktora, jak jí maže paměť, hromadné zabíjení v poslední bitvě, narození Lucie, své sbližování s Dracem...

Po tvářích se jí nezadržitelně řinuly slzy.

xoxox

O několik hodin později se stejně nevesele rozhlédla po svém a Viktorově pokoji. Spolu s Tybaltem se přemístila zpět do Londýna. Procházela místností a v každé věci, v každém kusu nábytku, viděla Viktora. Tvář se jí zachmuřila při myšlence na něj. Nechápala jeho jednání.

Proč mi to udělal? Tolik let jsem ztratila... Nenahraditelná ztráta... Jen kvůli nějakému hloupému proroctví, které se nikdy nevyplní...

V tom rychlém sledu událostí úplně zapomněla na to, že byl Draco obviněn z vraždy své tchyně a že ona kvůli tomu nemá opouštět království. Teď jí přišla ta noc, kdy byla Gillian Saymorová zavražděná, skoro k smíchu. Její tehdejší chování, její reakce – všechno. Nemohla být hloupější, nemohla reagovat víc špatně, než tehdy.

Srdce se jí prudce rozbušilo, když vzpomínala na tolik dávných chvil, strávených s Dracem. Bylo jich hodně, přestože spolu byli jen jeden rok.

Každou minutu se jí paměť pozvolna vracela, malé dílky skládačky se doplňovaly do celkového obrazu. Každým úderem svého srdce cítila jeho přítomnost. Každým nadechnutím ho postrádala čím dál víc. Postrádala i svou dceru, kterou nikdy neměla šanci pořádně poznat.

Slzy jí tekly proudem z červených očí, když si uvědomovala tu nespravedlnost, k jaké došlo...

„Ale teď je konec... Musím to všechno napravit!“ rozhodla se, zatímco pěchovala své věci do obrovského kufru. Nechtěla nechat v domě jedinou svoji připomínku. Všechno, co si nechtěla vzít sebou, nechala zmizet.

S odhodlaným výrazem se i s kufrem vydala ke krbu. Chvíli se jen netečně dívala do dávno vyhaslého popela, než jedním mávnutím hůlkou zapálila plameny a hodila do nich hrst letaxového prášku.

„Malfoy manor,“ pronesla se staženým žaludkem. Vůbec netušila, jaké přivítání ji od Draca čeká. Ale jinam jít nemohla – neměla kam. V té bitvě, na kterou se teď dokonale pamatovala, zahynuli všichni její přátelé. Proto si předtím nechtěla vzpomenout. Nechtěla je ve svých vzpomínkách vidět umírat, stačilo jí to, co si přečetla v novinách nebo zaslechla od těch, kteří se na bitvu pamatovali.

Do kouzelného ohně vhodila své zavazadlo a pevně zavřela oči, když do plamenů vkročila sama. Žaludek se jí párkrát nepěkně zhoupl, než dorazila na místo.

Se strachem v očích vešla do setmělé haly s vědomím, že ať se děje cokoliv, musí Draca získat zpátky.

Po menším pátrání ho našla v knihovně. Měla před sebou obrázek, který důvěrně znala. Musela se otřást lítostí nad tím, kolik takových večerů za těch šest let promeškala. Už si připadala jako slzavé údolí, nepřekvapila jí další z horkých slz, stékající po jejím líčku.

Draco v kruzích vyšlapával pěšinku do tlustého perského koberce a něco tiše mumlal. Ve světle svic mu plavé vlasy zářily jako tekuté zlato a oči se mu blýskaly zaujetím.

Pero na psacím stole se činilo – čile přepisovalo jeho myšlenky na dlouhý list pergamenu. V ruce držel baculatou skleničku s neurčitým hnědým nápojem, který čas od času usrkával.

Dech se jí zadrhl v hrdle, tušila, že na tomto okamžiku záleží celý její další život.

„Raphaeli,“ použila nejistě jeho druhé jméno. „Jsem zpátky...“

Následné ticho v místnosti by se dalo krájet. Až po chvíli ho přerušilo temné zadunění, když sklenice z jeho dlaně dopadla na zem. Tekutina se okamžitě vsákla do koberce.