Preklady fanfiction Harryho Pottera

6.KAPITOLA CESTA DOMŮ

Jsem tak ráda, že se, po těch nejhorších Vánocích v historii, vracím zítra zpět do Bradavic. Někdy si myslím, že jsem pro celou naši rodinu taková zkáza, že bych se měla odstěhovat do nějaké daleké země jako je… Kuba? Ano, Kuba. Potom bude každý mnohem šťastnější. Pravděpodobně i já budu šťastnější –  britská puberťačka, která je čarodějkou a svobodnou matkou a žije na komunistické Kubě… co může být lepšího?

 Od Nového roku se nemůžu Dom podívat do očí. Až v žaludku mám ten hrozný pocit viny pokaždé, když se na mě usměje nebo je ke mně milá. Není jen má sestřenice, je to má nejlepší kamarádka a já ji zradila. Vím, že jsem těhotná s jejím přítelem, ale aspoň jsem jí mohla říct, že se to stalo předtím, než se dali dohromady. Teď jsem to opravdu královsky posrala.

 Scorpiuse jsem naštěstí od párty neviděla. Podle Ala se musel vrátit do domu svých rodičů, kvůli rodinným problémům, o kterých nechtěl mluvit. Dobře, z každého mraku nemusí hned pršet, že? Pravda, je to docela tmavý mrak a nebe je sotva vidět, ale stále tam je.

 Když už mluvíme o rodinných problémech, myslím, že moji rodiče nejsou daleko od zabití toho druhého. Minulý týden, mezi nimi, neuběhl jediný den bez hádky. Začínám brát ohled na chování Huga a také zesiluji svou hudbu tak nahlas, že přehluší i jejich vzteklý řev. Už se nehádají pouze o mém těhotenství. Hádají se úplně o všem. A je očividný, že k hádce nepotřebují ani pořádný důvod.

 Právě teď si ve svém pokoji balím kufr. Máma s tátou na sebe křičí jako obvykle, takže si zpívám "Tomorrow" z muzikálu Annie, abych je přehlušila. Také se snažím soustředit na balení (a samozřejmě na slova písničky), abych se zbavila myšlenek na Scorpiuse. Protože on je to, o čem celý den přemýšlím a nemůžu zjistit proč. Před dvěma týdny mi bylo ještě skvěle. Nestrašil mi v hlavě, nevěděla jsem, že jsem těhotná, a s Dom jsme se smály, vtipkovaly a žertovaly, dokud nám stačil dech. Ale teď se moje srdce směšně zatřepe pokaždé, kdykoli na něj pomyslím, což svádím na pálení žáhy a nic jiného. Proč mi, sakra, musel ten dech dojít?

 "VYPADNI!"

 Proboha. Takhle jsem neslyšela mámu křičet už… páni, naposled před deseti lety. Přestanu zpívat a slyším, že i Hugo si vypíná hudbu. Ve stejnou dobu oba otevřeme svoje dveře a podíváme se na sebe, v očích se nám odráží strach toho druhého. Vplížíme se na kraj schodiště, abychom viděli, o co jde. Máma s tátou stojí v předsíni. Mámin obličej je červený a flekatý, táta vypadá opravdu rozzuřeně a oba mají vytasené hůlky.

"Vypadni z mého domu," řekne pevně máma.

"Tohle je taky můj dům!" zakřičí táta nazpět.

"Dobře, uvidíme, co na to řeknou právníci!" zasyčí.

"Právníci?" zašeptá Hugo a já ho utiším.

"Přestaň mi vyhrožovat právníky, Hermiono! Myslíš si, že nechají děti tobě jen kvůli tomu, že pracuješ na Odboru vymáhání práva?"

"Nejsi schopný být jejich otcem!" zakřičí máma. "Podívej, jak jsi zacházel v posledních týdnech s Rose!"

"Není moje chyba, že je po tobě," odsekne táta.

Nemám ponětí, co tím myslí, ale máma vypadá opravdu uraženě a dá tátovi takovou facku, že si potom musí protřepat vlastní ruku.

"Násilí," řekne táta, masíruje si tvář. "Počkej, až ti tvoji 'právníci' uslyší o tomhle."

"Sklapni," zasyčí máma. "A vypadni z mého domu."

"Nebuď tak dramatická!"

"VYPADNI Z MÉHO DOMU!"

Její hlas se na chvíli ozývá po celém domě, následován hrobovým tichem. Táta těžce oddechuje a vypadá, že zase začne křičet, ale potom jen mine mámu a vyřítí se ven z domu, zabouchne za sebou vchodové dveře s takovou silou, že obrázek z jejich svatby spadne ze zdi a rozbije se na kousky. Máma se jen podívá na rozbitou fotku, otočí se a odběhne do obýváku, aniž by se obtěžovala spravit to.

"Co to, sakra, bylo?" zašeptá Hugo. Pokrčím rameny a zavrtím hlavou.

"Promluvím si s ní," rozhodnu a scházím ze schodů, napůl tuším, že je to jeden z nejhorších nápadů, co jsem kdy měla, včetně vyspání se se Scorpiusem Malfoyem, následného odmítání říct mu o svém těhotenství a potom i muchlování se s ním.

Máma sedí na pohovce s obličejem v dlaních a vzlyká tak silně, že to zní, jako by se ani nemohla pořádně nadechnout. Těžko říct, jestli zaregistrovala, že jsem v pokoji nebo jestli mě jen ignoruje. Opatrně si sedám vedle ní a uvažuji, jestli tohle může být konec manželství mých rodičů. Vždycky jsem věděla, že naše rodina má daleko k perfektní, tak jako všechny rodiny. Ale vždycky jsme to nějak upevnili a už jen to mi dalo naději. Ale teď si nejsem jistá, jestli se máma s tátou můžou dostat přes takovou hádku, jako byla tahle.

"Mami?" zeptám se jemně. Nadskočí a podívá se na mě, je překvapená, že sedím vedle ní. Očividně si mého příchodu nevšimla.

"Rose," vzlykla. "Vrať se zpátky nahoru."

Zůstanu tam, kde jsem. I když vím, že se na mě může obořit, také vím, že v tuhle chvíli nemůže zůstat sama. Část mě se chtěla zeptat na nekonečný seznam otázek, který se mi formoval v hlavě a další část chtěla najít tátu a nakopat mu prdel. Ale nic z toho neudělám. Jdu do kuchyně, která je propojená s obývákem a dělám mámě šálek čaje. Nevím proč tohle dělám, je to zkrátka to, co dospělí dělají, když jsou rozrušení. Jako by šálek čaje mohl vyřešit všechny problémy světa. Vážně, proč se strejda Harry, máma, táta a Voldemort jen neposadili nad šálkem čaje, místo všech těch blbostí s viteály? Věci by byly mnohem jednodušší. Možná, že Voldemort jen neměl rád čaj.

V tomhle bodu si nejsem jistá.

Udělám mámě čaj a podám jí ho. Nevezme si ho, tak ho položím na konferenční stolek (na tácek, samozřejmě, protože kdybych to neudělala, sní mě zaživa). Obě sedíme v tichu. Máma přestala plakat, ale její oči říkaly něco jiného. Ukazovaly dost skrytého zmatku, určitě není zdravý, aby to dusila v sobě. Posunu se k ní blíž, ale ona nevypadá, že by mě brala na vědomí. Zírá směrem ke krbu, ale nevidí ho. Nemám ponětí, kde jsou teď její myšlenky.

"Je mi to líto," řekne nakonec.

"Neomlouvej se," řeknu rychle.

Zavrtí hlavou a osamocená slza jí sklouzne po tváři, zatímco popotáhne.

"Je to moje chyba," zašeptá.

"Je to taky tátova chyba!" protestuji.

Máma zakroutí hlavou. Nevím proč si to myslí, ale neptám se. Stejně by mi to neřekla.

"Jdi do postele," řekne. "Prosím, Rose."

Nehádám se, i když malá část mého já by chtěla. Nechám ji samotnou v obýváku, je duchem nepřítomná. Hugo stále sedí na vrchu schodiště. Sedám si vedle něho. Podívá se na mě, jako kdyby u mě hledal nějakou útěchu nebo podporu, ale já jen pokrčím rameny a zavrtím hlavou. Povzdychne si a bez jediného slova se vrací do svého pokoje.

Tahle Vánoční hrůza se právě stala ještě horší.

Když se ráno probudím, nevzpomínám si na to, co se stalo včera v noci, dokud však neuvidím svůj zabalený kufr na kraji postele a neuvědomím si, že se dnes vracím do Bradavic. Miluju těch pár vteřin zapomnění, když se probudíte a nevzpomínáte si na svoje jméno ani pohlaví. Je to doba, kdy si nemusíte dělat starosti s tím, že vaše máma minulou noc vyhodila vašeho tátu z domu. Je to nádherných pár vteřin, kdy nepřemýšlíte ani o novém životě, který ve vás roste nebo jaký ten život bude. Nepřemýšlíte dokonce ani o strašných, matoucích pocitech, které cítíte ke Scorpiusovi Malfoyovi nebo o nevysvětlitelné vině, kterou přechováváte kvůli zradě vaší vlastní sestřenice.

Bohužel těchto pár vteřin musí skončit, a když do vás narazí veškeré poznání o půl deváté ráno, je to horší, než tisíc panáků Ohnivé whisky. Vyhrabu se z postele a obleču se, ačkoliv se cítím trochu zvláštně, že tu nechávám mámu v takovém stavu. Nemůže tu být sama, když prochází tak velkou bolestí. Spěchám dolů a plánuji, že zavolám strejdovi Harrymu a tetě Ginny, takže sem budou moci přijít a zkontrolovat mámu až budu já a Hugo pryč. Ale ani je kontaktovat nemusím, protože jsou už tady. Dobrá, strejda Harry rozhodně. S Jamesem, Alem a Lily. Hugo snídá, zatímco James a Al si tiše povídají. Harry se slabě usměje, když přijdu do kuchyně.

"Kde je máma?" je moje první otázka.

"Je v posteli," říká Harry. "Potřebuje klid."

Vím, co to znamená – pravděpodobně to včera v noci trochu přehnala s vínem. Můj šálek čaje očividně nevyřeší všechno.

"Tebe a Huga vezmu na King Cross," pokračuje Harry.

"Kde je táta?" ptá se Hugo. James a Al rychle ztichnou a Harry se zjevně necítí příjemně.

"Je u vás doma, že?" řeknu předtím, než má Harry šanci odpovědět. Pohled na vyčerpané obličeje Jamese a Ala mluví za vše. A já měla vědět, že táta půjde do domu své sestry a nejlepšího přítele. Harry vypadá, že je mu to líto, i když vím, že si svou stranu nevybere. Ostatně, máma je taky jeho nejlepší přítel.

Všichni nastoupíme do auta strejdy Harryho, které bylo kouzlem zvětšeno, aby vzadu pojalo každého i s jeho kufry a jedeme na nádraží King Cross. Lily je nezvykle tichá, mám dojem, že nemá náladu.

"Lils, nezapomněla sis svou hůlku?" zeptá se strejda Harry, když odbočujeme na hlavní ulici.

"Samozřejmě, že ne. Myslíš si, že jsem snad úplně blbá?" odsekne.

Strejda Harry vypadá trochu vystrašeně ze své pubertální dcery, a tak raději mlčí. Dobře, takže je v opravdu špatné náladě. Odlakovává si z nehtu růžový lak v tak zuřivém tempu, že jsem si docela jistá, že si ty nehty hodlá servat. Když přijedeme na King Cross, všichni vystoupíme z auta, vezmeme si svoje kufry a projdeme skrz bariéru na nástupiště 9¾. Počkám až Harry obejme všechny své děti a Huga, než svého kmotra taky obejmu.

"Zkontroluj mámu a tátu," řeknu po objetí.

"Nedělej si o ně starosti, Rosie," říká Harry. "Hádají se posledních dvacet let. Nakonec to zvládnou."

Usměje se na mě, prohrábne mi vlasy (protože ví, jak moc mě to rozčiluje), než nastoupím do Bradavického Expresu, hravě do něho žduchnu. Ve dveřích mu zamávám a se svými bratranci jdu najít volné kupé.

"Rose."

Otočím se, abych viděla, kdo na mě právě zavolal a moje srdce okamžitě přestane bít, když spatřím vysokého, blonďatého idiota, který poslední týden provázel každou mou myšlenku. Všiml by si, kdybych vyskočila z okna právě jedoucího vlaku?

"Čau," řeknu slabě. "No, měla bych jít."

"Ne," řekne Scorpius. "Musíme si promluvit."

"Podívej, nemusíš se bát. Nehodlám říct Dom o … o tom, co se stalo, dobře?"

Chci prolézt kolem něho, ale chytl mě za ruku a zatáhl do prázdného kupé.

"Co si, sakra, myslíš, že děláš?" prsknu. Dom se může každou chvilkou objevit a tenhle kluk se chová jako naprostý maniak!

"Jen poslouchej, dobře?" řekne, zavírá dveře od kupé.

"Hele, jestli…se o něco pokusíš… budu křičet!" řeknu hloupě. Nadzvedne obočí a darebně se na mě zašklebí.

"Nehodlám tě napadnout, Weasleyová. Uklidni se," řekne uvolněně a znovu se se založenýma rukama opře o dveře.

"Co chceš?" vyštěknu.

"Ježiš, zklidníš se? Máš své dny?"

Hmm, zkus TĚHOTNÁ S TVÝM DÍTĚTEM!

"Sklapni, Malfoyi. Dneska na tebe nemám náladu." řeknu.

"Na Nový rok jsi na mě náladu měla," řekne tiše. Opravdu rozčilující úsměv na jeho atraktivním (přesto naprosto nesnesitelném) obličeji.

"Ty jsi políbil mě!" šeptám zuřivě. "A byla to chyba! Jak jsi to mohl Dom udělat?"

Ano, snažím se z něj udělat obětního beránka, ale v tuto chvíli mi to je vážně jedno.

"Jak jsi to mohla ty udělat jí? Je to tvoje sestřenice! Je to tvoje nejlepší kamarádka! Sotva jsme spolu začali chodit," řekne Scorpius.

"Takhle mi to teda nepřipadá," řeknu. Doufám, že nezním žárlivě, protože nežárlím. (Dobře, možná ano, ale on to nepotřebuje vědět.)

"Jsi tak protivná, víš to, Weasleyová?" říká.

"Když jsem tak protivná, proč mi prostě nedáš pokoj?"

"Protože nemůžu!" zasyčí. "Chci, věř mi."

Nemám tušení, o čem to mluví. Dívá se na mě, jako by čekal na nějakou odpověď, ale já žádnou nemám.

"Měla bych najít Jamese a Ala," řeknu. "Uhni mi z cesty."

"To je ono, jen zase utečeš," řekne rozzlobeně.

"To říká ten pravý! Ty jsi ten, co utekl domů po párty na Nový rok. Ty jsi ten, co se mi vyhýbal po Jamesově oslavě v říjnu. Takže drž hubu a podívej se nejdřív na sebe, než mě začneš soudit!"

Protlačím se kolem něj a uteču z kupé, stále rozzuřená z vášnivé hádky. Jamese a Ala najdu, jak sedí v kupé s Dom, Louisem, Hugem, Lily, Fredem a Roxanne. Kde je cháska strejdy Percyho, o tom nemám potuchy a je mi to jedno. Opravdu nemám náladu poslouchat Mollyino kvákání o svém motáckém klukovi. Dom vyskočila a objala mě, jakmile jsem vešla do kupé. Hugo se na mě podívá s nadzdvihnutým obočím. Pokouším se ho ignorovat.

"Rose! Jak se máš? Cítíš se už líp?" zeptá se.

"Jasně," řeknu. "O moc líp, dík."

"Neviděla jsi tady někde Scorpiuse?" ptá se.

"Eh-"

"V pořádku lidi,"  slyším za sebou Malfoye. (Jo, teď je z něj "Malfoy". Scorpius je stejně směšné jméno. A jestli mi chce mermomocí říkat "Weasleyová", potom mu tak budu, hergot, přezdívat.)

Dom skočí na svého přítele a věnuje mu dlouhý, hluboký, žaludek-obracející polibek. Každý v kupé udělá dávivý obličej, ale myslím, že můj je jediný skutečný – zbytek jen žertuje. James si odkašle a udělá "najděte si pokoj" zvuk. Dom a Scorpius si sednou a Malfoy skončí vedle mě. Páni, někdo tam nahoře mě musí opravdu nenávidět.

"Takže, je Nebelvír připravený na zápas příští týden?" řekne Al povýšeným tónem.

"Hodláme vám nakopat vaše kostnaté, zmijozelské prdele, brácho," řekne James klidně. Malfoy si odfrkne.

"Sni dál, Jamie," řekne Malfoy.

"Pokaždé jsme vám je ve famfrpálu nakopali," štěknu, možná až příliš ostře. Všichni se na mě divně podívají, tak radši mlčím.

"To bylo před tím, než jsem se stal kapitánem," řekne Al. "Věci se změní!"

Zatraceně správně, že se věci změní. Nebelvír ztratí svého brankáře (řekněme si to na rovinu, za pár měsíců nebudu schopná hrát) a Zmijozel pravděpodobně ztratí svého chytače, až se lidé dozvědí, že jsem těhotná – jak už jsem řekla, Malfoyův život je naplánovaný do posledního detailu.

"Jasně, ale zapomínáš, že máme toho nejlepšího kapitána v historii Bradavic," říká James nafoukaně. "Mě!"

"Hra začíná, čubko!" řekne Al. Tentokrát je to on, na kterého se upřou všechny pohledy. "Promiň."

Řeč o famfrpálu pokračovala, zatímco vlak uháněl dál na sever. Sedím mezi Fredem a Malfoyem, cítím se strašně nepohodlně. Opravdu musím jít čůrat, ale jsem odhodlaná to vydržet dokud nedojedeme do hradu, protože nechci vstát a obrátit na sebe pozornost. Brzo se téma z famfrpálu změnilo na lásku a já si přeji, aby ho někdo změnil zpět. Lily vypadá strašně otráveně, když pozoruje Dom a Malfoye přivinuté jeden k druhému. Nesoucítím s ní – přinejmenším, ona vedle nich nemusí sedět.

"S Laurou Phelpsovou bych si nechal říct," řekne Fred a všichni kluci kývají v souhlasu. Laura Phelpsová je prototyp Pandory (jako ta kočka z mýtu Pandořina skříňka). Je krásná, ale úplně hloupá a nefalšovaně zlá. Dom a já s ní jsme na pokoji v Bradavicích. Každé ráno vstává okolo půl páté, aby dělala sedy-lehy (protože Merlin zakázal, aby měla na břiše něco jiného, než svaly) a zbytek času stráví připravováním se na hodinu – jinými slovy, děláním si svých dlouhých, hnědých vlasů perfektními a nanášením si make-upu. Je tak blbá, až je to znepokojující. Myslím tím, ve druhém ročníku jsme se učili jak bojovat a ona svou hůlku držela opačným směrem a rozhodla tak o dalších dvou týdnech, které svou vlastní vinou strávila v nemocničním křídle. Hloupá není pro ni to pravé slovo. A nenávidí mě. Nejsem si docela jistá proč, protože, řekněme si to na rovinu, jsem prima.

"Co ty, Zrzko?" zeptá se mě James. "Na koho máš políčeno ty?"

Ach ne. Každý se na mě dívá. Možná bych měla jít čůrat teď. Ale potom si Malfoy bude myslet, že utíkám před otázkou. Zatraceně, dívá se na mě.

"Ehm…na nikoho," řeknu, přestože se mi technicky líbí dvě osoby, obě jsou zakázaný a chodí s Delacour-Weasleyovými. Proč, sakra, musel mít strejda Bill děti?

Když vlak dorazí do stanice v Prasinkách je mi hrozné vedro, můj močový měchýř asi každou chvíli praskne a je mi zle z cesty. Neobtěžuji se čekáním na někoho dalšího, rozběhnu se a nasednu do prvního kočáru, který uvidím a který mě odveze do hradu. Dvojčata Scamanderovi jsou ve stejném kočáru jako já, diskutují o nějaké divné, neexistující věci, o které jsem ještě nikdy neslyšela. Lorcan a Lysander Scamanderovi jsou čtvrťáci ze Zmijozelu. Jejich máma, Luna Scamanderová, je opravdu blízká přítelkyně mých rodičů, takže dvojčata docela dobře znám. Stále nemám páru, o čem většinu svého času přemýšlejí.

"Ach, ahoj Rose," řekne Lorcan. "Měla jsi pěkné Vánoce?"

"Mimořádné," řeknu sarkasticky, ale dvojčata to, samozřejmě, nepochopila. "A co vy?"

"Bylo to fajn," řekne Lysander. "Máma mi dala knihu o Kryptidech."

Ani se neptám, co to, sakra, je, protože je mi to upřímně jedno.

"To je pěkné," řeknu neurčitě.

"Slyšela jsi o novém Ministrovi kouzel, Rogeru Daviesovi?" ptá se Lorcan. "Jeho pradědeček byl prý poloviční sfinga. Vždycky jsem si myslel, že je na něm něco divného."

Proč tenhle zatracený kočár nejede rychleji? Dvojčata fantazírují o Blarglích nebo Narglích nebo nějakém jiném nesouvislém slovu, o kterém jsem přesvědčená, že si ho právě vymysleli. Kočár konečně zastaví před hradem a já zamávám Lorcanovi a Lysandrovi. Opravdu, tihle kluci jsou ta nejpodivnější dvojka, kterou jsem kdy viděla, a to už jsem potkala hodně divných lidí.

V hradu jsem první. Zní to, jako kdyby hostina ve Velké síni ještě neprobíhala, ale já jdu rovnou k Nebelvírské věži. Utíkám docela rychle (vážně, pokud se okamžitě nedostanu do koupelny, tak znečistím schodiště) a vrážím do přerostlého správce pozemků – Hagrida. Nechápejte to špatně, miluju Hagrida do posledního kousíčku, ale opravdu teď potřebuji čůrat, takže tohle není zrovna vhodný načasování.

"V pořádku, Rosie? Jaký byly tvoje Vánoce?"

"Byly super," zalžu. "Ehm, Hagride, mohl bys-"

"Jak se mají mamka s taťkou? Neviděl jsem je roky," při myšlence na ně se laskavě usměje.

Místo abych jízlivě odpověděla: "Jsou na pokraji rozvodu, ale drží se." Jen řeknu: "Jsou v pohodě, ale myslíš, že bys-"

"Je to jako včera, kdy byli v tvém věku, pořád spolu bojovali a hádali se!"

"Moc se toho nezměnilo," řeknu nejasně, ale Hagrid se jen zasměje, protože si myslí, že si dělám srandu. Právě teď tancuji ze strany na stranu, abych přestala myslet na svůj přeplněný močový měchýř. Hagrid si musí myslet, že jsem na drogách – tak jako si to mysleli i máma s tátou. Opravdu tak působím?

"Je legrační, jak ten čas letí, že?" říká Hagrid. "Nemůžu uvěřit, že je ti skoro sedmnáct, Rosie! Pamatuju si, jak mi Ron s Hermionou poprvé řekli, že se budou brát! Samozřejmě, že jsme to všichni čekali, ti dva byli stvoření jeden pro druhého, ne?"

Kdybys jen věděl, Hagride, příteli můj.

"Ehm, Hagride, vadilo by ti, kdybych-"

"Hagride!"

James, Al a Lily přibíhají po schodech, aby se přivítali s Hagridem.

"Jak se má můj oblíbený kmotřenec?" usmívá se Hagrid na Ala. Chopím se příležitosti a běžím jako vítr do Nebelvírské věže. Svoje zavazadla upustím ve společenské místnosti a utíkám nahoru do ložnic šestých ročníků a přes ně do koupelny. Ale ty zatracené dveře jsou zamčené! Bez přestání na ně klepu, dokud se konečně neotevřou a neodhalí opravdu rozmrzelou Lauru Phelpsovou.

"Kde moří?" prohlásí chladně.

"Je to, kde hoří, ne, kde moří," řeknu, udivená její hloupostí. Vběhnu do koupelny a zabouchnu za sebou dveře.

S naprosto odlehčeným já se vracím zpět z koupelny. Laura sedí na své posteli, čte si knihu (bezpochyby obrázkovou), ale když uslyší, že otvírám dveře od koupelny, zdvihne hlavu.

"Takže jsi zpátky," řekne.

"Jsi hodně všímavá, viď?" řeknu posměšně.

Protočí oči a na tváři má známý výraz, který používá, když se mi snaží vymyslet nějakou urážku. Asi po pěti minutách…

"Bude lepší, když nás nenecháš prohrát sobotní zápas proti Zmijozelu," řekne.

"Lauro, neprohráli jsme od té doby, co jsem se přidala k týmu," řeknu jí.

"Jak myslíš," řekne a zabouchne svou knihu, (která, jak vidím, se jmenuje "Moderní čarodějnická móda") a vykráčí z ložnice.

Znám hodně hlupáků, ale tahle holka to už přehání.