Preklady fanfiction Harryho Pottera

Přivolání draků

Draco si pomalu a bezmyšlenkovitě přejel dlaněmi po přední části černého hábitu, který měl na sobě, aby urovnal záhyby a uhladil neexistující pomačkání. Stál před zrcadlem ve své koupelně a vztekle probodával pohledem odraz, který mu nastavovalo. Rysy měl stažené odporem, modré oči přimhouřené. Popotáhl, zvedl bílou masku ležící na mramorové desce umyvadla a podržel si ji před obličejem. Maska nijak neskryla oheň hořící v jeho bledých očích – ani hnus a vzdor, které cítil nad tím, že je nucen obléknout smrtijedský oděv. Ušklíbl se na svůj obraz, otočil se na patě a vypochodoval z místnosti.

Hned za dveřmi ložnice se zastavil; při pohledu na otce elegantně usazeného na jeho posteli s nohama nedbale zkříženýma v kotnících se mu ruce sevřely v pěst. Ihned však pokračoval v cestě, došel k psacímu stolu a s grácií se posadil. Pozorně se zahleděl na otce, a přitom si navlékal na pravou nohu černou vysokou botu. „Co děláš v mém pokoji?” zeptal se nakonec, když zapínal zip na vnitřní straně lýtka. Zatímco klidně čekal, až starší blonďák odpoví, popadl druhou botu a pomalu si ji natáhl.

Lucius si ztěžka povzdechl, na okamžik se přikrčil, ale pak zavrtěl hlavou a narovnal se. „Dnešní noc, Draco, buď zajistí naše přežití, nebo se stane příčinou naší smrti. Bohužel to všechno závisí na tvé schopnosti zahrát na Dračí mordu. Ani já, ani Severus tě nedokážeme krýt; Pán zla bude viset očima jen na tobě a na flétně.” Blonďák zvedl štíhlou ruku a pročísl si dlouhými prsty vlasy. „Voldemort skálopevně očekává, že čarodraci dorazí krátce poté, co je zavoláš. Musím se tě zeptat, synu – myslíš, že draci přiletí?”

Draco obrátil oči v sloup, vstal a protáhl se. Poté se otočil k otci zády, vytáhl horní zásuvku stolu a hlučně se přehraboval jejím obsahem. Prsty zachytily stříbrný řetízek, který tam předtím pečlivě uložil, a vytáhly ho ze změti různých věcí a nepořádku. Otočil se zpět k otci, zvedl řetízek do výšky a sledoval, jak se přívěsek na něm houpe sem a tam. „Víš, co to je?” zeptal se tiše a jemným dotekem zastavil kývající se zlatý prsten. Letící drak vyrytý do kovu na něj zamrkal a smaragd se zatřpytil příslibem.

„Odpověz mi na otázku, Draco, prosím,” požádal ho Lucius, ale naklonil se blíž a přimhouřil oči, aby lépe viděl na předmět, se kterým si jeho syn pohrával. Zamračil se, vstal a několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Jeho ruka se natáhla, aby řetízek zachytila – ale sevřela jen vzduch, protože mladší blonďák ustoupil o krok vzad.

„Odpovím ti na tvou otázku, až ty odpovíš na moji,” opáčil Draco. Couvl ještě o pár kroků, přetáhl si řetízek přes hlavu a prsten spočívající teď nad jeho srdcem přikryl dlaní. Podrážděné odfrknutí, které Lucius vydal, nechal bez povšimnutí a obrátil pozornost ke stříbrné flétně ležící osaměle na stolku vedle postele. Přesunul se blíž a usadil se na tmavý přehoz. Prsty opustily prsten, aby se věnovaly lesklým klapkám nástroje a lehce přejížděly po reliéfech dračích hlav.

„Na tyhle hry nemáme čas,” odsekl Lucius, prudce se otočil na patě a jal se rázovat po celé délce pokoje; tmavý hábit se za ním přízračně vznášel. Když Draco stále mlčel, starší Malfoy zaťal zuby, otočil se k synovi čelem a rozčileně si promnul čelo. Draco povytáhl obočí a mrkl na hodiny. Lucius tiše zavrčel a prohrábl si prameny svých vlasů. „Tipl bych si, že jde o nějakou drahou cetku, kterou sis prostě musel koupit – ale podle toho, jak s ní zacházíš, bych řekl, že to bude něco víc.”

„Skvělý postřeh,” poznamenal Draco a střelil po otci stojícím na druhé straně pokoje pohledem. S mírným pobavením lehce zavrtěl hlavou, zvedl stříbrnou flétnu a láskyplně si ji prohlížel a palcem bezděčně přejížděl po hladkém kovu. „Reginald Malfoy se s Raveanou Draconis oženil. Prsten, který nosím, patřil jemu. I kdybych už neměl v ruce její flétnu, prsten by mi nad draky nejspíš taky zaručil jistou moc. Nicméně – držitel flétny čarodrakům velet nebude. Ti už si svého vůdce vybrali. A abych odpověděl na tvou otázku: čarodraci na volání Dračí mordy přiletí. Že slyší přivolání i přes obrovské vzdálenosti, se už prokázalo.”

„Voldemort bude nesmírně nespokojený, pokud ho draci odmítnou poslouchat,” podotkl Lucius.

Draco se ostře zasmál, pokývl hlavou a začal flétnu rozkládat. Každý díl opatrně položil na noční stolek a prsty i očima pátral po škrábancích nebo opotřebení nástroje. „Tak to si bude muset vyříkat s Harrym, ne?”

„Co s tím vším má společného Harry Potter?” rozčílil se Lucius a vyrazil k synovi. Zastavil se pár kroků od něj, podrážděný pobaveným zábleskem v Dracových očích. Varovně svraštil obočí, dal si ruce v bok a čekal na odpověď.

Draco vstal, zvedl první část Dračí mordy a zasunul si ten jemný kus tepaného stříbra do kapsy. „Ty sis to snad ještě neposkládal, otče?” zamumlal, zdvihl ze stolku druhý díl a opatrně si ho uložil do jiné kapsy. Pak naklonil hlavu na stranu a se samolibým úsměvem se zadíval na otce. „Harry Potter je jediný žijící dědic Raveany Draconis – kdysi členky slovutného rodu Potterů. Neříkej mi, že jsi to nevěděl.”

Lucius vytřeštil oči a spadla mu čelist. „Draconis byla Potterová?” zeptal se tiše, neschopný ten drobný střípek informace úplně vstřebat. Kolečka v jeho hlavě se roztočila, jak se snažil ty dílky poskládat dohromady – a žalostně selhával.

Draco mrkl na hodiny a poté pomalu přikývl. „Čarodraci přiletí, když je zavolám. Ale poslouchat budou jen Harryho. Ať budu na Dračí mordu hrát sebelíp, čarodraci se pro rozkazy vždycky obrátí na Harryho. Vidí v něm ji.” Přeplul přes pokoj, zastavil se u psacího stolu a zvedl bílou masku z místa, kam ji předtím odložil. Nasadil si ji a otočil se zpátky k otci. „Můžeme vyrazit?”

Lucius si přitiskl dlaně na obličej ve snaze potlačit nutkání začít frustrovaně ječet. Vypustil dech, o kterém ani nevěděl, že ho zadržuje, uhladil si vlasy a vytáhl z kapsy vlastní masku. Když si ji nasadil na tvář a došel k synovi, zjistil, že ně něj hledí oči lesknoucích se zlomyslným světlem. Položil synovi ruku na předloktí a na okamžik dumal, jaké myšlenky asi rozsvěcují Dracovy oči tak ďábelskou září. „Připraven?” Na blonďákovo téměř neznatelné přikývnutí si přehodil kapuci přes hlavu.

Když mu otcova ruka sevřela paži, Draco zavřel oči a jeho prsty vyhledaly chladivou útěchu prstenu visícího mu na krku. Zatímco čekal, až je Lucius přemístí, myšlenky v jeho hlavě uháněly jako splašené. Co když Harry není připravený? Co když draci opustí Bradavice bez Harryho? Co se stane dnes v noci, pokud čarodraci usoudí, že stojí za to Voldemorta následovat? Zaťal zuby a zkřížil prsty pro štěstí. O chvíli později dvojice s tichým lupnutím opustila ložnici.

***

Harry se zavrtěl v trávě famfrpálového hřiště a ještě pevněji sevřel zápisník, který držel v ruce. Zvedl pohled od špičatého rukopisu, protože se ozvalo polekané vyjeknutí. Zamračil se, ale pak pobaveně sledoval, jak k němu klušou Seamus, Dean a Neville. Zavřel notes, vstal a oprášil si hlínu ze zadní části kalhot. Cestou zasunul zápisník do kapsy a mávnutím ruky odehnal Esdru od povlávajícího cípu Nevillova pláště.

„Ahoj, kluci,” pozdravil kamarády a povytáhl obočí nad hromadou kůže, kterou Dean pomáhal Seamusovi nést. Protože v ní poznal sedlo ze svého trezoru, tvář mu rozjasnil úsměv – kůže vypadala opravená a navrácená do původního stavu. Pokynul trojici, ať své břemeno složí do trávy, klekl si a přejel dlaní po jemné křivce sedáku. „Díky moc.”

Seamus jen mávl rukou. „Zkusíš to sedlo dát na některého z těch draků?”

Harry povytáhl obočí, přikývl a ukázal na spícího Syrena. Pak se kousl do rtu a začal si čarodraka přeměřoval pohledem. Zápisník, který našel v tajné přihrádce truhly, zjevně žádné informace o čarodracích neobsahoval – právě naopak. Na stránkách se nacházel příběh o tom, jak se rodina čarodějky zřekla a nechala ji samotnou bojovat bitvu, kterou nemohla vyhrát. Nechyběl ani velmi podrobný úvod k Reginaldovi a jejich vztahu. Celkově to bylo nudné čtení a Harry zvažoval, že notes věnuje Hermioně jako předčasný vánoční dárek.

„Ehm, Harry? Pomoc, prosím,” ozval se náhle Neville hlasem plným paniky s nádechem čirého zoufalství.

Harry prudce otočil hlavou, trhl sebou a rozběhl se ke kamarádovi. „Je jenom zvědavá!” volal. Když na Esdru varovně sykl, jen na něj nevinně zamrkala jantarovýma očima a naklonila hranatou hlavu ke straně. Harry se na Nevilla omluvně usmál, popadl písečného hada za roh na čenichu a pokusil se mu rozevřít čelisti. Po několika vteřinách zuřivého tahání pochopil, že zlatá dračice zaťala zuby příliš pevně. „Je mi to fakt líto, Neville. Koupím ti nový plášť,” zamumlal, rozepnul sponu uvězněného hábitu a vysvobodil ho ze sevření malé dračice.

„To je v pořádku, Harry,” vypravil ze sebe Neville uštvaně, rychle obešel draka i Harryho do bezpečí k Seamusovi a Deanovi. Přitom si mnul přiškrcené hrdlo a s chabým úsměvem se nervózně ohlížel po dalších dracích.

Harry střelil po dračici posledním káravým pohledem, vrátil se k sedlu a začal si ho detailně prohlížet. Pečlivě urovnal řemeny a třmeny, a pak přejel očima hřiště a zkontroloval polohu každého čarodraka. Když je přepočítal, ulehčeně si oddechl a sedlo zvedl. Váha postroje ho překvapila – stejně jako skutečnost, že jakmile ho měl v rukách, hlava každého draka v dohledu vylétla vzhůru a natočila se jeho směrem.

„Seš si jistý, že to bude fungovat?” zeptal se Dean a se založenýma rukama sledoval, jak jeho spolubydlící vleče těžké sedlo ke kovově se lesknoucímu drakovi lenošícímu opodál. Tvor otevřel jedno třpytivé oko a sledoval Harryho pomalé přibližování.

„Jo,” prohlásil Harry pevně. Nadhodil si sedlo v ruce a chystal se ho vyhoupnout zvířeti na hřbet – a šokovaně vykřikl, protože čarodrak se prudce pohnul. S prudkým roztažením křídel se vymrštil k nebi a nechal nebelvíra padnout na zadek s postrojem v náručí. Harry zamrkal, zvedl ruku, poškrábal se na hlavě a sledoval, jak nad ním čarodrak líně krouží.

„Zkusíš to znova?” zavolal se širokým úsměvem na tváři Seamus, který si dlaní stínil oči před zapadajícím sluncem. „Potřebuju vědět, jestli si mám skočit do kuchyně pro něco na zub. Tohle vypadá na docela slušnou zábavu.”

Harry zasténal, svalil se na záda do trávy a zavřel oči. Teplý závan vzduchu ho přiměl jedno víčko pootevřít – a zjistil, že zírá do Esdřiných ustaraných očí. Znovu zaúpěl, oko zase zavřel a poplácal dračici po straně tlamy. Když mu na hruď upustila Nevillův plášť, ušklíbl se. Uchopil zvlhlou látku, posadil se a mírně písečného hada odstrčil. „Dostal jsem tě,” zašeptal a škádlivě držel plášť mimo jeho dosah. Samice zabručela a uraženě odkráčela. Povzdechl si, zvedl pohled ke stříbrnému drakovi ladně plujícímu tmavnoucí oblohou a zavrtěl hlavou. Cosi mu říkalo, že tohle zabere celou noc.

***

Dracova chodidla se dotkla pevné země; otec mu naposledy sevřel paži a odtáhl se. Mladší blonďák zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, odstoupil od otce a zvědavě se rozhlédl. Postavy zahalené v černém byly všude; bezcílně se přelévaly sem a tam a tiše mezi sebou rozmlouvaly. Ve stromech visely lucerny, a jak se ve větru pohupovaly, bylo slyšet, jak o jejich sklo škrábají drobné větvičky. Přízračné kaluže světla, které lucerny vrhaly, tančily po trávě a hlíně a jen pramálo zaháněly temnotu. Draco se bezděčně přisunul blíž k otci, hledaje tu trošku ochrany, kterou skýtala už jen jeho blízkost.

„Drž se u mě,” střelil po něm Lucius varovným pohledem, načež vyrazil vpřed a splynul s davem. Cestou šeptem zdravil ostatní Smrtijedy a ledabyle se ohlížel přes rameno, aby se ujistil, že mu syn jde těsně v patách. Než se stačil propracovat hlouběji do davu, natáhla se k němu ruka, uchopila ho za předloktí a účinně ho zastavila.

Když Lucius tak znenadání zabrzdil, Draco do něj málem vrazil. Vyrovnal to opřením roztřesené ruky o otcova záda a opatrně vyhlédl přes jeho rameno. Muži spolu šeptem hovořili a rozhovor byl s každým syknutým slovem vyhrocenější. Pak se se zavrčením oddělili a kouzelník, který otce odchytil, rozzlobeně odkráčel.

„Kdo to byl?” zeptal se Draco. Když ho Lucius nevzal na vědomí, protočil oči a prodloužil krok, aby s ním mohl jít bok po boku. Očima propátrával tmu po komkoli alespoň matně povědomém a rázem zpomalil, protože se ze stínů vynořila nová postava. Jeho pohled zachytila dvojice černých očí a zasáhlo ho poznání. Sklapl ústa, přistoupil blíž k Luciusovi a nenápadně ho zatahal za rukáv.

„Ticho,” sykl Lucius varovně, vsunul ruku do jedné z kapes černého hábitu a pevně sevřel prsty kolem rukojeti hůlky. Poté s grácií popošel krok vpřed, plynule setřásl synovu ruku a počkal, až k nim Smrtijed dojde.

„Luciusi,” pozdravila ho zahalená postava, která se zastavil jen kousek před dvojicí Malfoyů.

„Severusi,” zamumlal Lucius, chytil Draca za předek hábitu, vytáhl ho ze svého stínu a postrčil ho před Severuse; pak přejel pohledem okolí, jestli si toho manévru nevšiml některý ze Smrtijedů. Ulehčeně si oddechl, protože mnohohlasé rozhovory kolem nich pokračovaly dál, a tak mistru lektvarů pokývl. „Jak se máš?”

„Bývalo mi líp,” zavrčel Severus.

„Severusi! Je Harry v pořádku? A draci?” zeptal se Draco tiše a naklonil se blíž, aby jeho otázky nikdo nezaslechl. Otcovo varovné syknutí ignoroval, jen povytáhl obočí a vykoukl zpoza bílé masky. Mistr lektvarů vztekle zavrčel, přimhouřil své černé oči a zvedl třesoucí se prst. Dracovy ruce se sevřel v pěst.

„Až toho spratka uvidím, postarám se, aby až do konce své krátké existence neměl jedinou volnou minutu. Bude mít štěstí, jestli příští dva roky vůbec spatří denní světlo!” Mužova ruka se třásla vzteky a jeho hlas sílil s každým zavrčeným slovem. Neschopen plně vyjádřit své negativní city k nebelvírovi, naznačil rukama škrcení a rozhořčeně vyprskl.

Draco přimhouřil oči a natlačil se blíž. „Cos provedl?” zeptal se podezřívavě; ruka mu mezitím vklouzla do kapsy a vyhledala konejšivý dotek chladného kovu. Jemně ovinul prsty kolem křehkých klapek a druhou rukou si začal netrpělivě poklepávat o stehno.

„Co jsem já provedl?” zopakoval Severus nevěřícným sykotem. Narovnal se, založil si ruce na hrudi a začal ťukat špičkou boty o zem. „Já jsem neprovedl nic! Kdyby Potter a jeho kamarádíčci nevynechali mou hodinu, nemusel bych se k těm pitomým ještěrům vůbec přibližovat. A nemusel bych plýtvat dechem na udělování trestu, jehož odpykání si ani nebudu moct vychutnat.”

„Tys dal Harrymu trest?” zasyčel Draco.

„Ne. Potter s nimi bohužel nebyl, což celou záležitost učinilo poněkud méně uspokojivou,” zabručel Severus a uhladil si dlaněmi předek hábitu. Jejich rozhovor ukončil příchod Pána zla a hlasité hovory ostatních Smrtijedů přešly do tlumeného šepotu.

„Ticho!” zaburácel Voldemort, který v šelestu černého hedvábí vkráčel na mýtinu. Proplouval mezi Smrtijedy a drsně se pochechtával, jak všichni padali na kolena do hlíny a skláněli hlavy. Přehlédl dav, jestli nezahlédne známky neposlušnosti, a usadil se do křesla stojícího pod stromy. Poté sepjal ruce, rozhlédl se a zvolal: „Luciusi Malfoyi, kde jsi?”

Lucius postrčil Draca blíž k Severusovi, zvedl se a plavným krokem se proplétal mezi skrčenými postavami, dokud nedošel na kousek prázdné země u nohou Pána zla. Zde znovu klesl na kolena a zadržel bolestnou grimasu, která se mu drala na tvář, protože se mu do nohy zaryl ostrý kámen. „Zde, můj pane,” ohlásil se, přitiskl čelo k zemi a trpělivě čekal, až bude osloven.

„A tvůj syn?” dožadoval se Voldemort dál a zavrtěl se v křesle. Jeho slova zněla chladně a ostře, naplněné jednoznačnou tichou hrozbou.

Draco se otřásl, ale když ho Severus pobídl, vstal. Obešel trojici Smrtijedů přitisknutých k sobě a rychle se propracoval až k otcovu boku. Bez zaváhání klesl na kolena a sklonil tvář k zemi. „Zde, můj pane,” pronesl pevně a zaťal prsty do hlíny. Klečet v prachu u nohou Pána zla nebylo nic, co by kdy plánoval – a ani nic, co by kdy udělal znovu. Ta myšlenka ho utěšila a dýchalo se mu s ní snáz.

Voldemort luskl prsty, pokynul Červíčkovi a počkal, až k němu dorazí. Střelil po něm znechuceným pohledem, vytrhl mu ze stříbrné ruky dřevěnou skříňku a odklopil víko. Uvnitř se vábivě leskla stříbrná flétna a její klapky se posměšně třpytily. „Tvůj otec tvrdí, že na tuhle flétnu ještě nejsi připravený hrát, Draco Malfoyi. Že Dračí morda přesahuje tvé nadání. Mluví pravdu?”

Draco se zhluboka nadechl. „Věřím, že jsem připraven to zkusit, můj pane,” zašeptal a zvedl pohled právě natolik, aby viděl na flétnu ležící na vínovém sametu. Toto představovalo menší problém – Dračí morda totiž momentálně vězela v jeho kapse a flétna v pouzdře byla ve skutečnosti jeho vlastní. „Snad bych mohl dostat minutu na rozehrání, můj pane. Nástroj je starý a může být rozladěný.”

Voldemort přimhouřil oči, probodl pohledem dvojici klečící před ním a zaťal prsty do područek. „Budiž,” štěkl po chvíli a mávnutím povolil Malfoyovým vzdálit se od jeho trůnu.

Draco potlačil úlevný povzdech a popadl pouzdro s nástrojem. Krátce kývl na poděkování a cupital pozpátku s otcem po boku. Jakmile dosáhli stínů na okraji mýtiny, klesl mladý blonďák zpátky na kolena a položil skříňku před sebe. Vsunul ruce do kapes, vytáhl díly Dračí mordy a pečlivě je sesadil dohromady. Když byl nástroj celý, zvedl ho k ústům a zahrál několik tónů.

„Nikdy jsem neřekl, že nejsi dobrý hráč,” zahučel Lucius, vytrhl z pouzdra Dracovu flétnu a rozložil ji. Ledabyle nacpal její díly do kapes, zahleděl se na syna a usmál se. „Ty to zvládneš, Draco.” Švihem zápěstí zaklapl pouzdro, vstal a vydal se zpátky tam, kde se v hlíně krčil Severus.

Draco chvíli hleděl za otcem, a pak slabě přikývl a přejel prsty po celé délce Dračí mordy. Flétna jako by ho sladkým šepotem volala a její kov se třpytil, jak se draci na ní vzpínali a roztahovali úzká křídla. Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. Zavrčení jeho jména ho přimělo sklonit bradu a oči otevřít. Obrátil se a zadíval se na druhou stranu mýtiny.

„Zahraj na tu flétnu, Draco Malfoyi,” zachraptěl lord Voldemort a pohodlněji se uvelebil na trůnu skrytém ve stínech. Bledá tvář mu zářila dychtivostí, jakou u něj bylo vidět jen zřídka, a tenké rty mu křivil drobný úšklebek. Pokynul Dracovi, aby přistoupil, a pak mírně přimhouřil oči, protože blonďák zůstal stát na místě. Otevřel ústa, aby pronesl hrozbu – ale nepromluvil, protože po chvíli se jeho drobná postava přece jen začala pomalu přibližovat.

Draco se zastavil v kaluži mihotavého světla, Dračí mordu připravenou v dlaních. Přejel prsty po klapkách a zvedl pohled k obloze. Nad mýtinou jiskřily hvězdy. Tiše vydechl, usmál se a odvážně se střetl s rudýma očima Pána zla. „S radostí,” odvětil. Poté zavřel oči, zvedl flétnu k ústům a začal hrát.