Kapitola 5 — Čtvrtý ročník (1. část)

Když ho pan Weasley s dvojčaty přijel vyzvednout — a zdemoloval při tom falešný krb, který měla Petunie tolik ráda — předal mu Harry dárkový koš plný náhodných mudlovských nesmyslů. Něco byly hračky, něco knihy a taky nářadí všeho druhu.

Muž z něj byl v sedmém nebi.

Paní Weasleyová ho ráda viděla a zeptala se, jestli nemá hlad, když jí letaxem vypadl do kuchyně — zjistil totiž, že mu cestování letaxem vážně nejde.

„Zatím dobrý,” ujistil ji.

A pak poznal Billa a Charlieho Weasleyovy. Bill byl kus. Jako mudlovská rocková hvězda, celý v kůži, s náramně stylovou náušnicí z dračího zubu a sebejistou chůzí, na jakou Harry nebyl zvyklý.

Takže: Tom Raddle, Cedric Diggory, Cho Changová a teď Bill Weasley. Harryho vkus neznal hranic.

„Těší mě, že vás oba poznávám,” řekl starším Weasleyům s úsměvem a potřásl si s nimi rukama. Charlieho stisk by nejspíš bez potíží rozdrtil skleněnou láhev, propána. Nebyl vysoký, ale rozhodně byl podsaditý.

Fred a George se do něj zavěsili a začali ho odtahovat. „Spíš u nás v pokoji. Máme ti toho tolik co ukázat.”

A taky že ukázali.

Dvojčata měla palandu očividně předělanou na tři postele místo dvou. Nejvyšší postel měla kovové tyče jiné barvy a povlečení ze stejné sady.

„Když u nás přespává Lee Jordan, spí obvykle tam,” řekl George. „Táta našel rám a trochu ho podomácku vylepšil, takže je bezpečný. Mamka tě chtěla dát k Ronovi do pokoje, ale zachránili jsme tě před jeho chrápáním.”

A taky před tím, že se sotva znali, takže by to bylo divné.

„Hermiona spí u Ginny a Ginny je z toho úplně vedle. Myslíme, že se do vás obou zabouchla, co jste ji zachránili. Jako — už předtím byla posedlá tím hrdinou, chlapcem, který zůstal naživu, ale nechat se zachránit tebou a tvou nejlepší kamarádkou, to muselo být jak v nebi nebo co.”

Kdyby se jí líbila Hermiona, dávalo by to smysl. Hermiona byla boží a zajímavá. Harry byl celkem nudný a měl akorát slavné jméno. Miona měla talent, odhodlání a trpělivosti na rozdávání.

„A teď ti ukážeme naši skrýš!” prohlásila dvojčata s ďábelskými úšklebky.

A tak byl Harry zasvěcen do Kratochvilných kouzelnických kejklí a miniaturní dílny, kterou dvojčata měla v ložnici.

Smrtijedi útočící na mistrovství světa byli na nic.

Všechno šlo přitom tak dobře!

Vyrazili brzy ráno. Prý aby si užili celý zážitek nebo co. Setkali se s Cedrikem Diggorym a jeho tátou. Harry druhého chlapce osobně neviděl od onoho famfrpálového zápasu zkázy, ale madame Pomfreyová ho dala do pořádku — vypadal pořád stejně pohledně a pořád bylo stejně těžké se na něj nedívat.

Když Harryho uviděl, dokonce se rozzářil a přitáhl si ho do pevného objetí. Diggory patřil k lidem, co se rádi dotýkají. No — byl to mrzimorský, takže to dávalo smysl. Takový ten hebký přístup Harry od Mrzíků čekal. Znáte to: mír, láska a kumbaja.

A přestože se kouzelnický lid zapojený do příprav velké akce, která měla zůstat mudlům utajena, projevil jako parta dokonalých tupohlavců, bylo stejně dost úžasné vidět všechny ty lidi, stany a obří stadion vztyčený jen a jen pro tenhle účel.

Samotný zápas byl ještě lepší — vyhrálo Irsko, ale Zlatonku chytil bulharský chytač Viktor Krum. Profesionální zápasy byly intenzivní. Trvaly déle a herní akce byly nebezpečné jak čert.

Skórovalo se mnohem méně, protože střelci se přetahovali sem a tam. Odrážeči neztráceli čas a sráželi hráče soupeře, jak jen to šlo. Náhradníci zaskakovali na pozicích, zatímco hlavní hráči dostávali ošetření. A minimum podvádění přimělo Harryho k otázce, proč jeho kolej cítí potřebu podvádět v jednom kuse, když by očividně mohla vyhrávat i bez toho, kdyby se víc snažila.

Všechno bylo skvělé — až na letmé setkání s rodinou Malfoyových, při němž se Lucius Malfoy choval jako pořádný hulvát ke všem okolo, byť tím rádoby nenápadným zmijozelským způsobem, a Dracova arogance v otcově přítomnosti narostla o tři velikosti. Matka neřekla nic, takže o ní Harry skoro nevěděl, ale vypadala jako snobka a měl chuť jí strčit obličej do hromady bláta, jen aby viděl, jak zareaguje.

Po zápase se to celé posralo.

Najednou byl všude oheň, křik a lidé v podivných hábitech s maskami, které vypadaly jako americký Ku-klux-klan v negativu. Nebylo třeba dlouho přemýšlet, aby člověku došlo, že jsou to Smrtijedi. Jak neoriginální.

Zrovna když všechno šlo tak dobře!

A aby toho nebylo málo, Harry se nějak oddělil od Weasleyových a ocitl se v davu sám. Nevěděl, co dělat — dokud nezahlédl povědomou hlavu světlých, mastných vlasů. Malfoy si vážně potřeboval pořídit novou kosmetiku, protože takhle by hlava vypadat neměla. Kolik gelu vůbec používal?

Draco se krčil mezi sudem dešťové vody a stanem, který zcela jistě nepatřil jemu. Byl příliš ošuntělý na to, aby se k němu tak bohatý náfuka přiblížil dobrovolně. Ruce měl přes hlavu, aby si chránil lebku, kdyby ho něco trefilo, a vypadal zpanikařeně a vyděšeně.

Harry sice blonďáka rád neměl, ale bylo zjevné, že s celou akcí nemá nic společného, ba že o ní ani nevěděl. Na tyhle věci neměl dost odvahy.

Harry k němu přiskočil a začal ho tahat na nohy. „Dělej, musíme zmizet z dohledu, než tu zbudeme jako jediní, koho uvidí.”

„Potter?! Pusť mě! Zmiz!”

„Chceš, aby tě našli, Malfoyi?” dožadoval se Harry v domnění, že aspoň v ohrožení života bude rozumný. „Útočí tady na všechny, ne na pár vyvolených.”

Malfoy se mu pokusil vytrhnout a znovu zasyčel: „Pusť mě! Nech mě být!”

A vtom si oba naráz uvědomili ticho kolem — stáli mezi hrstkou pomalu dohořívajících stanů a oharků. Ze všech stran stoupal kouř a částečně zakrýval tmavé nebe.

V dálce si oba okamžitě všimli osamělé postavy muže v dlouhém kabátě, jak zvedá hůlku k nebi a křičí: „Morsmordre!” Na obloze se rázem rozzářilo Znamení zla v jasně zelených a žlutých barvách.

Pak se muž otočil, uviděl je — a Harry pustil Malfoyovu paži, přesně jak mu bylo nařízeno. „No, tak se bav, Draco. Neumři.”

Harry byl odjakživa rychlý běžec a stihl uběhnout několik metrů, než Malfoyovi vůbec došlo, co se stalo.

„Vrať se!” dožadoval se blonďák.

„Řekls mi, ať zmizím a nechám tě být, Malfoyi! Takže přicházíš o výhody mého lepšího soubojového umění!”

Přesto Harry spolužákovi nebránil, aby běžel za ním. Většinu času to sice byl pěkný pitomec, ale mrtvého ho Harry nechtěl. A kdyby je Smrtijed opravdu pronásledoval, udělal by, co by mohl, aby ho odrazil.

Nakonec doběhli na druhý konec tábořiště, kde nebylo živé duše a ohně začínaly pohasínat.

„Ty jsi šílenec,” vydechl Malfoy a svalil se na zem, aby popadl dech.

„Ne, jsem chytrý. Obrana mi jde — jsem v ní vlastně nejlepší z ročníku — ale to neznamená, že bych snadno obstál proti dospělému. Nejlepší sázka byla utéct, a jelikož jsem z nutnosti rychlý, věděl jsem, že to dám.”

Přežít a bojovat jindy a tak podobně.

„A hlavně — žijeme! Uvědom si, že ti pitomci mezi cíli nerozlišovali. Mlátili do všech. Že jsi čistokrevný, by nehrálo roli. Ostatně jsi tak špinavý, že by stejně nepoznali, že jsi to ty. Já podle obličeje taky nepoznám, kdo jsi — máš na sobě tolik hlíny a sazí.”

Z toho odhalení vypadal blonďák, že omdlí. Třeba to byl začátek poznání, že zevnitř vypadají všichni stejně a že na krvi nakonec nezáleží?

„Jak dlouho tu budeme trčet?” dožadoval se Malfoy naduřeně.

Harry pokrčil rameny. „Netuším. Vystřelil bych červené jiskry, abychom na sebe upozornili, jenže problém je, že ti Smrtijedi můžou být pořád venku a jiskry by je přilákaly úplně stejně jako tým bystrozorů. Vážně chceme riskovat tuhle volbu jen proto, abychom porušili výnos o kouzlení nezletilých?”

Malfoy při té představě zakňučel. Vážně neměl pevné nervy. Harry doufal, že se v budoucnu nechystá na bystrozora.

Po hodině čekání a hlídání okolí se Malfoy konečně zeptal: „Nemáš něco k jídlu?”

A tehdy si Harry vzpomněl, že má pořád svou přespávací tašku! Obyčejnou sportovní — vzal si ji jen proto, že měli tábořit, tak nač by potřeboval hromadu věcí? Ale pár svačin od paní Weasleyové mu vskutku zbývalo, protože si je chtěl nechat, aby vydržely co nejdéle.

Hodil Malfoyovi zabalený masový koláček a druhý si rozbalil. Ukázalo se totiž, že Harry má pro ně slabost skoro tak silnou jako pro melasový koláč, takže jich paní Weasleyová před odjezdem napekla hromadu a nacpala mu je do tašky. Byl to anděl.

„Co to je?” zeptal se Malfoy po prvním soustu. Vypadal šokovaně.

„Masový koláček. Paní Weasleyová jich napekla celou horu, protože mi tak chutnají.”

Ať byl Malfoy nafrněný, jak chtěl, na to, aby přestal jíst jídlo zdarma, měl zjevně příliš velký hlad. A bylo to ostatně dobré jídlo — ať už měl jeho tvůrce rád, nebo ne.

Další hodina čekání jim konečně přinesla záchranu. A mezi lidmi, kteří pátrali po přeživších, byl i pan Weasley!

„Harry! Harry, jsi v pořádku?!” ptal se muž a ustaraně si ho prohlížel.

„Nic mi není, pane. S Dracem jsme dokonce utekli Smrtijedovi!”

Zděšení ve tvářích dospělých ho málem rozesmálo, ale pak si vzpomněl na situaci a usoudil, že by své mizerné sociální dovednosti měl raději držet na uzdě.

„Co si pamatuješ, Harry?”

„Řekl jste všem, ať se vrátí k přenášedlu, dvojčatům jste svěřil Ginny a všichni jsme se rozběhli. Oddělil jsem se od Hermiony a v cestě bylo moc lidí na to, abych poznal, která je ona. Pak jsem zahlédl Draca, jak se schovává, a rozhodl se ho vzít s sebou, aby se mu nic nestalo. Jenže jsme uviděli Smrtijeda, jak sesílá na nebe Znamení zla, a pak se vydal k nám, tak jsme utekli. Po chvíli začalo všechno vypadat stejně a byla moc velká tma na to, abych poznal, odkud jsme přišli, tak jsem usoudil, že bude nejlepší zůstat na místě a počkat na bystrozory.”

„Zachoval ses správně, Harry.”

To potěšilo.

Ani Voldík (v žádném věku), ani nikdo z jeho stoupenců Harryho zabít nedokázal. Takoví to byli břídilové.

„Na co potřebujeme společenský hábit?” podivil se Harry nad seznamem pomůcek na nadcházející rok. „Je to něco, co musí všichni čtvrťáci? Nepamatuju si, že by loni nebo předloni byla nějaká příležitost, kde by ho čtvrťáci potřebovali.”

Hermiona pokrčila rameny. „Prostě si kup základní černý hábit a bude to stačit.”

„Proč to musí být hábit? Co kdybych chtěl radši mudlovský oblek? Třeba se mi nelíbí ty imitace plášťů, co kouzelníci na oblečení tak žerou.”

„Tak si nech u madame Malkinové ušít oblek na míru.”

To by šlo, usoudil. A k tomu pěknou zelenou vestu se stříbrnými knoflíky. Hadí symbolika ho sice nebrala, ale barevná kombinace Zmijozelu se Harrymu vlastně líbila. Zelená, stříbrná a černá byla skvělá kombinace.

„Myslím, že taky chci oblek.”

Harry šokovaně zamrkal. „A… smíš nosit oblek?” zeptal se.

„Je to oblečení,” přikývla rozhodně. „Přemýšlím o ostrém dvouřadovém kalhotovém kostýmu s velkými vycpávkami.”

Představa, která se mu vybavila, vypadala vlastně dost dobře. „A co když se Mickey G. nebude líbit, že nosíš klučičí věci?”

„Kalhotové kostýmy jsou pro ženy, Harry. A pro pořádek — je to látka, která slouží k tomu, abychom nebyli nazí. Nic víc. Pánské společenské hábity vypadají jako šaty. V kulturách po celém světě nosí muži věci, co vypadají jako šaty. Smíří se s tím, ať se jí to líbí, nebo ne.”

Páni. Nikdy se nestavět mezi Hermionu a její nápady.

Turnaj tří kouzelníků zněl jako otrava a Harryho vůbec nezajímal. Bohužel z něj skoro všichni ostatní byli celí říční a teď před ním nebylo úniku!

Bradavice byly vážně tak nudné místo, že se soutěž v tom, kdo dočůrá dál mezi školami, brala jako nejlepší věc v dějinách. Podle historie turnaje to zas taková sláva nebyla. Přinejmenším jednou za turnaj někdo umřel — takže to za to nestálo. Pověst žádné školy nestála za život dítěte. Zrušili ho z dobrého důvodu!

Zvlášť za život dítěte, které nebylo připravené. Přijímat jedenáctileté — co si sakra lidi v minulosti mysleli? Nedávalo to žádný smysl, když Bradavice prváky neučily nic užitečného!

Naštěstí byla Hermiona stejného názoru jako on — a turnaj si nastudovala ještě důkladněji. Měla sepsané statistiky, zvyklosti i trendy a předpověděla, jaké budou tři úkoly.

První úkol, říkala, bude získat něco od nebezpečného zvířete. To něco pomůže najít něco v druhém úkolu. Třetí úkol bude závod o to, kdo první se dostane k Poháru tří kouzelníků. A když měla základy z krku, dodala: „Jediné místo v okolí dost velké na obří dav lidí a nebezpečné tvory je famfrpálové hřiště. Takže první úkol bude tam. Stačí si vybrat tvora kategorie XXXXX dle chuti. Pak přijde hledačka v druhém úkolu, takže to bude buď někde blízko školy, nebo dole v Tajemné komnatě, a třetí úkol je vrátí na famfrpálové hřiště přes nějakou překážkovou dráhu k poháru.”

„Páni.” Nenáviděl na tom všechno. Zvlášť náznak, že famfrpálové hřiště přijde vniveč!

I když — to by vysvětlovalo, proč se letos nehraje famfrpál! Nedokázal pochopit, proč by se nemohlo odehrát pár zápasů sem tam, když nevyžadovaly skoro žádnou přípravu — rozpis byl každý rok stejný, pokud se nemuselo něco měnit na poslední chvíli. Ale jestli využívali hřiště a museli na něm dělat úpravy a podobné krávoviny, pak famfrpál pochopitelně být nemohl.

„Tohle všechno mě tak štve. Měl zůstat zrušený.”

„Pravda,” souhlasila Hermiona.

Pokračující vtip s novým profesorem obrany každý rok začínal být fakt okoukaný. Zrovna když konečně dostali jednoho, který nebyl zlý ani protivný, musel odejít, protože vůči němu lidé měli předsudky. Čímž se ohrozilo vzdělání tisícovky studentů… zase.

Brumbál měl v tomhle mizernou bilanci. Zaměstnal Quirrella s vědomím, že je posedlý Voldíkem. Najal Lockharta, přestože věděl, že je podvodník. Neochránil Lupinova tajemství. A teď tu byl tenhle starý chlap s odporným přístupem, který kulhal po škole a měl strašidelné oko, co vidělo skrz všechno — a údajně to byl Brumbálův přítel.

Vidět na vlastní oči kletbu, která z něj udělala sirotka, neměl Harry ten den v plánu. Vlastně žádný den.

A Neville Longbottom po zhlédnutí kletby Cruciatus použité na pavoukovi zůstal prakticky jako opařený.

Hermiona si pak Harryho vzala stranou a pověděla mu, že Nevillovi rodiče byli touhle kletbou umučeni k šílenství po Voldemortově porážce. Nějací Smrtijedi šli k Longbottomovým — protože to z nějakého důvodu byla také rodina, na kterou Voldemort tu noc zvažoval útok — a mučili Franka a Alici Longbottomovy. Oba teď leželi na oddělení Januse Thickeyho u Svatého Munga bez naděje, že by kdy odešli.

Bývalý bystrozor slušného renomé, který byl v terénu několik desetiletí, o tom vědět měl — tak proč to předváděl před Nevillem? To bylo prostě kruté a zbytečné. A k předvádění těch kleteb studentům musel mít Brumbálovo svolení.

A dál — jestli jsou tak nezákonné, proč je bystrozoři vůbec umějí sesílat? Byla to černá magie a podle platných zákonů použití černé magie v kouzelnické Británii neomlouvalo nic. Ani sebeobrana.

To bylo velice podezřelé.

Naučit se odolávat kletbě Imperius bylo ale docela fajn. Aspoň pro Harryho — zjistil totiž, že je vůči ní téměř imunní od první chvíle.

S příjezdem ostatních škol turnaj konečně začal. Všichni plnoletí měli noc na to, aby vhodili svá jména do Ohnivého poháru. Technicky vzato pohár pořád přijímal lidi jakéhokoli věku — věkový zákaz zavedlo ministerstvo, aby nikdo mladší sedmnácti nemohl soutěžit a případně umřít. Sedmnáctiletí byli v kouzelnické Británii uznáváni za dospělé.

Brumbál k tomu vytyčil věkovou čáru, u které si Harry uměl představit, že nebude fungovat, kdyby se někdo dost snažil. Celé to působilo velice lajdácky naplánované.

Co se návštěvníků týče… jediný zajímavý člověk byl Viktor Krum, bulharský hvězdný chytač, který chytil Zlatonku na finále mistrovství světa. A jelikož Igor Karkarov byl bývalý Smrtijed jako Snape, kruvalští studenti se přidali k magicky prodlouženému zmijozelskému stolu a Harry se díky tomu ocitl přímo vedle Kruma.

Byl nesvůj — to byl Harryho první dojem. Na rozdíl od některých svých spolužáků, kteří byli různými způsoby očividně plní předsudků a hrdí na to, byl tichý a zdvořilý a jeho angličtina byla dobrá. Ani se nesnažil strhávat na sebe pozornost, přestože ji stejně měl. Harry se rovnou rozhodl, že se mu ten kluk líbí, a chápal, proč je do něj Ronald Weasley tak zabouchnutý. Dávalo to smysl.

V náladě být milý dloubl Harry kruvalského chlapce loktem a usmál se. „Tvůj úlovek na finále mistrovství světa byl skvělý. Nikdy jsem neviděl nikoho chytit Zlatonku nohama.”

Krum jako by trochu ožil a usmál se. „Ty sleduješ famfrpál?”

„Jo. Jsem chytač Zmijozelu.”

Krum napřáhl ruku. „Viktor Krum.”

Harry ji s úsměvem přijal. „Harry Potter.”

Záblesk poznání ve Viktorově tváři mu neunikl, ale naštěstí nevypadal, že by z toho hodlal dělat vědu. Jako člověk s vlastní slávou nejspíš chápal, jak otravné je nechat se honit kvůli fotkám. Nejspíš měl i vlastní verzi Colina Creeveyho, co za ním všude chodila.

„Těší mě.”

„Malfoyi, jestli se mě kvůli téhle sračce pokusíš jakkoli šikanovat, vzpomeň si, že jsem tě na finále mistrovství světa zachránil před Smrtijedem,” oznámil Harry tři dny poté, co jeho jméno vylétlo z Ohnivého poháru pod hlavičkou školy, o které nikdy neslyšel. Blonďáka našel ve společenské místnosti u stolu, obklopeného odznaky s Harryho obličejem přelepeným hanlivými nápisy.

Dotyčný blonďák okamžitě ztuhl strachem a celá společenská místnost zmlkla a přihlížela.

„A dál — pravý bradavický šampion je pochopitelně Diggory, ty tupá nádhero. Moje jméno vylétlo pod jinou školou, takže zjevně reprezentuju Školu čar a kouzel v Ilvermorny, ne Bradavice.”

Po pár okamžicích Malfoy zjevně znovu našel rovnováhu i aroganci, protože zvedl bradu a ušklíbl se: „Nemůžeš mi nic udělat, protože bys u toho musel promluvit! A jestli mým směrem jen vyslovíš cokoli, co bude znít jako kouzlo, řekneme to profesoru Snapeovi!”

„Takže… říkáš, že když vyslovím kouzlo, půjdeš bonzovat a ještě se u toho ztrapníš, protože nezvládáš sračky, které sám rozpoutáš?”

A ještě na sebe vypadal pyšně.

No dobrá. A když si člověk uvědomí, že mu Hermiona o přestávkách pomáhala s neverbálním a bezhůlkovým sesíláním. A u některých kouzel mu to šlo velice dobře! Skoro jako by to bylo naplánované.

Nepatrným trhnutím hlavy — víc bez hůlky nesvedl — a intenzivní dávkou mentální vizualizace nechal Harry zmizet Malfoyovo oblečení, kromě spodků, a nechal ho před celou kolejí téměř úplně nahého!

Chvíli bylo ticho, než kolej propukla ve sbor tlumeného hihňání a blonďatý náfuka zaječel hrůzou a vyhrožoval tisíci věcmi naráz, zatímco se snažil zakrýt. „Snape ti utrhne hlavu!”

„Ale Malfoyi,” pravil Harry se sladkým úsměvem, „říkal jsi jen když vyslovím kouzlo. Hůlku mám pořád schovanou a z úst mi žádné kouzlo nevyšlo, takže jsem nemohl nic udělat. Akorát budeš za hlupáka, protože neexistuje důkaz, že v tom mám prsty. A umíš si představit, co dalšího by se ti mohlo stát, co po mně nezanechá žádný důkaz?”

Veškerá lehkost situace zmizela, jak všem docházelo, co těmi slovy myslí. Harry zatím nic nebezpečného neuměl — ale jelikož očividně právě něco provedl neverbálně a bez hůlky, věděli, že má něco v rukávu, jen nevěděli co. Takže bylo nejlepší být opatrný.

„Vidím, že jste mě všichni pochopili. Výborně. Pamatovat si, že mě nemáte podceňovat jen proto, že jsem milý a obecně se držím stranou, je chytrá volba.”

A když se otočil k odchodu, nepatrně trhl rukou a hromada hanlivých odznaků na stole vzplála. „Někdo by ten nepořádek měl uklidit.”

Ve dveřích ještě dodal cosi hadím jazykem, čistě aby je vyděsil — nerozuměli mu, ale starším studentům to zjevně znělo dost děsivě.

§ Nerad bych se musel vracet a udělat ti něco horšího, Malfoyi. Dávej si pozor. §

Takže Harryho zatáhli do něčeho, co ho nezajímalo. Neměl v úmyslu se vůbec snažit. To, že ho přihlásili bez jeho souhlasu, neznamenalo, že musí komukoli cokoli dokazovat.

Diggory si mohl nechat všechnu slávu, po které toužil.

A zmijozelská kolej byla zkrocena a přešla ji chuť si na Harryho dovolovat, což bylo dobře. Harry sice nebyl na násilí, ale s usazováním lidí na místo problém neměl. Šikana ho štvala hodně a Malfoyův obličej ho štval taky. Kombinace obojího byla koledování si o malér.

V posledních dnech se kolem něj — když zrovna netrčel v knihovně Hermioně za zadkem — motali Blaise Zabini, Daphne Greengrassová a Theodore Nott. Když se zeptal, proč se z nich stali jeho oficiální stalkeři, Nott řekl cosi o rozkolu ve Zmijozelu a o tom, že dávají přednost jemu před Malfoyem.

Takže teď měl i groupies nebo tak něco. Harry mocenské hrátky ve Zmijozelu nesledoval a ony se mu většinou vyhýbaly. Vlastně jen proto, že mluvil hadím jazykem. Nebýt něho, nejspíš by si toho od nich vyžral víc. Přesto — pouto k jejich zakladateli stačilo, aby si na něj dávali pozor. A jelikož necítil potřebu čemukoli panovat, nechávali ho většinou na pokoji.

Malfoy byl pravý opak. Chtěl ovládat všechno a všechny. Mezi zmijozelskými čtvrťáky se Malfoy považoval za vůdce. Mluvčího skupiny. A teď, když rozkol roztrhl kolej vedví, dala slušná část přednost rozkazům od Harryho před rozkazy od Malfoye.

Divné, ale budiž.

Mezitím dostal Harry další příležitost řídit se pravidly… zlomyslně. Tentokrát u Mickey G.

Byla na něj kvůli účasti v turnaji trochu nabroušená, přestože o něj nejevil zájem. Několikrát na něj byla bezdůvodně příkrá — a vyvrcholilo to ostrým slovem v hodině o pár týdnů později.

„Pane Pottere, proč odevzdáváte tak mizerně napsané práce?” zeptala se před celou třídou, což vyneslo pár pobavených uchechtnutí.

„Prosím?”

„Váš rukopis je otřesný,” řekla a ukázala na pergamen, který odevzdal.

„To samozřejmě je, paní profesorko. Vyrostl jsem s tužkami a najednou jsem musel psát brky s kalamářem, aniž mě to kdo naučil. Ruka se rychle křečuje, protože jsem si nezvykl, a škola nám tužky ani plnicí pera nedovolí.”

„To není omluva. Měl jste tři školní roky na to, abyste si zvykl, a neudělal jste pro to nic. Tuto práci hodnotím jako nedostatečnou, dokud se nenaučíte psát své úkoly řádnou, čitelnou angličtinou.”

A na slovech „řádnou” a „čitelnou” si dala opravdu záležet.

No… když chtěla všechno v řádné angličtině, dostane to v řádné angličtině.

Naschvál mu zadala čtyři role pergamenu o rozdílu mezi přeměnou člověka ve zvíře a zvěromágskou proměnou. A celou dobu po něm házela kyselé pohledy.

Během týdne, který mu práce zabrala — což mu přišlo nefér vůči všem ostatním, protože aby se pomstila jemu, vydrbala s celou třídou — trávil Harry každou volnou hodinu v knihovně. Lil do sebe povzbuzovací lektvar, aby udržel oči otevřené, v noci se tam plížil a studoval vědomosti, o kterých si nikdy nemyslel, že je bude potřebovat, a v noci před odevzdáním strávil sedm hodin puntičkářským psaním tak úhledně, jak jen mohl, podle všech poznámek.

Když se podíval na slova na pergamenu, spokojeně se usmál. Zírala na něj dokonalá střední angličtina. Říkala, že chce práci napsanou řádnou, čitelnou angličtinou? Pak se bude muset prokousat verzí angličtiny, která se už moc nepoužívá. Nespecifikovala totiž kterou. Jen že to má být anglicky.

V den odevzdání žena zírala na to, co jí podal, a dožadovala se: „Co to k sakru je, Pottere?!” Na okamžik dokonce ztratila klid.

„Řekla jste, že chcete ‚řádnou, čitelnou angličtinu’, paní profesorko,” vysvětlil nevinně. „Neřekla jste, že nesmí být střední.”

Jeho vykutálenost mu vynesla hlasitý smích od Hermiony, která by si něco takového do tváře vlastní ředitelky koleje běžně nedovolila — ale Harryho plán byl pochopitelně geniální a zasluhoval uznání.

Sledovat, jak McGonagallové splaskly plachty, bylo k nezaplacení. „Ohlásíte se u svého ředitele koleje a přesně mu vysvětlíte, co jste provedl, pane Pottere. Pak pochopí, proč máte dnes v osm trest u mě.”

Jelikož Harry právě udělal z Mickey G. hlupáka před publikem, které to zaručeně roznese do všech koutů, pochyboval, že Snape trest povolí. Zvlášť když se Harry řídil jejími velice přísnými pokyny.

Když vkročil do jeho kabinetu, Snape vypadal, že ho trefí šlak. Tvářil se tak pokaždé, když byl Harry v něčem namočený. Bylo vlastně vtipné, jak rychle v něm Harry dokázal vyvolat takové emoce. „Co chcete?”

„Profesorka McGonagallová si přála, abych vám oznámil, že mi nespravedlivě dává trest za to, že jsem do puntíku splnil její pokyny — ale protože se jí nelíbí výsledek, chce mít poslední slovo ve sporu, který vůbec neměl nastat.”

„Další z vašich taktik Zlomyslné poslušnosti?”

Znal Harryho tak dobře! A stačily mu na to jen tři roky!

„Jen jsem udělal, co mi řekla, pane. Prohlásila, že s brkem píšu příšerně, pak mi zadala superdlouhou práci a přímo mi nařídila, že má být řádnou, čitelnou angličtinou. A přesně to jsem udělal. Nemůžu za to, že zjevně neumí číst střední angličtinu. Měla upřesnit, kterou formu angličtiny chce.”

Bylo zjevné, že Snape se chce smát, ale zároveň nehodlá obětovat pověst tvrďáka.

„Žádný trest si odpykávat nebudete. Situaci vyřídím. Deset bodů Zmijozelu za vynalézavost.”

Vůbec poprvé, co mu Snape udělil body!

A nakonec se případ dostal až k Brumbálovi, kterému to přišlo zábavné a přiměl McGonagallovou práci ohodnotit tak, jak byla — spravedlivě. Dostal V s hvězdičkou. A navíc se Brumbál rozhodl změnit pravidlo o zákazu per, takže Harry teď mohl odevzdávat úkoly, které nevypadaly jako paskvil!

Vyhrál!