Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vybrat si svět

To Choose a World

Originál: (https://www.fanfiction.net/s/9626035/

Autor: Leraiv Snape

Překlad: denice   Beta: Sevik99    Banner: Jacomo

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Romantika

Hermiona, Severus

Rating: 9+  Kapitol: 1

Slov: 3 505

Shrnutí: Když ministerstvo schválí zákon o manželství, který Hermionu nutí vzít si neznámého muže, vzbouří se a zvolí si vlastní cestu.

Éra/období: Bradavice

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Leraiv Snape. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Hermiona si spustila závoj přes oči a nechala průsvitnou látku proklouznout mezi prsty, zatímco se dívala přes krajku, která jí částečně zakrývala výhled, do zrcadla před sebou.

Dvě čarodějky - švadleny klečely před stoličkou, na které stála, a mumlaly kouzla, která se zhmotňovala ve formě zlaté výšivky na spodní části jejích šatů. Zbývalo jim patnáct minut, aby ji upravily tak, aby mohla vyjít ze dveří a setkat se se svým otcem. Mladá čarodějka vypadala každým coulem jako nevěsta, oblečená v šatech z bílého vílího hedvábí, s vlečkou splývající v draperiích za ní po podlaze, látka se leskla vlastním světlem a odrazem mnoha svíček a pochodní, které visely na bradavických stěnách.

Ale záře, která tak slušela svěží dívce, končila u jejího oblečení a rysy za třpytivým závojem byly prokresleny a složeny do vážného zármutku ženy, která se nechystala na svou svatbu, ale na svou popravu.

Kouzla skončila a obě švadleny pokývaly hlavami, odešly a nechaly ji o samotě s jejími stále temnějšími myšlenkami.

Na konci léta po šestém ročníku se probudila z noční můry, když svět jásal nad druhým – a trvalým – pádem Lorda Voldemorta rukou Harryho Pottera a jeho statečných přátel, Ronalda Weasleyho a Hermiony Grangerové. S úlevou, že sedmý ročník, který ji čeká, bude klidný a tichý, a ne zjizvený katastrofami a problémy, kterými končilo jejich předchozích šest let na Bradavické škole čar a kouzel, se těšila na svou cestu bradavickým expresem a začátek vyučování.

Normálnost trvala dva měsíce. Prvního listopadu Denní věštec oznámil, že ministerstvo uzákonilo článek dva tisíce osm set devadesát čtyři, hovorově nazývaný „Manželský zákon“. Inteligence a magická síla čistokrevných po dvě stě let slábla, protože se neustále křížili a opovrhovali magickou silou a novou krví rostoucí populace mudlovských kouzelníků a míšenců. Ministerstvo nedokázalo přesvědčit čistokrevné, ponořené do představy vlastní nadřazenosti, aby povzbuzovali své syny a dcery k sňatku mimo zužující se kruh vyšší společnosti, a tak se rozhodlo situaci vyřešit silou, místo aby jen přihlíželo a dovolilo starým liniím, aby se křížily do samého zániku.

Ministerstvo vybralo a přiřadilo k sobě pět set párů složených z jednoho čistokrevného a jednoho mudlorozeného z celé kouzelnické populace Británie. Pečlivě vybralo ty nejbystřejší z nemagických rodin, ty s největším talentem, největší silou a nejvyšším skóre v OVCÍCH. Z čistokrevných vybralo ty z nejvyšších pater složité hierarchie, nejstarší syny a dcery, dědice velkých majetků a panství, prominentní členy společnosti. Z vnějšího pohledu byly volby učiněné experty logické, osobnosti prověřené, aby byla zajištěna co nejvyšší harmonie mezi partnery, genetika testovaná pro dosažení nejlepších možných vlastností a výsledků.

Dva dny po oznámení v Prorokovi Hermioně přinesla velká sova dopis, která ji informoval, že jí byl vybrán manžel: jistý Rudolf Lestrange, jehož rodiči byli nyní již zesnulí Britové Rodolphus a Bellatrix Lestrangeovi, a jehož majetkem bylo panství ve Švýcarsku. Měli se vzít mezi Vánocemi a Velikonocemi a ministerstvo jí blahopřálo k nadcházející svatbě, kterou požadovalo. Odmítnutí vyhovět by mělo za následek zlomení hůlky a její vyloučení z kouzelnického světa.

Seděla zkamenělá na svém místě na lavici u nebelvírského stolu, její mozek potřeboval celých pět minut, aby pochopil krátký dopis, v uších jí zvonilo vzteky a nedůvěrou. Ron popadl pergamen, rychle si ho přečetl a vstal, se zuřivostí v každém svalu těla, když kráčel k hlavnímu stolu s pomačkaným vzkazem v ruce.

„Zachráníš svět… a dají ti tohle?“ zeptal se Harry zmateně a natáhl se, aby jí pro útěchu stiskl ruku. Jeho prsty se zastavily jen pár centimetrů od její kůže, nemohly ji chytit, ani se jí dotknout. Hlasitě zaklel a stáhl se, když ho prsty začaly pálit po opakovaných pokusech o kontakt. Kouzla věrnosti už byla aktivována a žádný z jejích mužských přátel se jí už nikdy nebude moci dotknout.

V horní části síně studenti ztuhli a sledovali, jak se Ronald Weasley vášnivě hádá o její svobodu s jejich bývalou učitelkou přeměňování a současnou ředitelkou, profesorkou McGonagallovou. Hermioniny oči se však upřely jinam, na černé oči, které se na ni dívaly stejně upřeně, oči barvy noci tmavší než obvykle, s bouří jinak nevyjádřených emocí. Pod jeho obočím se mísily hněv, strach, obrovský zármutek a nekonečná vina a s nimi vřelo něco děsivějšího: bezmoc.

Jakmile se objevilo to poslední, začala si uvědomovat realitu rozkazů, které dostala z instituce, jejíž obraně se šest let věnovala, a tak se prudce zvedla, utekla ze síně do bezpečí a soukromí pokoje primusky a zabarikádovala se tam, hluchá k prosbám svých přátel i své ředitelky. Chtěla slyšet jen jeden hlas a věděla, že kvůli slušnosti nepřijde.

Zvuk fanfár, které triumfálně zazněly, vrátil Hermionu k zrcadlu, dlouhým šatům a hrozícímu uvěznění. Měla dokončit semestr v Bradavicích, složit zkoušky OVCE a pak se stát chovnou klisnou, uvězněnou v cele velikosti paláce ve Švýcarských Alpách, na půli cesty mezi Bernem a Curychem. Když slezla ze stoličky, sáhla po hůlce, kterou si schovala v rukávu šatů. Trik, jak ji tam nechat nepozorovaně, jí po zrádných bitvách války připadal jako druhá přirozenost. Kus dřeva jí měl být jedinou připomínkou jejího dětského vstupu do kouzelnického světa. Její snoubenec byl alergický na maguáry – a Křivonožku dostala Ginny čtyři týdny předtím, aby se všechno její oblečení mohlo dekontaminovat. Její knihy měly být zanechány a přidány do profesorského fondu doplňků pro každou hodinu. Vnucený snoubenec, aniž by kdy viděl její rychle rostoucí osobní sbírku, trval na tom, že s jeho velkou knihovnou nebude své staré svazky potřebovat.

Ještě jednou se podívala do zrcadla, studovala sevřená ústa, stažené obočí, hnědé oči, které hovořily jen o smutku, a nechala svůj pohled sklouznout po zářivých šatech, jediné části její bytosti, která jakoby věřila v údajné štěstí dne.

Hermiona se vzpřímila, než ji stihnou zavolat, protože se měla setkat se svým otcem ve vstupní hale, a vyšla z malé provizorní šatny do studené chodby.

Zalapala po dechu, když ji pod žebry probodla bolest. Otec na ni ještě nečekal. Štíhlá postava celá v černém před ní patřila jejímu profesorovi lektvarů, jeho hábit zahaloval tělo, které znala až příliš dobře na studentku, ale ne dost dobře na ženu.

Když vešla, stál k ní čelem, jako vždy citlivý na zvuk pohybu a šustění její vlečky po kameni. Jejich oči se dychtivě navzájem vypíjely, jako by se sebe nikdy nemohly nabažit, protože věděli, že vzpomínka na současnost, kdy stáli pouhých pět metrů od sebe, jim bude muset vydržet celý život.

Hermiona si s jasností, která jí zaplála v srdci, vzpomněla na první okamžik, kdy ho viděla jako muže, a ne jako svého sardonického profesora, kterého bylo nemožné potěšit.

Stál na Grimmauldově náměstí, sám ve druhém patře v provizorní lektvarové laboratoři, rukama automaticky krájel kořeny do kotlíku, který bublal vedle něj, s nepřítomnýma očima, odměřoval a přidával jednu ingredienci za druhou. Jeho zručnost ji udivovala – nikdy předtím ho neviděla vařit – ale byla to tichá hospodárnost jeho pohybů, která ji zastavila ve dveřích a způsobila, že se cítila jako vetřelec. Cítila v místnosti smutek, viděla ho v křivce jeho ramen. Zbytek řádu byl dole a držel tryznu za ředitele, ale muž nucený vykonat tuto nepříjemnou práci byl odsouzen nést své břemeno sám.

Její jazyk klopýtal, nedokázala formulovat souvislou myšlenku plnou smutku, vděčnosti za mnohá úsilí, které pro ně vynaložil, a pochopení. Proto se k němu jednoduše přidala u stolu, pohlédla na recept, který měl před sebou, a přiložila své ruce k jeho, sekala, lisovala šťávu z čerstvých stonků, vše podle potřeby vkládala do kotlíku, míchala ve směru hodinových ručiček a pozorovala, jak v pravidelných intervalech pohyboval skleněnou tyčinkou opačným směrem, přičemž jediným pohybem mísil ingredience se zbytkem.

Když skončili, v místnosti, včetně jejích obyvatel, se usadila atmosféra konečnosti a Hermiona se cítila lehčí – ne šťastnější, ale prostě, jako by její zármutek byl potlačen, zvládnut a dokončen. Oplakávala svého ředitele a vůdce řádu naplno, a když se její profesor narovnal, spatřila v jeho očích stejný pocit dokončení. Věnoval jí vážný pohled, zatímco se mezi nimi z cínového kotlíku valil dým.

„Děkuji vám, slečno Grangerová.“ Byla to bezpochyby nejzdvořilejší věta, jakou k ní kdy pronesl, a Hermiona s úctou ve tváři sklonila hlavu na znamení, že uznala cenu, kterou ho viděla platit za splnění Brumbálových posledních rozkazů.

Nevěděla, co na těch nemnoha minutách tak trvale změnilo její vztah s profesorem, který ji, jak se zdálo, vždycky nenáviděl. Čekala, že až ho příště uvidí, bude to ten samý jedovatý muž, kterému šest let čelila z druhé strany učebny.

Ale neudělal to. O tři dny později, když se vraceli do ústředí na mimořádnou schůzku, se jejich cesty zkřížily hned před kuchyní. Než vstoupil do místnosti, kývl jí a zdvořile řekl: „Slečno Grangerová,“ aniž by čekal, až se její mozek vrátí do správné formy s vhodnou odpovědí.

Jejich kontakt se postupem času zintenzivnil, protože potřeboval schopného lektvaristu, který by mohl pokračovat v práci na Grimmauldově náměstí, když ho povinnosti po Voldemortově boku oddělovaly od těkavých řešení a jejich potřeby neustálého přizpůsobování. Dal jí svolení experimentovat a ona s radostí využila příležitostí, které to nabízelo. Mluvili spolu zřídka, ale když jí je předkládal, získala od něj pár náhodných informací, nikdy netlačila na další, i když ji s rostoucím teplem léta stále více zajímal osobní život muže, který vždy působil dojmem neosobního a chladného.

Fungovalo to. Hermiona zírala na prst, který si záměrně pořezala, aby vyzkoušela svůj lék na okamžité uzavření rány, jenž se zacelil, a zkoumala bezchybně scelenou kůži. Zahojila se bez náznaku jizvy, jediná krev na ruce byly šmouhy z původního říznutí.

„Výborně,“ zaburácel hlas těsně u jejího ucha. Překvapeně se otočila, nevědomá si, že má společnost, dokud neucítila jeho dech vanoucí jí na zátylek. Potěšená, že tam je její mentor jako první svědek jejího triumfu, zareagovala instinktivně, zvedla svou nově zahojenou ruku a pohladila ho po tváři. Pod očima mu zanechala červený pruh, rukou mu spočinula za krkem, přitáhla si jeho hlavu k sobě a jemně se otřela o jeho rty, jako by se na něco ptala.

Slyšela jeho překvapením drsný dech a pak se uvědomila, že ji pevně drží v náručí. Rašící vousy na jeho horním rtu ji píchaly na ústech, když prohluboval polibek. Jeho jazyk se vymrštil a přitiskl se k jejím ústům, aby ji požádal o vstup. Dychtivě mu vyhověla. Její ruce se sevřely v jeho vlasech, zatímco jí prsty přejížděl po bocích. Pocit zoufalství se mísil s potěšením z jeho pevného sevření a rychlosti, jakou ji hladil.

Její tělo se okamžitě rozpálilo a toužila se ho dotýkat víc, ale když natáhla ruku po knoflících, aby ho zbavila svrchního hábitu, jedna ze zkušených rukou, které předtím prozkoumávaly její křivky, jí přikryla prsty a přitiskla je k jeho hrudi, když zvedl hlavu. Touha přenechala svou nadvládu svým mladším příbuzným, znechucení a panice.

„Já…“ zíral na ni, naprosto ztracený, co říct studentce, kterou tak nečekaně držel v náručí v té nejneuvěřitelnější, nepřijatelné poloze, s očima zarudlýma touhou a rty červenými od polibků.

„Promiňte,“ řekl tiše, pustil ji a ustoupil. „Já ne…“ Nedokázal dokončit větu. Nechtěl to? Ne – moc to chtěl. Neužíval si to? I to by byla lež.

„Pane profesore… já…“ vydechla a v šoku se jí rozšířily oči, „tak se… omlouvám… já nikdy…“ Neschopna dokončit svou nesrozumitelnou řeč, prošla kolem něj celá rozrušená a utekla do své ložnice ve třetím patře.

Ale i přes jejich rozpaky po několik následujících dnů to nebylo naposledy, co se jim končetiny proplétaly s touhou po blízkosti. Jednoho velmi časného rána, poté, co se Pán zla rozpadl v prach, seděli na střeše Grimmauldova náměstí, dům pod nimi bezpečně spal a nikdo nepozoroval učitele a studentku, schoulené společně na taškách.

„Až se vrátíme do Bradavic, budeš vědět, že se tohle nemohlo stát. Budeš se mnou muset zacházet jako se svým učitelem a znovu budeš mou studentkou a ničím víc.“

„A potom?“ zašeptala, zmocnil se jí strach. Nebylo v tomto příběhu nic víc? Jen měsíc v létě, žárlivě střežené tajemství, které jí přinášelo klid, zatímco kolem nich zuřila válka?

„A potom?“ otočil hlavu a podíval se jí přímo do očí. „To je zcela na tobě,“ odpověděl po dlouhé pauze. „Jsi mladá a můžeš si vybrat, co a koho chceš. Já nikam neodejdu, Hermiono.“

„Tak se uvidíme v červnu,“ odpověděla a sklonila hlavu, aby našla místo na jeho krku a rameni, kde cítila dunění jeho řeči ještě předtím, než mu skutečně opustila ústa, a vibrovala jí, když ji vyslovoval.

„Nic mi neslibuj. Pokud bys kdykoli změnila názor, můžeš tak učinit.“ Povzdechl si a tiše dodal, zatímco si zabořil tvář do jejích neposlušných vlasů: „Ale přiznám se, doufám, že ho nezměníš.“

Nezměnila ho, ale ministerstvo trvale pokřivilo běh jejího života a v červnu vymění bradavickou scenérii za hrozivé tvary Alp, a tvář muže, kterého milovala, za tvář cizince nesoucího příjmení jednoho z jejích nejhorších nepřátel.

„Vypadáš… úžasně,“ řekl jí tiše a na okamžik, když si představovala, že půjde uličkou, aby se s tímto mužem setkala u oltáře, skutečně vypadala nádherně, světlo v jejích čokoládově zbarvených očích plápolalo tak, že ladilo s lesklými šaty.

Ale opravdové štěstí pominulo stejně náhle, jako se rozhořelo, a její pohled se ztlumil, ztuhl a zmrtvěl. „Nechci,“ řekla mu tiše a pocítila náhlou, naléhavou potřebu mu to vysvětlit. Nestála u něj tak blízko od jejich návratu do školy a tři měsíce od oznámení jejího zasnoubení byly tak mučivé, že si Hermiona myslela, že se raději znovu postaví Voldemortovi, než aby si vzala muže, který na ni dnes čeká ve Velké síni.

„Nikdy by mě nenapadlo, že to uděláš,“ odpověděl vážně. „Nedali ti moc na výběr.“ Pohnul se, aby zmenšil mezeru mezi nimi, jednou rukou se jí dotkl tváře, jen aby ona otočila hlavu.

„Nemůžeš,“ zašeptala a v očích se jí nečekaně objevily slzy. „Kouzlo věrnosti nedovoluje mužům, aby se mě dotýkali.“ Její potřeba ještě jednou cítit jeho ruce byla téměř ohromující, jako by ji dvě minuty toho, po čem nejvíc toužila, mohly připravit na desetiletí popírání, a vlna čisté nenávisti ji zalila. Své dětství věnovala válce, která zachránila ministerstvo před Smrtijedy. Každý rok od jejích jedenáctých narozenin končil v nepokojích a krvi. Za své úsilí se měla vdát za muže, kterého nikdy nepotkala, a žít na místě, kde nikdy nebyla – to vše pro větší dobro kouzelnického světa.

V okamžiku nečekaného zjevení vytáhla hůlku z hedvábného obalu a upřeně na ni zírala, jako by ji nikdy předtím neviděla. Byla to její nástroj a záchranné lano, její stálý společník ve světě ovládaném magií. Byla to první věc, kterou získala po vstupu do této soukromé říše, a putovala s ní do nebezpečí, radosti i vítězství.

Ministerstvo si z ní ale udělalo žalářníka, nástroj, kterým ji sledovali, provaz, který ji poutal k magii místo k mudlovskému světu.

Její oči se zaleskly, chladné a jasné, když je zvedla z kusu popela v ruce k znepokojenému, frustrovanému pohledu jediného muže, kterého kdy milovala.

Pro ministerstvo, pokud její hůlka přestane existovat, přestane existovat i ona. „Odmítnutí vyhovět bude mít za následek zlomení vaší hůlky a vaše okamžité vyloučení z kouzelnického světa.“ Dala jim svůj život, svou krev, pot, dřinu a slzy. Nic jiného jim nedlužila a oni jí nabídli svět bezradostných povinností a otrocké poslušnosti, celoživotní vyhnanství od přátel, rodiny a milovaného, ​​a k jejich nařízení byla vázána kusem jasanu ne delším než její předloktí.

Tak křehká věc.

V okamžiku, jako by to, že ministerstvo plánuje její život, bylo jen fraškou a ona si tento konec vždycky přála, se rozhodla, strhla si závoj z hlavy a hodila ho na zem v oblaku hedvábné nádhery, hůlku pevně sevřenou v pěsti.

„Sejdeme se v červnu?“ zeptala se a v koutcích úst se jí objevil ďábelský úsměv. Snape se podíval z hůlky na její tvář, v očích se mu rozzářilo pochopení a zvedl obočí, když křivka jeho rtů vyjádřila ten samý pocit.

„Minerva bude mít zítra ráno na stole mou rezignaci.“

Hermionina hůlka zasvištěla silou její paže, když narazila do kolena pokrytého vrstvami tenké látky a čistě se zlomila vedví. Z obou konců vyšlehly jiskry, které se rozptýlily po kamenech a slabě kouřily. Kouzlo věrnosti bylo zlomeno, když se přerušilo její pouto s magií. Hermiona vstoupila do Snapeova objetí a po měsících nepřítomnosti přivítala prudký pozdrav jeho úst.

Když se z Velké síně ozvalo skřípání židlí a hosté vstávali, zatímco síla zničené hůlky a s ní související kouzla se nepříjemně vlnila žulou a upozorňovala členy ministerstva přítomné na obřadu, že se děje něco nemístného, ​​Hermiona Severuse neochotně pustila a rozběhla se k bočním dveřím.

S větším elánem, než jaký cítila od zasnoubení, je otevřela a zastavila se. Mezi dveřmi se objevil anděl v bílém na třpytivém zasněženém trávníku. „Austrálie. Šestadvacátého června. Počkám.“

S těmito slovy se protáhla dveřmi a rozplynula se v krajině jako chameleon.

A když zmizela, polovina zmatených svatebních hostů se vyhrnula z Velké síně, aby byli svědky podívané, kterou nikdo nečekal: Severus Snape držel dvě poloviny zlomené hůlky, bílý závoj se stále leskl tam, kde ležel, odhozený, schumlaný u jeho nohou, zatímco se nahlas smál a jeho barytonový hlas se odrážel od kamenných stěn.

PA: Jako obvykle, dejte mi vědět, co si o tom myslíte! Děkuji!