Kapitola 4 — Třetí ročník (2. část)

Poslouchat jejich zděšený jekot bylo nádherné. Za prvé — Lenka byla o ročník níž než Harry, takže jí bylo dvanáct. Sedmnáctiletí kluci uvažující o čemkoli sexuálním s dvanáctiletou byli problém a hotovo. Doslova dospělí, co vtipkují o sexu s dítětem. Hnus. Držte se od ní dál.

A kromě toho ho štvala i ta přezdívka. Takže byla smířená sama se sebou? Natolik, že jí bylo příjemné být sama sebou? Proč to některým lidem tak vadilo?

Každopádně — konečně se s ní setkal osobně, když ji našel, jak si prohlíží stěnu sladkostí vypadajících jako kandované uši.

„Ahoj, Harry Pottere,” řekla blondýnka dřív, než stačil otevřít pusu. Ani se na něj přitom nedívala a nic v jejím okolí se nelesklo, ale nějak věděla, že je to on.

Paráda.

„Ahoj, Lenko.”

„Tabulky medovorajské čokolády jsou na druhé straně obchodu, jen abys věděl.”

Podíval se — a vskutku byly. Jak věděla, že jsou jeho oblíbené, netušil. Pobočka v Příčné ulici na něm v létě slušně vydělala. „Díky. Jen se koukám po něčem novém na vyzkoušení.”

„Ó, to je hezké.”

Zněla jako vánek a lehce se pohupovala, jako by s ní sem a tam pořád pohazoval neviditelný vítr.

„Přeju ti hodně zábavy, Harry.”

A byla pryč.

Nebyl to běžný typ člověka, ale to podle Harryho neznamenalo, že si zaslouží, aby si na ni vrstevníci zasedli. Hanba jim všem.

Být probuzen uprostřed noci, protože se Sirius Black údajně pokusil vloupat do nebelvírské věže, bylo otravné. Muset spát ve Velké síni s hromadou lidí, kterým nevěřil, bylo ještě otravnější.

A jestli šel údajně po Harrym — nevěděl by snad, že Harry do Nebelvíru zařazen nebyl? A pokud po Harrym nešel, ať už z jakéhokoli důvodu, co přesně v nebelvírské věži hledal? Harryho nenapadalo nic, co by tam nahoře mohlo být zajímavého. Byla to zatracená škola plná dětí!

Hermiona byla druhý den ráno tak nabroušená, že její rozčepýřené vlasy vzdorovaly gravitaci celý den — a on to dokonale chápal.

Čas v hradě ubíhal celkem svižně. Začaly famfrpálové tréninky a Zmijozel čekal zápas proti Mrzimoru, těsně před začátkem svátků. Malfoy byl nesnesitelný jako obvykle a nový kapitán Jugson stejně otravný, ale věděl, že si na hadího chytače nemá vyskakovat.

Ve volném čase Harry zvládl Wronského fintu a nemohl se dočkat, až ji použije v oficiálním zápase! Tak strašně chtěl někoho zarazit do země!

V den zápasu na ně čekalo pěkně hnusné počasí. Hermiona mu začarovala hábit i brýle nepromokavým kouzlem, aby po něm sníh a ledový déšť jen sklouzly. Když k tomu přidal zahřívací kouzlo, byla to paráda. Nikoho z jeho spoluhráčů nenapadlo udělat totéž — a jelikož nebyl jejich rodič, nebylo jeho prací zachraňovat je před vlastní hloupostí.

Mrzimorským chytačem byl Cedric Diggory. Byl až nespravedlivě pohledný, podobně jako Tom Raddle, ale o dost milejší. Občas bylo těžké se na něj nedívat, protože měl prostě lícní kosti, které by měly být nemožné. A famfrpál mu šel skvěle — nebelvírskou chytačku, jejíž jméno si Harry nepamatoval, rozdrtil na prach.

Diggory se na něj přes hřiště vlídně usmál, zatímco čekali, až madame Hoochová zahájí hru. Zatímco ostatní členové zmijozelského týmu podváděli jako na běžícím pásu, Harry nikdy. Famfrpál mu totiž doopravdy šel, takže podvádět nemusel, a všichni to věděli. Přinejmenším byl Harry poctivý hráč a basta.

A Diggory byl ve famfrpálu fakt dobrý. Ne že by nebelvírská chytačka byla špatná. Byla docela slušná — jen se nechala pořádně napálit, protože Diggory byl o několik let starší a znal víc manévrů.

Hoochová odříkala svou obvyklou řeč o „čisté hře”, vypustila Camrál a zápas začal!

Harry vystoupal vysoko nad zápas, aby měl na hřiště čistý výhled. I když čistým myslel spíš to, že viděl celý ovál, než že by viděl čistě. Bouře, ve které hráli, zuřila naplno a sníh létal sem a tam, asi jen proto, aby mu dělal ze života peklo než pro cokoliv jiného.

Na rozdíl od Cho Changové, havraspárské chytačky, se Diggory Harrymu nelepil na zadek celý zápas. Létal si po svém, uhýbal Potloukům od Malfoye a Zlatonku doopravdy hledal sám. Bylo osvěžující mít takového soupeře. Zároveň to znamenalo, že si na Diggorym Wronského fintu nejspíš nevyzkouší, protože to nebyl typ hráče, který by na něj skočil.

Trochu otrava, ale budiž.

Ve vší té bílé a šedé změti mu v koutku oka náhle kmitlo zlato — vystřelil směrem, kde ho zahlédl, a mezi mraky jen tak tak rozeznal Zlatonku.

Slyšel, jak Lee Jordan z Nebelvíru hlásí do tlampače, že Harry konečně zahlédl Zlatonku a pustil se do honičky. Zlatý míček ho vedl dolů kolem tribun, kličkoval mezi nimi, aby nenaboural, stoupal a klesal, jako by se vezl na vzduchu jako na vlně.

Potlouk by mu byl utrhl hlavu, kdyby se pod ním včas neprotočil. Potlouky vydávaly zvuky jako malí gremlini. V bouři bylo těžší než jindy slyšet je přilétat.

Přesto unikl promáčklé lebce, a to se počítalo.

Ve zmatku na okamžik ztratil Zlatonku z očí — a pak ji zahlédl znovu, jenže tentokrát ji pronásledoval Diggory.

Zmijozelský chytač se přidal k mrzimorskému a oba se nořili a kličkovali, jak bylo třeba, aby začarovanému míčku stačili. Diggory se Harrymu ani jednou neposmíval, ani se ho nesnažil vytlačit loktem. Soustředil se jen na cíl a na nic jiného.

Ten strašidelný gremlinský hlásek se Harrymu znovu dostal do doslechu, tentokrát zprava — přikrčil se a přitiskl se ke koštěti, aby ráně uhnul. Diggory měl tu smůlu, že zásah, který neslyšel přilétat, schytal do hlavy a sletěl z koštěte.

Harry nechal honičku honičkou a vrhl se střemhlav za padajícím chlapcem; jeho lepší koště ho dohnalo dost snadno na to, aby násadou svého Nimbusu 2001 zachytil Diggoryho v pase. Ozvala se píšťalka a tribuny ztichly, jak se hra zastavila. Harry bez zaváhání doletěl s Diggorym tam, kde při zápasech sedávala madame Pomfreyová.

Dospělí v té části tribun uvolnili místo, aby mohl být Diggory položen na lavici a dostal okamžitou pomoc. Hlava mu krvácela a nevypadalo to dobře.

„Mrzimor nemá náhradníka,” řekl Harry McGonagallové, která přišla blíž. „Musí zápas opravdu pokračovat?”

Přikývla. „Zápas nezastaví bohužel ani smrt. Ukončit ho lze jedině chycením Zlatonky. Nejdelší zápas v dějinách trval několik dní.”

Sakra.

Nakonec Zlatonku chytil Harry — a vysloužil si docela slušnou pověst. Jiní hráči, a nejen zmijozelští, by Diggoryho nechali prostě spadnout a raději chytali Zlatonku. Harry chtěl vyhrát, ale nechtěl, aby někdo umřel. Smrt nebyla cena, která by stála za vítězství v obyčejné hře.

Přišly Vánoce a s nimi parádní nové koště! Bez jména odesílatele. Harry si žádné koště neobjednal a Hermiona si Kulový blesk dovolit nemohla — cena těch věcí se sdělovala na vyžádání. Jako humr v restauraci, jen horší.

Natáhl si weasleyovský svetr, usmál se nad tím, jak hřeje, a otevřel ostatní dárky.

Od Hermiony dostal cukrová brka. Vážil si toho, jak podporuje jeho závislost na sladkém. A měla dvojí využití! On jí na oplátku pořídil poukaz na 25 galeonů do knihkupectví v Prasinkách. Nevěděl jistě, co jí koupit, tak jí dal peníze, ať si vybere sama.

Lenka Láskorádová poslala Harrymu cosi, co vypadalo jako náhrdelník ze zátek od máslového ležáku. V lístku stálo, že je začarovaný, aby odháněl zlé úmysly. Bude se jí muset nějak odvděčit.

A nakonec mu paní Weasleyová poslala další dárek, který nečekal. Krabici plnou domácího jídla, podobnou té narozeninové, jen sváteční. Miloval to všechno.

Byl to dobrý den.

„Pořádám losování!” oznámil Harry ráno poté, co se všichni vrátili do školy. V jedné ruce držel svůj Nimbus 2001, ve druhé klobouk s nezjistitelným rozšiřovacím kouzlem, které mu na něj seslal Kratiknot.

Studenti okamžitě zpozorněli a se zájmem si prohlíželi koště.

„K Vánocům jsem dostal nové koště a tohle už nepotřebuju. Nechat si ho mi přijde lakomé a peníze nepotřebuju, tak ho věnuju jednomu šťastnému studentovi. Základní hodnota je 500 galeonů. Jelikož u Nimbusu přidali speciální úpravy, když zjistili, že ho kupuju já, jde o unikátní kus. V proutí je blesk, na násadě mé jméno a na špičce malý blesk. Pro jistotu jsem ho i podepsal, kdyby se ho výherce rozhodl prodat. Stačí napsat své jméno na kus pergamenu a vhodit ho do tohohle klobouku. Jedno jméno na osobu a žádná lepicí kouzla, jinak lístky, co je mají, spálím a přijdete o svou jedinou šanci.”

Uplynuly čtyři vteřiny, než síň explodovala aktivitou — studenti se hrabali v taškách po psacích potřebách. Harry mezitím postavil klobouk na podlahu a koště nechal, aby se vznášelo ve vzduchu všem na očích. Jeho jedinečný design tak vynikl ještě víc.

S osobním podpisem mělo teď nejspíš stejnou hodnotu jako Kulový blesk. Posedlost věcmi, které patřily slavným lidem, mu nikdy nedávala smysl.

Nakonec síň se zatajeným dechem sledovala, jak Harry kloboukem zatřásl a všechno vysypal na podlahu. Hromada lístků čekala; sundal si brýle, aby neviděl žádná jména, a sklonil se, aby stovky lístků promíchal. Prohrábl je až na dno a rozprostřel je, aby měl každý férovou šanci.

Konečně se u jednoho zastavil a zvedl ho. Písmena byla rozmazaná.

Zapomněl, že na čtení potřebuje brýle.

Ozval se smích, jak se s nimi znovu potýkal. „A vítězem se stává… George Weasley!”

Celá síň kupodivu propukla v potlesk, dokonce i zmijozelští. Vyhrát takovou cenu byl zjevně důvod k oslavě, i když jste výherce neměli rádi.

Zrzek se dopotácel nahoru převzít koště a Harry se na něj usmál. „Gratuluju, Georgi.”

„Tohle nám vážně pomůže otevřít si obchod hned po škole,” řekl mu starší chlapec tiše. „Nebudeš se zlobit, když ho prodáme?”

Poplácal zrzka po zádech. „Podepsal jsem ho, aby mělo větší cenu, kdyby ho výherce prodal. Tak z něj vyždímej, co půjde. Je v perfektním stavu — prodej ho co nejdráž a začni vynalézat.”

„Díky, Harry,” řekl mladík měkce.

Čas plynul. Obrana byla pořád snadná. Lektvary pořád nuda. Dějiny čar a kouzel pořád otrava. Nic moc se nedělo.

Tedy — až do zápasu Zmijozel–Nebelvír.

Den předtím si Harry vzal Weasleyova dvojčata stranou a předal jim malý váček galeonů. „Potřebuju, abyste zítra mířili jen a jen na mě. Malfoy byl celý rok pěkně vypatlaný hajzlík a já přísahal, že ho donutím litovat, jak moc mi leze na nervy, jakmile budeme hrát proti Nebelvíru. Většinu zápasu se budu držet u něj. Chci, abyste každý Potlouk poslali na mě. Já uhnu — a Malfoy to snad schytá místo mě. Kdyby vám někdo vyčítal, že se na mě moc soustředíte, řekněte, že Malfoy zase urážel finanční situaci vaší rodiny. Nikdo to nezpochybní, pusu si otevírá pořád.”

Dvojčata si vyměnila pohled a pokrčila rameny. „Jasně.” Peníze přijala bez okolků.

A tak se odehrál — podle Harryho — nejsrandovnější zápas všech dob. V zásadě šlo o to, že se vznášel kolem Draca a nechával ho schytávat Potlouky, které neviděl přilétat.

„Co to sakra je, Pottere?!” dožadoval se blonďák po několika minutách a čtyřech zásazích.

„Ber to jako lekci, ať mi vylezeš ze zadku, Malfoyi!”

Pak chytil Zlatonku, ale Zmijozel nakonec vyhrál jen o deset bodů, protože Nebelvír měl lepší střelce.

Harry mrkl směrem k dvojčatům a odešel za týmem do sprch. Byl to celkem krátký zápas, ale bylo hezké sledovat, jak Malfoy opakovaně dostává na frak.

Celý hrad byl uveden do nejvyšší pohotovosti a všichni museli zase přespat ve Velké síni.

Proč? Protože se Sirius Black vloupal znovu — jenže tentokrát se dostal až dovnitř nebelvírské věže!

A to bylo to divné. Ronald Weasley se probudil a nad sebou našel vychrtlého muže s nožem. A portrét střežící věž se přiznal, že ho pustil dovnitř! Protože Neville Longbottom si musel psát hesla na papírek — náhradní strážce vchodu je totiž měnil několikrát denně.

Neville byl za vyvrhele, což Harrymu nepřipadalo fér. Měli prostě vybrat lepšího strážce místo toho původního, rozsekaného. Prosté.

Ale proč Weasley? On a Harry nebyli kamarádi. Nikdy spolu nemluvili. Kdyby chtěl někdo Harrymu ublížit nebo ho vydírat, byla by to očividně Hermiona. A Black by si nespletl ložnici — sám kdysi býval nebelvírský a věděl, která je která.

Bylo to celé velice matoucí. Takže zatímco se všichni starostlivě dívali po Harrym, Harry jen ležel na podlaze a přemýšlel, co se to děje.

Jeho hloubání přerušili Fred a George Weasleyovi, kteří si rozložili peřiny vedle něj a vmáčkli ho mezi sebe.

„Musíme ti něco ukázat,” zašeptal ten nalevo. „Počkej, až všichni usnou.”

A tak počkal. O půl hodiny později jedno z dvojčat vyčarovalo malé Lumos a druhé vytáhlo složený pergamen a seslalo kolem nich tišící kouzlo.

Přiložili hůlky na pergamen a zašeptali: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.” Rázem se po pergamenu rozpil inkoust a odhalil slova i obrázky.

Páni Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák s hrdostí představují Pobertův plánek.

Po úvodní stránce cupitaly malé šlápoty se jmény. Většina se jich tísnila v místě, které na plánku odpovídalo Velké síni — přesně tam byli z bezpečnostních důvodů.

„Hodně jim dlužíme,” řekl ten nalevo. „Ten plánek se nikdy neplete. Každého na pozemcích okamžitě zaznamená, i kdyby byl pod mnoholičným lektvarem nebo neviditelným pláštěm, jako máš ty.”

To byl působivý kus magie! Muselo trvat věčnost ho vyrobit.

„Štípli jsme ho Filchovi z kanceláře v prváku. Poslouchej — dneska jsme viděli něco znepokojivého. Když malej Ronáček tvrdí, že se ho pokusil zabít vrah, bereme ho vážně. Tak jsme na plánku hledali Blacka a našli ho pár vteřin předtím, než jeho šlápoty zmizely u téhle chodby u Vrby mlátičky. Musel se pohybovat rychle, protože Ron vzbudil všechny hned, a uvnitř pozemků se nedá přemisťovat.”

„Neměli byste to ukázat učitelům?” zeptal se Harry, protože to vypadalo jako rozumná věc.

„A přijít o největší pomoc v nenechávání se chytat při vylomeninách? Nikdy. Ale to vlastně není to nejdůležitější. Jelikož je většina z nás ve Velké síni, jinde je jmen málo. Tak se mrkni na tohle jméno u kuchyní v mrzimorském sklepení,” řekl ten napravo a ukázal ke spodnímu okraji pergamenu.

Peter Pettigrew. Chodil. Malé šlápoty Petera Pettigrewa se pohybovaly velice svižně.

„Jak? Vždyť je mrtvý.” Pan Weasley říkal, že ho Black vyhodil do povětří!

Dvojčata přikývla. „To jsme si mysleli taky. Ale nahoře ve věži, když byl Black pryč, jsme rychle mrkli na plánek a Pettigrewovo jméno bylo v Ronově ložnici. V Ronově posteli. A zdrhlo stejně rychle jako Blackovo, jen opačným směrem.”

„Může se plánek splést?”

„Co jsme kdy viděli, tak ne,” odpověděli spolu ponuře.

Jestli byl Pettigrew naživu a Black to věděl, pak se ho Black snažil zabít. Proč jinak by byl v nebelvírské věži, když tam Harry nebyl? Ale možná — pokud jeho údajná oběť celou dobu žila — se chtěl nejdřív pomstít Pettigrewovi?

Proč by se ale dospělý chlap schovával v dětské ložnici? To bylo znepokojivé. Znělo to špatně v tolika ohledech najednou.

„Třeba ho zítra zkusíme najít,” navrhl Harry. „Možná to pak začne dávat smysl.”

Dvojčata souhlasila, plánek byl na zbytek noci uklizen — ale Harryho mysl zůstala v plné pohotovosti.

Pettigrew dostal in memoriam Merlinův řád třetí třídy za své „hrdinské úsilí” při konfrontaci s šíleným vrahem. Jestli doopravdy nebyl mrtvý, proč se už dávno nepřihlásil? Přivítali by ho s otevřenou náručí a bez otázek. A jak vůbec Black zjistil, že žije?

Nic nedávalo smysl.

Najít Pettigrewa se nakonec ukázalo snazší, než Harry čekal.

Poté, co si ho odchytila profesorka Trelawneyová a vysypala ze sebe přepjaté proroctví o služebnících vracejících se ke svým pánům, sešel se s dvojčaty a trojice se sklonila nad plánkem.

Se třemi páry očí na třech různých místech ho znovu našli poblíž kuchyní.

„Hůlky ven a hlavy vzhůru, pánové,” zavelel Harry.

Opatrně pročesávali chodby; pochodně jim poskytovaly slušné světlo, zatímco sledovali Pettigrewovy šlápoty chodbami.

Nakonec byli údajně přímo za tím mužem — jenže kolem nebylo živé duše. Neviditelný plášť? Duch bez podoby? Šlo to vůbec?

A právě tehdy Harryho pozornost upoutal pohyb v koutku oka — famfrpálový trénink se hlásil o slovo. Zahlédl krysu, jak se dává do běhu, a přesně v tu chvíli jedno z dvojčat řeklo: „Je v pohybu!”

Člověk-krysa? No… McGonagallová se uměla proměnit v kočku, protože byla zvěromág.

Rozšířily se mu oči, poslal po kryse omračovací kouzlo a sledoval, jak se svalila.

„Zastavil se,” poznamenalo jedno dvojče, zatímco druhé se dívalo tam, kam Harry právě čaroval.

„To je Prašivka! Ronova krysa!” Na plánku bylo Georgeovo jméno prakticky na Pettigrewovi. „Pořád se někam ztrácí a Ron se kvůli tomu vrhá na každého, že mu ho určitě zabili jejich mazlíčci.”

„Georgi, myslím, že tohle je Pettigrew. Musí být zvěromág. Vidíte na plánku jméno McGonagallové, i když je v kočičí podobě?”

Obě dvojčata přikývla. „Tak se jí vyhýbáme, když v noci hlídkuje,” řekl Fred.

„Jestli je tohle vážně Pettigrew, tak spal dvanáct let v postelích našich bratrů,” poznamenal George zamračeně.

Fuj! Pedofilie nebyla v pořádku!

Ale co s ním?

„Mohli bychom ho použít jako návnadu,” navrhl Harry. „Jestli po něm Black opravdu jde, můžeme ho někde nechat a lapit oba naráz. Je mi jedno, že se Pettigrew považuje za hrdinu, který se postavil Blackovi — to, že spal s dětmi, mě znepokojuje a vězení si zaslouží taky.”

Dvojčata přikývla. „Uděláme, co navrhneš.”

Nakonec to dopadlo trochu jinak, než čekali.

Hlavně proto, že se do věci zapletla Hermiona — načapala je při plížení a dožadovala se vysvětlení, a pak navrhla zajít za Lupinem.

„Přátelil se s Blackem, Pettigrewem i tvým tátou. Poznal by, jestli je to opravdu on, a nejspíš by uměl zvrátit i tu přeměnu.”

A tak přinesli bezvládnou krysu svému profesorovi obrany — a mohli sledovat, jak při pohledu na to zvíře zbělel hrůzou. „Kde jste to našli?”

„Je to krysa Rona Weasleyho,” řekl Harry.

„Předtím patřil Percymu,” dodal Fred. „Našel ho před dvanácti lety u nás na zahradě. Bylo mu líto, že mu chybí prst na noze, tak se ho ujal.”

„Pane profesore,” řekla Hermiona, „vy víte, kdo to je, viďte?”

Lupin velice pomalu přikývl a vypadal zmateně. „Ale on má být mrtvý.”

„Jo, jenže našli jen prst. Vědělo ministerstvo, že je Pettigrew zvěromág?” zeptal se Harry.

Odpověď zněla ne.

„Mysleli jsme, že budete vědět, co dělat, pane,” vysvětlila Hermiona, když krysu položili na Lupinův stůl. „Víte, nechápeme, proč se celou tu dobu schovával v dětské ložnici, když byl Black pod zámkem a nemohl se k němu dostat. Jestli byl celý rok v nebelvírské věži, pak Black musel jít po něm, a ne po Harrym. Mysleli jsme, že si jen spletl kolej — ale dává větší smysl, že Prašivka léta spal vedle Rona. Ron a Harry se nekamarádí, takže Black neměl důvod útočit zrovna na něj.”

Pettigrew byl navrácen do své pravé podoby — mnohem krysejší, než Harry čekal. Nebo to s člověkem prostě udělalo dvanáct let v krysí kůži.

Naštěstí byl pořád v bezvědomí a opravdu mu chyběl prst, přesně jak stálo ve zprávách. Nejvíc ale bila do očí divná značka na jeho levém předloktí — vypadala jako vybledlé tetování hada požíraného lebkou.

Zděšení v Lupinově tváři probudilo Harryho zvědavost. „Myslím… že sem potřebujeme profesora Snapea. Má zásoby veritaséra a s těmihle věcmi má zkušenosti.” Lupin pak složitým vzorem mávl hůlkou a vylétlo z ní stříbřité světlo. Mělo podobu psa a působilo teple a přívětivě. „Severusi, přijďte prosím do mé učebny a přineste veritasérum. Je tu i pan Potter s přáteli a potřebujeme vaši pomoc.”

A pes zmizel ve zdi.

„Co to bylo?” zeptal se Harry, který toho chtěl vidět víc.

„Patron. Nejspíš jedno z nejlepších kouzel, jaká existují. Je to nejlepší obrana proti mozkomorům — staví na šťastných vzpomínkách a mozkomoři se právě takovými věcmi živí.”

Chtěl se ho naučit!

Snape se objevil o pár okamžiků později — a našel Petera Pettigrewa svázaného na rukou i nohou uprostřed podlahy Lupinovy učebny. V Lupinově přítomnosti mu obličej zkysl ještě víc než obvykle.

„Co to sakra je?” dožadoval se a ukázal na bezvládného krysího muže.

„Peter je zvěromág, krysa. Dvanáct let se schovával u Weasleyových a spal s jejich dětmi. Je ta značka na jeho paži pravá?” zeptal se Lupin, bledý jako smrt.

A tehdy si značky všiml i Snape a zasyčel jako rozzuřená kočka. „Znamení zla. To člověk nedostane omylem. Pán zla si své stoupence značil osobně.”

Takže Voldíkova značka? Jak dramatické. Ta posedlost hady byla vážně divná.

Snape přistoupil k Pettigrewovi a kouzlem mu vpravil do hrdla celé veritasérum. Pak muže probral — a ten upadl do strnulého transu.

„Jste Peter Pettigrew?” zeptal se Snape.

„Ano.”

„Navštěvoval jste Školu čar a kouzel v Bradavicích?”

„Ano.”

„Byl jste ve stejném ročníku jako James Potter, Remus Lupin, Sirius Black, Lily Evansová a Severus Snape?”

Oni všichni chodili do školy spolu? Že ho to vzhledem k mužovu věku nikdy nenapadlo, bylo zklamání.

„Ano.”

„Stal jste se Smrtijedem dobrovolně?”

„Ano.”

Lupinův další nádech skončil zakuckáním a musel se odvrátit, aby se s tím vypořádal.

Snape vypadal připravený vraždit.

„Označil vás Pán zla ještě před ukončením školy?”

„Ano.”

„Jaký byl váš úkol?”

„Donášet na Brumbálův řád.”

Harryho sice zajímalo, co je Brumbálův řád, ale byl rozpolcený mezi sledováním Snapeova zdrceného výrazu a Lupinova utrpení.

„Byl Sirius Black Smrtijed?”

„Pokud vím, ne.”

Ne?

„Víte, kdo byl strážcem tajemství Potterových?”

„Já.”

Snape i Lupin zareagovali podobně — ale každý vyslovil jiné jméno, a to naráz.

Lupin řekl „James” a Snape „Lily”. Bylo v tom něco navíc a Harry byl zvědavý. Třeba — jak blízko si Lily Evansová se Snapem byla, že se ho okolnosti její smrti tak dotkly?

„Potřebujeme ředitele. Důkazů je dost na to, aby tahle veš byla u soudu shledána vinnou,” řekl Snape sevřeně. Harry věděl, že ho oči neklamou, když v mužových tmavých očích zahlédl slabý lesk.

A situace se odtud jen vyostřovala.

Když se objevil ministr s několika bystrozory a reportérkou Denního věštce a uviděl v Brumbálově pracovně sedět Siriuse Blacka a Petera Pettigrewa, vážně se pokusil nařídit, ať okamžitě přivedou mozkomora, který dá Siriusovi polibek.

„Nehodláte se ptát, jak to, že je údajně mrtvý muž naživu?” zeptal se Harry dřív, než mohl Brumbál ministra pokárat jako malé dítě. „Nebo jak to, že byl nalezen, kterak spává s malými chlapci?”

Popletal zaprskal: „Black je zločinec, chlapče. Nebezpečný odsouzenec, s nímž je třeba naložit!”

„Vážně? Protože k tomu, aby byl člověk odsouzencem, musí mít soud, v němž ho soudce nebo porota prohlásí vinným — tedy odsoudí. Jelikož žádný takový soud neproběhl, technicky vzato odsouzencem není, a odchodem z Azkabanu tudíž neporušil žádný zákon, protože tam byl od začátku držen protiprávně. Pochybuju, že existují papíry o jeho rozsudku, protože žádný oficiální rozsudek nedostal. A není náhodou dědicem prastarého a vznešeného rodu Blacků? Takže jste bez řádného procesu protiprávně věznil velice bohatého muže — a ten vás nejspíš může žalovat.”

Bystrozoři i ministr vypadali, jako by dostali přes obličej leklou rybou. A Harry si to užíval!

Sirius zíral na jeho argumentaci v němém úžasu.

Harry hrnul dál, nedbaje na ostatní a jejich city: „A pane ministře, už teď máte na krku problém s desítkami lidí, kteří seděli ve vězení bez řádného odsouzení — vinni či nevinni —a které se pak u soudu nepodařilo odsoudit, protože si trest odseděli protiprávně a vyvázli z něj. Tohle vám na oblíbenosti nepřidá.”

Žena z Denního věštce v jedovatě zeleném hábitu zuřivě škrábala do bloku. Bylo mu to celkem fuk. Ať klidně protáhne Popletala peklem tam a zpátky.

Pak převzal slovo Brumbál a ukázal na Pettigrewa. „Zdá se, že strážcem tajemství Potterových byl Peter. Má dokonce Znamení zla. Sirius je nemá.”

A odtud už to bylo jen lepší a horší najednou.

Takže — prohlášení Siriuse za svobodného muže bylo skvělé, ale ten muž potřeboval pořádnou pomoc u Svatého Munga, než ho bude možné pouštět mezi lidi. Harry, Hermiona a dvojčata dostali body za odhalení „závažného omylu” a záchranu lidského života.

Závěrečné zkoušky byly snadné. Famfrpálové finále bylo pro Zmijozel taky snadná výhra.

Vypadalo to všechno moc dobře. Dokud jeden reportér neodhalil, že je Lupin vlkodlak. A upřímně — jeho měsíční absence teď sice dávaly smysl, ale Harry nechápal, co se děje za drama. Lupin nicméně vzápětí rezignoval, aby ho nestihla vyhodit školní rada, a musel z Bradavic odejít po svých.

A aby toho nebylo málo, Pettigrew jakýmsi způsobem utekl z vazby — proměnil se v krysu a proklouzl do kanálů. Přesně to, co udělal, když před lety hodil vinu na Siriuse.

Harry měl strašlivou chuť někoho probodnout. Jehelníčkem se nakonec stal Malfoy.

Taky se dozvěděl, že Hermiona směla celý rok cestovat časem, aby stihla všechny své hodiny. Takže byla ještě starší než dřív a kouzlit mimo školu bude smět ještě dřív!

Naštěstí polovinu volitelných předmětů pustila k vodě a obraceč času už používat nebude. Což znamenalo, že měla víc času dělat si, co sakra chtěla.

Pokud všechno půjde, jak má, Sirius Harryho formálně adoptuje, jakmile ho od Svatého Munga pustí s čistým zdravotním posudkem. Byl to jeho kmotr a po právu ho měl vychovávat on.

Představa, že se už nikdy nebude muset vrátit do Durzkabanu, byla nesmírně lákavá.

Hermiona mu to přála, což potěšilo.

Weasleyova dvojčata se přes všechno to drama stala jeho kamarády. Litoval, že se s nimi neskamarádil dřív — byli boží. A navíc je teď od sebe uměl snadno rozeznat. Jiné vzory pih, jiné odstíny očí, jiná mateřská znaménka… Upřímně řečeno, střídavě zíral na ně a na plánek, aby si jejich individuální rozdíly zapamatoval. Plánek nikdy nelhal.

Zprávy o finále mistrovství světa ve famfrpálu dorazily poštou, kterou mu posílala Hermiona. Vernon nechtěl, aby Harry přijímal jakoukoli „zrůdnou” poštu — co kdyby někdo ze sousedů zahlédl pohyblivé fotografie. Hermiona mu tedy posílala výstřižky z vlastních novin, když jí přišly důležité.

Pokušení koupit si lístky bylo zdrcující.

Naštěstí nemusel — na narozeniny mu přišel dopis od dvojčat s vysvětlením, že pan Weasley pomohl důležitému úředníkovi zapojenému do příprav finále a dostal nabídku míst zdarma v nejvyšší lóži pro rodinu a vybrané přátele.

Pan Weasley pozval Harryho i Hermionu. Harryho nejspíš proto, že ho pořád tížila ta věc s Ginny, a Hermionu za pomoc s odhalením Pettigrewa.

Hermioně připadal famfrpál nezajímavý, pokud nehrál Harry, ale řekla, že nabídku neodmítne. Byla to příležitost dozvědět se něco nového o kouzelnickém světě a o tom, jak zvládají tak velké sportovní akce. Měla domněnky a ráda si dělala vlastní názory.

Harry chtěl prostě vidět rozdíl mezi školním a profesionálním famfrpálem. Profesionálové měli samozřejmě nejlepší košťata, ale jak velká byla propast v dovednostech?

Pan Weasley byl boží, že ho napadlo pozvat i děti, které nebyly jeho. Možná by mu měl sehnat nějaké mudlovské věci do sbírky.