Preklady fanfiction Harryho Pottera

Obsah trezoru číslo 235

Harry vyběhl několik pater a rázně zamířil ke schodům do Brumbálovy pracovny. Zastavil se před chrličem střežícím průchod a odrecitoval několik druhů sladkostí; a když velká socha zaskřípěla a začala se sunout stranou, usmál se. Vkročil na schodiště a nechal se vynést vzhůru, pohled přikovaný ke dveřím, které se s každým skřípavým zvukem blížily. Jakmile byl nahoře, zvedl ruku, aby zaklepal – a zavrtěl hlavou, protože ‚Dále‘ se ozvalo dřív, než se jeho kloub stihl dotknout dřeva.

„Potřebuju ke Gringottovým,” prohlásil bez pozdravu, přešel místnost a usedl do jednoho z křesel u ředitelova stolu. Složil ruce do klína, mírně naklonil hlavu na stranu a upřel na staršího kouzelníka naléhavý pohled.

Albus Brumbál se zamračil a opřel se v křesle; brk, který držel, bezmyšlenkovitě protáčel mezi prsty. Zvedl oči k hodinám na stěně, semkl rty k sobě a vrátil pozornost mladšímu kouzelníkovi. „Nemáš být náhodou na lektvarech, chlapče?”

Harry otázku odmávl a naklonil se dopředu. „Potřebuju ke Gringottovým. Hned,” zopakoval pevně a povzdech, který si šedovousý kouzelník při jeho slovech neodpustil, nechal bez povšimnutí.

Brumbál si zřejmě uvědomil, že ať přijde s jakýmkoli argumentem, nebelvír bude dál trvat na svém. Povzdechl si a unaveně si promnul obličej. „Pokud je to tak důležité, Harry, dovolím ti jít. Samozřejmě tě budu muset doprovodit –”

„Ne,” odsekl Harry a pomalu vstal. „Přenášedlo ke Gringottovým a zpátky bude stačit. Pokud mi ho ovšem nechcete poskytnout, dopravu si dokážu obstarat sám.” A s vědomím, že té pohrůžce bude snadné porozumět, se mu na tváři rozhostil úsměv. Na famfrpálovém hřišti se právě povalovalo osm nejmocnějších draků na světě, připravených vyhovět jakékoli Harryho žádosti.

Brumbál v duchu uznal, že ho mnohem mladší a nezkušenější kouzelník právě zmanipuloval, a ustoupil. Zvedl hůlku a druhou rukou sebral z hromady na stole volný kus pergamenu. Po tichém zašeptání a rychlém švihnutí zápěstím pergamen pohltil modravý opar. „Jenom ke Gringottovým a zpátky,” připomněl Harrymu a papír mu podal.

Mladík kývl na souhlas, zvedl přenášedlo z profesorovy dlaně a o pár kroků ucouvl. Pak střelil po řediteli ještě pohledem a pozvedl obočí. „Heslo?” zeptal se tiše, vytáhl vlastní hůlku a podržel ji nad přenášedlem.

„Drak,” odpověděl Brumbál vyrovnaně a neuniklo mu, jak sebou tmavovlasý kouzelník lehce trhl. Harry přikývl, vyslovil kouzelné slovo a rázem byl pryč.

***

Hermiona se kousala do rtu a pošilhávala po Hagridovi; celé tělo měla napjaté, protože černá dračice, která se zmítala v trávě před nimi, rozzuřeně zaskřehotala. Dívka pro jistotu o pár kroků ucouvla, založila si ruce na hrudi a začala poklepávat špičkou boty o zem, přičemž pohledem přejížděla chaos, který propukl krátce poté, co Harry z hřiště utekl.

Co zprvu vypadalo jako obyčejná vzdušná honička, přerostlo v boj o přežití a skončilo katastrofou. Tmavá dračice měla zjevně babu a usoudila, že mnohem menší písečný had představuje dokonalý cíl – čímž začala nelítostná štvanice. Malá zlatá dračice se jen o vlásek vyhnula kousnutí, které by jí přeťalo ocas vejpůl, provedla ostrý střemhlavý let, prosvištěla jednou z velkých famfrpálových obručí a vesele tak navedla druhou dračici do nevyhnutelné srážky s kovovým kruhem.

Mohutný sibiřský stínový zamával křídly a švihl ocasem. Nebelvírská čarodějka sebou trhla, střelila po poloobrovi otráveným pohledem a povytáhla obočí. „Tak co?”

„Draci,” zachraptěl Hagrid, zvedl ruce a nevěřícně si promnul oči. „Čarodraci.”

„Ano. A co s nimi teď budeme dělat?” naléhala Hermiona podrážděně. Paže spustila k bokům a oči měla rozevřené dokořán. Zavrtěla hlavou a širokým gestem obsáhla draky, kteří se právě bavili rozličnými, převážně ničivými způsoby na celém trávníku. „Vždyť všechno zdemolují!” vyjekla, protože černá dračice zaryčela a divoce hrábla po písečném hadovi posměšně usazeném kousíček mimo její dosah – čímž dosáhla jen toho, že kovovou obruč kolem svého krku odvlekla o kousek dál.

Hagrid na Hermionu zamžoural, poškrábal se ve vousech a pokrčil rameny. „Sou to draci, Hermiono. Dělaj prostě to, co v sobě maj vod přírody.”

„Ty je necháš zničit celé hřiště?” zasyčela a rukama mávla k výjevu, který se před nimi odehrával. Sotva ta slova opustila její ústa, vzala za své další z kovových obručí; praskla pod vahou obřího modrého draka, který se jí zoufale držel. Obruč i drak se převalili dopředu a neelegantně se zřítili k nohám dvou hašteřících se bílých draků. Než se modrý stačil vzpamatovat, studenodechý a ledozubý zahájili své rozhořčené útoky a zelenohřbetý uvízl uprostřed.

Právě v tu chvíli k dvojici doklusal Ron; dal si ruce v bok, předklonil se a lapal po dechu. „Harry si už v životě nezahraje famfrpál,” oznámil, opatrně se narovnal a otřel si pot z čela.

„Myslím, že teď máme na starosti důležitější problémy, Rone,” zahučela Hermiona upjatě a kývla hlavou směrem k hašteřícím se čarodrakům. Když se na ni kouzelník uraženě zadíval a otevřel ústa k odpovědi, odmítavě zavrtěla hlavou. „Na tohle teď není čas, Ronalde. Běž najít Blaise, ať ti pomůže osvobodit tu černou dračici. Jestli sebou bude takhle házet dál, ublíží si.”

Zrzek na ni vytřeštil oči; modré bulvy mu nad tím rozkazem málem vypadly z hlavy. „To je vtip, ne?” zeptal se, ohlédl se přes rameno a nervózně se zachechtal, protože na něj černá dračice zaostřila jedno oko a divoce zavrčela. Ron zvedl ruce před sebe, zavrtěl hlavou a pomalu od čarodějky couval. „Myslím, že mě volá Lenka.” Mávl na pozdrav a vyrazil směrem ke škole.

Hermiona si tiše odfrkla, dala si znovu ruce v bok a zamračila se na Hagrida. „A co teď?”

Šafář se uculil, srdečně plácl čarodějku po zádech a otočil se. „Du jim sehnat něco k snědku.” Ještě se cestou pochechtával a hlasitě volal přes rameno: „Nažerou se a pudou rovnou spát, jako banda mimin.”

Hermiona si nad Hagridovým nápadem nevěřícně odfrkla a jen sledovala, jak si to rázuje ke své hájence. „Hodně štěstí,” zamumlala, otočila se zpátky a přejela pohledem hřiště. V tom vykulila oči a šokem jí spadla brada, protože se k ní řítila rudá koule.

Vyjekla, přikrčila se a reflexivně si zakryla hlavu pažemi. Když nad ní ohnivá koule přelétla, přimhouřila oči, tasila hůlku, prudce se otočila a namířila na dračici, která jakoby se uculovala. „Mdloby na tebe!” vykřikla se zadostiučiněním. Jenže kouzlo zasáhlo černou dračici do špičky nosu a rozpustilo se v spršce jisker. „Pardon,” špitla Hermiona, stáhla se zpátky k okraji hřiště a zasmušile se svezla na zem. Harry mi dluží jednu obrovskou laskavost, pomyslela si a bezmocně sledovala, jak mela vypukla nanovo.

***

Harry se pevně chytil okraje vozíku a zatnul zuby. Řítil se do temnoty rozprostírající se pod Gringottovou bankou. Studený vzduch ho štípal do tváří a pálil v očích; v koutcích přimhouřených smaragdových očí se mu hromadily slzy. Nasál vzduch mezi zuby, odvážil se pohlédnout doleva a trhl sebou – svět kolem něj se sléval v rozmazanou šmouhu. Švihl pohledem zpátky, zalapal po dechu a sevřel okraj vozík pevněji, protože právě s rachotem sjížděli prudký svah. Kdesi v bludišti tunelů a trezorů zařval drak a ten zvuk se odrážel stěn jeskyní. Když ho to hodilo na levý bok vozíku, Harry zavřel oči a v duchu se pomodlil, aby se čarodraci k Hermioně chovali slušně.

„Jsme na místě, pane Pottere,” oznámil malý skřet, kterému bylo uloženo ho doprovázet. Vozík se zaskřípěním brzd dojel na místo, brzdy se zaskřípěním zabraly, skřet vylezl ven a převzal lucernu, kterou mu Harry podal. Odkolébal se ke dveřím trezoru a natáhl k černovlasému kouzelníkovi ruku. „Klíč, prosím,” štěkl.

Harry upustil zlatý klíček skřetovi do dlaně a prohlížel si řadu trezorů lemujících obě strany tunelu. Pak se pohledem vrátil zpátky ke vchodu do jeho trezoru, protože jeho dveře se s duněním otevřely a z komory unikl obláček zeleného dýmu. „Rád bych tu byl pár minut o samotě, pokud je to přípustné?” zeptal se skřeta, který krátce přitakal a zavěsil lucernu na malý háček vedle dveří.

„Obsah trezoru číslo dvě stě třicet pět byl uložen vzadu,” vysvětlil ještě, otočil se a odloudal se zpátky k vozíku.

Harry se zhluboka nadechl, sundal lucernu a vstoupil do trezoru. Očima přejel hromady zlata, stříbra a bronzu navršené na podlaze a nedočkavě sklouzl k nejnovějším přírůstkům v místnosti. Prošel kolem kouzelnických peněz a přiblížil se k předmětům pečlivě rozestaveným v zadní části. Na tmavé dřevěné truhle ležel luk a vedle něj spočíval toulec se šípy. Dýky, vystavené na pruhu tmavého sametu, se pod světlem lampy přízračně leskly. Vedle nablýskaných zbraní se kupila hromada portrétů; rámy některých byly rozlámané a pergamen uvnitř zohýbaný. Hned za obrazy ležela halda látky – nepromokavé plátno nedbale přehozené přes cosi nerozpoznatelného.

Přistoupil blíž, uchopil těžkou látku a pomalu ji stahoval z podivně tvarované hromady. Když uviděl, co odhalil, vykulil oči a na rty se mu vkradl drobný úsměv. Natáhl ruku a přejel prstem po popraskané kůži. Před ním leželo velmi rozměrné sedlo se spletí zamotaných a zauzlovaných řemenů. Voda a čas kdysi hladkou kůži nahlodaly, takže místy popraskala a zpuchřela. Po obou stranách sedla visely třmeny; kov byl poznamenaný rzí a špínou.

Harry pomalu vydechl, ustoupil stranou a strhl plátno úplně pryč – a odhalil druhou hromadu mnohem jemnějších a pečlivěji udržovaných řemenů. Do oka mu padla malá stříbrná destička a přiměla ho upustit látku, kterou stále svíral. Sehnul se, zvedl široký řemen, na nějž byla připevněná, a přiblížil si ho k obličeji. Přečetl si nápis na štítku a prsty bezděčně hladící kůži se zastavily. „Syren?” zašeptal nahlas a pomalu popruh spustil.

Poté odstoupil od sedla, usadil se vedle truhly a kousal si spodní ret. Kdo byl Syren? To jméno nepoznával, nic mu neříkalo. V duchu se mu vybavil obraz stříbrného draka se záblesky smaragdové a levandulové, přelévajícími se po kovových bocích. Pokýval hlavou; uznal, že tohle jméno ke zvířeti, které zjevně dokázalo přebývat pod mořskou hladinou, pasuje.

Odvrátil se od hromady postrojů, opatrně zvedl z truhly luk s toulcem a jemně je odložil stranou. Pokusil se víko zvednout – a zmateně se zamračil. Naklonil hlavu na stranu, znovu škubl a povedlo se mu jedině nadzvednout předek truhly z kamenné podlahy. Zaškaredil se na truhlu, poťukával si konečky prstů o bradu a dumal, proč není schopen víko zvednout.

„Krevní pečeť,” připomněl si předchozí zkušenost s dědictvím a začal přejíždět dlaněmi po hladkém dřevě. Že našel, co hledal, poznal ve chvíli, kdy ho náhlé píchnutí přimělo vyjeknout a ucuknout. V záblesku zlatobílého světla víko odskočilo a vrzavě se zhouplo nahoru a dolů. Zamračil se na krev perlící se mu na špičce prostředníku, tiše zaklel a strčil si prst do úst. Zároveň zvedl hlavu a zadíval se na truhlu.

Jemně si cucal špičku prstu a druhou rukou odklopil víko úplně. Nadskočil nad hlasitou ránou, která se rozlehla trezorem, když dřevo třísklo o stěnu, a střelil pohledem přes rameno, jestli se skřet nepřišel na ten rámus podívat. Když viděl, že je vchod prázdný, klekl si, nahlédl do hlubin truhly a oči se mu nevěřícně rozšířily.

Na dně dřevěné truhlice spočívalo několik předmětů, zamíchaných mezi pomačkanými záhyby zářivě zelené látky. Zamračil se, našel její cíp, vytáhl ji z té změti, rozvinul švihnutím a rozložil na podlahu vedle sebe. Vypadalo to jako zelená standarta. Uprostřed trojúhelníku se vzpínal bílý drak s širokými křídly nataženými k hornímu okraji praporce. „Co to sakra je?” zamumlal Harry, stáhl obočí a vrátil se k truhle.

Na podezřele ostrém brku zůstal zachycený černomodrý kapesník. Po dřevěném dně se válelo několik miniaturních dráčků vytesaných z kamene; některým chyběly končetiny. Z roztrženého váčku se sypaly lesknoucí se smaragdy a rubíny, které při probírání obsahem truhly chrastily. V malé krabičce našel šupiny čarodraků – černé, rudé i bílé, všechny zářící, jako by z dračích těl spadly teprve před malou chvílí.

Když se pokoušel vylovit z rohu uzlík stříbra, narazil klouby na dno – a celý ztuhl, protože ten dotek vyvolal duté zadunění. Zhluboka se nadechl, zadržel dech a hlasitě na dno zaklepal; a spokojeně vydechl, protože dutý zvuk zazněl znovu. Přesunul prsty k jednomu z rohů a snažil se zasunout pod tenkou desku nehet. Po několika neúspěšných pokusech ruku se stěží potlačeným zavrčením stáhl a rozhlédl se. Když jeho oči dopadly na řadu dýk, na rty se mu vkradl úsměv. Rychle vstal, došel ke zbraním, jednu opatrně zvedl, vrátil se k truhle a zamyšleně si dřevo přeměřil. Zvedl zbraň nad hlavu a s hlasitým výdechem bodl do dřeva.

Dýka s prasknutím rozštípla falešné dno truhly a zaryla se hluboko do silného dřeva pod ním. Černovlasý kouzelník se zasmál svému štěstí, hodil další pohled přes rameno a pokračoval. Vyviklal dýku, odhodil ji, klesl zpátky na kolena a natáhl ruku k roztříštěnému, zprohýbanému dřevu. Trhl sebou, protože se mu do bříška prstu zabodla tříska, zatnul zuby, vsunul ruku do úzkého otvoru a celou tenkou dřevěnou desku uvolnil. S úsměvem ji odložil, sáhl znovu do truhly a vyňal ven útlou knihu, která tam byla pečlivě ukrytá.

Poté vše opatrně vrátil do truhly a zarazil se, když mu prsty přejely po standartě. Pod vlivem náhlé myšlenky pokývl hlavou, zmuchlal látku do koule a nacpal si ji do kapsy. Ztuhle se zvedl na nohy, rozhlédl se po komoře, špičkou boty přiklopil víko truhly a pomalu couval od nejcennějších Raveaniných pokladů směrem ke vchodu. Sevřel nalezenou knížku pevněji, otočil se na patě a vykráčel z trezoru ven. „Chci, abyste tohle sedlo i uzdu okamžitě poslali do Bradavic,” prohlásil, když dopochodoval ke skřetovi.

„Zajisté, pane Pottere,” souhlasil skřet, převzal od něj lucernu a postavil si ji k nohám.

Sotva Harry usedl, brzdy se uvolnily a vozík se rozdrkotal tunelem, nejistě se kymáceje ze strany na stranu. Harry zavřel oči, přitiskl k sobě knihu a zhluboka se nadechl. Snad budou na jejích stránkách ukryté odpovědi, které hledal. Dracovo přežití záviselo na tom, jestli dokáže draky ovládat a velet jim – a na poutu, které měl s Bastou. Při pomyšlení na blonďáka, který byl právě vydaný napospas vlastnímu otci, semkl rty. „Budu připravený,” slíbil Harry nahlas a tázavý pohled, kterým po něm skřet střelil, nechal bez povšimnutí. Se smaragdovýma očima planoucíma vysloveným slibem sklonil hlavu a zahleděl se na desky knihy.

***

Hermiona stála mezi Ronem a Blaisem s hlavou mírně nakloněnou na stranu a zírala na výjev před sebou. Otevřela ústa, aby ho okomentovala, ale rychle je zase zavřela, protože jeden ze spících draků hlasitě zafrkal a z rozšířených nozder se mu vyplazil pramínek černého kouře. Užasle zavrtěla hlavou, mrkla nahoru na Hagrida a povytáhla obočí. „Jak jsi věděl, že je stačí nakrmit?” zašeptala, ovinula si paže kolem pasu a nervózně přešlápla.

Hagrid jen potřásl hlavou a vědoucně se usmál; vzápětí mu pohled změkl, protože jeden z draků se převalil na záda a přehodil si křídla přes břicho. Šafář se poškrábal na tváři a kývl směrem k hradu, čímž upoutal pozornost Blaise, Pansy, Lenky i Rona. V rozzuřeném klubku černé látky se k nim přes hřiště hnal profesor Severus Snape.

„Školní trest!” zaburácel a rázoval si to přes hřiště, až se za ním černý hábit dramaticky nadouval. Jeho křik jako by nad ztichlým trávníkem zaduněl a rezonoval v prostoru obklopujícím hrad a jeho pozemky.

„To ne,” zakňourala Hermiona, zvedla ruce k tváři a zapátrala ve spícím klanu čarodraků po známkách pohybu. Ze rtů jí sklouzl úlevný povzdech, protože někteří z draků se jen zavrtěli, ponořili se hlouběji do spánku a jejich tiché chrápání dál rozechvívalo zem, na níž odpočívali. Zvedla zrak zpátky k blížícímu se profesorovi, přikrčila se a připravila se na kázání, které je čekalo.

Profesor Snape se zastavil před hloučkem studentů, zamračil se, založil si ruce na hrudi a přimhouřenýma očima přejel po neuspořádaném hloučku. Zavrtěl hlavou, protože se všech pět studentů soustředěně zahledělo na špičky svých bot. Hagrid zaklonil hlavu, předstíral, že zkoumá oblohu, a přitom se od mistra lektvarů nenápadně vzdaloval. „Slečno Grangerová, osvětlete mi laskavě, proč jste všichni usoudili, že je přijatelné vynechat mou hodinu,” dožadoval se Snape, stiskl rty do úzké čárky a pomalu přecházel podél řady, kterou bezděčně vytvořili.

„Ehm, no, víte–”

„Zdá se, že jsem konečně položil otázku, na kterou neznáte odpověď, slečno Grangerová. Odebírám Nebelvíru pět bodů,” zapředl Snape kysele, otočil se a klouzavým krokem se vydal zpátky po trase, kterou právě prošel. Prsty pravé ruky mu vytrvale bubnovaly na levý biceps a usvědčovaly ze lži klidný výraz, který měl ve tváři. „Vynechat mou hodinu bez omluvenky ode mne či od profesora Brumbála se trestá. Uvidíme se všichni dnes večer – a další čtyři další večery rovněž – přesně v sedm hodin v mém kabinetě.” Spokojeně pokývl, otočil se na patě a vyrazil zpátky přes hřiště – přičemž šlápl na špičku ocasu Černé dámy.

Stříbrné oči dračice se prudce otevřely, a hned po nich i její čelisti, a vyrazila ze sebe zaryčení plné pobouření. Sibiřská stínová se zvedla se zašustěním šupin a prudce se otočila, i když s sebou stále vlekla famfrpálovou obruč i s tyčí. Vztekle vrčela, sklonila hlavu a pomalu se plížila za zděšeným kouzelníkem. Pak náhle rozvinula dlouhá černá křídla s takovým prásknutím, že postavilo na nohy zbytek klanu.

Osm čarodraků mrkáním zahnalo poslední zbytky Morfeova objetí a zíralo na profesora, který mlčky stál uprostřed nich s očima navrch hlavy a hůlkou roztřeseně namířenou na Černou dámu. Draci pomalu ohrnovaly pysky a odhalovaly tesáky podobné dýkám; přes dásně se jim valily sliny a stékaly jim po dlouhých špičácích, zatímco si celá jejich skupina prohlížela kouzelníka jako hrozbu.

Mistr lektvarů zpečetil svůj osud zakoktaným kouzlem.

Stříbrný jestřáb opovržlivě odprskl toto kouzlo ze svých ze šupin a rozvinul dlouhá bílozlatá křídla. Sklonil úzkou hlavu, vyrazil vpřed a vztekle po profesorovi chňapl, čímž ho zahnal blíž k oblaku páry unikajícímu z Druidovy tlamy. Draci s varovným duněním stáhli kruh, který mezitím vytvořili, a skryli své počínání před nevěřícími zraky studentů stojících jako zkamenělá stráž.

Ron ovinul paži Hermioně kolem ramen, povzdechl si a smutně zavrtěl hlavou. „Je mi to tak líto, pane profesore Brumbále. Nedalo se vůbec nic dělat, stalo se to tak rychle,” zadeklamoval zrzek truchlivě, zvedl druhou ruku a setřel si neexistující slzu.

Hermiona jeho paži setřásla, popošla pár kroků a beznadějně hleděla na sevřená křídla a švihající ocasy draků. „To není vtipné, Rone,” zasyčela a rázem ztuhla, protože zelená dračice se stříbrným pruhem složila křídla a vycouvala z kruhu. Zbytek klanu ji pomalu následoval; draci skládali svá křídla a tiše se rozptylovali po okolí. Z trávy v místě, kde se předtím shlukli, se nejistě zvedla schoulená postava, udělala vrávoravý krok a zhroutila se.

„No to mě podrž, oni ho nesežrali,” zahučel Ron a vykulil oči, protože Snape se vyškrábal na nohy a vyrazil směrem k hradu; ožehnutý a rozervaný plášť za ním žalostně plandal ve větru.

„Nemusíš z toho být tak nadšený,” utrousil Blaise sarkasticky.

„Děláš si srandu?” zabručel Ron, dal si ruce v bok a s přimhouřenýma očima se zahleděl na čarodraky. „Dokonalá příležitost zbavit se toho mastnýho slizouna – a oni to ani nedotáhnou do konce. Pitomí draci!” zuřil zrzek a hrozil Černé dámě zaťatou pěstí. Pak si odfrkl, zavrtěl hlavou a obrátil list. „Jdu si sehnat něco k jídlu.”

Hermiona protočila oči, znovu se rozhlédla po hřišti a tiše si povzdechla. Snape jim za tohle dá tresty do konce roku. Co roku – bude je tím strašit do konce života. Tohle mi fakt dlužíš, Harry, pomyslela si nešťastně. Polekaný výkřik ji přiměl vrhnout se do trávy a zavřít oči, protože jí nad hlavou znovu prosvištěla ohnivá koule. Čarodějka nakrčila nos nad pachem spálených vlasů, stiskla víčka a zasténala.