Kapitola 3 — Druhý ročník (2. část)

„Tohle je dívčí umývárna!” zasyčela Uršula, když si všimla, že vešel.

„Kterou nikdo nepoužívá, protože jsi tady ty,” podotkl bez obalu, čímž ji poslal zpátky do jejího depresivního útlumu, a mohl se v klidu rozhlédnout.

Všechny kohoutky byly puštěné. Tedy… skoro všechny. Jeden zůstal nevyužitý, a když ho zkusil otočit, kupodivu z něj nevyteklo nic. Kromě vyrytého hada na kohoutku na něm neviděl nic zvláštního. Žádná tajná tlačítka, nic.

Stranou, v tmavém koutě, zahlédl černou knížku. Když ji zvedl, zjistil, že je úplně suchá, přestože se ještě před chvílí válela v kaluži.

Zvědavost mu nedala, tak si ji vzal s sebou a přemítal, kdo je asi T. R. Raddle.

Ta kniha mluvila!

Představila se jako Tom Raddle a zeptala se, jak k ní přišel! Inkoust se mu vsakoval a mizel a vůbec všechno!

Jenže Harry… byl pořád jenom kluk. A občas míval nutkání být na lidi drobný hajzlík i bez předchozí urážky.

Takže místo aby se představil, začal prostě po celé stránce čmárat kreslená péra.

Co to děláš?

Přestaň!

Okamžitě toho nech!

Tohle je dětinské!

PŘESTAŇ!

Harry se u stolu rozchechtal, až se za břicho popadal. Tohle byla ta nejlepší věc na světě! Ať už ta kniha byla cokoli, nemohla utéct. Mohl v tom pokračovat, jak dlouho se mu chtělo.

Ať byl Tom Raddle kdokoli, trpělivost nepobral.

Aby si z Toma vystřelil, nakreslil si Harry nejdřív inkoustem penis do dlaně a chvíli počkal, aby si Tom myslel, že je po všem.

Konečně.

A pak Harry začal dlaní razítkovat v rychlém sledu a bleskově pokryl stránku mizerně nakreslenými péry!

Potom už odpovědi nepřicházely, ale byla to zábava, dokud to trvalo.

Po pár dnech hodil knížku do koše a promptně na ni zapomněl.

O několik dní později byla Penelopa Clearwaterová,, havraspárka z mudlovské rodiny, nalezena zkamenělá cestou z knihovny. Pod paží měla knihu o magických tvorech kategorie XXXXX a v pravé ruce zrcátko — což budilo dojem, že se při chůzi prohlížela?

Dělají tohle ješitní lidé doopravdy?

Následujícího dne se na něj u oběda vrhl nějaký havraspárský, kterého Harry neznal (upřímně řečeno neznal skoro žádného), a dožadoval se, ať „dá Penelopu do pořádku”.

„Jelikož nejsem lektvarista, nemůžu. Ale jsem si jistý, že profesorka Prýtová a profesor Snape už netrpělivě čekají, až budou moct uvařit protilék z mandragor.” Proč prostě nekoupili řádně vyzrálé mandragory, to nikdy nepochopí. Zas tak drahé nebyly. Chvíli uvažoval, že je koupí sám, ale usoudil, že řešit problémy školy není jeho práce. Brumbál ho nenechá zůstat přes léto v Bradavicích? Tak si děcka poleží zkamenělá celý rok. Jeho problém to nebyl.

Tohle se stalo před padesáti lety, dokonce Brumbálovi přímo pod nosem, a on pořád nevěděl, kdo za tím stojí ani kde je ta bájná Tajemná komnata? To mu připadalo jako pořádná snůška nesmyslů.

Neznámému havraspárskému se dotčeně roztřásl ret, ale moudře se rozhodl stáhnout. Zvlášť když se přiblížilo několik starších zmijozelských. Rádi ho sice mít nemuseli, ale byl jejich hvězdný chytač a mluvil hadím jazykem, což mu vynášelo víc respektu, než by kdo čekal. Kdyby si na něj někdo dovoloval a stálo by to Zmijozel pohár, nejspíš by za tu drzost přišel o palec u nohy.

Cokoli dalšího uťal nebelvírský, kterého Harry neznal, ale věděl, že je z jeho ročníku — vřítil se do síně s křikem: „Hagrida odvedli do Azkabanu!”

Všichni okamžitě propukli ve zmatené mumlání. Harry přemítal, jestli ministerstvo přišlo na toho jeho nelegálního draka, kterého si před rokem vylíhl, ale nějakým zázrakem ho stihl schovat a pak se ho zbavit. Hermiona mu o tom vyprávěla všechno — i o bodech, které Nebelvír ztratil, protože se do toho namočil Ron Weasley s bratry. A Malfoy, idiot jeden, to sice donesl, jenže tím zároveň prokázal, že byl po večerce venku taky, a připravil o body i Zmijozel.

„Hagrida prý obvinili už minule, vyloučili ho a zlomili mu hůlku!” pokračoval nebelvírský. „Slyšeli jsme samotného ministra říkat, že ‚ministerstvo musí být vidět, že s děním ve škole něco dělá’!”

Takže ho zavřeli bez soudu? To se vůbec smělo? Žádné oficiální vyšetřování? Prostě hodit člověka do vězení bez důkazu — kromě toho, že byl u toho, i když se to stalo minule? Tohle si bude muset nastudovat.

A jestli to tak fungovalo, pak byl Brumbál vinný úplně stejně — byl přece jediným dalším členem sboru, který tu tenkrát byl!

Lidé byli hloupí. Kouzelníci ještě hloupější.

A nejhorší na tom bylo, že si všichni šuškali, jaký to vlastně dává smysl!

Hagrid? Zmijozelův dědic? Fakt jako?

Po Hagridově uvěznění útoky ustaly. Bylo to náramně podezřelé a bohužel to jen přililo olej do ohně. Lidé se Harrymu začali omlouvat, že o něm pochybovali, a on si je měřil pohledem a říkal jim, že by se měli stydět za to, jak pochybují o Hagridovi — který byl po celou dobu, co ho všichni znali, jen a jen milý.

Ten chlap sice nepatřil k lidem, kterými by se Harry chtěl obklopovat, ale byl opravdu hodný a daroval Harrymu Hedviku. Dokonce mu dal album plnej fotek jeho rodičů! Nic podobného mu nikdo jiný nenabídl! Hagrid doslova obcházel Lilyiny a Jamesovy spolužáky a sháněl od nich fotografie.

Až v červnu se útoky rozjely nanovo — čímž se prokázalo, že za děním Hagrid opravdu nestál. A teď se útočilo denně! Proč? Protože školská rada odvolala Brumbála z místa ředitele (Malfoyův otec jim vyhrožoval, žádné překvapení) — a kouzelník, kterého se údajně bál i sám Voldemort, byl pryč. Co teď mělo útočníka zastavit? Jediný člověk, který možná něco tušil, byl doslova pryč!

A Hagrida do školy nevrátili, což Harrymu připadalo jako naprostá sviňárna. Obvinili ho. Odvlekli ho bez důkazů a bez soudu. Útoky pokračovaly, a ještě hůř než předtím. Měli ho pustit okamžitě!

Zkrátka — s jedním útokem denně ke konci školního roku se začalo mluvit o předčasném uzavření budovy a o přesunu studentů na jiné kouzelnické školy na evropské pevnině.

Od 1. června denně zkameněl někdo další: tři nebelvírští z mudlovských rodin, čtyři havraspárští a dva mrzimorští. Hermiona byla čím dál zoufalejší a ze všech sil se snažila najít cokoli, co by všechny ty útoky spojovalo.

Jednoho odpoledne — hodiny byly zrušené a platila předčasná večerka — se pod jeho neviditelným pláštěm (který se pro jednou hodil) proplížili do knihovny. Madame Pinceová v tu dobu hlídkovala po škole s učiteli. Hermiona se zarazila nad svým seznamem poznámek a řekla: „Spousta z nich něco držela.”

Seznam předmětů zněl: fotoaparát, zrcátko, lesklá lžíce, kniha a pohár na vodu. Jen tři oběti u sebe nic neměly — kočka, Finch-Fletchley a duch.

„Co mají všechny společného?”

Pokrčil rameny. „Až na tu knihu se v nich dá tak nějak vidět odraz? Nevím, co ti na to říct.”

Oči se jí rozšířily a znovu se sklonila nad poznámkami. „Kolem paní Norrisové byla v chodbě prvního patra voda. Colin se na toho někoho díval přes fotoaparát. Justin ho viděl skrz Nicka — a Nick už je mrtvý. Penelopa měla zrcátko, kterým kdykoli viděla za sebe, a k tomu tu knihu o nebezpečných tvorech. Mary měla zrcátko taky. Když našli Jima ležet tváří k zemi, chodba v prvním patře byla zase pod vodou. Septimus držel v ruce velkou lžíci — víš, jak si s ní pořád hraje pro uklidnění — a zkameněl s ní zdviženou šikmo za sebou. Aries ležel na podestě před chodbou prvního patra a voda tehdy taky přetekla. Ostatní byli v podstatě v podobných situacích.”

Něco z toho Harrymu vyskočilo. „Spousta se jich stala v chodbě prvního patra — a jen tehdy, když byla zatopená. Zvláštní.”

Přikývla. „Jestli to opravdu je netvor, a ne člověk — nebo aspoň netvor, kterého člověk ovládá —, co dokáže lidi proměnit v kámen? Co by byl Zmijozelův netvor? Netipovali něco tvoji spolubydlící? Nepouštěl si Malfoy pusu na špacír?”

Pokrčil rameny. „Ne-e. Třeba obří had? Ten chlap jimi byl posedlý. Ve společenské místnosti jsou úplně všude. I když nevím o žádném hadovi, co by uměl měnit lidi v kámen. To by musel být nebezpečný jako čert.”

A přesně tehdy Hermioně vylétla hlava vzhůru, odběhla mezi regály a vrátila se s obrovitou knihou. „Harry, myslím, žes to vyřešil!” vydechla v úžasu. „Přímo tady. Tohle je ta kniha, kterou držela Penelopa, když zkameněla. Ta o tvorech kategorie XXXXX!” Podala mu ji otevřenou, aby viděl kde.

Bazilišek, stálo na stránce, a pod tím obří kresba hada se žlutýma očima.

„Nemůžu uvěřit, že mi to nedošlo dřív! Samozřejmě že si za netvora vybral hada! ‚Okamžitá smrt čeká každého, kdo pohlédne tomuto obřímu hadovi do očí’ — jenže nikdo se mu do očí nepodíval přímo, všichni ho viděli skrz sklo nebo prostě v odrazu, takže místo smrti se proměnili v živý kámen.

A navíc musí být obrovský, jestli to byl mazlíček samotného Salazara. Tisíc let starý bazilišek by měřil nejmíň dvacet metrů a kdoví kolik na výšku. A jelikož dědic mluví hadím jazykem, může ho ovládat.”

U Merlina, vyřešili to.

„Ale kdo ho ovládá? Kdyby to byl velký had, určitě bych ho někde zaslechl. Něco tak obrovského musí dělat hluk a nějak se pohybovat.”

Hermiona se znovu zadívala do poznámek, oči jí kmitaly sem a tam, jak vstřebávala informace rychleji, než jí stačil.

„Všechny útoky se staly poblíž umývárny,” zamumlala. „Vždycky před dívčí umývárnou, ať šlo o kterékoli patro — ale nejvíc útoků bylo v prvním patře, a ty se většinou zdržuješ ve sklepení. Co je zvláštního na umývárně v prvním patře?”

„Kromě toho, že v ní věčně straší Uršula a obden pouští kohoutky?” zeptal se řečnicky a vysloužil si káravý pohled.

Zase zmizela a vrátila se s další knihou. „Tady se píše, že Uršula Warrenová byla čtvrťačka z mudlovské rodiny. V té umývárně straší od roku 1943. Našli ji mrtvou v poslední kabince, jak s hrůzou zírá na umyvadla. Od té doby odmítá odejít, neustále truchlí nad vlastní smrtí a ječí na každého, kdo se opováží rušit její samotu. Patří k nejméně oblíbeným zdejším duchům.”

„Uršula umřela ve třiačtyřicátém?” zopakoval. „Přesně před padesáti lety? Ve stejnou dobu, kdy byla Komnata otevřená naposledy?”

Hermioně se rozšířily oči. „Ona byla ta mudlovská studentka, co tenkrát zemřela! Třeba si něco pamatuje!”

A už pádili — příliš dychtiví dát všemu smysl, než aby uklízeli knihy. Pod pláštěm se obloukem vyhnuli hlídkujícímu Snapeovi a Filche obešli úplně snadno.

Uršula tam byla, a když Harryho uviděla znovu, zatvářila se otráveně. „Co chcete?” dožadovala se.

„Zeptat se, jak jsi umřela,” řekl Harry.

Jako by se v Uršulině mysli slunce prodralo mraky. Rozzářila se a spustila: „Ó! Bylo to naprosto příšerné! Stalo se to přímo tady. Olive Hornbyová si mě zase dobírala a já se sem přišla vyplakat jako obvykle. Pak jsem uslyšela zvláštní hlas. Nějaký kluk mluvil legrační řečí, co zněla jako vymyšlená. Šla jsem mu říct, ať táhne — a najednou jsem se vznášela ven z vlastního těla a na dost dlouho jsem uvízla v oblacích, než jsem se zase ovládla a mohla slétnout dolů.”

Ta divná řeč musela být hadí jazyk. Neměl tušení, jak zní cizím uším — jemu připadala jako angličtina —, ale Hermiona říkala, že zní strašidelně a nedává smysl v žádném fonetickém jazyce, který znala.

„Prostě ses vznesla ven?”

Duch přikývl. „Pamatuju si obrovský pár žlutých očí tamhle u umyvadel.”

Umyvadla. Našli ji mrtvou, jak zírá na umyvadla. Nebylo na nich nic zajímavého — až na to jedno, které nefungovalo, protože… mělo na kohoutku vyrytého hada.

Jak velké vlastně byly bradavické trubky?

„Miono, myslím, že jsou to ta umyvadla. Je tam kohoutek s hadem, který vůbec nefunguje.”

„Musíme to jít říct profesorce McGonagallové!”

A tak vyrazili. V půlce cesty k jejímu kabinetu se chodbami rozlehlo hlášení. „Všichni členové sboru okamžitě do chodby v prvním patře!” pronesla McGonagallová ve zjevné panice.

Pokračovali až na konec chodby. Umývárna byla blízko schodišť — proto výsledky prvního útoku viděl každý, kdo šel nahoru. Tam ale nic nebylo, takže to, co McGonagallovou tak vyděsilo, muselo být na opačném konci.

A vida, měl pravdu! Učitelé se sbíhali z různých směrů, ale nakonec dorazili všichni — a pohled, který je přivítal, byl k nezapomenutí.

Na zdi stálo krví: „Ginnyino tělo nikdy nenajdete.”

Ginny Weasleyová. Ta, co celý rok postonávala. Ta, co zůstala ve škole přes Vánoce. Ta, co nebyla na halloweenské hostině ani na jediném famfrpálovém zápase. Tichá a snadno přehlédnutelná.

Pomfreyová z toho byla pochopitelně zdrcená. „Chudinka malá.”

Kupodivu ji utěšoval zrovna Snape — položil jí ruku na rameno a bez řečí ji nechal, aby ji sevřela svou vlastní.

Mickey G. si povzdechla. „Studenti musí zítra ráno odjet domů. Je mi líto, že k tomu došlo — ale třeba to konečně zvedne Kornelia ze zadku a pošle sem pár zatracených bystrozorů, aby toho netvora našli a konečně skolili!”

Nikdy předtím ji neslyšeli klít. Bylo to tak trochu boží.

„Moc se omlouvám! Na okamžíček jsem si zdříml! O co jsem přišel?” ozval se za nimi Lockhartův hlas. Vypadal nehorázně svěže a otravně jako obvykle. A pochmurnou náladu zjevně taky nezachytil.

„Nadešla vaše chvíle, Zlatoslave,” pronesl Snape s krutým úsměvem. „Netvor odnesl Ginny Weasleyovou do Komnaty.”

„C-cože?”

„Anóóó,” přisvědčila McGonagallová s lišáckým úsměvem. „Včera jste přece říkal, že jste vchod do Komnaty našel úplně sám. Můžete sestoupit dolů, vypořádat se s tou bestií a přivést slečnu Weasleyovou zpět. Vaše dovednosti jsou koneckonců legendární.”

Zbytek profesorů se s rozličnými úsměvy a pokývnutími připojil.

Byla to tragická situace, pravda — ale učitelé spolčení proti Lockhartovi byli to nejlepší, co se za poslední měsíce stalo! Věděli, že je ve své práci na nic, a nejspíš ho posílali na smrt! A BYLO JIM TO ÚPLNĚ FUK!

Bylo to nádherné!

„Tak to já budu u sebe v kabinetě… chystat se.”

A byl pryč! Na Harryho vkus až trochu moc rychle.

Poté se učitelé kvapně rozešli oznámit studentům, co se děje, a Harry s Hermionou zůstali zírat na krev na zdi.

„Neměli bychom Lockhartovi zkusit pomoct?”

Povzdechla si. „Asi jo. Šikovní jsme na to dost oba. Může dělat rozptýlení a my vytáhneme Ginny. Jestli tam zůstane, jeho problém.”

Páni. Hermiona ho teď musela vážně nesnášet. Super.

Lockharta našli uprostřed balení. Když k němu vpadli, zrovna si kouzly házel věci do zavazadel alarmujícím tempem — a ztuhl ve zjevné hrůze, když ho Harry okamžitě odzbrojil.

„Vy zdrháte?!” dožadoval se Harry. Věděl, že je to ubožák, ale vážně? Ani pokus? Ani kvůli záchraně vlastní kůže a pověsti?

„No víte, odvolali mě kvůli neodkladné záležitosti a nemohu se nikterak zdržet, takže kdybyste mi vrátil hůlku, bylo by to od vás náramné.”

„To je ale snůška keců!” prohlásila Hermiona. „Právě vám řekli, že máte jít zachránit Ginny! Tak mažte dolů a zachraňte ji! V knihách jste se svými údajnými schopnostmi neměl problém se chlubit, tak je běžte konečně doopravdy předvést, vy zbabělče!”

Zvedli hůlky naráz a Lockhart na vteřinu zašilhal. Pak těkal pohledem z jednoho na druhého, zatímco Harry jeho ukořistěnou hůlkou posměšně zamával — a vyhodil ji z nejbližšího okna. „Já ani nevím, kde ta Komnata je!”

„Naštěstí my ano,” zazubila se Hermiona. „Jdete zachraňovat Ginny s námi, ať se vám to líbí, nebo ne.”

A tak ho dovlekli s sebou, a když Harry hadím jazykem přikázal umyvadlům, ať se otevřou, strčili ho do dlouhé skluzavky prvního. Ať sežerou napřed jeho, ne je.

Tunel pod školou byl odporný a plný zvířecích koster. Stěny byly vlhké — takže byli zčásti pod jezerem. Harry si musel položit otázku, kolik tajných komnat, o kterých nikdo neví, vlastně ve škole je, protože tohle už začínalo být směšné.

Nakonec narazili na obrovitou svlečenou hadí kůži, která potvrdila Hermioninu teorii o baziliškově velikosti.

Když Lockhart naoko omdlel, Hermiona ho štípavým kouzlem trefila do zadku a donutila ho vstát. Když došli ke dveřím, které vyžadovaly heslo v hadím jazyce, prostrčili ho prvního — spadl z výšky pár stop na oslizlou podlahu toho, co byla očividně Tajemná komnata. I s hadími sochami a ošklivou sochou jakéhosi muže na vzdáleném konci. A u nohou té sochy neležel nikdo jiný než povědomá zrzka.

Lockhart pořád musel jít první; třásl se jako osika a v hrůze se rozhlížel. „Co je vlastně zač ten netvor, kterého hledáme?” zeptal se roztřeseným hlasem.

„Dvacetimetrový bazilišek,” odvětil Harry s hraným veselím. „Pro někoho vašich rozumových kapacit: představte si obrovskýho, kurevsky velkýho hada, co vás zabije očima.”

Muž zakňoural a Harry jen stěží věřil, že tohle je dospělý člověk. Děti nesly situaci mnohem líp, a to měly za sebou sotva dva roky školy!

Když konečně došli k Ginny, detaily se vyjasnily.

Kůži měla tak bledou, že jí prosvítaly žíly. Na čele jí stál lehký pot a vlasy měla slepené z toho, jak dlouho už ležela na mokré podlaze. A i když podle Hermiony nebyla mrtvá, byla na samém kraji — tělo jí už tuhlo.

Nejvíc ale Harryho vyplašila povědomá kniha na jejím břiše. Kniha Toma Raddlea, která odpovídala těm, kdo do ní psali. Kniha, kterou hodil do koše u sebe v ložnici. Jak ji mohla najít zrovna Ginny Weasleyová? A proč byla tady?

„Neprobudí se.”

Lockhart pískl a schoval se za děti — čímž odhalil velice pohledného mladíka stojícího ve stínu. Měl zmijozelský školní hábit s prefektským odznakem na hrudi, ale Harry ho vůbec nepoznával. Jména sice neznal, ale obličeje ano — už jen proto, aby věděl, komu se vyhnout. A tenhle člověk byl tak pohledný, že by si ho zapamatoval už jen kvůli lícním kostem.

„Kdo jste?” dožadovala se Hermiona a zvedla hůlku do střehu.

„Vzpomínka, uchovaná v deníku po padesát let,” odvětil mladík uhlazeně a přejížděl pohledem mezi třemi bdělými. Jeho tmavě modré oči se zastavily na Harrym a získaly téměř posedlý lesk. „Harry Potter, předpokládám?”

„Jo. A vy jste?”

„Tom Raddle.”

Deník Toma Raddlea, který odpovídal — a teď byl v rukou Ginny Weasleyové. A Tom Raddle tu stál z masa a kostí, zatímco Ginny ležela v bezvědomí a každou minutou pohasínala. „Co jste udělal Ginny?”

Usmál se. Byl to příliš krásný úsměv na někoho, kdo byl bezpochyby velice odporný člověk s velice hezkým obalem. „Ginny dostala můj deník darem, a když zjistila, že umím odpovídat, přilnula ke mně nade vše a svěřovala mi svá nejhlubší tajemství. ‚Nikdo mi nerozumí jako ty, Tome. Jsi jako kamarád, kterého můžu nosit v kapse a povídat si s ním, kdy chci,’” napodobil Tom Ginny posměšně. „A jak ona vylévala duši do mě, já vléval tu svou do ní.”

Posedlost. Ošemetný a mocný kus magie, který stál úsilí. Ginny vypadala celý rok tak nemocně proto, že ji v průběhu školního roku postupně ovládal.

„A čím víc času jsem trávil v jejím těle, tím víc práce jsem stihl. Pod mým vedením Ginny poštvala baziliška na studenty a psala vzkazy na zdi. Dostala strach, když jí došlo, že se její výpadky paměti kryjí s útoky, a mou knihu zahodila. A kdo na ni nenarazil než pošetilý klučina, který byl příliš zaneprázdněn dětinskostmi, než aby pochopil, jaký poklad drží v rukou. Jenže mé sevření Ginny bylo silné — nakonec si pro deník přišla ze strachu, že její temná tajemství vyzradím dalšímu nálezci. A když mě získala zpět, útoky pokračovaly.”

Harry měl sice rád odpovědi, ale celé tohle monologování bylo otravné jako blechy. I když — s padouchem se dost dobře nedala uspořádat beseda s dotazy.

„A proč si vlastně říkáte Zmijozelův dědic?”

„Protože jím jsem, ty tupý kluku!”

Není důvod být hned nabroušený kvůli obyčejné otázce.

„A jsem i mnohem víc.”

Cože?

Tom bez hůlky zvedl ruku a pouhým ukazováčkem začal do vzduchu psát ohnivá písmena. Bezhůlková a neverbální magie byla obtížná — a on byl rázem mnohem nebezpečnější než před okamžikem.

Tom Rojvol Raddle.

Pak se písmena přeskupila.

Já Lord Voldemort.

Voldemort býval kdysi fešák. Co se mu jen stalo, že v dnešní době je tak… nefešácký?

A vážně doslova strávil čas potřebný k nalezení toho anagramu? Harryho mysl mu už teď nabídla dvě alternativní verze a přemítal, jestli je Tom našel taky, než si vybral tu efektní.

„Bez urážky, ale tohle bylo trochu antiklimatické,” sdělil Harry mladíkovi. „Vaše starší verze je úplně stejně nudná a bezmocná.”

„Já nejsem bezmocný!”

„Trvalo vám rok posednout jedenáctiletou holku a špinavou práci za vás musel odvádět had. Který týž úkol zpackal víc než dvacetkrát. Bezmocný jste zcela nepochybně.”

Další popichování přeťal Lockhart, který zezadu strhl Hermionu, vyrval jí hůlku z rukou a namířil ji na Harryho. Ten ustoupil tak, aby zády nemířil ani na Toma, ani na Lockharta, a Hermiona jeho pohyb přesně zrcadlila.

„Tak,” pravil Lockhart, „jestli se kdokoli z vás pohne z místa, kde stojí, budu prostě nucen jednat.”

Harry si odfrkl. „A co uděláte? Odčarujete nám kosti? Každé vaše kouzlo buď nefunguje, nebo se zvrtne. V magii jste úplně na nic — proč bychom se vás měli bát?”

„Ve skutečnosti,” pronesl ten nafoukanec důležitě, „jsem docela nadaný na paměťová kouzla. Nějaký čas jsem dělal na Odboru Záhad — jen jsem mazal vzpomínky a sbíral zkušenosti. Náramně užitečná dovednost, když jsem pak cestoval po světě, sbíral zajímavé příběhy a svědkům vymazával pravdu z hlav. Tentokrát to nebude jinak. Dostanu Merlinův řád první třídy za dopadení Pána zla, který se vzkřísil skrze tragickou smrt slečny Weasleyové. A vy, děti, skončíte na oddělení Januse Thickeyho u Svatého Munga, protože jste přišly o rozum z traumatu, když jste spatřily zohavenou mrtvolku ubohé Ginny.”

To bylo vlastně dost hnusně vymyšlené. Harry byl skoro pyšný na to, jak zmijozelsky to celé znělo. Skoro.

„Jestli se kdokoli z vás opováží pohnout ze svého místa, bez váhání vás zabiju. Ale když zůstanete stát, můžu to pro nás všechny udělat co nejbezbolestnější.”

A Tom bez sebemenšího zaváhání zasyčel: § Promluv ke mně, Zmijozele, největší z bradavické čtveřice! §

A ústa sochy nad nimi se pomalu, se skřípěním otevřela.

„Co to děláte?!” dožadoval se Lockhart. „Pottere, co říkal?!”

§ Sežer toho blonďatého, lásko. §

Harry se zazubil. „Přivolal baziliška. Vypadá to, že s tím velkým hadem budete bojovat vy, protože ho poštval na vás. Používejte tu hůlku moudře. Jo — a nezapomeňte se mu nedívat do očí, jestli nechcete umřít.” Načež upřel pohled do země a snažil se ignorovat vlastní splašené srdce, když se ozvalo hlasité plesknutí — had dopadl na mokrou podlahu.

Lockhart zakňučel. „Pottere, udělejte něco!”

„Omlouvám se, pane profesore, ale když se pohnu, zabijete mě.” Sám přece řekl, že zabije každého, kdo se pohne, takže Harry jen plnil rozkazy. Zlomyslná poslušnost vítězí!

Upřímně řečeno, Harry měl Voldemorta (v puberťácké i staré kostnaté verzi) radši než Lockharta.

„Stavíte se na stranu svého nepřítele!”

„Buď on, nebo vy, pane, a já si vybírám jeho. Nemá hůlku a taky mi nevyhrožoval zabitím.” Naznačené to samozřejmě sakra bylo, ale výhrůžka doopravdy nepadla, takže byli na mrtvém bodě.

Lockhart soudě podle zvuků běžel o život. K uším jim dolehl rachot tříštícího se kamene a vzápětí vysoký kvikot strachu.

„Zatraceně, Pottere, pomozte mi!”

„Nechce se mi!”

„Máte být přece hrdina!”

„Na tu práci jsem se nikdy neupsal, tak nevím, kde jste to vzal!”

O pár okamžiků později se ozvalo odporné mlasknutí, které — jak předpokládal — vydává člověk překusovaný vejpůl hadem velikosti činžáku. Doufal, že s ním had nespolkl i Hermioninu hůlku.

Harry vystřelil do akce: poslal po Tomovi omračovací kouzlo — a ten byl natolik živý, že ho zásah opravdu složil. „Rychle sundej ten deník z Ginny! Had se vrací!”

S řezacím kouzlem z prvního ročníku na rtech Harry zasyčel, co mu síly stačily: § Jestli se nás pokusíš zabít, zabiju napřed tvého Pána! § Kdyby do kouzla vložil dost síly, oddělil by Tomovi hlavu od ramen.

Blížící se had se zastavil. Harry sice nemohl vzhlédnout, ale zíral do podlahy — a stín, který se nad nimi tyčil, prozrazoval, jak blízko bazilišek je.

§ Jestli se nás pokusíš zabít, usekneme mu hlavu — a ty tu dole umřeš úplně sám, protože rod Mluvčích vymře s ním i se mnou. § Harry vůbec nevěděl, jestli je to pravda, ale bylo mu to jedno. Chtěl se odsud dostat živý, s Hermionou a Ginny. A jak by starý had, který tisíc let nevystrčil hlavu z hradu, mohl vědět, jak to je?

Ozvalo se uvážlivé zasyčení. § Neusekneš mu hlavu, když vás odsud nechám odejít bez újmy? §

§ Ano. § Harry právě manipuloval hadem. Byl král!

§ Tak zmizte! Vezmi si svého dvounožce a mého Pána nech se mnou. §

§ A nepokusíš se na nás podívat? §

§ Ne! A ven! §

„Jdeme, Miono. Vezmi si mou hůlku, já poberu Ginny.”

Spěchali dlouhou komnatou zpět, s úlevou, že se za nimi neozývá plazivý šelest. U vchodu narazili na Lockhartovo tělo a Hermiona našla svou hůlku vedle toho, co zbylo z jeho nohou. Bylo tam příliš mnoho krve.

„Co teď?” zeptala se v běhu. „Jak se dostaneme zpátky nahoru trubkou?”

„Umíš přivolávací kouzlo?”

„Ne, ale znám zaklínadlo. Můžu si to vyzkoušet na deníku.”

Po několika minutách, kdy Hermiona vychytávala mouchy svého přivolávání, se jí podařilo přivolat Harryho koště z kůlny u hřiště — a to je pak zvládlo všechny tři vynést skluzavkou vzhůru do Uršuliny umývárny.

Bez zastávky vylétli ze dveří a vzhůru k ošetřovně. Létání po chodbách sice bylo zakázané, ale měl pocit, že tentokrát se to promine.

Když je madame Pomfreyová po tom povyku uviděla, spustila křik jako na lesy a začala pálit rozkazy.

Harry byl prostě rád, že jsou všichni v bezpečí.

„Takže rekapitulace: puberťácký Voldík leží dole v Komnatě, v bezvědomí bůhvíjak dlouho. Nevím, jestli jeho ovládání Ginny povolí se vzdáleností, ale máme jeho deník — když ho zničíte, měl by zmizet. Bazilišek bohužel pořád žije, ale nechal nás jít výměnou za to, že Voldíkovi neuseknu hlavu, jak jsem vyhrožoval. Nikdy jsem ovšem neřekl, že ho nezabijeme — takže ten deník spalte nebo tak něco, pak pustíme do Komnaty bystrozory, ti se poperou s hadem a všechno bude zase v pořádku.”

Snape vypadal, že má života plné zuby. Kruhy pod očima měly vlastní kruhy a jeho zažloutlá pleť se zdála ještě bledší než obvykle.

„Jak jste se vůbec dozvěděli o situaci slečny Weasleyové?” zeptal se a viditelně se přemáhal. Harry mu v duchu k té sebekontrole zatleskal.

„Proplížili jsme se do knihovny, abychom si poskládali, co víme,” pokrčil rameny. „Nelituju toho, klidně strhněte body. Dějou se důležitější věci. Dali jsme dohromady poznatky a pustili se do knih. Došlo nám, že minule byla zavražděná Uršula, a běželi jsme se jí zeptat. Při tom jsme si potvrdili, kde je vchod. Chtěli jsme to říct McGonagallové, jenže ta zrovna svolala učitele do chodby kvůli Ginny a vy jste poslal Lockharta dělat hrdinu — tak jsme se rozhodli použít ho jako návnadu a případně jako živý štít. Na nic jiného nebyl čas.”

McGonagallová opodál otráveně sešpulila rty. Madame Pomfreyová vedle ní kroutila hlavou. Ginny ležela bledá a tichá na nedaleké posteli. Snape vypadal unaveně.

„Žádný trest nebude,” řekla Mickey G. s kyselým výrazem. „Zachránili jste život spolužačky a odhalili velmi staré spiknutí s cílem zavřít školu. Ale doufám, že si uvědomujete, že jste mohli zemřít! Tohle je vážná věc a nechci vás odměňovat za to, že se vrháte do nebezpečí.”

„Eh,” pokrčil rameny. „Stejně jsme to nedělali pro odměnu.”

„Znamenitý způsob uvažování, Harry!”

Všichni se otočili ke dveřím, kde stál ze všech lidí zrovna Brumbál, ve svém obvyklém ohavném hábitu. „Když se školská rada doslechla, že byl unesen student, uznala za vhodné povolat mě zpět v naději, že se něco podnikne. Zdá se, že pan Potter a slečna Grangerová sehráli v celé situaci zásadní roli. Odměny sice nepotřebujete, ale zasloužíte si je — žádné strachy!”

A tak se nestrachovali.

Deník byl zničen, což potvrdil Brumbál. Bystrozoři sestoupili do Komnaty vypořádat se s hadem, jakmile jim Harry otevřel vchod. Dva při tom zahynuli. Zbytek Lockharta nenašli a jeho účast zůstala pod pokličkou.

Brumbál prý celou dobu věděl, že je to podvodník, a vysvětloval, jak sháněl důkazy k předložení a konečně je našel. A když se to Lockhart dozvěděl, utekl, aby si zachránil kůži. Tak zněla oficiální verze.

Za příběhy v Toulkách s vlkodlaky a Putování s upíry stáli dva Brumbálovi přátelé, takže věděl od samého začátku, že Lockhart lže. Proč ho i tak zaměstnal, to se Harry nikdy nedozví.

Každopádně: všichni zkamenělí studenti byli oživeni, škola se nakonec nezavřela a Hagrid byl propuštěn z Azkabanu. A Harry poslal do Denního věštce anonymní tip o tom, jak ministr Popletal nechal někoho zavřít, aniž mu dopřál spravedlivý soud, jak zákony kouzelnické Británie vyžadují. A přihodil poznámku, že to Popletal možná neudělal poprvé — ať si lidé prověří odsouzené příbuzné, jestli jsou vůbec odsouzení. Technicky vzato člověk není odsouzený zločinec, dokud nad ním porota nebo soudce nevynese rozsudek. Bez rozsudku není zločinec. A pak není ve vězení legálně. A ti, kdo za tím stojí, se kvůli tomu dají žalovat. Prosté.

I kdyby si pobyt ve vězení za spáchaný čin zasloužil, nedodržení řádných postupů může zločince osvobodit úplně, protože mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Řekněme, že někdo sedí deset let za něco, co opravdu udělal — ale prostě ho tam hodili bez rozsudku. Kdyby utekl, vláda by nezmohla nic, protože to není pravomocně odsouzený člověk a neexistují papíry dokazující, že jeho věznění bylo zákonné a závazné.

Nával lidí na ministerstvu v posledním týdnu školy byl k popukání! A Popletal letěl přes palubu, když se prokázalo, že poslal do vězení bez soudu spoustu lidí, protože bral úplatky od Luciuse Malfoye. Málem přišel o křeslo. Malfoy zase vyletěl ze školské rady, což byla pro Harryho dobrá zpráva.

Ztrapnění Draca Malfoye bylo překrásné divadlo.

A žaloba na ministerstvo za zneužití pravomocí taky potěšila. Harry by byl držel pusu, kdyby Hagrida nechali na pokoji — nebo ho prostě postavili před soud, jak měli.

Jejich smůla.

„Jaké myslíš, že bude letošní léto?” zeptala se Hermiona ustaraně, zatímco se bradavický expres blížil k Londýnu.

„Nejspíš nic moc, ale letos nechci obtěžovat tvoje rodiče, tak zůstanu u Petunie. Myslím, že jsme je loni vystrašili důkladně. Tvůj táta ty fotky určitě pořád má a může je kdykoli vytáhnout, kdybych potřeboval?”

„Ano. Stačí poslat dopis a nechám ho zavolat a zkontrolovat tě.”

„Díky, Miono.”