Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ve společnosti draků

Když se ten rozkaz proťal vzduch, Harry ztuhl. Ruce svěšené podél boků sevřel v pěsti a pomalu se otočil ke staršímu kouzelníkovi čelem. Draci za jeho zády úzkostně mručeli a chvějícími se křídly vířili trávu. Harry s očima planoucíma vztekem vyrazil k pulzujícím zeleným ochranám a ušklíbal se. V půli cesty ho však zastavila ruka na rameni a přiměla ho ohlédnout se do ledových očí, které se leskly ohnivým odhodláním.

„Přes ochrany se nedostanou, dokud je někdo nepozve,” zamumlal Draco, krátce mu stiskl rameno a nechal ruku klesnout. Zamračeně si založil paže na hrudi a pozoroval tlumeně se dohadující skupinu; hůlka stále výhružně připravenou k výpadu. „Je to na tobě, Harry.”

Harry se zhluboka nadechl a ohlédl se přes rameno na klan čarodraků. Zasyčeli, sklonili hlavy a jejich křídla se mírně zavlnila. Harry zaťal zuby, napřímil se a ladně vykročil vpřed, Draca těsně v patách. „Moody,” oslovil kouzelníka poměrně klidným hlasem, ale prsty sevřel pevněji hůlku, zvedl bradu a povytáhl obočí. „Co pro vás můžeme udělat?”

Odpovědí mu bylo ohromené ticho.

„Co pro vás můžeme udělat?” zopakoval po něm po chvíli Moody a jeho kouzelné oko se protočilo v důlku. Se zavrtěním hlavy se přibelhal blíž k zářícím ochranám a natáhl ruku, aby opatrně vyzkoušel jejich sílu.

„Ano. Předpokládám, že vás sem něco přivedlo,” houkl na něj Harry a mrkl po Dracovi, který se zastavil po jeho boku.

„Několik dní jsi byl nezvěstný, chlapče!” zaburácel Moody, ale musel stáhnout zvednutou ruku, protože po ní ochrany šlehly. Zaťal zuby, vyškubl hůlku z pouzdra a namířil ji na magickou stěnu – shodou okolností zhruba Dracovým směrem. „Brumbál nechal tebe a Malfoye hledat celým týmem bystrozorů, a ty se mě ptáš, co tady dělám?!” Kouzlo, které nečekaně vystřelil, narazilo do ochran a rozplynulo se v třpytu magie.

„Vidím, že na řeči nemáte náladu,” poznamenal Harry a zavrtěl hlavou. Ztěžka si povzdechl, vzal Draca za loket a oba je nasměroval pryč; celý pohyb završil tím, že se do blonďáka elegantně zavěsil. „Vrátíme se později, až se uklidníte.”

„Pottere, okamžitě se vrať!” zahulákal Pošuk a výhružně máchl hůlkou. Než však stačil ochrany proklít podruhé, vířící magie se po něm natáhla, narazila do něj a odhodila ho od průsvitné zelené stěny.

  „A co budeme dělat teď?” zeptal se Draco a prsty bezmyšlenkovitě mnul skvrnu na Harryho rukávu od famfrpálového dresu. Když se nedočkal odpovědi, zamračil se a zvedl hlavu – rovnou k pohledu do zářících smaragdů soustředěných na jejich propletené paže. „Harry?”

Nebelvír věnoval blonďákovi hořký úsměv a stočil zrak k drakům, kteří se rychle sunuli za nimi. „Počkáme,” vydechl, zasunul hůlku do pouzdra a odkašlal si. Dovedl je do potemnělého sídla a zavřel za nimi dveře. „Moody zavolá letaxem Brumbálovi. Radši budu jednat přímo s ním než s kýmkoli jiným.”

„Takže tohle je tvůj plán? Počkat, až si pro tebe přijde Brumbál?” užasl Draco. Vyvlékl paži z Harryho držení, rovněž schoval hůlku a vydal se za nebelvírem, který tiše kráčel chodbou směrem ke knihovně. Vzápětí sykl, protože si narazil palec o nohu rozpadajícího se odkládacího stolku; a sehnul se, aby si zranění prohlédl.

Harry se zastavil před otevřenými dveřmi knihovny, otočil se a pátral po blonďákovi přikrčeném kdesi ve stínech. „Ne, tohle je první část mého plánu. Snad si vážně nemyslíš, že bych tady draky jen tak nechal? Ti kouzelníci venku neodejdou, dokud tu čarodraci budou.” Zamračil se, vrátil se k blonďákovi a klekl si vedle něj. „Brumbál má vliv na ministerstvu i u dalších vysoce postavených úředníků.”

„No a?” namítl Draco, pustil svou nohu a nechal Harryho, aby mu stáhl botu. Když mu černovlasý kouzelník sevřel bolavé místo studenými prsty, sykl a pokusil se je odstrčit.

„Je to prosté. Já dostanu draky, Brumbál dostane mě. Pokud ředitel neudělá nic pro jejich ochranu, budu nucený zůstat tady a postarat se o jejich bezpečí sám,” vysvětloval Harry tiše a prsty přejížděl po jemných kůstkách Dracova chodidla. Konejšivě pohladil zarudlé prsty, vzhlédl a tázavě pozvedl obočí.

„A tohle je tvůj plán? Tvůj jeden jediný plán? Víš, mně to zní spíš jako plán P – jako že jsme totálně v pr–” spustil Draco. Když Harry v hraném šoku otevřel pusu dokořán a jeho smaragdové oči se zaleskly pobavením, Draco sklapl. „Zlomené nejsou,” odsekl a pokusil se odtáhnout chodidlo z dosahu Harryho pečujících prstů.

 „Ano, tohle je můj plán. Ledaže bys chtěl přispět vlastním?” opáčil Harry a obemkl dlaní Dracův kotník, aby zarazil jeho škubání. Když se blonďák konečně uklidnil a založil si ruce na hrudi, pustil ho a zvedl ze země špinavou ponožku. Pečlivě ji narovnal, opřel si blonďákovu patu o klín a natáhl mu ponožku zpátky na nohu.

Draco při té něžné péči o svou nohu zrudl a zavrtěl hlavou. „Ne,” zabručel směrem vzhůru, protože Harry už se plavně postavil. Draco přijal nabízenou ruku, nechal se vytáhnout na nohy a okamžitě si začal z hábitu oklepávat špínu a prach, které se na něj přenesl z odřeného koberce.

„Tak platí ten můj,” zamumlal Harry, otočil se a pokračoval temnou chodbou dál. Nohy ho vedly neomylně skrze šero a zbystřené smysly mu umožňovaly vyhýbat se všem překážkám. Naproti tomu Draco za ním celou cestu klopýtal, hlasitě brblal a stěžoval si.

„A co budeme do té doby dělat?” zeptal se, když dorazili do chodby u kuchyně.

„Co budeš chtít. Nemám ponětí, jak dlouho budeme na Brumbála čekat.” Harry si uhladil hábit, mrkl po Dracovi a přesunul se ke dveřím vedoucím na zadní zahradu, kde se nacházela malá studna. „Kdybys mě potřeboval, budu venku.”

Nečekal na odpověď, protáhl se úzkými dveřmi a nechal je za sebou zabouchnout. Venku zaklonil hlavu a zadíval se na bledou oblohu. Tiše si povzdechl a zamířil hlouběji do zarostlé zahrady. Jeho zrak i kroky směřovaly k útesům.

Draci se choulili ve vlnící se trávě a křídla měli rozevřená, aby zachytili hřejivé sluneční paprsky. Přestože vypadali naprosto uvolněně, viděl napětí, které v klanu panovalo. Druid a F’lor zaujali místa na opačných stranách a neustále otáčely hlavami, aby včas rozpoznali nebezpečí. A nad nimi se vlnily a pružily zelené štíty a poskytovaly jim alespoň nějakou míru ochrany.

Harryho vzdálenost od draků se zkracovala. Tohle mohla být jeho poslední šance vyzkoušet pouto mezi sebou a Bastou – a kdyby se opravdu stalo něco zlého, chtěl ho umět využít, jak nejlépe to půjde. A možná v něm byl i kousek, který prahl po teple a spokojenosti, jež ho zaplavovaly v přítomnosti čarodraků. Jako by mu pouhá příbuznost s Raveanou zajistila jejich bezpodmínečnou lásku.

***

Lucius Malfoy stoupal po schodech do pracovny Albuse Brumbála a dlouhý tmavý plášť se vzdouval kolem něj. Holí při chůzi rytmicky ťukal o kámen a ohlašoval tak příchod. Zastavil se před dveřmi na vrcholu schodiště a uhladil si vlasy. Pak se zhluboka nadechl, nasadil svůj nejzachmuřenější výraz a zvedl ruku, aby zaklepal.

„Á, Luciusi,” ozval se Brumbál zpoza svého stolu a vstal. Blonďatý muž ladně vplul do místnosti a jeho modré oči přejely sem a tam po pracovně, než se spolu s pozdvižením obočí zastavily u ředitele.

„Bylo mi řečeno, že můj syn je u vás,” pronesl Lucius klidně, došel ke stolu a usadil se do jednoho z červených křesel před ním. Chvíli si aranžoval plášť kolem štíhlého těla, pak si přehodil pramen vlasů přes rameno a opřel hůl o čelní desku stolu.

„A s kým jste mluvil?” zeptal se Brumbál zvědavě a vzal do dlaní vlažný šálek čaje, který stál na hromadě papírů na jeho stole.

„S panem Zabinim,” odpověděl Lucius ostře a přimhouřil oči, protože se starší kouzelník usmál a pobaveně potřásl hlavou. Blonďák se v křesle nepohodlně zavrtěl, přehodil si nohu přes nohu a sepjal ruce v klíně.

„Obávám se, že se pan Zabini mýlil. Draco tu v tuto chvíli není,” odvětil Albus vyhýbavě a usrkl čaje. Poté se opřel v měkkém křesle, pohlédl na fénixe, který ho ospale pozoroval ze svého bidýlka, a povzdechl si. „Proč jste přišel do Bradavic, Luciusi?”

„Obávám se, že tuto školu již nepovažuji pro svého syna za vhodnou. Hovořil jsem již s ředitelem Kruvalu a ten se nechal přesvědčit, aby Draca okamžitě přijal. Takže pokud byste byl tak laskav a oznámil mu, že jsem zde, a budeme moci odejít,” prohlásil Lucius, prudce vstal a oprášil si z hábitu neviditelná smítka.

Brumbál zbledl a narovnal se. Zvedl ruku, uhladil si vousy a odložil šálek zpátky na talířek. „Obávám se, že pro vás mám špatné zprávy, Luciusi,” začal. Náhlé vzplanutí ohně ho však zarazilo; pomalu vstal a přistoupil k praskajícím plamenům. Opřel se rukou o římsu a naklonil se blíž k oranžovým jazykům a popelu, v němž se objevila nezřetelná tvář.

„Albusi!” vykřikl volající Alastor Moody, ale vzápětí se jeho obličej zase rozostřil, jak se otočil ke komusi za sebou. O pár vteřin později se objevil znovu a jeho kouzelné oko se při pohledu na staršího kouzelníka protočilo v důlku.

„Alastore,” pozdravil ho Albus a chňapl po svých vousech, protože se zhouply nebezpečně blízko šlehajících plamenů. Druhou rukou si posunul brýle na nose. Tiché zašustění hábitu o kámen ho přimělo otočit hlavu a uvědomit si přítomnost plavovlasého kouzelníka, který za ním netrpělivě vyčkával.

„Našli jsme je,” zahlaholil bystrozor, kterému úsměv úplně proměnil výraz. „Jsou ve starém sídle kousek od Soví rokle.”

Brumbál se usmál, napřímil se a o krok ustoupil. Fawkes za ním naklonil hlavu, šťastně zavrkal a zamával zářivě šarlatovými křídly. „To je báječná zpráva, Alastore. Jak rychle je dokážete dopravit zpátky?”

„S tím bude menší potíž, Albusi,” zahučel Moody a očima sjel ke kouzelníkovi stojícímu vedle ředitele. „Zabarikádovali se v sídle za ochranami a nechtějí ven. Myslím, že se sem budete muset dostavit a vyřídit to osobně.”

Albus si povzdechl a položil si ruku na bolavá záda. „Za pár minut se k vám odletaxujeme. Musím říct Minervě, že budu po zbytek odpoledne mimo školu.” Pokývl na rozloučenou a pak už jen sledoval, jak tvář druhého kouzelníka mizí z ohně. Pomalu se otočil a střetl se s Luciusovým tázavým pohledem.

„Vysvětlil byste mi laskavě, co se tu děje?” zeptal se Malfoy starší a sevřel pevně svou hůl.

„Před několika dny během famfrpálového zápasu unesla dvojice draků vašeho syna a Harryho Pottera,” začal s jistým napětí vysvětlovat Brumbál. Lucius tiše zasyčel, o krok ustoupil a klesl zpět do křesla, které předtím opustil. „Nicméně právě byli nalezeni. Pokud byste mě chtěl doprovodit tam, kde se nacházejí…”

Lucius v sobě potlačil narůstající zděšení, vstal a znovu si uhladil hábit, načež krátce kývl hlavou. Draco už čarodraky přivolal… a oni skutečně odpověděli. Zachvěl se a ponořil ruku do misky s letaxem, připravený následovat Albuse, přičemž se v duchu modlil, aby našel Draca v pořádku a bez jakékoliv újmy.

***

Draco vešel do velké ložnice, kterou s Harrym posledních pár nocí sdíleli. Ruměnec, který se mu při té myšlence vkradl do tváře, nechal bez povšimnutí, došel k oknu a zadíval se směrem k útesům. Po rtech se mu pomalu rozlil úsměv – Harry se válel po zemi v trávě a divoce se škádlil s Esdrou. Ostatní draci je pozorovali se směsí pobavení a obav, křídla roztažená nad syčícím mořem zeleně.

Radost z pohledu na hrající si dvojici mu však zkazil odporný pach, který náhle ucítil. Zamračil se, rozhlédl se a nakrčil nos. Opatrně zavětřil ve snaze zjistit, odkud ten puch vychází – a pak sebou trhl a pomalu zvedl paži. Ošklíbl se nad zápachem potu, zatuchliny, draků a špíny a začal ze sebe shazovat šaty. „Nechutné,” oznámil prázdné místnosti a odkopl hromádku oblečení stranou.

Chvíli stál uprostřed pokoje nahý a nešťastně se rozhlížel, načež strhl z postele prostěradlo a omotal si ho kolem těla. Zachumlal se do stříbřité látky, pohlédl na podlahu a zavrtěl prsty u nohou. Pak pokrčil rameny a znovu se podíval z okna, aby mezi lesknoucími se šupinami čarodraků vyhledal Harryho.

Když ho nenašel ani s nosem přitisknutým k oknu, hlavou mu probleskly včerejší události. Vyběhl z pokoje s úmyslem najít ho dřív, než zase provede nějakou hloupost. Po krátké zastávce v kuchyni pokračoval dál a jednou rukou si přidržoval pruh stříbrné látky nad zemí. Když se dostal ven, s potěšením zjistil, že se vzduch oteplil – jako by ochrany zadržovaly teplo draků i slunce uvnitř.

Harryho našel sedět nebezpečně blízko okraje útesu; nohy mu visely přes hranu a zamračeně hleděl na rozbouřený oceán. Náhle se otočil a zachytil Draca přibližujícího se po špičkách trávou. Blonďák se uculil a zvedl pravou ruku, v níž svíral láhev vína, kterou vylovil z malého sklípku. „Patnáct set padesát osm,” oznámil Harrymu s ďábelským úšklebkem.

„Nech mě hádat,” opáčil Harry a povytáhl obočí, zatímco od blonďáka láhev přebíral. „Vynikající ročník?”

„Dokonalý,” odvětil Draco vážně a usadil se vedle nebelvíra. Vyprostil paži z prostěradla, vytáhl ze záhybů látky hůlku a lehce ťukl na korek. Pak láhev sebral Harrymu z rukou, zvedl ji k ústům a pomalu, opatrně usrkl.

„Nehodláš se zase opít, že ne?” zeptal se Harry a střelil pohledem po prostěradle, do kterého byl blonďák momentálně zahalený. Pobaveně zavrtěl hlavou, natáhl se po láhvi a lokl si.

Draco zívl, svalil se na záda a rozkošnicky se v chladné trávě protáhl. „Ne,” odpověděl s úšklebkem a stočil pohled k drakům vyhřívajícím se na slunci. Náhle se zamračil, převalil se a vzepřel se na loktech. Závan chladného vzduchu na zadní straně stehen ho přiměl znehybnět. Nenápadný dotek teplých prstů předznamenalo lehké škubnutí, jímž mu bylo prostěradlo staženo níž, a táž ruka v bezděčném pohlazení přejela po měkké kůži pod jeho kolenem. „Nový drak. Do dnešního rána jsem ho tu neviděl.”

Harry se ohlédl přes rameno na draka, na kterého blonďák ukazoval. „Já taky ne,” potvrdil tiše, znovu se napil a podal láhev zpátky zmijozelovi. „Raveana se v deníku zmiňovala, že existují i další draci, ale myslel jsem, že je po její smrti museli pobít.”

Draco obemkl dlaní štíhlé hrdlo láhve, naklonil hlavu na stranu a pozoroval elegantního draka. „Nechápu, jak si vůbec mohli myslet, že je dokážou vybít všechny. Čarodraci jsou nesmírně mocní; už jen jejich schopnost obalit si tělo vlastní magií by měla stačit na to udržet je naživu.” Přejel si jazykem po rtech, nabral do úst doušek vína a hlasitě polkl. Pak si opřel bradu o láhev a zamyšleně draky pozoroval. „Možná se záznamy mýlí. Možná zbylí draci prostě jen zmizeli.”

Harry pomalu přikývl, ovinul si paže kolem pasu a otočil se zpátky k oceánu. Za dobu strávenou na Šíravě viděl čarodraky s naprostou lehkostí mizet mezi valícími se vodami a nořit se pod zpěněnou hladinu ve ztřeštěné hře na schovávanou. „Možná máš pravdu,” řekl, ulehl naznak a zahleděl se na oblohu. Pak otočil hlavu na stranu a zadíval se na Draca. „Co když existují další draci?”

Zmijozel zvedl bradu a naklonil hlavu tak, aby se střetl s Harryho pronikavým zeleným pohledem. „Nepřiletěli by s ostatními? Nebo když jsem hrál na Dračí mordu?” nadhodil a znovu si rychle přihnul.

Harry pokrčil rameny a povzdechl si. Vrátil pohled k obloze a přes třpytící se zelené ochrany sledoval, jak po modré pláni pomalu plují mraky. O čarodracích toho tolik nevěděli. Možná někde čekali další – čekali na přivolání, na Bastovo znamení, že je vzduch čistý, že se můžou ukázat kouzelnickému světu. Pak ale přemožený teplem, vínem a únavou dovolil svým víčkům, aby se zvolna zavřela, a začal na slunci podřimovat, spokojený ve společnosti draků i Draca.