Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 47. Epilog – 3/3

„Brrr…“ otřásla se Hermiona a třela si paže, než znovu uchopila brk a pustila se do psaní na pergamen. Draco, sedící vedle ní v trávě, protočil oči a sundal si sako, které jí položil na ramena.

„Hermiono, vážně hodláš dělat úkoly venku ještě dlouho? Tohle už je fakt směšný zvyk!“ pokáral ji dobromyslně a začal ji přes sako třít, aby ji zahřál. „V září jsem mlčel, bylo teplo, ale teď už je skoro konec října a začíná být zima. Ještě se nachladíš.“

„Přeháníš, na říjen je ještě teplo,“ odporovala Hermiona s očividnou dávkou sebeklamu… a pak kýchla.

Draco na ni chvíli vážně zíral, pak se zvedl a usadil se za ni – přitiskl se k ní hrudí, aby ji ještě víc zahřál.

„Vím, že už tě nebaví být pořád zavřená mezi čtyřmi stěnami… Ale zima se blíží a venku už úkoly dlouho dělat nepůjdou,“ zamumlal jí tiše do ucha.

„Já vím,“ odpověděla polohlasem.

Draco jí položil bradu na rameno a nakoukl na pergamen, který zrovna popisovala.

„Úkol z dějin čar a kouzel? Myslel jsem, že ten už máš hotový od předvčerejška?“ zeptal se s povytaženým obočím.

Hermiona zrudla jako rajče. „No… ano… ale… tenhle není pro mě. Je pro Rona… má v sobotu famfrpál a trénuje celý týden a – HÉÉJ, VRAŤ MI TO!“ vykřikla, když Draco vyskočil a vytrhl jí tři pergameny, pak poodstoupil o pár kroků.

„Dělám to pro tvé dobro, Hermiono!“ zavolal přes rameno, zatímco vytáhl hůlku z kapsy.

„Co? Co to…“

„Incendio!“ Tři listy se okamžitě vzňaly a Draco je rychle pustil, aby se nespálil.
Hermioně spadla čelist až na hrudník, když sledovala, jak její úkol černá, drolí se a mizí v popelu.

Dvě hodiny práce… v tahu.

„Ale-ale-ale…“ zakňourala, rozpolcená mezi smíchem a zoufalstvím.

„Jednou mi za to poděkuješ,“ usmál se Draco se samolibým úšklebkem.

„Ale já to miluju! Miluju dělat úkoly!“ vypískla nešťastně.

„A já miluju tebe. A dělat úkoly pro Weasleyho ti nijak neprospívá,“ prohlásil Draco nekompromisně.

Hermiona vytřeštila oči a několikrát zamrkala. „Cos to řekl?“

Mezitím její podvědomí tančilo vítězný tanec. On to řekl! On to řekl!

Draco se na chvíli zamyslel nad vlastní větou – a došlo mu to. Vyhrkl to tak přirozeně, že si to ani neuvědomil. Ale ona to slyšela. A tak bylo načase to oficiálně potvrdit.

S mírným úsměvem přešel přes ohořelý zbytek pergamenu a poklekl, aby byl na úrovni Hermionina obličeje.

Ta se v tu chvíli divila, jak je možné, že neslyší, jak jí srdce buší jako splašené. Možná to jen zdvořile přehlíží? Jo… asi tak…

„Miluju tě, Hermiono.“

Bože, on to řekl znovu! radovala se v duchu.

Prudce se mu vrhla kolem krku a vášnivě ho políbila, všechna zlost byla rázem pryč. Pak se trochu odtáhla a zašeptala: „Já tě taky miluju.“

Draco se rozzářil. „Takže – s úkoly pro Weasleyho nebo pro brejlouna je konec?“

„Konec,“ potvrdila Hermiona, neschopná potlačit šíleně zamilovaný úsměv.

„Dobře. Protože jakožto tvůj přítel bych očekával, že teď budeš psát úkoly pro mě,“ dodal s typickým malfoyovským výrazem samolibosti.

„To se ještě uvidí…“ zasmála se Hermiona.

*****

S rukama zastrčenýma v kapsách černých oblekových kalhot zíral Theodor zamračeně na střechy newyorských mrakodrapů, které se pod ním rozprostíraly, a na obrovský zelený obdélník Central Parku. Za jeho zády se činily dvě pokojské v jednoduchých černých uniformách – utíraly prach, vysávaly koberce a natřásaly polštáře na pohovce.

Apartmán v nejvyšším patře budovy na Madison Avenue, který mu zarezervoval Ogden, byl obrovský, luxusní a dechberoucí. Šest ložnic a stejně tolik koupelen, obrovský obývací pokoj určený k přijímání hostů a kuchyň, ve které se doslova dalo ztratit… Theodorovi přišel ten byt na jednu osobu směšně velký. I když… technicky vzato tu nebude dlouho sám. Už ne.

„Tak co, jak se vám líbí život v New Yorku?“ ozval se hlas za jeho zády.

Theodor se otočil a probodl nově příchozího ledovým pohledem. Soudce Ogden stál uprostřed místnosti a nenápadně si prohlížel zadek jedné ze služebných, která se ihned zdekovala z jeho zorného pole. V Theových útrobách se rozlila zvláštní, nepříjemná tenze – ale rozhodl se ji ignorovat.

„Jde to,“ odsekl, opustil své místo u prosklené stěny a ztěžka dosedl na bílou pohovku z pravé hovězí kůže. „Ve dvaceti osmi státech jsme těsně před spuštěním velkého testování, ale to už jistě víte. Předpokládám, že jste tu kvůli poradě.“

„Nejen kvůli ní…“ odpověděl Ogden s podivným úsměvem.

Theodor zúžil oči. „Jak to myslíte?“

„Přišel jsem vás doprovodit na schůzku se sponzory a americkým ministrem zdravotnictví…“ pokračoval Ogden, který zatím došel až k oknu a zadíval se také na panorama mrakodrapů a zeleně pod sebou. „Ještě pár let mě potřebujete. I když jsem vás pověřil vedením genetické a vědecké části naší organizace, na to, abyste ustál všechny ty finanční a politické žraloky, jste pořád ještě moc mladý. Ale nebojte, tak za pět, šest let… pak si s tím vším můžete dělat, co se vám zlíbí.“

Pak se otočil ke vchodu do bytu a mávl rukou. Theodor vyslal pohled stejným směrem – a v ten moment pochopil, co způsobilo ten zvláštní, vtíravý pocit, který ho svíral už pár minut.

Jeho kniha. Jeho grimoár se nacházel uvnitř balíku, který právě nesl jeden z Ogdenových lidí s ministerským odznakem připnutým na hrudi.

„Přinesl jsem vám váš sešitek,“ oznámil Ogden s úšklebkem. „Zkuste si ho tentokrát nenechat ukrást.“

„Co tak dlouho trvalo?“ zeptal se Theo, aniž spustil oči z balíku, který agent položil na nízký stolek mezi nimi.

„Několik známých do něj přidalo pár vlastních kouzel. Aby vás už nemohl tak snadno zradit,“ odpověděl Ogden klidně. „Měl by být… poslušnější. Ale i tak bych být vámi byl opatrný.“

Theo se poprvé po dlouhé době usmál.

„Ale moje magie tím neutrpěla? Můžu pořád využít jeho plnou sílu?“ ujišťoval se s jedním obočím tázavě zvednutým.

Ogden přikývl.

„Výborně,“ odtušil mladík a pohodlně se zabořil zpět do pohovky.

Ogden, s rukama sepjatýma za zády, přistoupil blíž k Theoovi. „Je tu ještě něco…“

Theodor pozvedl obočí a pobaveně ho pozoroval. Ogden se znovu obrátil ke vstupnímu prostoru a luskl prsty. Když se nic nestalo, zamračil se a podrážděně mlaskl. „No tak, pojďte dál. Nejsme přece žádní lidožrouti!“ zachechtal se hrubě a Theodor, teď už zvědavý, se vyhrabal z pohodlného křesla, aby viděl, co ho čeká.

A pak se objevila – tichá jako kočka, mladá žena, sotva o deset let starší než on sám. Její oříškové oči nejistě těkaly mezi dvěma muži a agentem, který přinesl balík. Nakonec spočinuly na Theovi. V jejím pohledu zaznamenal náznak strachu. Co jí asi tak řekli? Věděla, co dělá? Pravděpodobně ano. Soudě podle Ogdenovy posedlosti detaily jí určitě nechal podepsat hory papírů, včetně mlčenlivosti.

Theodor ji mlčky sledoval. Fascinován. Takže tahle to bude.

„Dobrý den,“ promluvila dívka slabým, naučeným tónem. „Jmenuju se Connie Williamsová. Je mi šestadvacet a studuju, abych se stala soudní vykonavatelkou. Přihlásila jsem se do tohohle projektu, protože –“

„Protože jste bez peněz,“ přerušil ji Ogden hrubě a posadil se na pohovku naproti Theovi. „Na důvodech nezáleží. Hlavní je, že svou práci odvedete pořádně.“

„Ano, pane,“ vyhrkla Connie a sklopila zrak.

V místnosti zavládlo ticho, během něhož si Theo detailně prohlížel dívku od hlavy k patě. Dlouhé, rovné a lesklé kaštanové vlasy amerického střihu. Světlá, bezchybná pleť a decentní mejkap. Krátce zastřižené, upravené nehty a elegantní hnědý kostýmek, který ladil s její barvou vlasů. Ztělesnění spořádanosti, přesnosti a spolehlivosti.

Perfektní.

„Ubytujte ji,“ nařídil Theo agentovi. „Do nejvzdálenější části bytu. Nechci, aby mě její přítomnost nějak rušila.“

Agent kývl a naznačil mladé ženě, ať ho následuje. Connie, mírně zaskočená tím, že s ní bylo zacházeno jako s kusem nábytku, se otočila a tiše odešla.

„Vyhovuje vám?“ zeptal se Ogden, aniž na Theodora pohlédl, jen s lehkým otočením hlavy.

Mladík přikývl, sáhl po zabaleném grimoáru na konferenčním stolku a vstal z pohovky. „Přidám se k vám přímo na schůzce. Potřebuju být chvíli sám,“ oznámil a bez dalšího slova zamířil do své ložnice.

Prošel celým bytem a tiše za sebou zavřel dveře. Poté otevřel jednu z obrovských šatních skříní, která zabírala celou jednu stěnu pokoje. V nejzazším koutě, skrytý za hromadou složeného oblečení, se v rámu skříně nacházel malý trezor na číselný kód. Theodor naťukal kombinaci, otevřel dvířka a sklonil pohled ke grimoáru, který držel stále v ruce. Nic. Ani hlásek, žádná urážka, žádné pokusy o kontakt. Kniha zůstávala zcela… tichá.

„Tentokrát tu zůstaneš pěkně v klidu, starouši,“ zamumlal Theo a uložil grimoár do trezoru. Ještě chvíli jej sledoval, pak zavřel malá dvířka a znovu aktivoval magické zabezpečení.

Šlo o nový produkt jedné z mnoha společností propojených s Ogdenem, hybridní výdobytek mudlovské a kouzelnické technologie: mudlovský trezor s číselným kódem, doplněný o magickou pojistku, která v případě pokusu o neoprávněné vniknutí okamžitě teleportovala obsah do vysoce chráněného sejfu v Gringottově bance (nebo v jiné magické bance dle výběru majitele). Skutečný drahokam smíšené bezpečnosti. A jen jedna z mnoha technologických lahůdek, které se vyvíjely v sítích firem přímo či nepřímo ovládaných Ogdenem a několika dalšími členy britského ministerstva kouzel.

Theodor skříň zavřel a ztěžka dosedl na postel, hlavu složil do dlaní.

Grimoár – zajištěn. Dívka – připravená. Projekt – spuštěn.

Zbývala už jen jedna věc.

Theodor se zhluboka nadechl, zavřel oči… a vší silou se soustředil na jediný cíl: Hermionu.

*****

Na tisíce kilometrů daleko, na druhé straně Atlantiku, se Hermiona náhle ve své nebelvírském ložnici probudila. Dech měla zrychlený, srdce jí bušilo jako o závod a vlna paniky jí zaplavila celé tělo. Uvnitř lebky ji ochromovala známá tíseň — ten druh stlačující bolesti, který znala až příliš dobře – a okamžitě pochopila, o co jde. Nebo spíš o koho.

To snad ne! zaúpěla v duchu. Theo… Theo byl někde tam venku. Netušila kde přesně, ale pokoušel se znovu proniknout do její mysli – víc než tři měsíce po jejich posledním kontaktu.

Proč? Proč teď?

Téměř okamžitě se jí po kůži rozlila studená, lepkavá vrstva potu. Celá se třásla, odkopávala přikrývky, a když tlak v její hlavě ještě zesílil, pokusila se co nejtišeji vyplížit z ložnice. Musela to někomu říct. Snapeovi. McGonagallové. Dracovi. Harrymu. Komukoli. Někdo musel vědět, co se děje.

Klopýtala po schodech vedoucích do společenské místnosti, ale brzy jí došlo, že žádné varování nepostačí. S bolestí, která jí stáhla celý obličej a srazila ji na kolena, Theodor dorazil — a zaplavil každou buňku jejího mozku. Každou nervovou synapsi.

Hermionina panika se vystupňovala do nové, těžko popsatelné hrůzy. Otevřela ústa, chtěla vykřiknout, přivolat pomoc – a pak se jí v hlavě ozvala dvě slova.

Jen dvě malá slova: „Sbohem, Hermiono.“

Hermiona zadržela dech. A než stihla jakkoliv zareagovat, ten pocit zmizel. Stejně náhle, jako přišel.

Theodor byl pryč.

Hermiona nikdy nedokázala říct, jak dlouho tam klečela na rudě a zlatě vzorovaném koberci, křečovitě se držela opěrky gauče, pot jí stékal po zádech a celé tělo měla ochromené. Pak se jí v hlavě usadila jediná myšlenka: vzdal to.

Zalila ji vlna úlevy, radosti a adrenalinu. Cítila, jak se jí oči plní slzami. V hrudi ji pálilo a v krku se jí usadil obrovský knedlík. Zavřela oči tak pevně, až ji to bolelo, a čelem se opřela o opěrku pohovky. Její záda se otřásala potlačovanými vzlyky.

Konec. Je to konečně pryč. Pryč. Pryč. Konečně. Ko…

Tlumený smích se smísil se slzami a Hermiona si už nebyla jistá, jestli vlastně pláče, nebo se směje. Ale konečně měla klid.

Přesto si nedělala iluze. Věděla, že musí zůstat silná. A ostražitá.

Protože ‚sbohem‘ není totéž co ‚navždy‘.