Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 47. Epilog – 2/3

„Kam jdeš, Hermiono?“ zeptal se jí Harry, když vstávala od stolu Nebelvíru, kde si právě všichni vychutnávali první snídani nového školního roku.

Pokrčila rameny a v duchu se modlila, aby Harry nepoznal, že mu nestydatě lže.
„Něco jsem zapomněla na koleji, hned jsem zpátky. Přidám se k vám až ve třídě.“

Harry přikývl, ale mírně se zamračil.

Ó jé, musím rychle zmizet, než se začne vyptávat…, pomyslela si a ve spěchu si hodila tašku přes rameno.

„Co máme první hodinu?“ zabručel Ron s plnou pusou chleba s marmeládou. Ginny se při tom pohledu otřásla znechucením.

„První hodinu máme mudlovské technologie,“ odpověděl Harry, stále s očima upřenýma na Hermionu. „Ve čtvrtém patře,“ dodal směrem k ní. „Hlavně nepřijď pozdě.“

„Harry, přišla jsem někdy pozdě na hodinu?“ povzdechla si Hermiona a upravila si popruh. Harry se usmál a Hermiona se otočila k odchodu. Ale místo toho, aby se vydala k věži, jak tvrdila, zamířila rovnou ven.

Rychlým krokem se přiblížila k jezeru a rozhlédla se. Už při příjezdu do hradu si totiž všimla místa, kam teď směřovala. Na břehu nejdál od hradu rostlo malé pole vlčích máků, které se ve větru jemně vlnily. Přešla až k nim a natrhala asi dvacet květů, které poskládala do kytice. Přidala k nim čerstvé kapradí a vytáhla z kapsy gumičku, kterou květy svázala. Nakonec připojila několik bodláků a pryskyřníků, a pak se otočila zpět k hradu.

Kytice byla krásná – červená, fialová, žlutá, doplněná zelení. Ideální. Ne že by zrovna měla na dosah kouzelnické květinářství…

Místo k hradu však zabočila směrem k Prasinkám a začala stoupat po stezce vedoucí do vesnice. Nahoře na kopci ho uviděla.

Dub.

Zachvěla se, když přistoupila k místu, kde ji po bitvě Theodor unesl. Tady ji nechal považovat za mrtvou. Tady, před jejíma očima, zabil Lauru Madleyovou.

Zastavila se u kořenů stromu a zjistila, že není jediná, kdo sem něco přinesl. Plyšáci, svíčky, fotografie, květiny…

Po jejím návratu zveřejnil Denní věštec pochybné vysvětlení – prý šlo o úřední chybu při identifikaci obětí bitvy o Bradavice.

Výmluva. Obětní beránek v podobě ošetřovatele. Lež na lži.

Ale lidé tomu uvěřili. Od A do Z. Protože to vysvětlilo zmizení Laury Madleyové. Protože chyby se přece stávají. Protože to vyhovovalo všem – čtenářům, nové vládě, rodičům Laury, kteří konečně mohli truchlit, a těm, kdo si přáli uzavřít minulost a začít novou éru.

Všichni byli spokojení.

Všichni kromě Hermiony.

Spodní ret se jí zachvěl a sklonila se, aby mezi ostatní věci položila i svou kytici.

Pak její oči zavadily o fotku Laury, obklopené spolužačkami. Hermioně se stáhlo hrdlo, když ji pohled mladé oběti doslova propíchl.

„Promiň…“ zašeptala Hermiona, když jí slza skanula po tváři. „Nemohla jsem nic udělat…“

Utřela si tvář rukávem a zůstala ještě chvíli nehybně stát. Pak ustoupila o pár kroků. „Doufám, že mi jednou dokážeš odpustit,“ zašeptala a naposledy pohlédla na Lauřinu usměvavou tvář.

Vtom se zvedl vítr.

Dub zašuměl, listy se zachvěly, a pak zase nastalo ticho.

Hermiona couvla. Dlouho se nemohla pohnout, ale pak se konečně otočila a vyrazila zpátky k hradu.

Když došla do nádvoří, rozhlédla se, jestli někde nejsou Harry nebo Ron. Od chvíle, co ji zachránili, jí zakazovali být venku o samotě, a Harry by vyletěl z kůže, kdyby zjistil, že šla až k dubu.

Už se chystala vejít do Velké síně, když ji někdo popadl v pase a zacpal ústa rukou.
Dřív, než stihla vykřiknout nebo vytáhnout hůlku, byla odtažena do stínu.

„Odkud jdeš, co?“ zašeptal útočník a těsně ji přitiskl k sobě.

Draco.

Hermiona si v duchu oddechla. Pokud s tímhle bude pokračovat, dostane z něj srdeční kolaps.

„Odnikud,“ odpověděla, pokrčila rameny.

Draco pozdvihl obočí, pohledem říkajícím: Se mnou si nehraj, Grangerová. Chvíli si ji prohlížel, pak se mu v očích mihlo pochopení.

„Byla jsi tam, viď?“

Hermiona sevřela rty a usoudila, že nemá cenu před ním cokoliv zapírat. „Ano,“ vydechla a sklopila pohled. „Natrhala jsem jí květiny a odnesla je tam.“

Čekala, že začne křičet, vyčítat jí, obvinit ji z nezodpovědnosti… Místo toho ji však jen přitáhl k sobě a políbil na čelo.

Hermiona k němu překvapeně vzhlédla.

„Ty mi nedáváš kázání?“ špitla.

Draco se uchechtl. „Můžu, jestli chceš,“ zavtipkoval. „Ale škoda slov, už se stalo.“

„Takže tím chceš říct, že taky nesouhlasíš…“ zamumlala a udělala naštvanou grimasu.

„Řekněme, že mě myšlenka na to, že se touláš úplně sama, bez dozoru, nijak netěší…“ odpověděl s úšklebkem.

Hermiona protočila oči. „Netoulala jsem se…“

„Nicméně si myslím, že tě sprdnout by bylo k ničemu, protože bys tam stejně šla. Dřív nebo později, mám pravdu?“ ušklíbl se Draco a naklonil hlavu na stranu. „Jak tě znám, tvrdohlavá jsi dost.“

Hermiona provinile sklopila oči. „Nepovíš to Harrymu, že ne?“

Draco ji předešel a zamířil ke schodům. „Vypadám snad jako někdo, kdo bonzuje Potterovi?“ rýpl si, zatímco ho Hermiona s úsměvem následovala.

„Co máš teď za hodinu?“ zeptala se Hermiona, ráda, že může změnit téma.

„Mudlovské technologie… se stádem těch nebelvírských idiotů,“ zavrčel Draco s předstíranou otráveností. „Vsadím se, že slečna všechno-vím-líp se zase nezastaví s ukazováním, kolik toho ví, a – AU!“

Draco nasadil pohoršený výraz a začal si mnout zátylek, kam ho Hermiona právě plácla.

„Pozdrav od slečny všechno-vím-líp,“ zazubila se Hermiona a rozběhla se po schodech nahoru.

Draco okamžitě vystartoval za ní a dohonil ji až před učebnou mudlovských technologií, kde už postávalo několik sedmáků. Hermiona se zařadila na konec fronty právě ve chvíli, kdy ji Draco objal kolem pasu a přitáhl si ji k polibku.

Frontou se ozvalo tlumené hihňání, Ginny, která stála s Ronem, Harrym a Blaisem jen o pár kroků dál, protočila oči, i když jí koutky cukaly úsměvem.

„U všech devíti kruhů pekla…“ zaskuhral Blaise a zakroutil hlavou. „Sežeňte si pokoj!“

Další chichotání následovalo, když se Draco konečně odtrhl od Hermioniných rtů. Ta celá zrudla.
Vedle něj měla tendenci zapomínat, že nejsou na světě sami.

„Promiň…“ zamumlala.

„Děvko!“ ozval se z chodby nenávistný hlas. Všichni okamžitě ztichli a otočili se za hlasem.

Pansy Parkinsonová. Zuřivě zírala na Hermionu i Draca. Vedle ní stála Astorie Greengrassová a vypadala, že by se nejradši propadla do země.

„Co jsi to řekla?“ zavrčel Draco, oči ledové jako ocel.

„Slyšel jsi mě dobře, Draco,“ procedila Pansy. „Podívej se na sebe. Jestli si myslíš, že tahle komedie vydrží, jsi na omylu. Znáš se – brzo se začneš nudit. Nedávám vám víc než tři měsíce.“

Hermiona zavrtěla hlavou a otočila k ní zády. Ignorovat ji byl možná nejlepší způsob, jak se jí zbavit. Ale Draco měl jiný názor.

„Tři měsíce je pořád víc, než těch deset sekund, co jsem tě kdy v životě respektoval,“ odsekl. Fronta studentů vyprskla smíchem.

„A až tě to s ní přestane bavit, nepočítej, že se ke mně budeš plazit zpátky. Pro mě jsi mrtvý. A Blaise taky,“ dokončila a přelétla pohledem Draca i jeho kamaráda.

„Já nic neudělal!“ protestoval Blaise a zvedl ruce, jakoby mu hrozilo zatčení.

„Jdeme, Astorie!“ zasyčela Pansy a otočila se na podpatku. „Z tohohle mi je na blití. Půjdeme na ošetřovnu.“

Její kroky cvakaly o kamennou podlahu, Astoria ji chvíli následovala… ale pak se zastavila.

„Víš co, Pansy?“ zavrčela a otočila se zpět. „Dělej si, co chceš, ale já tě mám dost!“

Vrátila se zpět k ostatním a nečekaně popadla Blaisův obličej do dlaní a začala ho vášnivě líbat.

„Ooooooh!“

„Aaaaaah!“

Všude kolem se ozvaly výkřiky úžasu a smíchu.

Blaise se s chutí přidal, objal ji a pořádně ji k sobě přitiskl.

V tu chvíli se otevřely dveře učebny a z nich vykoukl neznámý mladý muž.

„Sedmý ročník? Výborně, pojďte dál, pojďte dál!“ zvolal. „A vy dva, trochu se kroťte, prosím pěkně!“

Hermiona chytila Draca za ruku a zatáhla ho dovnitř, až do druhé řady lavic. K nim se přidali Ginny s Harrym, zatímco Ron, Blaise a Astoria se usadili za nimi.

Draco měl pořád temný výraz a Hermiona vytušila, že v duchu stále myslí na Pansyiny urážky.

„Nevšímej si jí. Plácá nesmysly,“ zašeptala, a Draco jí krátce pohlédl do očí. Pak pomalu přikývl.

Profesor počkal, až všichni usednou, a mezitím zavřel dveře. Došel ke katedře, zvedl hůlku a mávl s ní směrem k tabuli.

Na ní se zjevily písmena, která utvořila jméno: Prof. Ilan Gregory

„Dobrý den, vítám vás! Jsem profesor Ilan Gregory!“ představil se s širokým úsměvem.

Byl poměrně mladý, sotva přes třicet, a jeho styl ostře kontrastoval s ostatními profesory na škole. Na sobě měl černé džíny, bílou košili a tmavomodrý svetr s výstřihem do V.
Jednoduché, ale podle mudlovských měřítek elegantní. Vlasy měl upravené gelem do ležérně rozcuchaného účesu a díky svému přátelskému úsměvu působil spíš jako starší bratr než člen učitelského sboru.

Hermiona ho od první chvíle nesnášela. Ne tolik jako profesorku Trelawneyovou, ale skoro. Celý profesor Gregory doslova křičel: „Podívejte se na mě, jsem cool, jsem kámoš se studenty a tihle puberťáci mi z ruky sežerou každé slovo.“

Hermionin odpor vůči němu ještě vzrostl, když si všimla ministerské placky, nenápadně připnuté na kapse jeho džín. Stejné, jakou měli ti v zelených pláštích z Theodorovy party.

Neuvěřitelné. Jsou prostě všude. To je nějaká sekta, nebo co? pomyslela si znechuceně a nakrčila nos.

Lekla se, když ji Gregory vytrhl z myšlenek – několik předmětů se vznášelo vzduchem, řízených jeho hůlkou. Hermiona chytila ten, co směřoval k jejich lavici – a vykulila oči.

„Tady máme jednu z nejdůležitějších technologií mudlovského světa – věc, bez které si žádný mudla neumí představit den. A kterou je pro vás naprosto zásadní se naučit ovládat,“ oznámil Gregory, zatímco zvedl do ruky stejný předmět jako ostatní. „Mobilní telefon.“

Hermiona sklopila pohled k Nokii, která jí ležela v dlani, s pocitem, jako by snila. Palcem zmáčkla jednu z gumových kláves a telefon probral displej k životu. Ve chvíli, kdy se obrazovka rozsvítila, jí po zádech přejel ledový mráz.

Mezitím Gregory znovu mávl hůlkou a jeho jméno na tabuli zmizelo, nahrazeno seznamem.

„Celé září se budeme věnovat právě této technologii. Nejen jejímu používání, ale i přenosu dat, principu signálu, protokolům, přenosovým bodům…“

Ale Hermiona ho nevnímala. Zhruba věděla, jak mobilní síť funguje – ale to nebylo to, co jí teď stálo vlasy na hlavě.

Zírala na displej Nokie. Skousla si ret a žaludek se jí stáhl úzkostí.

„Co to je za krám? Nějaká zbraň hromadného ničení?“ zavtipkoval Draco a dloubl ji loktem.

Ale Hermioně do smíchu vůbec nebylo.

Na konci řady se Harry znepokojeně naklonil.

„Hermiono, jsi v pořádku?“

Hermiona vzhlédla a pohledem plným zmatku se na něj zadívala. Pomalu mu podala Nokii, prstem ukazujíc na určité místo na displeji.

Harry se naklonil, aby to viděl – a jeho oči se náhle rozšířily šokem.

S pusou pootevřenou se znovu podíval na Hermionu. Vedle nich si Ginny a Draco vyměnili nechápavé pohledy.

Hermiona pochopila. Harry právě došel ke stejnému závěru jako ona.

V pravém horním rohu obrazovky… Čtyři plné čárky signálu.

Hermioně začalo bušit srdce.

Aby měl mobil tak silný signál, musela být někde blízko anténa. Což znamenalo jen jedno: Bradavice přijímají signál.

Bradavice už nejsou nezjistitelné.

Bradavice už se neschovávají.

Bradavice… jsou napojené na svět mudlů.

*****