Preklady fanfiction Harryho Pottera

If Looks Could Kill

Originál: https://www.fanfiction.net/s/11572455/1/If-Looks-Could-Kill

Autor: questionablequotation

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Harry Potter

Rating: 13+  Kapitol: 1

Slov: 17 243 

Shrnutí: Poté, co Arthur Weasley na ministerstvu jen taktak unikl smrti, si Harry klade otázku, proč Voldemortův had není něco exotičtějšího… vážně, žádný hadí jazyk, který má nějakou sebeúctu, by se neměl omezovat na něco tak všedního jako obyčejný had. V této jednorázovce Harry zužitkuje to, co se naučil v předmětu péče o kouzelné tvory, Krátura je donucen spolupracovat a Tajemná komnata skrývá nové tajemství...

Éra/období: Bradavice

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží questionablequotation. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

PP: Příběh je poměrně dlouhý, proto vyjde v několika částech.

Kdyby pohledy mohly zabíjet 1 část

Uprostřed shonu a ruchu, zatímco se Molly, Fred, George, Ginny, Hermiona a Ron tlačili kolem nemocniční postele, Harry ustoupil dozadu. Nerad narušoval rodinnou chvíli, zvláště když si pokaždé, když se na Artura podíval déle než na pár sekund, představoval, jak se jedové zuby zarývají do jeho zranitelného těla. Artur – obvykle silný a energický muž – působil zesláble a nezvykle nehybně, navzdory úsměvu, který se nutil vykouzlit si na tváři kvůli své rodině.

Zatracené veselé Vánoce, pomyslel si Harry hořce a oči mu potemněly hněvem. Zatracený Voldemort a jeho zatracený had. Alespoň to nebyl bazilišek; Artur by byl mrtvý, než by dopadl na zem.

…počkat. Proč kruci nebyl Voldemortův had bazilišek? Raddle věděl, jak mocní jsou, a nebylo nijak zvlášť těžké ho stvořit. Navíc jeho milovaný Salazar Zmijozel měl baziliška jako domácího mazlíčka; už jen kvůli této skutečnosti by se Raddle měl přetrhnout, aby nechal vylíhnout co nejvíce těch zatracených tvorů z tolika ropuch a vajec, kolik jich jen dokáže najít. Neexistoval žádný dobrý důvod, proč by si kterýkoli hadí jazyk, který si zaslouží svou hůlku, neměl pořídit baziliška jako domácího mazlíčka. No, kromě toho otravného Zákazu experimentálního chovu, ale Pán zla se o porušování zákona moc nestaral. Sakra, Harry porušoval zákon pořád – například co se týkalo Siriuse Blacka – a i kdyby ne, ministerstvo ho zjevně chtělo dostat. Do háje, podle té logiky…

Kruci, pomyslel si Harry. Vážně přemýšlím o tomhle?

Harry se znovu podíval na Artura Weasleyho – jednoho z nejlaskavějších mužů, které kdy potkal – ležícího v posteli s matnýma očima a napjatým úsměvem, který unikl smrti o pár centimetrů a vteřin.

Krucinál jo, jdu do toho.

xxx

I když chtěl začít okamžitě (než ztratí odvahu), věděl, že musí počkat, až se vrátí do Bradavic. Riziko odhalení v Siriusově domě bylo prostě příliš vysoké, zvláště když sloužil jako sídlo Fénixova řádu. Jen takový Alastor Moody by to dokázal odhalit a v mžiku sám zničit, jakmile by vstoupil do domu. Navíc v čísle dvanáct nebylo žádné bezpečné tajné místo.

Ne, počká, až se vrátí do Bradavic. V hradu byla připravená baziliščí školka: Tajemná komnata. Byla ideální; mohl tam vstoupit jen on (protože byl jediným hadím jazykem v Bradavicích) a prakticky neexistovala šance, že by ho někdo odhalil. Na záchodě trávila nějaký čas jen Ufňukaná Uršula (pokud zrovna nešpehovala koupající se studenty) a bylo velmi nepravděpodobné, že by Harryho udala. Pokud by všechno ostatní selhalo, mohl by nechat jednoho ze svých bazilišků (Harry si myslel, že když už chce porušit zákon, mohl by se do toho rovnou naplno položit a vypěstovat si jich armádu), aby ji zkameněl, stejně jako to se Skoro bezhlavým Nickem udělal ve druhém ročníku Zmijozelův bazilišek.

Skutečnou otázkou bylo, jak získá materiál pro svůj šlechtitelský program? Potřeboval by oplodněná slepičí vejce a ropuchy, které by na nich seděly. Ty první by se v Bradavicích těžko sháněly (pokud Harry věděl, v okolí nebyly žádné kuřecí farmy) a i když to druhé by bylo relativně jednoduché, ropuchy by bylo obtížné získat diskrétně. Harryho první myšlenkou bylo požádat Dobbyho; Dobby se však koneckonců zodpovídal Brumbálovi, který by Harrymu jeho plán určitě zatrhl. Kéž by existoval domácí skřítek, který by se zodpovídal jen jemu…

„Hej, Siriusi!“ zavolal Harry do pracovny, kde se jeho kmotr snažil rozveselit Weasleyovy tím, že otravoval Remuse.

„Jo, Harry?“ odpověděl Sirius, otočil se ke svému kmotřenci a nechal talíře, se kterými (špatně) žongloval, roztříštit se o podlahu.

Harry se usmál, oči mu už zářily příslibem neplechy. Sirius okamžitě věděl, že ať už se ho Harry chystá požádat o cokoli, je to něco, co by chtít neměl, a proto byl jako Poberta svou ctí povinen mu to splnit.

„Potřebuji laskavost…“

xxx

 „Kráturo!“

O chvíli později byl Kráturův příchod ohlášen tichým pop a zamračený domácí skřítek vzhlédl k Harrymu.

„Co chce ten bezcenný špinavý polokrevný žebrák, kterému pán říká kmotřenec?“ zavrčel Krátura a zlověstně se na Harryho podíval.

Harry si odfrkl. Jakmile obdařil Siriuse co nejjamesovštějším a nejšibalštějším úšklebkem, jaký dokázal nasadit, Sirius okamžitě souhlasil s jeho žádostí a nařídil Kráturovi, aby poslouchal všechny Harryho rozkazy.

Harry Kráturovi ihned odrecitoval soubor trvalých příkazů, které skřítek nemohl porušit, pokud mu to Harry výslovně nenařídí. Konkrétně nikdy nikomu nesměl říct (ani jakkoli jinak sdělit), co Harry prováděl, nebo co on dělal na Harryho rozkaz, ani svou nečinností nechat tyto aktivity odhalit, měl se okamžitě dostavit, když byl zavolán, a měl okamžitě plnit všechny přidělené úkoly. Harry věděl, jak si Dobby našel prostor pro manévrování v rozkazech, které mu dali Malfoyovi, a vždy si dával pozor, aby jeho příkazy byly úplné a konkrétní, a uzavřel tak jakékoli mezery, které by proti němu mohl otevřeně agresivní domácí skřítek zneužít.

Harry se na nenávistné malé stvoření usmál. Kráturovu zjevnou neúctu považoval za docela zábavnou (a ironicky poněkud v duchu Pobertů) a nijak se jí nebránil, ačkoliv dal Kráturovi trvalý příkaz, aby se píchl do oka, kdykoli použije slova „mudlovská šmejdka“. Sledovat toho malého parchanta, jak se s tímto dilematem potýká během každého rozhovoru, byl jistý způsob, jak si Harry zpříjemňoval den.

„Kráturo, mám pro tebe úkol, tak poslouchej,“ začal Harry. „Při plnění tohoto úkolu nedovolíš nikomu ani ničemu, aby vědělo, co děláš, budeš neviditelný, budeš tichý a nezanecháš žádné důkazy o tom, že jsi tento úkol splnil. Rozkaz je následující: chytit dvacet čtyři ropuch a do hodiny je doručit – živé a nepoškozené – ve vhodném teráriu na toto místo. Až se vrátíš, zkontroluji si stav a počet ropuch, a budeš přísně potrestán, pokud selžeš nebo se opozdíš. Rozumíš?“

Krátura strávil několik vteřin přemýšlením, zjevně se snažil najít mezeru, jak by se daly Harrymu způsobit nepříjemnosti; rozkaz však byl natolik konkrétní, že neměl jinou možnost, než neochotně souhlasit a odejít vykonat jeho pokyn. Harry náhle zůstal sám (až na kosti a svlečené kůže Zmijozelova baziliška) v Tajemné komnatě.

Přesně o hodinu později – zjevně ze zloby si Krátura nechal maximum možného času – se domácí skřítek vrátil s velkým teráriem plným ropuch. Poté, co je Harry spočítal a zjistil, že jsou v dobrém stavu, poslal Kráturu (s podobně konkrétním rozkazem), aby sehnal a doručil dva tucty oplodněných slepičích vajec.

„No, to bylo snadné,“ poznamenal nahlas. Ve skutečnosti se zdálo, že by mělo být mnohem těžší získat materiál k vytvoření jednoho z nejnebezpečnějších magických tvorů na světě. Skutečně to Zmijozelova baziliška dělalo mnohem méně působivým. „Je čas porušit zákaz experimentálního chovu; nevím, kdo by byl pyšnější, Sirius nebo Hagrid.“

xxx

Ovládání ropuch bylo snadné; jednoduché donucovací kouzlo přimělo každou sedět na přiděleném vejci, zatímco Krátura se několikrát denně zastavoval a krmil všechny velkým hmyzem. Po několika dnech svého chovného programu byl Harry na dobré cestě k tomu, aby vlastnil malou armádu bazilišků.

Skrývání jeho aktivit se však ukázalo být obtížnější. Mezi Umbridgeovou, Brumbálovou armádou a svými kamarády Harry stěží nacházel čas pro sebe a často musel bleskově vymýšlet lži, aby vysvětlil jakoukoli nepřítomnost delší než několik minut. Nakonec byl nucen zasadit úder pod pás.

„Sakra, Hermiono!“ vyštěkl frustrovaně poté, co na něj znovu dotírala, aby jí řekl, kde byl (samozřejmě protože byla znepokojená). Prakticky celá Brumbálova armáda poslouchala, ale to bylo dobře; když se to rozkřikne, bude mít platnou výmluvu, aby někdy mohl zůstat sám, a jeho plán s bazilišky byl důležitější než trocha ostudy. „Vyrůstal jsem v zatraceném přístěnku pod schody, pamatuješ? Nikdy jsem si nezvykl být pořád mezi lidmi a tady ve škole neuběhnou ani dvě vteřiny, aby na mě někdo nezíral, a aby toho nebylo málo, vy dva jste mě donutili učit obranu proti černé magii! Někdy prostě potřebuji být sám, jasný? Pokud s tím máš problém, tak za to viň Brumbála, protože on je ten pitomec pitomá, co mě nechal na zatraceném prahu Dursleyových!“

Část Harryho se cítila neurčitě provinile za výrazy šoku, studu a lítosti vryté do tváří všech; větší část však cítila zvláštní uspokojení. Upřímně řečeno, byla to pravda a shodou okolností bylo nakonec pohodlnější ji říct, než ji v sobě dusit. Harry se vždycky cítil nepříjemně ve velkých skupinách lidí, zvláště v magickém světě, kde byl neustále v centru pozornosti.

Fungovalo to perfektně. Od té chvíle nikdo neřekl ani slovo o čase, který strávil mimo zvědavé zraky. Zřejmě se ten šťavnatý drb o jeho ubohém dětství dostal i k profesorům, kteří v celku (s výjimkou Umbridgeové) jakoby přivírali oči nad jeho sklonem k trávení času o samotě. Začal víc pobývat v Komnatě, kde studoval a dělal si domácí úkoly, zatímco čekal, až se vejce vylíhnou. Byla tu však jedna osoba, která Harryho udržovala ve střehu.

„Legilimens!“ zvolal Snape, jakmile Harry vstoupil do jeho kanceláře. Každá ‚lekce‘ byla bitvou vůlí, v níž Harry obětoval soukromí svých nejhanebnějších a nejdůvěrnějších vzpomínek, aby udržel v tajnosti svůj plán na chov bazilišků. V důsledku toho Snape viděl – sakra, zažil – každou prohranou ‚hru‘ Lovu na Harryho (to je bití), veškeré osamělé narozeniny a Vánoce, každičké sluncem spálené léto nekonečných domácích prací, všechny chladné a hladové noci, každý několikadenní exil v přístěnku bez jídla… a na konci lekce Harry vždy se slzami v očích a s bolestí v srdci vyklouzl z kanceláře, zatímco v duchu jásal, že se mu podařilo svůj skutečný záměr skrýt za závojem hanby.

Ačkoli si Snape zpočátku zjevně užíval, když Harryho nutil znovu prožívat ty nejhorší okamžiky jeho dětství, koncem února – Harry byl odsouzen ke dvěma lekcím týdně, počínaje první nocí po návratu z prázdnin – mu bylo čím dál jasnější, že to je jediný druh vzpomínek, které Harry skutečně má. V důsledku toho on a Snape uzavřeli opatrné příměří, v němž profesor Harryho ve třídě stále káral a bral mu body prakticky bezdůvodně, ale ve svých soukromých lekcích nitrobrany byl obecně neutrální a profesionální. Tohle byl pro Harryho velký úspěch a přišel jen za cenu toho, že Snape poznal, jak mizerný je Harryho život (což nebylo úplně špatné, protože mu docela lahodilo hodit Snapeovi do tváře domněnky o jeho ‚rozmazleném životě‘).

Poté, co byla Brumbálova armáda odhalena a ředitel byl začátkem dubna vyhozen, Umbridgeová – unavená z toho, že Harrymu ostatní profesoři dopřávali ‚zvláštní zacházení‘ a dovolili mu ‚plížit se v noci jako zloděj‘ – mu přidělila trvalý trest na každý večer v týdnu, čímž nutně ukončila Harryho speciální lekce se Snapem. V tomto okamžiku však mistr lektvarů s nechutí usoudil, že Harry má v nitrobraně dostatečné dovednosti, aby ochránil svou mysl před Voldemortovými útoky na dálku.

Té noci však Krátura kolem půlnoci Harryho probudil a hrubě ho vytrhl z mimořádně příjemného snu (protože Harryho lekce se Snapem se konečně zdály být úspěšné), v kterém figurovaly všechny tři nebelvírské střelkyně v šatně plné horké páry. Poté, co Harry spolkl vztek z toho, že byl vyrušen během nejlepšího snu vůbec, si uvědomil, co se musí dít, a vyskočil z postele. Předtím nařídil domácímu skřítkovi, aby každou hodinu kontroloval vejce a upozornil ho, ve dne i v noci, pokud by vykazovala jakékoli známky líhnutí. Harry na vejce uvalil několik jednoduchých chovatelských kouzel – ta ho naučila ze všech lidí na světě právě profesorka Červotočková v hodině péče o kouzelné tvory – aby zajistil, že se všechna vylíhnou společně; tak by Krátura musel Harryho upozornit jen jednou. Jeho plány se konečně začaly naplňovat.