Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 46. Nevidět zlo – 3/3

„Jste si jistí, že je to tady, kde byla ta hůlka naposledy použita?“ zeptal se Ron tónem, který napovídal, že tomu vůbec nevěří.

„Merline, jsme tady deset vteřin, Weasley…“ zavrčel Draco a rozhlížel se kolem sebe.

Blaise si sundal sako a pečlivě si ho přehodil přes levé předloktí. Vedro ve městě bylo naprosto nesnesitelné. Pokud tu Hermiona opravdu někde byla, jako správná Angličanka se nejspíš už dávno rozpustila horkem.

„Já jen tak nadhazuju…“ pokrčil rameny zrzek. „Je to jen obyčejný park, nějak si nedovedu představit, že by se tu Hermiona schovávala…“

„Právě proto jsme vzali s sebou Blonďáka číslo 1,“ poznamenal Harry, který si oblíbil přezdívku, již Luciusovi vymyslela Ginny – k Luciusovu hlubokému znechucení. „Říkal včera večer, že ovládá nějaká kouzla na lokalizaci kouzelníků, obzvlášť mudlovského původu.“

„Takže přece jen k něčemu bylo pracovat pro Voldemorta…“ utrousil Blaise a střelil po Luciusovi postranním pohledem. „Už jste to zkusil napsat do životopisu? Reintegrace po výkonu trestu je důležitá.“

Lucius sevřel rty a propaloval všechny čtyři pohledem. „Při příští podobné poznámce se vracím zpátky na panství.“

„Při příštím vyhrožování vás osobně vrátím zpátky do Azkabanu za špatné chování,“ zasmál se Harry a věnoval mu široký úsměv. Pak ukázal na ostatní tři. „Mám svědky.“

Lucius si povzdechl, zkontroloval, že v okolí není žádný mudla, a pak vytáhl hůlku skrytou v rukojeti své vycházkové hole.

„Ne že bych čekal, že nám Hermiona padne do náruče hned na začátku, ale nějaká přesnější stopa by se přece jen hodila…“ začal Ron, ale větu nedokončil.

Zůstal stát s pusou dokořán a s očima upřenýma na bod v dálce. Dokonce zapomněl dýchat.

Ostatní se na něj nechápavě podívali, a pak jeho pohled následovali.

A v tu chvíli se všem vepsal stejný výraz do tváře.

Zhruba stovku metrů od nich šla parkem dívka. Jednu ruku měla přitisknutou na oči a druhou napřaženou před sebe, jako by se snažila nahmatat překážky na cestě. Její šaty byly roztrhané, z mnoha míst krvácela, hlavně na kolenou a předloktích. Ale co upoutalo pozornost všech nejvíc, byly její vlasy — nezkrotná hříva hnědých kudrn, ve které uvízlo tolik větviček, listů a jiného místního porostu, že by si člověk myslel, že právě vylezla z křoví. Což v podstatě odpovídalo realitě.

„Grangerová…“ vydechl Draco téměř neslyšně.

„Cos to říkal, Weasley?“ pošeptal Blaise, oči upřené na to neuvěřitelné zjevení.

Trvalo jen tři vteřiny, než se vzpamatovali. Ještě před pár dny ji všichni — nebo téměř všichni — považovali za mrtvou. A teď stála přímo před nimi, sama, živá, v parku, a vypadala, jako by hrála na slepou bábu.

Draco byl první, kdo se vzpamatoval, a vykřikl z plných plic.

*****

Hermiona zasténala bolestí, když se jí levý kotník zvrtnul o kámen na cestě. Napřaženou rukou se stihla zachytit o strom a jen tak tak se udržela na nohou.

Tohle ti jen tak neprojde. Přísahám, že až tě najdu, zaplatíš mi za tenhle malý výlet velice draze. Vymažu ti z hlavy úplně všechno, co se byť jen vzdáleně týká tvých přátel, tvé rodiny, tvého drahého Draca. To jsem měl udělat hned na začátku. Byl jsem na tebe až moc hodný, Hermiono. Ale brzy… brzy ti nezůstane nic jiného než já. Jen já a nikdo jiný.

Hermiona zatnula zuby a snažila se ignorovat tu nekonečnou litanii, kterou jí Nott hustil do hlavy už několik minut. Získávala čas tím, že mu neukazovala, kam jde, ale jestli z toho parku nevyběhne brzy, najde ji tak jako tak. A pokud zrealizuje byť jen zlomek z toho, co vyhrožuje, čeká ji opravdu hodně špatný konec.

Každou vteřinu tvého života zasvětíš jen mně. Zaručuju ti, že mě budeš milovat. Postarám se o to. Tvoje hlava mi bude patřit. Tvoje tělo mi bude patřit. Dlouho už si hrát na schovávanou nebudeš, protože jsem přímo za tebou, blížím se. Už nejsem daleko. Už tě skoro cítím…

A on pořád mluvil. Mluvil a mluvil, nepřetržitě. Hermiona už neslyšela vlastní myšlenky. Soustředit se na cestu a zároveň hledat únikovou cestu bylo téměř nemožné. A právě tehdy, když už začínala propadat zoufalství, ozval se výkřik, který ji přinutil zastavit se. Trvalo jí vteřinu, než si uvědomila, že ten výkřik utnul i Nottovo blábolení. Jako by i on najednou naslouchal.

„HERMIONO!“

Instinktivně otočila hlavu za hlasem a stáhla si ruku z očí.

A uviděla ho.

Nebo spíš – uviděla je všechny. Lucius Malfoy, Harry, Blaise, Ron a… Draco. Draco, který ji přišel hledat. Draco, který neměl po boku žádnou jinou dívku. Hermionina tvář se rozzářila úlevou a radostí, ale jen na okamžik, protože si vzápětí uvědomila svoji chybu.

Viděla.

Do háje! Do háje!, zanaříkala v duchu a ruku si znovu přitiskla na obličej.

Opět slepá. Neviděla tak výrazy svých zachránců, kteří zůstali zaraženě stát, protože netušili, proč se odmítá na ně podívat. O to větší šok zažili, když se rozběhla přímo k nim, ruku stále pevně přitisknutou na oči.

Ale už bylo pozdě. Theodor ji viděl.

A v příští vteřině se přemístil.

Hermiona to asi vycítila, protože se v posledním okamžiku vrhla k zemi a skulila se za kamennou lavičku, právě když se Nott s napřaženou rukou zjevil. Pokud chtěl seslat nějaké kouzlo, nestihl to. Pohled na Pottera a jeho partu mu napověděl, že jeho hlavní problém už není Hermiona.

Ve chvíli, kdy Harry a ostatní tasili hůlky, ozvala se další série prasknutí — přemístění. Obklíčila je desítka mužů v zelených pláštích, rovněž s napřaženými hůlkami.

Za kamennou lavičkou se Hermiona třásla a s rychlým dechem je pozorovala.

Sakra, kdo jsou ti chlapi?!

Pak se podívala zpátky na skupinku a uviděla, jak se na ni Draco dívá. S výrazem, který kombinoval úžas, úlevu, strach i štěstí.

Hermioně se sevřelo srdce. Přišel pro mě. Neopustil mě. Nikdo mě neopustil.

„Odložte hůlky!“ zakřičel jeden ze zelených, mířící na Harryho a ostatní.

„Vy první!“ odpálkoval ho Lucius a zamířil na něj.

„Jménem britského ministerstva kouzel vám nařizuji, abyste sklonili hůlky!“ zahřímal další muž a vytáhl odznak.

Ministerstvo kouzel?! pomyslela si Hermiona zděšeně. Od kdy ministerstvo pracuje pro Thea? U všech Merlinových vousů, co všechno mi ještě za ty čtyři měsíce uniklo?!

Hodně, odpověděl jí v hlavě Theo se škodolibým smíchem. A jestli za mnou hezky přijdeš, možná ti i vysvětlím, co se to tu vlastně děje… Než ti vydlabu mozek.

Zuřivá Hermiona se zvedla na kolena, nakoukla přes opěradlo lavičky a zařvala: „JDI DO PRDELE, THEO!“

Tím si vysloužila pár zvědavých pohledů od svých přátel, kteří netušili, že mezi nimi právě probíhá myšlenkový dialog.

Ty jsi fakt k sežrání, Grangerová, posmíval se Theo, zatímco se zelené pláště kolem nich pomalu stahovaly do kruhu.

„Přiveďte mi ji!“ nařídil Theodor dvěma mužům, kteří byli k Hermioně nejblíž.

Dva muži se přibližovali k Hermioně velmi opatrně, zatímco jejich kolegové dál mířili hůlkami na Harryho a ostatní. Draco vypadal, že se na ně každou chvíli vrhne.

„Nesahejte na ni!“ zařval, ale muži ho naprosto ignorovali.

Dobře, grimoár už nemám... Ale říkal něco o poutu s Theem. Není jednosměrné. Můžu použít jeho energii stejně jako on tu mou, pomyslela si Hermiona a zavřela oči. A na to nepotřebuju hůlku. Jen si to musím představit. Soustředit se. Předtím kniha použila mou ruku. Musím to zkusit znova. Buď to, nebo mě ti dva exoti v zeleném odnesou jako pytel brambor.

Zhluboka se nadechla a soustředila proud imaginární energie do žil své pravé paže. Pomalu ji zvedla, položila na lavičku vedle sebe a představila si, jak se lavička zvedá a sama od sebe se rozletí proti dvěma mužům, co se k ní blížili.

Pod prsty ucítila vibrace. Funguje to…

Pomalu se postavila na nohy, očima stále přilepená na svůj cíl. Tak soustředěná, že si ani nevšimla výrazů svých přátel, ani varování, která Theo křičel na své lidi.

Zvedla ruku před sebe a ucítila, jak jí paží proudí vlna energie. Opakovala si v duchu zaklínadlo Wingardium leviosa, i když věděla, že nejde o klasickou magii. Ale na tom nezáleželo – stačilo to. Lavička se odlepila od země a než muži stihli cokoliv udělat, těžký kus betonu je zasáhl naplno. Vykřikli a padli k zemi. A pak – vypuklo peklo.

Všichni začali křičet zaklínadla. Vzduch rozčísly záblesky všech možných barev.

Ale Hermiona měla v sobě neuvěřitelnou sílu. Byla to její vlastní magie posílená blízkostí všech, kdo ji přišli zachránit? Nebo se jí podařilo vysát energii od Theodora, který si sám posílil pouto s její myslí? Nevěděla. A upřímně – bylo jí to jedno.

Rozběhla se k přátelům, postavila se přímo před Draca, který právě poslal Petrificus totalus na jednoho agenta ministerstva, chytla ho za tvář a políbila ho. Dracovy oči se rozšířily v naprostém šoku, jen na ni zůstal zírat jako vyoraná myš.

Hermiona se ušklíbla, obrátila se a věnovala Theovi výraz plný výsměchu. Ten rozhodně nebyl nadšený. Zvedla ruku a poslala k zemi dalšího agenta, pak elegantně odrazila kletbu směřující na ni zpět ke kouzelníkovi, který ji seslal.

Periferním viděním zahlédla Blaise, jak stěží odráží neformulovaná kouzla seslaná Theem – a jak je v další vteřině odhozen do vzduchu a letí o několik metrů dál.

Harry se zatím držel. Střídavě cílil na Thea a dalšího agenta, a i když ten druhý skončil omráčený, Theo se zdál naprosto nepřemožitelný.

Ron zakřičel bolestí – zaklínadlo mu roztrhlo paži, krev z něj crčela jako z proražené vodovodní trubky. Hermiona zuřila.

Prohráváme…, problesklo jí hlavou, zatímco se jí v žilách vařil vztek. Lucius odhodil jednoho agenta o kus dál a bouchl ho holí. Ale i on vypadal, že už mele z posledního.

A pak Hermiona pocítila otřes půdy pod nohama.

Otočila se směrem k Theovi. Ruku měl nataženou k zemi.

Co to zase –?!

Zaječela, když se trávník pod ní rozerval a vytvořil puklinu širokou skoro metr. Zřítila se dovnitř, ale rychle se zachytila za kořeny a kusy hlíny, takže jí hlava zůstala nad povrchem.

Zrovna se pokoušela vyškrábat ven, když ji něčí kouzlo zvedlo ze vzduchu a opatrně položilo na trávník opodál.

Draco.

Podíval se na ni zvláštním pohledem – a pak se znovu obrátil k boji. Ron se mezitím zhroutil na zem, jeho zranění hrozivě krvácelo. Blaise se sotva zvedl – jen aby ho další agent okamžitě zpacifikoval.

Už dost, pomyslela si Hermiona. Ne. Už dost! Ne na ně. Ne na ty, co mě nikdy neopustili.

Vyskočila na nohy a vykřikla zaklínadlo, které znala až příliš dobře. Tentokrát však s úplně jiným výsledkem.

„Protego!“

Okamžitě se kolem ní rozprostřel průsvitný štít o poloměru téměř pěti metrů, který obklopil čtyři chlapce a Luciuse a zablokoval veškeré pokusy jejich nepřátel zasáhnout je kouzly. Uviděla, jak Ron po její pravici otevřel ústa dokořán a zíral na ni, jako by právě spadla z nebe. Jen o kousek dál měl Lucius naprosto stejný výraz. Hermiona cítila, jak se jí na rtech usadil dravý úsměv.

Kdopak říkal, že mudlorození neumějí čarovat?

Všude kolem nastalo ticho. Nepřátelé pochopili, že se k nim už nedostanou. A pak…

Theodor udělal pár kroků vpřed. Vypadal jako socha, tvář zkroucená směsí obdivu a šílenství. Přímo proti němu se pohnula i Hermiona. Stáli tváří v tvář, mezi nimi pouze hranice magického štítu, tenčí než vlas.

„Jsem rád, že jsi ten krátký čas, co jsi měla mou knihu, dokázala využít naplno…“ zavrčel Theodor a dál se blížil až k okraji Hermionina magického štítu. „Příště mi připomeň, ať nikdy nedávám všechna vajíčka do jednoho košíku. Měl jsem ten zatracený grimoár zamknout v trezoru u Gringottových a tebe si nechat. Nebo naopak… kdo ví.“

„To si budu pamatovat,“ opáčila Hermiona s hlavou nakloněnou na stranu.

„Buď hodná, nenuť mě ten tvůj ubohý štít rozbít silou…“ zapředl Theodor a lehce přejel prsty po neviditelné stěně. „Nechoďme kolem horké kaše. Musíme jít.“

„Díky, ale radši si vezmu jinou leteckou společnost,“ pronesla Hermiona lehkým hlasem. „Služby u Theodor Nott Airlines mi teda fakt nevyhovovaly.“

V Theových černých očích se zaleskla zvláštní jiskra vzrušení. Merline, miloval, když mu odporovala. Přivádělo ho to k šílenství, ale nemohl si pomoct – miloval to. Se škodolibým úsměvem se přitiskl ke štítu. Bez něj by jim nosy málem splynuly.

„Je mi líto, slečno Grangerová, ale letenky jsou nevratné.“

Chvíli se měřili pohledem, dokud se neozvalo hlasité prásk. Další agent Ministerstva se právě přemístil a cosi pošeptal jednomu z kolegů. Skupinka za Hermioniným štítem sledovala, jak přistoupil až k Theodorovi a přerušil tak ten jejich jedovatý oční duel.

„Pane, musíte odejít.“ Agentův hlas byl suchý, pohled na Hermionu znechucený.

Hermiona s tím pokynem nemohla než souhlasit. Energie, kterou čerpala z Thea, slábla. A i on sám vypadal, že jede na poslední výpary – víčko na oku mu cukalo, tváře bledly. Vydrží takhle oba ještě pár minut. Možná. A kdo ví, co by Theo ještě zkusil, až štít padne…

„Hermiono, pojď se mnou…“ zašeptal Theo. Jeho hlas byl hladivý, svůdný. Násilí nevyšlo. Tak zkusil jinou taktiku.

„Ne.“ Při tom slově jí přeběhl mráz po zádech.

„Pane, vaše speciální objednávka je skoro připravena k doručení,“ procedil agent polohlasně.

Hermiona viděla, jak Theo pohlédl na muže zmateně – a zamračila se. Speciální objednávka?

Theo se opět podíval na ni a pousmál se. „Překvapení pro tebe…,“ broukl a pokusil se jí pohladit po tváři, jako to vždycky dělal, když ji chtěl zastrašit. Ale štít ho zastavil. Zašklebil se. „Nezjistíš, co to je, pokud nepůjdeš se mnou.“

„To přežiju,“ pokrčila rameny Hermiona.

Theo semkl rty. Chtěl odpovědět, ale Hermiona ucítila něco na ruce. Něčí prsty – zablácené, rozedřené, krvavé – se propletly s těmi jejími. Opatrně. Pak pevněji.

Hermiona sklonila zrak a Theo ztuhl. Oči mu potemněly. Draco. Stiskl její ruku.

„Ustup, Grangerová. Tenhle kretén tě jen zkouší omámit,“ zašeptal jí Draco do ucha. Jeho hlas zněl podivně, nejistě. Hermiona se na něj zadívala – pořád jako by nemohl uvěřit, že tu skutečně je. Že její prsty drží jeho.

Hermiona ho poslechla a ustoupila pár kroků. Když se znovu otočila k Theovi, viděla v jeho tváři čistou zuřivost. Vrhl se proti štítu, až ten zapraskal, a jejím tělem projela vlna energie – další takový nápor a její ochrana se zhroutí.

„Vrátím se pro tebe, Hermiono,“ zasyčel. „Zítra. Za týden. Za rok. Za deset. Nedám ti pokoj. Nikdy. Slyšíš mě?!“

„Risknu to,“ vydechla tiše.

„Jak chceš.“

S hlasitým PRÁSK se přemístil. A všichni agenti ministerstva, kteří ještě stáli na nohou, ho následovali.

Naštěstí. O několik vteřin později se Hermionin štít zhroutil a ona se sesula na zem.

„Hermiono!“ zaječel Ron a okamžitě byl u ní. Harry hned za ním. Blaise se přiřítil taky. Jen Lucius zůstal stát, protočil oči a povzdechl si nad tím sentimentálním divadlem. Skryl hůlku, zaklapl hůl a zavrtěl hlavou.

Totální fiasko, pomyslel si. Nepodařilo se jim zbít toho malého spratka Notta, mudlovská šmejdka byla opět mezi nimi, a stále neměli nejmenší tušení, kde je jeho rodová hůlka. Naprostá ztráta času. S trochou štěstí snad ještě stihne vyplnit žádost o pojistné plnění…

Mezitím stále klečící Hermiona nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Objímala Harryho, Rona, Blaise, mezi vzlyky odpovídala na jejich přívaly otázek nervózním smíchem a slzami úlevy. Harry ji nepouštěl, jako by se bál, že znovu zmizí. Ron brebentil jako kolovrátek – a byl rozhodnutý jí převyprávět každou minutu jejich života za poslední čtyři měsíce. Blaise se jen usmíval, jakoby svět byl konečně zase na svém místě.

Draco mlčel. Seděl těsně za Hermionou, pevně ji objímal kolem pasu, tvář měl strnulou, pohled temný.

Po chvíli Blaise odtáhl Rona stranou (který ani nepostřehl, že byl odvlečen) a Harry je následoval. Draco a Hermiona tak zůstali sami.

Hermiona zavřela oči a jen si užívala ten tichý, pevný stisk jeho paží kolem sebe. Slova nebyla potřeba. A možná, že ani neexistovala.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá…“ vydechl konečně Draco sotva slyšitelným hlasem. Kdyby neměl ústa přitisknutá k jejímu pravému uchu, Hermiona by to možná ani nezachytila. Ale slyšela ho. A ta věta – vyslovená s takovou hloubkou zoufalství, že by se dala téměř nahmatat – ji roztřásla až do morku kostí.

„Já vím,“ zasténala a zamračila se. Draco ji sevřel ještě pevněji, prsty se zaryly do její paže. Trochu to bolelo, ale Hermiona byla příliš šťastná, než aby si stěžovala.

„Myslela jsem, že jsi na mě zapomněl,“ dodala a otočila k němu hlavu.

„Nikdy.“

Hermiona se na něj skrze slzy usmála. „Děkuju,“ zašeptala a opřela si čelo o jeho tvář. Draco se sklonil a už se chystal konečně políbit ty rty, po kterých toužil celé týdny…

…když vtom si Lucius Malfoy výrazně odfrkl.

Draco ztuhl. V očích se mu zableskla vzteklá jiskra. Hermiona se musela kousnout do rtu, aby se nerozesmála, a naznačila mu, aby jí pomohl vstát. Na polibky bude čas později. Teď měla jiný cíl: získat si přízeň Luciuse Malfoye. Nebo se o to aspoň pokusit.

Hermiona sáhla do zadní kapsy džínů a vytáhla kupní smlouvu, kterou ukradla Theodorovi. Popošla pár kroků a podala papír Luciusovi. Ten s nedůvěrou pohlédl na ni a pak na dokument.

„Co to je?“ zeptal se ostře. Za Hermioninými zády Draco zatnul čelist. Očividně už se nechystal tolerovat, že jeho otec mluví s Hermionou jako s póvlem. Ta doba byla nenávratně pryč.

Hermiona si ale Luciusův tón vůbec nepřipouštěla. Svoboda jí vlila do žil kuráž – v tu chvíli by objala i samotného Voldemorta, jak se cítila lehce.

„Theodor prodal vaši hůlku,“ oznámila s úšklebkem. „Adresa kupce je na tom papíře.“

Lucius vytřeštil oči a vytrhl jí dokument z ruky. Díky Merlinovi, aspoň tahle mise nebyla úplně zbytečná, pomyslel si, když si prohlížel adresu nového majitele hůlky Eleanor Malfoyové. Vytáhl hůlku z vycházkové hole a mávl nad listem. Nad papírem se objevila mapa města s červeně svítícím bodem označujícím cíl.

Lucius vzhlédl k Hermioně, která se na něj drze usmívala. Kdyby ho přímo neděsila představa dotknout se mudlovské šmejdky jinak než fackou, nejspíš by ji políbil. Ale jako správný Malfoy se spokojil s ledově odměřeným: „Výtečně, Grangerová. Dnes jste byla aspoň k něčemu. Jdeme, je to kousek.“

A bez jediného poděkování vykročil tím směrem. Draco protočil oči, Hermiona se tiše uchechtla. Ron a Blaise ho následovali – Ron Blaiseovi nadšeně ukazoval rozervanou košili a zaschlou krev: „To ti přísahám, fakt z toho crčela krev, jak jsme se tam rvali! A pak Hermiona udělala ten její super-mega štít a puf – od té doby ani kapka! Šílené, kámo!“

Draco a Hermiona šli jako poslední. Ruku v ruce, v tichu, jen si užívali ten prostý fakt, že se zase můžou dotýkat a vidět.

Právě vycházeli z parku, když se k nim vrátil Harry, s temným výrazem ve tváři.

„Hermiono…“

Dívka se k němu otočila. Jeho zelené oči ji rozrušily – odrážel se v nich vnitřní boj. Draco jí zmáčkl ruku o něco pevněji, jako by věděl, co se chystá říct.

„Chtěl bych se ti omluvit,“ řekl Harry tiše, oči upřené do země. „Já… je mi to tak –“

„To je dobré,“ přerušila ho Hermiona a natáhla k němu ruku, tu, kterou zrovna nedržel Draco. Ale Harry neustoupil.

„Nech mě to doříct,“ zažádal zlomeně. Hermiona svraštila čelo.

„Já… musíš vědět…“ Odvrátil pohled. „Zklamal jsem tě, Hermiono.“

Hermionou projel ledový záchvěv.

„Kdyby nebylo Malfoye a Rona, kteří věřili do poslední chvíle… nikdy bych tě nehledal. Promiň. Nezlob se na mě.“

Dívka na něj hleděla vážně, ale nedokázala mu to mít za zlé. Po tom všem, čím si prošel, po všech ztrátách, které utrpěl… Harry byl chlapec, kterého Smrt milovala nejvíc. Byl zvyklý na to, že lidé mizí – a nikdy se nevracejí. Chápala ho.

Uvolnila ruku z Dracova sevření a vrhla se mu kolem krku.

„Nedokážu se na tebe zlobit, Harry,“ zašeptala mu do ramene.

Harry ji pevně sevřel v náručí – až jí málem praskla žebra – a Hermiona se bolestivě zašklebila. V tu chvíli se Ron přiřítil zezadu a objal ji také.

„Blaise chtěl, abych tě nechal v klidu s tímhle…“ zavrčel a zaburácel pohledem směrem k Dracovi, „…ale není přece možné, aby si můj nejlepší kámoš užíval tvoje objetí beze mě.“

Zabořil pihovatý nos do Hermioniných vlasů, zatímco Malfoy ho propaloval stříbrnýma očima a zastrčil si ruce do kapes jako dotčený puberťák.

„Chyběla jsi mi, Hermiono,“ zamumlal Ron a vytáhl ji z Harryho sevření.

O dvacet metrů dál si Lucius Malfoy už asi posté odfrkl, ale nikdo ho neposlouchal.