Preklady fanfiction Harryho Pottera

Zprávy doručeny

Harry s úlekem otevřel oči a okamžitě si uvědomil, že je přišpendlený k posteli dalším tělem. Zvedl ruku, promnul si oči a pak obrátil pozornost ke kouzelníkovi, který se k němu tiskl. Zamračil se na něj, opatrně zvedl ochablou ruku ze svých vlasů a snažil se přijít na to, kam ji umístit. S tichým mumláním ji odložil na polštář a vykroutil se zpod nohy, která mu ležela přes stehna. Když bledý čaroděj cosi tiše zamumlal a přitáhl si přikrývku až k nosu, Harry ztuhl, ale blonďákův dech se vzápětí zklidnil, protože se propadl hlouběji do spánku.

„Doufám, že tě bude strašně bolet hlava,“ zašeptal k už zase nehybné postavě, vstal z postele a protáhl se. Podrbal se na zátylku a zamířil k zavřeným dveřím, kde se zastavil. Ohlédl se přes rameno a jeho smaragdové oči spočinuly na rozcuchané blond čupřině, vykukující pod dekou. Zhluboka se nadechl, položil čelo na chladné dřevo dveří a dlaněmi se opřel stranách.

Kdesi v sídle tiše kvíknul pták. Když vzduch prořízlo několik drsných skřeků, Harry se zašklebil a ohlédl se na Draca, který se mírně pohnul. „Vyspi se z toho nejhoršího,“ doporučil mu tiše s úsměvem, otevřel dveře a vyklouzl z pokoje.

Potuloval se klikatými chodbami rozlehlého sídla a prsty přejížděl po prachu usazeném na starobylých vázách a starých stolech. Každá místnost, do které nahlédl, byla v příšerném stavu. Rozbitá okna. Záclony ležící na shnilé podlaze. Nábytek byl prožraný moly a flekatý, celé místo přímo volalo po pořádném úklidu. Ta myšlenka u něj vyvolala úsměv a vzpomínky; hlavou mu probleskly obrazy z letních prázdnin, které strávil tím, že pomáhal paní Weasleyové s úklidem Grimmauldova náměstí.

Zahnal ty myšlenky a opustil sídlo francouzským oknem v jedné z bočních místností. Nohy ho nesly směrem k útesům po stezce, která už dávno zarostla trávou a plevelem. Země nesla výmluvné stopy po čarodracích – hluboké škrábance od drápů a náznaky nedávno zmrzlé nebo spálené trávy. Ale okolní tráva vypadala podivně zdravě. Jako by o ni pečovala milující ruka.

Harry se zachvěl, objal se rukama kolem pasu a zahleděl se na temnou, vířící vodu. Pomalu se nadechl a vychutnával si nádech soli, který s sebou přinášel chladný vánek. Upřel pohled na bledou oblohu, přičemž zvedl ruku, aby si chránil oči před ostrými paprsky ranního slunce. Nad ním plul bez námahy vzduchem jeden z čarodraků a jeho stín klouzal po hladině oceánu. Jedním mávnutím dlouhých křídel se drak s roztaženými drápy vrhl k vodě. Vystříkla do vzduchu, jak do ní narazil a zmizel kdesi v hlubinách.

Harry zmateně přimhouřil oči, opatrně se přiblížil k okraji útesu a nechápavě nahlížel dolů skrz vlnící se trávu. Čelo útesu tvořila strmá skalní stěna, členitá a posetá vyčnívajícími balvany a ostrými kamennými hroty. Zhluboka se nadechl, pomalu se posunul blíž a upřeně sledoval vlny, které se rozbíjely o úpatí skály. Po drakovi nebylo ani stopy.

„Kam jsi zmizel?“ zašeptal, ustoupil o krok zpět a opatrně se posadil. Přitáhl si kolena k hrudi, opřel si o ně bradu a zahleděl se do země. Rukou pročesával spletená stébla trávy a nechal je proklouzávat mezi svými opálenými prsty.

Když se špička jeho prstu otřela o ostrou hranu kamene skrytého ve stéblech, zamračil se, tiše zaklel a chystal se prst olíznout. Ztuhl uprostřed pohybu a šokovaně vykulil oči. Rychlým pohybem odhrnul šelestící stébla a s otevřenou pusou zíral na kus kovu trčící z hlíny. Poté nalezený hrot šípu jemně vytáhl ven.

„Šíp,“ zamumlal, svraštil obočí a pohrával si s nálezem v dlani. Pak ho sevřel v pěsti a opatrně přejel palcem po jeho špičce. „Co se mi tím snažíš říct?“

Raveanu zabil šíp, ale to neznamenalo, že tohle je právě ona špička, která jí proklála hruď. Šance byla mizivá, možností nekonečně mnoho. Najednou se ozval tichý šepot, který rozvířil trávu a přiměl ho sebou trhnout. „Kdo je tam?“ zvolal a otočil se, připravený vyskočit na nohy. Stromy na okraji lesa skřípaly a jejich větve se ohýbaly, jak s nimi zuřivě lomcoval silný vítr. Listy, které se utrhly ze svých úchytů, vířily kolem Harryho, provokativně mu mávaly, a pak se snesly přes okraj útesu. Vytáhl hůlku a udělal krok směrem k domu, ale ztuhl, když vítr jako by na protest zesílil a bičoval ho trávou přes nohy.

Ztuhle se posunul o další krok a sykl, protože se hrotem šípu škrábl do měkkého masa mezi palcem a ukazováčkem. V šoku ten kus kovu upustil, ale zaklel a ihned padl na kolena a zoufale prohledával zem. Byl to pohled na hrot šípu ležící na trsu vytrhané a rozdrcené trávy, co ho přimrazilo na místě. „Bylo to tady,“ zašeptal, když mu to došlo. Nejistě se vyštrachal na nohy. Právě tady s ním Raveana mluvila, radila mu… těsně předtím, než ho skopla z útesu. Ta tmavovlasá čarodějka vždycky každý sen ukončila tím, že ho odněkud strčila a často se při tom sladce usmívala.

Udělal několik krátkých kroků k okraji skály, pochybovačně nahlédl přes okraj a hledal něco podezřelého. Po chvíli zavrtěl hlavou a začal couvat, ale najednou se zarazil, protože koutkem oka cosi zachytil. Jemný lesk magie ve vzduchu. Netrpělivě čekal, až ten záblesk uvidí znovu, a dočkal se – vzduch se pohnul a objevilo se něco na způsob zlatavého obláčku. Natáhl ruku nad něj, zhluboka se nadechl a pak hrot šípu pustil; údivem otevřel pusu, když zůstal jen tak viset ve vzduchu.

„Merline!“ vykřikl, užasle couvl a upadl. Okamžitě se ale překulil na břicho, připlazil k okraji útesu a upřeně sledoval vznášející se hrot šípu i malý kousek skály, na kterém spočíval. Vstal, promnul si zátylek a pohlédl směrem k zchátralému sídlu. Zavřel oči, pomalu se nadechl, a pak zvedl levou nohu a držel ji chvíli nad prázdnotou. Vyslal modlitbu k nebesům a odhodlaně udělal krok vpřed.

***

Draco zasténal, zvedl levou ruku a přitiskl si dlaň na spánek. Pomalu pootevřel jedno oko, vděčný za to, že je otočený zády k oknu a k oslňujícímu světlu ranního slunce. Elegantně se protáhl a se zatajeným dechem čekal, až se některá z jeho končetin dotkne tepla Harryho těla. Když nahmatal jen studené prostěradlo, zamračil se. Rychle se posadil, ale vzápětí zasténal, přiložil si ruku k ústům a opět se zhroutil na matraci.

„Už nikdy nebudu pít,“ zachraptěl a přetáhl si přikrývku zpátky přes hlavu. Se zavřenýma očima čekal, až se mu uklidní žaludek. V tichu, které ho obklopovalo, se uvolnil a vyčkával, až nepříjemný pocit odezní. Když nevolnost zmizela, aniž by se pozvracel, vyvolalo to u něj hrdý úsměv.

Ticho náhle přerušilo ostré klepání, což přimělo Draca přimhouřit oči a vyhledat svou hůlku. „Jdi pryč,“ houkl. Prohrábl si blond vlasy a zasyčel, protože zvuk zesílil v hlasité bušení. Prsty sevřel dřevo hůlky; přitáhl si magický nástroj blíž k hrudi a modlil se, aby hluk přestal. O dvě minuty později si začal představovat, jak vyskočí zpod přikrývky a zasáhne kouzlem cokoli, co ten randál způsobuje, přičemž si zachová chladnou a klidnou tvář.

Vykoukl tedy přes okraj deky a namířil hůlku na bílou sovu, která elegantně seděla na okenním parapetu. Zaujatě pozvedl bledé obočí, hůlku sklonil a naklonil hlavu na stranu. Harry měl sněžnou sovu. Vždycky když ten velký pták doručoval poštu černovlasému kouzelníkovi, upoutal Dracovu pozornost; jeho bílé peří doslova vyzařovalo krásu.

Draco si přejel rukou po čele a zvažoval, jaká je šance, že pták odletí sám, ale usoudil, že je mizivá. „Doufám, že máš důležitou zprávu,“ zamumlal a vyklouzl zpod silné deky. Bosýma nohama se belhal k oknu a zakrýval si oči před ostrými slunečními paprsky. Sova ho pozdravila houkáním, zamávala silnými křídly a netrpělivě dál klovala do skla.

„Copak nevidíš, že už jdu?“ zavrčel Draco a snažil se zahnat myšlenky na to, jak tu bílou sovu oškubat. Když došel k oknu, opřel se o parapet, zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Čekal, až se mu přestane točit hlava. Jeho prsty zápasily s kličkou okna; a malá západka ho rozčilovala, jak se snažil okno otevřít, aniž by opustil úkryt za nezataženými závěsy. Zámek pod tlakem jeho prstů konečně cvakl a okno se s vrzáním rozletělo dokořán.

Sova vletěla v oblaku peří do pokoje. „Ty hloupá, přeceňovaná slepice,“ zasyčel a okno za ní prudce zabouchl. Přejel si konečky prstů po čele a zamračil se na ptáka, který se usadil na čele postele, načechrával si peří a rozhořčeně houkal.

Draco se pomalu přiblížil, oči soustředěné na bílou sovu. Zvedl ruku na znamení pozvání a netrpělivě čekal, ale pták se jen neklidně vrtěl na svém bidýlku. „Harry tu teď není, to bys měla vědět,“ vyštěkl Draco a pro zdůraznění zamával nataženou paží. Po tváři mu přeběhl úsměv, i když sova dál klapala zobákem, načechrávala si křídla a upřeně na něj hleděla svýma velkými jantarovýma očima.

Zrovna se chystal to vzdát, když roztáhla křídla, vzlétla a bez námahy přeplachtila k improvizovanému bidýlku, které jí poskytovala jeho paže. Obrátil oči v sloup a jal se odvazovat vzkaz omotaný kolem její nohy. Prsty mu při tom neohrabaně zápasily s uzlem. Jakmile mu kousek složeného pergamenu spadl do dlaně, bílá sova vyskočila do vzduchu a odletěla k zavřenému oknu.

Se potměšilým úsměvem začal otvírat dopis a ignoroval pokusy sovy dostat se skrz sklo ven. Prsty se mu třásly, když vyhlazoval záhyby papíru, a očima přelétal po písmu načmáraném na krémovém pergamenu.

Ahoj Harry a Draco!

Doufáme, že jste oba v pořádku a staráte se jeden o druhého. Tím množným číslem myslíme mě a Blaise. Překvapivé, že? Ta představa, že zmijozel spolupracuje s nebelvírem. Ron a Pansy se také snaží pomáhat, když tedy zrovna nezkouší jeden druhého urazit.

Brumbál zakázal doručovat zprávy do školy i ze školy soví poštou. Domníváme se, že jde pouze o taktický manévr, který má zabránit veřejnosti, aby se dozvěděla o Tvém zmizení, Harry. Je to neuvěřitelně autoritářské, ale nutné, aby kouzelnický svět nezpanikařil. Nejsme si jisti, zda byli pan Malfoy nebo Remus informováni o aktuálním stavu věcí.

Proto jsme se rozhodli, že by bylo nejlepší, kdybychom na nalezení řešení tohoto problému všichni spolupracovali. Blaise a já navrhujeme, abyste vy dva urovnali své spory a pokusili se zjistit, kde přesně se nacházíte. Čarodraci se s největší pravděpodobností vrátili do svého původní hnízdiště, ale v knihovně je jen málo knih týkajících se místa pobytu posledních čarodraků.

Okamžitě nám napište, pokud narazíte na nějaké užitečné stopy. Jakmile zjistíme, kde se nacházíte, můžeme začít vymýšlet, jak vás dostat zpět do Bradavic.

Hermiona, Ron, Blaise a Pansy

Dracovu pozornost přes sklo upoutal pohyb v dálce a on s pozvednutím obočí sledoval, jak tam Harry poskakuje sem a tam. Pomalu přešel blíž k oknu, zastavil se vedle té šílené sovy a pozoroval nebelvírovy aktivity. Opřel se o parapet a prsty přejel po měkkém peří na soví hrudi. Pergamen, který držel v prstech, zašustil, když sevřel ruku a zmačkal ho do malé kuličky.

Asi by měl sejít dolů a ukázat Harrymu ten vzkaz, ale nemyslel si, že už je připravený vyrazit ven. Přitiskl čelo k okenní tabuli a zmateně pozoroval, jak Harry vstává a naklání se přes okraj útesu. Když černovlasý kouzelník zvedl nohu a nechal ji viset ve vzduchu, Dracovi spadla mu brada.

„Co to děláš?“ zařval a udeřil pěstí do skla, protože v další chvíli uviděl, jak nebelvír skočil z útesu. S pusou dokořán zíral na vlnící se trávu rostoucí podél římsy, která nejevila sebemenší známky života. „Co jsi to udělal?“ ječel, bušil do okenního skla a hledal nějakou stopu po Harrym. Poté dopis upustil a vyběhl z místnosti ven.

***

S duněním dopadl na zem; přistál na římse skryté před zraky ostatních kouzlem. S lapáním po dechu se opřel o ruce, klekl si a nahlédl do temné jeskyně před sebou. Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval, zvedl se do sedu na paty, a když se podíval dolů na vlnící se vodu pod sebou, polkl. Začal se sunout k jeskyni po čtyřech. Zastavil se těsně u vchodu a zašeptal: „Lumos.“

„Ty čarodějnice,“ zamumlal Harry nevěřícně, v hlase mu zaznívala směs pobavení a úžasu. Raveana byla skutečně chytrá čarodějka – nasměrovala ho sem, aniž by vlastně cokoliv řekla. Otřel si odřené ruce o přední část košile, vstal a šouravým krokem se vydal hlouběji do jeskyně, kde mu jako jediné světlo sloužila jeho hůlky.

V jejím slabém světle se zaleskl kovový pás, táhnoucí se podél jedné stěny nízko nad zemí. Zvedl hůlku výš a na špičkách se prodíral temnotou. Byl z toho všeho zmatený, kousal se do spodního rtu a natáhl ruku k onomu lesku, přičemž lehce nadskočil, když se jeho prsty dotkly něčeho pevného. Se zapraskáním se na stěně rozhořela svíčka a její plamen se natahoval k nízkému stropu. Bez varování se rozblikaly další svíčky a během několika vteřin jeskyni rozjasnily. Cítil se hloupě, že drží rozsvícenou hůlku nad hlavou, a tak sykl ‚Nox‘ a upřeně se zadíval na podlouhlou schránku, kterou uviděl před sebou.

Přistoupil blíž a špičkami prstů přejel po tlusté vrstvě prachu, přičemž sebou trhl, protože nehty zaškrábaly po skle. Okrajem rukávu opatrně setřel prach nahromaděný za desítky let a odhalil, co se uvnitř schránky skrývá.

Pod sklem ležela na přikrývce ze smaragdového sametu žena, kolem hlavy se jí ladně vlnila hříva tmavých kudrn. Měla na sobě plesové šaty tmavě zelené barvy, jejichž dlouhá volánová sukně byla umně naaranžována kolem jejího těla. Díky kouzlu, jímž byla skleněná rakev ochráněna, zůstalo tělo bledé čarodějky dokonale zachováno a žena vypadala, jako by jen s rukama složenýma na hrudi spala. Na prsteníčku její levé ruky se leskl jediný zlatý prsten, který ve svitu svíček slabě zářil. Do jeho kovu byl vyrytý protahující se drak.

„Raveana,“ zašeptal Harry a napůl očekával, že se čarodějka posadí a usměje se na něj. Její jméno se rozléhalo jeskyní a neslo se k tunelu, který se táhl za rakví. Přejel rukou po skle a pomalu ustoupil. Sklonil hlavu a obrátil se směrem k tunelu, hůlku pevně sevřenou v zaťaté pěsti.

Hladce vytesaný průchod jako by se táhl do nekonečna, osvětlený jen tu a tam nějakou svíčkou. Byla to děsivá cesta do hlubin země, kde se každý došlap jeho bot hlasitě rozléhal. V rozšířeném prostoru na konci tunelu stála na mramorovém podstavci velká mísa z lesklého ebenu. Byla mělká a po okraji ji zdobily stříbrné rytiny.

Uvnitř mísy se vznášely stříbrné pramínky, z nichž se občas vynořovaly rozmazané obrazy, než se kouzlo zatlačilo hlouběji do mísy.

„Myslánka.“ Slovo se odrazilo od stěn jeskyně a Harry se při pohledu do mísy zachvěl. Přemítal o tom, co našel, a zvažoval, zda se má odvážit ponořit do starodávných vzpomínek, které byly v myslánce ukryty. Po chvilce s povzdechem zastrčil hůlku do kapsy a položil ruce po obou stranách černé mísy. Zhluboka se nadechl, sklonil tvář ke stříbrným pramínkům a zavřel oči.

***

Jinotaj, strana 4

STUDENODECHÝ ČARODRAK ODLETĚL S MAGGIE