Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 46. Nevidět zlo – 2/3

Theodor ušel sotva polovinu cesty do práce, když ho zastavili dva muži z Ministerstva a zatáhli do opuštěné uličky.

„Co je zase?!“ vyštěkl Theodor podrážděně. Po Hermionině výstupu ho teď ještě otravovali tihle dva šašci. A to se dnes ráno probudil v tak dobré náladě…

„Něco se děje u Malfoyů a u Pottera,“ zašeptal jeden z mužů. „Podle našeho informátora odvezli včera večer malou Weasleyovou do bezpečí. Myslíme si, že brzy vyrazí po stopě toho pojišťováka a dorazí sem.“

„Jak brzy?“ zamračil se Theodor.

„Hodně brzy,“ odpověděl druhý.

Theodor semkl rty a zaklonil hlavu, aby si úlevně povzdechl.

„Soudce Ogden si myslí, že byste měl okamžitě odjet do Ameriky,“ pokračoval agent bez okolků. „Jsme tady, abychom vám pomohli opustit místo v naprostém bezpečí. Máme lidi rozmístěné po celém okolí – kdyby se něco semlelo, hned se to dozvíme.“

„Musím pro Hermionu,“ přerušil ho Theodor a obrátil se na patě.

Oba agenti si vyměnili významný pohled a následovali ho. Ogdenovy rozkazy byly jasné: evakuovat kluka, ne holku. Ta holka mu motala hlavu. Byla hrozbou pro celý jejich plán.

Soudce už jednou ustoupil: poskytnul grimoár, který měl Theodorovi pomoct převzít moc po Voldemortovi, a pomohl zamaskovat zmizení Hermiony Grangerové. Na oplátku měl Nott vést výzkumnou laboratoř a prodávat jejich objevy po celém světě, tu a tam zmínit Ogdenovo jméno a pomoci mu tak stoupat po žebříčku moci.

To byl obchod.

Ale teď… se projekt ocitl v ohrožení.

A dívka se stala přítěží.

Musela zmizet.

Oba agenti tedy doprovázeli Theodora zpět domů. Byli předem varováni: ten kluk je posedlý. Bude ji chránit za každou cenu, i kdyby měl všechny stáhnout ke dnu. Musí jednat rychle a opatrně.

Vstoupili první do domovní brány, Theodor šel za nimi. Prošli dlážděným nádvořím, obešli budovu a zamířili k mramorovému schodišti. Vnitřní dvůr byl prázdný. Muži vystoupali po schodech, jejich kroky se rozléhaly chodbou.

Hermiona mezitím ve stínu pod prvním schodištěm zadržela dech.

Poháněná náhlým impulsem tam utekla v okamžiku, kdy uviděla Theodora vcházet za těmi dvěma muži v zelených pláštích. Ale teď musela jednat rychle.

Za několik vteřin uvidí Theodor zdemolovaný byt… a pak přijde bouře.

Potichu vyklouzla z úkrytu a přeběhla dvůr zpět ke vchodu. Otevřela domovní bránu a chystala se vyběhnout do ulice, když se budovou rozlehl zuřivý řev, následovaný nepopsatelným rámusem.

Na nic nečekala.

Rozběhla se, co jí nohy stačily.

*****

Theodor zíral očima doširoka rozevřenýma na spoušť, v jakou se jeho byt proměnil. Rozervané tapety, rozbitý nábytek, poškrábané parkety… Za jeho zády zvedli oba ministerští agenti obočí. Pokud ta holka zdrhla, bude to nakonec jednodušší, než čekali.

Theodor proběhl bytem a vrazil do Hermionina pokoje. Nic.

Pak do svého. Jen nepořádek. Otočená matrace mu prozradila to nejhorší – zmizel i grimoár. Jak je to možné?

Ztratit dvě nejdůležitější věci za jedinou půlhodinu…

Tohle byla noční můra.

„Pane, musíte s námi. Není čas,“ řekl jeden z agentů a chytil ho za paži. „Vezměte si to nejdůležitější a –“

„Ne,“ zasyčel Theodor s pohledem upřeným na rozházenou postel.

„Pane, to jsou přímé rozkazy od –“

„DRŽ HUBU!!!“ zařval Theodor a vymrštil obě ruce vpřed.

Oba ministerští zaměstnanci se okamžitě vznesli do vzduchu a narazili do nejbližší zdi. Sesunuli se na zem – bezvládní, bezvědomí, jako hadrové panenky.

Theodor se pokusil zpomalit svůj zběsilý dech, ale zuřivost mu vřela v žilách jako jed. Chce si hrát na chytrou?

Dobře.

On si taky zahraje. 

Se zaťatými pěstmi a zavřenýma očima se soustředil na Hermionu.

Vrátí se.

Do její hlavy.

Sama slíbila, že bude hodná. A porušila to.

Teď je řada na něm. 

*****

Hermiona běžela ulicí tak rychle, jak jí to její ochablé nohy po měsících nečinnosti dovolily. Když dorazila na roh, zahlédla na druhém konci třídy tři další muže v zelených pláštích. Tudy ne… pomyslela si a otočila hlavu na druhou stranu. V dálce se rýsovaly brány parku a Hermioně začalo divoce bušit srdce. Tam musela jít. V zeleni se schová lépe než uprostřed ulice. A mohla by si zkrátit cestu skrz celou čtvrť. To jediné teď potřebovala: dostat se co nejdál od Theodora a zmást jejich stopy.

Přikrčená za řadou zaparkovaných aut se snažila nenápadně přiblížit ke vstupu do parku. A tehdy to ucítila.

Ten známý, odporný tlak — jako by jí mozek najednou přerostl lebku. Prudký náraz jí podrazil nohy a Hermiona se rozplácla na zemi. Kniha dopadla o pár metrů dál na asfalt. Hermiona zaskučela a přitiskla si ruku na spánek. Bolest byla nesnesitelná. V duchu si pomyslela, že tohle asi Harry cítil, když ho Voldemort mučil přes jizvu.

Musela bojovat, vydržet. Udržet ho mimo svoji hlavu. Ale věděla, že dřív nebo později vyhraje. Lepší však později než dřív.

Natáhla se po grimoáru, ale dřív než se ho stačila dotknout, viděla, jak se nad ním sklonila rukavice z dračí kůže. Hermiona vzhlédla.

Tři muži v zelených pláštích. Stejní, které zahlédla o pár minut dříve. Ten, co knihu sebral, na ni okamžitě uvalil kouzlo a přemístil se.

Ne…

Bez knihy byla zcela bezbranná. Ale paradoxně… se cítila mnohem líp. Jako by jí někdo přestal vysávat energii.

Theodor však pokračoval. Bušil na bránu její mysli, nepolevoval ani na okamžik.

Zbývající dva muži na ni shlédli s výrazem pohrdání. Jeden z nich vytáhl hůlku.

Jsem ztracená… pomyslela si Hermiona.

Ale k jejímu údivu, druhý muž mu zastavil ruku.

„Co to děláš, Lincolne?!“ zavrčel ten první a mračil se na něj rozhněvaně. „Máme jasný rozkazy!“

„Krucinál, podívej se na ni. Je to jen holka…“ namítl Lincoln a kývl směrem k Hermioně, která ležela na asfaltu jako hadrová panenka.

Oba muži ji chvíli pozorovali. Pak Lincoln pokračoval: „Eddie má tu knihu. Řeknem, že jsme holku ztratili…“

Ten druhý po něm střelil pohledem, ale nakonec si povzdechl: „Fajn…“

Otočil se k Hermioně a ušklíbl se. „Tak dělej, vypadni. Máš dneska kliku.“

Hermiona na něj ohromeně hleděla.

„No co je?! Na co čekáš?!“ zasyčel Lincoln, nervózně se rozhlížející po okolí.

„Já… nemám se čím bránit,“ vypravila ze sebe Hermiona, zatímco uvnitř stále bojovala s Theodorem.

„A co jako? To má být náš problém?“ štěkl ten druhý a začal couvat.

„Na tvým místě bych vzal nohy na ramena a mazal co nejdál od tvýho milýho,“ dodal a kývl směrem k ulici, kde bydlel Theodor. „Doufám, že máš fyzičku. Budeš ji potřebovat.“

Ale Lincoln jí věnoval povzbudivý pohled. „Skutečný kouzelník se vždycky dokáže bránit. Teď běž!“

Hermiona se zvedla a po posledním pohledu na oba muže se rozběhla k parku. Proběhla bránou a zamířila do jedné z alejí lemovaných záhony. Když míjela obrovský keř růží, její poslední mentální bariéra se zhroutila. Síla nárazu ji opět povalila a trny růží jí roztrhly šaty i kůži. Zakřičela bolestí, vysoukala se z keře a klesla na kolena do hlíny.

Ty malá svině. Ráno sis ze mě dělala prdel, co?

Hermiona zasténala. Byl zpět.

Vrať se domů. Hned. O trestu si promluvíme později.

Hermiona se postavila.

Byla překvapená, že stále může ovládat své tělo – kráčet tam, kam chce. Ne tam, kam jí nařídil on.

VRAŤ SE! POSLOUCHEJ!

S dechem v krku, zraněná, pokračovala dál parkem. Cítila, jak Theodora zachvátila zuřivost, když zjistil, že nad ní ztratil kontrolu.

A Hermiona se usmála. Přestože kulhala, stále se vzdalovala. Od něj. Od jeho násilí. Když vtom…
Bolest přeskočila z její hlavy do očí.

Aha, už chápu… ty jsi v parku, co? Dej mi tak… třicet sekund… a jsem u tebe…

Hermiona ztuhla. Viděl skrz její oči? Jestli to dokáže, nikdy mu neuniknu…

Ale možná…

Hermiona přiložila ruku na oči a nechala si jen malou škvírku, aby aspoň viděla na cestu. Bez rozmýšlení změnila směr a vběhla mezi keře, větve, křoviny a úzké cestičky. Ignorovala vše: listy, které ji šlehaly do tváře, trny, které ji bodaly, kořeny, o které zakopávala.

Jestli si myslíš, že ti to usnadním, zlato… tak na to zapomeň, pomyslela si a potlačila smích.

A v dálce – zazněla série známých prasknutí.

Hermiona si prudce skousla ret.

Přemístil se. A možná nebyl sám.

Musela utéct. Teď.

*****