Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 46. Nevidět zlo – 1/3

Když se Lucius Malfoy vrátil poté, co doprovodil Ariu domů, zjistil, že napětí v sídle stouplo o několik stupňů. Sotva vkročil do vstupní haly, jeho vznešené aristokratické bubínky zasáhl koncert vzteklého řevu. Křičelo se v jídelně. Přesněji řečeno, ta malá Weasleyová ječela na celé kolo, zatímco její bratr a Potter se ji zoufale snažili překřičet vlastními hlasivkami. Z důvodů, které sám nedokázal pojmenovat, Lucius neměl ani sílu zakročit, ani chuť poslouchat ten kravál. Pomalu se tedy odebral do ložnice, lehl si a na pár hodin zavřel oči.

Skutečný důvod toho povyku pochopil až později odpoledne, když Narcisa a celá smečka teenagerů vyrazili na výlet do Lasturové vily, kde se nacházeli Bill, Fleur (která byla – k Ginnyině nelibosti – očividně těhotná) a Molly Weasleyová. Těsně předtím, než se jej Narcisa pokusila přemluvit, aby šel s nimi, mu pošeptala do ucha, že Potter a jeho nejlepší kamarád se jednomyslně rozhodli nechat Ginny pod dohledem její matky a staršího bratra Billa, zatímco oni sami následující den vyrazí do Francie. Díky informaci, kterou jim poskytl Augustus, se jim rýsovala jistá stopa – a i když se nezdála nebezpečná, Potter důsledně odmítal Ginny zapojit. Dívka samozřejmě zuřivě protestovala, ale marně. Využili tedy této návštěvy na útesech jako záminky k tomu, aby tam zrzku i s věcmi zanechali.

Ačkoliv dotyčné se ten nápad pranic nelíbil, Luciusovi připadal jako požehnání – první krok k zázračnému exodu, jehož vyvrcholením bude čisté a prosté vyhlazení všech dospívajících existencí, které nenesou krevní linii Malfoyů. Jinými slovy: klid.

Předstíral tedy, že je unavený.

Ne, Narciso, potřebuji si odpočinout. Ne, nechce se mi nikam chodit. Ale samozřejmě nezapomeň ode mne pozdravovat Weasleyovy – ne, to byl vtip, ať klidně chcípnou.

Narcisa se na něj přísně podívala a nakonec ho nechala být.

A Lucius Malfoy si poprvé od návratu z Azkabanu konečně mohl vychutnat ticho svého vlastního domu.

Pět minut.

Přesně tak dlouho mu trvalo, než pochopil, co mu od rána leží v hlavě jako olověný kámen. Ten děsivý pocit, že něco nedokončil. Že svou práci neodvedl pořádně. A než se nadál, vykročil znovu po příjezdové cestě, otočil se na místě a zmizel.

Lansdowne Road 

Jen pár hodin poté, co tu ulici opustil, se v ní znovu ocitl. Byla prázdná – ideální pro to, co měl v plánu. Napůl vytáhl hůlku z pouzdra a začal si nenápadně prohlížet okolí. Který dům to vlastně byl? Ten s růžovými muškáty? Nebo ten se světle modrou poštovní schránkou?

Pomalu se přiblížil k vchodům a začal číst jmenovky u zvonků. Wellington… Travis… Connor… Ach, Stone…

„Co tady děláte?“ ozval se ženský hlas po jeho pravici.

Lucius sebou trhl. Uvnitř zahrady, napůl schovaná za obrovským keřem hortenzií, stála Aria a dívala se na něj s výrazem, který kombinoval překvapení, podráždění a… potěšení?

„Ech… no, já…“ zablekotal zaskočený Lucius. „Chtěl jsem se ujistit, že je vše v pořádku.“

Aria sklopila oči k jeho ruce, ve které svíral hůlku.

„A k tomu potřebujete tohle?“ zeptala se a zamračila se. „Myslela jsem, že jsem to řekla jasně. Nechci, aby se ke mně ještě někdy někdo přiblížil s tímhle kusem klacku v ruce.“

Její hlas zněl ostřeji, než zamýšlela – ale po měsících strachu si už vybudovala automatickou reakci na samotný pohled na hůlku.

Lucius se chystal něco říct, když se z domu ozval znepokojený hlas:

„Ario, zlatíčko, kde jsi?“

Aria se otočila směrem k otevřeným oknům. „Pořád na zahradě, mami!“ Pak znovu pohlédla na Luciuse a ušklíbla se. „Ptá se každých pět minut, jakmile mě nevidí. Jako by se bála, že… zase zmizím nebo tak něco…“

„Právě o to mi šlo – zajistit, aby se to už nikdy nestalo,“ odpověděl Lucius vážně a lehce pozvedl hůlku. „Chtěl jsem na váš dům seslat pár ochranných kouzel. Abyste vy i vaše rodina byli chráněni před… čaroději se zlými úmysly.“

„Myslíte tím lidmi, jako jste vy?“ rýpla si Aria schválně, i když to nemyslela vážně. Lucius se ale neurazil.

„Přesně tak. Lidmi jako já,“ přikývl klidně. Aria se podívala stranou a na chvíli zmlkla.

„Ale… nebude to bolet, nebo tak?“ vyhrkla pak najednou. „Nechci, aby moji rodiče… No, nic jsem jim neřekla, takže…“

„Nevšimnou si vůbec ničeho,“ ujistil ji Lucius a zavrtěl lehce hlavou.

Aria přikývla a couvla o pár kroků. „Ok. Tak… já půjdu dovnitř.“ Otočila se, ale po pár metrech se zastavila a vrátila zpět.

„Řekněte mi, pane Malfoyi… proč jste mi vlastně pomohl? Přemýšlím nad tím celý den… Já přece zosobňuju všechno, co vy tak nesnášíte, ne?“

„Nenávidím a opovrhuji každým čtverečním centimetrem vašeho maloměstského mudlovského těla, jestli vás to uklidní, slečno Stoneová…“ opáčil Lucius s náznakem pobavení.

„To jsem si myslela,“ opáčila ironicky Aria s úšklebkem. „Tak proč mě pořád ještě chráníte?“

Lucius si ji chvíli mlčky prohlížel. „Nemám sebemenší zatracenou představu.“

Chvíli na sebe jen hleděli a pak Aria potlačila smích. „Aha. Tak teď je mi všechno jasné.“ Znovu vykročila ke vchodu, ale těsně předtím, než za sebou zavřela dveře, se k němu ještě obrátila.
„Hlavně se snažte při tom vašem čarování nezbourat barák,“ utrousila s úšklebkem a ukázala na jeho hůlku.

„Pokusím se ovládnout,“ ujistil ji Lucius s potutelným úsměvem. Aria se zasmála a zamávala mu na rozloučenou. A pak zmizela za dveřmi.

Pomalu vystoupala do patra, s úsměvem na rtech. Ten se ale vytratil hned, jak vstoupila do svého pokoje. Plakáty na stěnách, noční stolek přecpaný pestrobarevnou bižuterií, měkoučká postel, barevné závěsy, které se ve večerním vánku lehce pohupovaly…

Během zajetí si tolikrát představovala, jaké to bude, až se vrátí. Jak si lehne do svých voňavých peřin, bude si užívat sluneční paprsky na parapetu, číst si celé hodiny v záplavě plyšáků, rozvalená na posteli. Ale nikdy by ji nenapadlo, že jí to všechno bude připadat tak cizí.

Jako by byla v pokoji někoho jiného. Někoho, kým už není.

Dokonce i její rodiče, navzdory tomu, jaké štěstí projevili, když ji znovu objímali, jí připadali jako součást jiného života. A ten jejich zvyk pořád se na ni dívat, jako by byla ohrožený druh… tomu taky moc nepomáhal.

Všechno se změnilo.

Zatímco se Aria topila ve svých myšlenkách, zaslechla náhle ten zvuk.

To známé lupnutí, které zaznělo, když se ona a Lucius… (přenesli, přesunuli? nebo jak se tomu říká?) — když opustili sídlo Malfoyů.

Rozběhla se k oknu. Ulice byla opět prázdná. Ať už Lucius udělal cokoli, bylo hotovo. A on už byl pryč.

Najednou ji sevřel ostrý a hluboký pocit samoty.

„Zlato, jdeš na večeři?“ ozval se tichý hlas tak blízko, že sebou trhla.

Aria se otočila a spatřila svého otce. Díval se na ni tím svým ustaraným, dojatým výrazem, který ho od rána neopouštěl – jako by se pořád bál, že to všechno je jen sen, ze kterého se každou chvíli probudí.

„Jdu, tati,“ přikývla Aria.

Pan Stone se slabě usmál a sevřel rty. „Jsem tak rád, že jsi doma, holčičko moje…“ zašeptal se zarudlýma očima.

Arie se udělal knedlík v krku. „Jo… já taky,“ hlesla hlasem cizím i sobě.

Dívala se, jak odchází zpět dolů, a naposledy se otočila k oknu. Pohlédla na branku, kde před chvílí stál Lucius.

Ale tam už nikdo nebyl.

*****

Hermionina noc byla neklidná. Události předchozího dne (její hádka s grimoárem, výpadek paměti, vize s Theem) jí otřásly. Ale zároveň otevřely možnosti, které si dříve nedokázala ani představit. Grimoár měl Theodora dost. Z neznámého důvodu teď toužil patřit jí (nebo aby ona patřila jemu — záleželo na úhlu pohledu) a zdálo se, že je pro to ochoten udělat cokoliv. Samozřejmě, bylo to děsivé – ale Hermiona v tom okamžitě zahlédla slabinu. Kdyby se jí podařilo grimoáru (nebo spíš bytosti v něm) nabídnout spolupráci výměnou za malou pomoc s útěkem, měla by vyhráno. Důsledky? Na ty bude myslet později, až se dostane zpět ke svým přátelům, k Řádu… a k Dracovi.

Při té myšlence se jí bolestivě stáhlo srdce. Draco… zapomněl na ni? Pravděpodobně. A nemohla mu to mít za zlé, vždyť ji považoval za mrtvou. Možná už si dokonce našel jinou dívku. Nebylo radno si dělat zbytečné naděje. A jestli si opravdu někoho našel, jestli byl znovu šťastný, nepostaví se mu do cesty. Měl právo na štěstí jako každý jiný. Doufat, že ji nikdy nepřestal milovat – i když si myslel, že je mrtvá – to by bylo čisté sobectví.

Hermioně se za zavřenými víčky nahromadily slzy, ale ovládla se. Nesměla polevit. Nesměla se nechat stáhnout do deprese. Potřebovala veškerou sílu a vůli, aby svůj plán dotáhla do konce. Tentokrát se s grimoárem nehodlala hádat. Tentokrát měla v úmyslu jednat. Musela vyjednávat. Byla to její jediná šance, jak se dostat ven.

Následujícího rána ji probudil budík v sousedním – Theodorově – pokoji. Hermioně se okamžitě rozbušilo srdce. Snažila se tvářit co nejpřirozeněji a šla si připravit snídani – aby se ocitla tváří v tvář Theodoru Nottovi, který očividně zářil dobrou náladou.

„Dobré ráno!“ pozdravil ji vesele, když vstoupila do kuchyně. „Dobře ses vyspala?“

Hermiona protočila oči a bez odpovědi se posadila ke stolu. To ale jeho dobrou náladu nijak nenarušilo.

„Vím, že tě to asi vůbec nezajímá, ale dneska je významný den pro vědu!“ oznámil nadšeně a položil před ni talíř čerstvých lívanců.

„Prosím, řekni mi, že ses konečně rozhodl darovat své orgány lékařské vědě…“ zamumlala Hermiona, zatímco se Theodor rozesmál.

„Kdepak, na to jsem příliš vzácný exemplář!“ odvětil ironicky.

Hermiona protočila oči a začala si na lívance mazat nemalé množství čokoládové pomazánky.

„Dnes začínají klinické testy. Ve vícero zemích Evropy i světa. Stovky žen byly vybrány, aby nosily naše BGM!“

Hermiona na něj nechápavě zírala. „Vaše co prosím?“

Theo se uchechtl a posadil se naproti ní. „To je takový interní vtip v kanceláři. BGM = Bébé Génétiquement Modifié. Geneticky modifikované mimino.“

Hermiona si vždycky zakládala na tom, že se před Nottem nesměje. Jednak protože k tomu v posledních měsících nebyl důvod, ale hlavně nechtěla, aby z toho měl potěšení. Proto byla ráda, že zrovna pila pomerančový džus, když jí z hrdla vyklouzl smích. Začala se dusit, a tak její výbuch působil spíš jako rozhořčení.

„To jste teda pěkní vtipálci,“ odsekla suše, když se přestala dávit.

„Že jo?“ škádlil ji Theodor, zatímco si ukrajoval lívanec. „Každopádně… za deset let se první děti z našeho programu začnou hrnout do kouzelnických škol po celém světě. Každý rok jich bude víc a víc. Kouzelnická populace exploduje, naše dva světy budou muset splynout… a já se mezitím stanu nejbohatším malým zmetkem, jakého kdy tahle planeta poznala.“

„Tvoje volba slov nemohla být výstižnější,“ zavrčela Hermiona s pohledem upřeným na své lívance.

Theo najednou zvážněl. Opřel si bradu o sepjaté ruce a zadíval se na ni svýma temnýma očima.
„Kam bys chtěla, abychom se přestěhovali, ty a já?“ zeptal se tiše. „Seychely? Benátky? Bora Bora?“

Hermiona položila příbor a zadívala se na něj s drzým výrazem. „To záleží na okolnostech. Mám v té cele výhled na moře?“

Theodor protočil oči a zatvářil se, jako by říkal ‚nech už toho dětinského vzdoru‘, což Hermionu dopálilo do běla. „Kdy konečně přestaneš řešit tu jednu věc? Už je to za námi, Hermiono…“

Hermiona vykulila oči. „Za námi? Už je to pryč? Promiň, ale mně to tady připadá dost přítomné a reálné!“ vykřikla a ukázala na stěny kolem sebe. „A co to, co se stalo předtím, Theodore? Pamatuješ? Když jsi mě znásilnil ve vlhkém temném sklepě? To je taky pryč?“

„Doufám, že mi jednou odpustíš,“ odpověděl klidně, s kamennou tváří.

Hermioně spadla čelist až na hrudník. „Odpustit ti?“

Nemohla uvěřit, že se tenhle rozhovor opravdu děje. Copak ten člověk neměl vůbec žádnou empatii? Nebo si snad myslel, že se do něj zamiluje? Ať tak či tak, byla to čirá šílenost.

„Jak bych ti měla odpustit? Jak bych si měla říct: ‚ó, chudáček Theodor, udělal jednu hloupou chybu, ale přece mu to nebudeme vyčítat!‘ To přece nebyla žádná hloupá chyba, THEO! To byl zločin! A zločiny se trestají!“

Theo beze slova vstal, odnesl poloprázdný talíř k dřezu a vydal se přes kuchyni do chodby. Ale právě probudil lvici – a když lvice chytí kořist, nepustí ji, dokud s ní neskoncuje.

„Ty si vážně myslíš, že jen tak odejdeš beze slova?!“ křikla za ním Hermiona a zamířila rovněž na chodbu.

Theodor se beze slova sklonil ke svým botám a začal si je zuřivě zavazovat.

„Odpověz! Podívej se na mě! Chovej se pro jednou jako chlap! Podívej se mi do očí a řekni mi, že to, cos udělal, nebylo vážné!“

Theo se pomalu narovnal a postavil se před ni. Jeho černé oči se zaklesly do těch jejích jako ledové čepele. „Neměl jsem na výběr,“ řekl tiše.

„Ale samozřejmě že jsi měl na výběr,“ vydechla Hermiona. Blízkost mladého muže na ni měla pořád ten samý efekt. Nezáleželo na tom, jak moc se předtím rozčilovala – jakmile stál pár centimetrů od ní, tyčil se nad ní celou svou výškou, nedokázala vydat nic hlasitějšího než šepot.

„Mohl jsi to udělat jako normální člověk. Mohl jsi mě pozvat na Vánoční ples ve čtvrtém ročníku. Mohl jsi mi koupit máslový ležák U Tří košťat. Mohl jsi mě požádat, abych si sedla vedle tebe ve třídě… Existují miliony způsobů, jak ses ke mně mohl přiblížit.“

Nott se posměšně zasmál. „No tak, Hermiono. Nikdy bys mi nevěnovala ani pohled,“ vyprskl. „Nebyl jsem Nebelvír. Nebyl jsem hrdina. Nebyl jsem talentovaný chytač famfrpálu, ani výjimečný student. Neriskoval jsem svůj život každý rok, abych zachránil svět…“

Jemně, téměř něžně jí přejel hřbetem prstů po tváři. „…a taky jsem nebyl ztracené, zraněné jehňátko, které vychovali krvelační vlci a které propadlo alkoholu. Jak bych tě mohl zaujmout?“

Hermiona na něj jen zírala s očima dokořán a pootevřenými rty. Nedokázala najít odpověď. A co hůř – část její mysli připouštěla, že možná… možná měl v něčem pravdu. Ta myšlenka o ní samé něco vypovídala. Co vlastně hledala u ostatních? Byla opravdu tak povrchní, pokud šlo o výběr přátel a lidí, které si pouštěla k tělu?

Roztřesená ho sledovala, jak se naklání blíž, jeho ruka stále na její tváři, až se jejich čela dotkla. „Ale jestli tě trápí jen ta noc ve sklepě… Můžu ji vymazat. Stačí, když mě o to požádáš…“ zašeptal jemně.

Hermioně se zadrhl dech v hrdle. Vymazat? Zapomenout? Bylo to lákavé – až příliš. Ale nikdy by mu nesvěřila takovou moc. Kdo ví, co dalšího by jí z hlavy odstranil? Draca? Harryho? Rona? Ginny? Všechny? Ne – tohle riziko by nikdy nepodstoupila.

„Nikdy,“ odpověděla a probodla ho pohledem. Nebylo snadné ho nenávistně sledovat, když byli tak blízko, až začínala šilhat.

„Odmítám zapomenout. I když to byl možná nejhorší okamžik mého života, je to součást mě. Musím s tím žít.“

„Anebo možná… možná nechceš zapomenout, protože v hloubi duše si to chceš pamatovat…“ zašeptal Theo a jeho druhá ruka jí sklouzla kolem pasu, přitáhla si ji k tělu.

Jeho věta měla na Hermionu účinek jako facka. A ona mu ji také uštědřila. A ne ledajakou. Vrazila mu facku tak silnou, že mu hlava odskočila na stranu a na tváři se okamžitě objevila rudá stopa. Ucítila obrovské zadostiučinění.

Ale pohled, který na ni pak vrhl, jí způsobil mrazení v zádech. Tolik vzteku. V ten okamžik měla pocit, že si právě podepsala rozsudek smrti.

Kupodivu se ale nic nestalo. Theodor na ni jen chvíli zíral, a pak sevřel rty, popadl sako, aktovku, zrušil ochranná kouzla bytu a bez jediného slova za sebou práskl dveřmi.

Hermiona se okamžitě vrhla ke klice, v zoufalé naději, že by mohla vyběhnout za ním. Ale dveře už byly magicky zapečetěné. Frustrovaná popadla první věc, co jí přišla pod ruku – kulatý stolek – a mrštila jím celou silou proti dveřím. Nohy se oddělily od desky, která dopadla na podlahu s hlasitým zaduněním. Zcela zbytečný čin – ale do háje, jaký to byl pocit!

Ještě naplněná vztekem přešla rázně celý byt a zaujala své obvyklé pozorovací místo u kuchyňského okna. Čekala, až Theo přejde ulici a zmizí za rohem. Jakmile se tak stalo, zamířila do jeho pokoje.

O několik sekund později už svírala v rukách grimoár.

„Jsem připravená vyjednávat,“ zasyčela a zadívala se na knihu s takovou intenzitou, že by v ní nejradši vypálila díru.

Okamžitě jí v hlavě zazněl její vlastní hlas – ale patřil grimoáru – následovaný spokojeným, téměř škodolibým smíchem.

„Věděl jsem, že změníš názor…“ pronesl ten hlas, zatímco Hermiona protočila oči.

„To znamená, že mi dovolíš přečíst si kapitolu, kterou potřebuju? Tu o magii bez hůlky?“ zeptala se.

„Ale no tak, buďme realisti,“ vysmíval se grimoár. „Pokud mi dovolíš spolupracovat, nebudeš muset číst ani řádek. Nechám tě kouzlit, jak budeš chtít – i bez hůlky. Až na přemisťování, samozřejmě. Ne že by to nešlo, ale riziko rozštěpení je 30krát vyšší. A to bys přece nechtěla, že ne?“

Hermiona semkla rty. Ne, rozhodně nestála o to riskovat rozštěpení. Ale stejně tak nehodlala přejít z vlastnictví jednoho tyrana do moci druhého.

„Odmítám ti dovolit, abys mě ovládl, dokud nebudu v bezpečí,“ zalhala s naprostým klidem. „Pomoz mi dostat se odsud pryč a do bezpečí – a teprve pak o tom budu uvažovat.“

Grimoár zavrčel nespokojeností.

„No teda — nesnažíš se mě náhodou ošálit? Nechceš mě podfouknout, že ne, Hermiono?“ zavrčel.
Jako předchozí den, i tentokrát se jeho hlas začal měnit. Přestával znít jako ona – a přecházel do něčeho podstatně méně lidského. Hrubého, temného, zvířecího.

Hermioně se na rukou zježily chloupky.

Musela tu situaci rychle uklidnit. Jinak ztratí celý den – stejně jako včera.

„Ne!“ protestovala Hermiona a zavrtěla hlavou. „Jen… mám trochu problém někomu důvěřovat, od té doby co… no, to je jedno.“

„Theodor?“ zavrčela kniha, jako by to jediné jméno stačilo k pochopení všech jejích obav.

Hermiona přikývla. „Theodor,“ zopakovala temně. Nastalo ticho. Bylo cítit, že entita uvnitř grimoáru zvažuje možnosti. Pokud to bylo tak, jak se domnívala – že kniha opravdu chce změnit majitele — pak by udělala cokoliv, aby toho dosáhla. A to Hermionu stavělo do výhodné pozice. Prozatím. Jak z toho později vyklouzne, to už bude jiná kapitola.

„Platí,“ pronesl hlas. Hermiona se musela přemáhat, aby nevyskočila radostí.

„Skvělé,“ řekla jen. „Jak to proběhne?“

„Velmi jednoduše,“ odpověděla kniha s nadšením. „V Bradavicích vám určitě říkali, k čemu slouží hůlky, ne?“

Hermiona se zamyslela. „Ano. Jsou to nástroje, které kouzelníkům pomáhají soustředit magii. Jsou důležité hlavně pro začátečníky a pro přesné provádění kouzel. Ale hodně starších nebo opravdu zkušených kouzelníků je nakonec úplně opustí.“

„Ach, chodící encyklopedie! Miluju to!“ rozchechtala se kniha. „Přesně tak, má drahá. Ale buďme realisté – nemáme čas na roky tréninku. Potřebuješ malý tahák. Tedy mě.“

Hermiona ztuhla. „Co tím myslíš?“

„Budu tvoje hůlka,“ vysvětlila kniha. „Přitiskni mě k srdci a soustřeď se na výsledek, kterého chceš dosáhnout. Už jsi to udělala. Vzpomínáš, když jsi tady v pokoji uklidila ten binec?“

V paměti se jí vynořila ta chvíle — seděla na posteli, sevřela grimoár v náručí, slyšela Theodorův hlas z předsíně… a najednou bylo vše uklizené. Přisuzovala to tenkrát přítomnosti knihy.

„To jsem byla já…“ zašeptala šokovaně.

„Samozřejmě, že jsi to byla ty,“ zasmála se kniha. „No dobře – ty a já. Právě tehdy jsi mě začala zajímat.“

Hermiona natáhla ruku, uchopila svazek a přitiskla si ho k hrudi. Přes celé tělo jí projel chladivý mráz.

„Uděláme pár zkoušek, Hermiono… Mysli. A já se postarám o zbytek. Tak co, co bys chtěla zničit jako první?“ ušklíbla se kniha.

Hermiona se rozhlédla po pokoji a okamžitě věděla, co chce. Zničit. Rozbít tu iluzi normálního života, kterou Theo vytvořil v této zlaté kleci.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zasyčel hlas v její hlavě.

Napravo od ní explodovala lampička. Hermiona leknutím nadskočila. O vteřinu později se rozpadl porcelánový suvenýr na komodě a jeho úlomky se rozletěly po zemi. Druhý noční stolek se převrhl a zásuvka vyletěla napříč místností a rozházela stránky jakési knihy. Skleněné dveře šatníku popraskaly a komoda se s ohlušujícím vrzáním posunula o dva metry, než se převrhla. Všechny dokumenty se vysypaly na koberec a Hermiona je sledovala v naprostém úžasu.

„Pojďme z toho pokoje ven, Hermiono,“ zašeptal hlas. „Tohle se ti bude líbit.“

Hermiona vstala opatrně z postele, dbala na to, aby nešlápla na střepy. Už byla u dveří, když se zastavila.

„Počkej chvíli,“ zamumlala a vrátila se zpět. Klekla si mezi rozházené dokumenty, položila grimoár na koberec a začala listovat papíry. Vyhazovala nepotřebné listy s logem Gordon Laboratories, až konečně našla, co hledala.

Kupní smlouva na hůlku rodu Malfoyů.

Adresa kupce tam byla také. Stačilo jej jen navštívit, jakmile se odtud dostane.

Složila papír na čtvrtiny, zastrčila si ho do zadní kapsy džínů, popadla grimoár a přitiskla ho k hrudi.

Jakmile vyšla na chodbu, buď kniha, nebo ona (to nebylo jasné), začala samovolně ničit všechno v dosahu. Věci praskaly, nábytek se převracel, obrazy padaly ze zdí. Hermioně se začalo zdát zvláštní, že už nemusela ani pomyslet na destrukci – prostě se to dělo. Ale měla důležitější věci na práci.

V předsíni si obula sandály (dárek od Thea), zatímco grimoár začal na stěny psát červenými písmeny sprosté nadávky. Očividně se bavil.

„A jak se dostaneme ven? Netuším, jaká kouzla Theo použil k uzamčení bytu…“ poznamenala Hermiona a prohlížela si těžké dřevěné dveře.

„Já vím,“ zasyčel grimoár a Hermionou projel nový záchvěv magie. „Polož ruku na kliku a představ si, jak se dveře otevírají.“

„To je tak jednoduché?“ odvětila s trpkostí. „Takže jsem tu celé měsíce hnila úplně zbytečně?“

Kniha se rozesmála. „Beze mě jsi nemohla odejít,“ připomněla jí. „A ještě nedávno jsi mě vůbec nezajímala.“

Hermiona spolkla svoji pýchu. Ta kniha byla stejně šílená jako její původní majitel. Jediné, co si zasloužila, bylo spálit na hranici. Nebo týden s madame Pinceovou.

Přesto uposlechla. Položila ruku na kliku.

Okamžitě jí paží projela vlna surové energie. Zapotácela se. Oproti tomu, co právě cítila, bylo ničení nábytku jen dětská hra. Grimoár naplno rozpoutal svou sílu, aby zrušil Theodorem položené ochrany.

Je Theo opravdu tak silný? problesklo jí hlavou. Silnější než Voldemort?

Začalo se jí mlžit před očima. Energie ji opouštěla, jako by jí kniha vysávala magii. Což se nejspíš i dělo.

„Ještě kousek, holka!“ zasyčel grimoár netrpělivě. „U všech pekel, ty jsi ale slabá!“

Hermiona chtěla něco ostře odpovědět, ale jazyk odmítal poslušnost.

A pak… ucítila, jak se klika pohnula.

Pohlédla na svou paži. Magie ustoupila. Nic víc.

„No konečně,“ zamručel grimoár, ale jeho hlas jí připadal vzdálený. „Ještě chvíli a nebyla bys schopná se z toho dostat. A zapomeň, že bys během pár minut znovu kouzlila. Jsi vyždímaná.“

Hermiona zavřela oči a snažila se uklidnit. Zem se jí kývala pod nohama a musela se opřít o dveře, které – k její nesmírné spokojenosti – povolily.

„Tak na co čekáš, vypadni!“ rozkřikl se grimoár. „Anebo mě nech vstoupit hned teď. Obnovíš síly a –“

„Ne!“ vyhrkla Hermiona a prudce otevřela dveře dokořán. „Dohodli jsme se, že až budu v bezpečí,“ zasípala, když překročila práh.

Jsem venku, pro Merlina!

„Jak chceš,“ zaskřípal hlas neochotně. „Ale šlo by to mnohem rychleji, kdybys mě nechala to udělat.“

Hermiona ho ignorovala a odtáhla si knihu od hrudi, držela ji teď jen jednou rukou. Nechtěla žádné další výboje magie. Grimoár by si mohl usmyslet, že ji ‚zachrání‘ po svém – bez jejího svolení – a než by stihla říct hipogryf, byla by jím posedlá.

Se zatnutými prsty sevřela zábradlí a scházela po schodech dolů, krok za krokem, až došla do malého dvora vnitrobloku. Právě se chystala zabočit za roh budovy směrem k domovní bráně, která vedla ke svobodě — když se brána otevřela.

Dovnitř vstoupili dva muži v zelených pláštích…

…a s nimi Theodor.

Hermioně se zastavilo srdce.

Zalapala po dechu, instinktivně couvla a přitiskla se ke studené kamenné zdi.

Vracel se.

*****