Preklady fanfiction Harryho Pottera

Důvěřuj drakovi

PP: Aktuálně nemám moc času ani já, ani moje beta, ale nechtěla jsem vás nechat čekat ještě další týden, takže tohle je, jak říká Jimmi, 'preklad z rýchlika'. Za všechny chyby a překlepy se moc omlouvám.

„Zeptej se draka?“ nadhodil Harry a loktem odstrčil Draca stranou, aby si vytvořil trochu větší odstup od usmívající se samičky písečného. Když po jeho otázce následovalo jen ticho, zamračil se, otočil hlavu a podíval se znovu na zmijozela. Blonďák měl hlavu nakloněnou na stranu, kousal si spodní ret a jeho prsty pomalu otáčely stříbrnou flétnou, kterou držel. „Slyšíš se, co říkáš? Malfoyi, je to drak. Jaká je šance, že rozumí anglicky?“

„Jenže on rozumí,“ zašeptal Draco a pohlédl na Harryho doširoka rozevřenýma očima. Zvedl dokonale upravený prst a ukázal na písečného hada, čímž donutil Harryho vrátit pozornost zpět k zdánlivě netrpělivé dračici.

Esdra pomalu pohupovala ocasem sem a tam, roztáhla zlatá křídla tak daleko, jak jí to sál dovoloval, a letmo s nimi zamávala, načež je prudce složila. V tichu sídla zazněl ten zvuk velice hlasitě, což oba kouzelníky reflexivně přimělo nadskočit. Dračice, mírně uražená, že byla ignorována, se otočila a ladně se vydala chodbou pryč.

„Řekl jsem: ‚Není to nic, co by trocha magie nemohla napravit,‘“ připomněl tiše Draco a upřeně se zadíval na Harryho. Když nebelvír svraštil obočí a zavrtěl hlavou, blondýn si povzdechl, popadl roztrhaný červený rukáv jeho famfrpálového dresu a začal ho táhnout směrem, kterým se vydala Esdra. „Ta dračice mi rozuměla. Uklidila ten nepořádek dřív, než jsme to stihli my dva. To naznačuje určité porozumění angličtině.“

„Ne nutně,“ zamumlal Harry a pokusil se vytrhnout svůj rukáv z Dracových prstů. Když na něj blonďák vrhl rozzlobený pohled a zatáhl za látku ještě silněji, Harry obrátil oči v sloup. „Oba jsme křičeli a já jsem ukazoval na škodu, kterou jsi způsobil. Není třeba moc přemýšlet, aby jeden pochopil, že jsem chtěl uklidit nepořádek, který jsi ty nadělal.“

Draco opět zakoulel očima, zastavil se na křižovatce chodeb a zvažoval různé možnosti. Pak s povzdechem zatáhl za Potterův rukáv a nasměroval ho do jasně osvětlené chodby, která končila francouzskými dveřmi. Obě jejich křídla byla otevřená a děsivě vrzala, když do nich foukl slabý vítr a pohnul starými panty. „Předtím, v ložnici, jsi řekl tomu bílému drakovi...“

„Druidovi.“

Blonďák pozvedl bledé obočí a ohlédl se přes rameno. Odfrkl si, mávl rukou, aby Harryho přerušil, a vyšel na terasu zarostlou plevelem. „Bílému drakovi,“ pokračoval a předstíral, že nevidí, jak nebelvír koulí očima, „aby šel domů, což také okamžitě udělal. Oni rozumí tomu, co říkáme.“

Harry se nad blonďákovým uvažováním zamračil. „Malfoyi, psi taky rozumějí několika jednoduchým povelům. To, že poslechl, ještě neznamená, že rozumí všemu, co říkáme. A v každém případě my jim nerozumíme.“

„Ale v tom se právě mýlíš,“ zasyčel Draco vzrušeně a rozhlížel se po okolí ve snaze najít zlatého draka. Záblesk lesklých šupin upoutal jeho pozornost a donutil ho táhnout Harryho za rychle postupujícím písečným hadem. „Mluvíš hadím jazykem, že? A díky tomu rozumíš hadům.“

„Ehm, Malfoyi? Jsem si docela jistý, že mluvit hadím jazykem na draka by bylo jako štěkat na kočku,“ pronesl Harry pomalu, ale přestal se bránit blonďákově sevření a kráčel za ním. Venku zvedl hlavu, přimhouřil oči proti jasnému slunečnímu světlu a soustředil pohled na velká stvoření, která se povalovala ve vysoké trávě.

Čarodraci leželi roztažení podél okraje útesu, svá dlouhá křídla měli vyklenutá a roztažená, aby zachytila co nejvíc hřejivého světla. Pod zářivými paprsky se jejich šupiny třpytily jako drahé kameny. Každé zvednutí ocasu a naklonění křídla přitahovalo pohled. Teď už rozeznal každého z draků, když o nich zřejmě věděl o něco víc než předtím.

Poznal modrého a zeleného draka odpočívajícího pod ochrannými stíny lesa. F'lar a F'lor, spříznění zelenohřbetí a obyvatelé lesa. Bílý studenodechý s ohnivýma očima ležel elegantně za králem čarodraků, Bastou. Křídla lemovaná zlatem patřila Stříbrnému jestřábovi. Černá dáma byla jako skvrna temnoty na bledé trávě, neklidně pohupující ocasem. A Esdra, malý zlatý písečný had, který se právě spěšně a neohrabaně řítil k Bastovi a Druidovi.

„Nesmysl, Pottere,“ zamumlal Draco a zastavil se před kruhem, který odpočívající draci vytvořili. Poklepal si prstem o bradu, zatímco hledal mezi čarodraky vhodného kandidáta, a na okamžik zauvažoval, co bude dělat, pokud Pottera během tohoto malého experimentu sežerou. Pak pokrčil rameny a přitáhl černovlasého kouzelníka blíž k dřímajícím drakům. „Jsem si jistý, že to vyjde.“

Harry vrhl na blonďáka zlostný pohled a pak prudce odvrátil zrak zpět k drakům, protože vzduch naplnilo výhružné syčení. Jeho pohled padl na Černou dámu právě včas, aby viděl, jak se jedno z jejích stříbrných očí otevřelo a upřelo se na písečného hada, který se plazil kolem jejího čenichu. Velká černá dračice rozevřela tlamu a zavrčela, vteřinu poté se na zlatého draka vrhla. Esdra reflexivně roztáhla křídla a uskočila stranou, otočila se a zaprskala jako vystrašená kočka. Se zlomyslně se lesknoucími stříbrnými očima se temná dračice dál plazila vpřed. Stříbrný jestřáb se s hrozivým mručením převalil na břicho a přimhouřil své modré oči na plížícího se sibiřského stínového.

Harry popadl Draca za ruku a táhl ho pryč, protože i ostatní draci se začali stavět na své drápovité nohy. Hlasitý řev a vrčení otřásaly zemí, jak se draci přeskupovali. Zelenohřbetí uprchli do lesa a zmizeli mezi bujnou zelení. Hned vzápětí poté rozepjal Druid svá bledá křídla a vznesl se k nebi; jeho odlet vyvolal závan větru, který ohnul větve okolních stromů a rozvlnil trávu.

Stříbrný jestřáb zasyčel a vrhl se na Černou dámu tak, že narazil svým mnohem menším tělem do její hrudi. Rozhořčeně vrčící sibiřská stínová dračice zakousla slinami pokryté tesáky do okraje křídla se zlatým lemováním a zatřásla hlavou. Bílý drak zařval bolestí a drápy ostrými jako dýky jí škrábl do ramene a odtrhl jí pár šupin z měkkého masa. Ocas prosvištěl trávou jako bič a hlasitě práskl, když zasáhl Stříbrného jestřába do krku. Dvojice draků se proměnila v kouli bílých a černých šupin, které se váleli po trávě na útesu, a jejich vrčení a dunění se neslo vzduchem, zatímco bojovali.

Esdra využila příležitosti k útěku, seskočila z útesu a roztáhla zlatá křídla, aby zachytila stoupající termické proudy. Draco usoudil, že písečný had měl dobrý nápad, pustil Harryho ruku a začal sprintovat směrem do bezpečí.

Bylo to rozzuřené zařvání Basty, které bitku zastavilo. Po několika posledních kousnutích a štípancích se dvojice pomalu oddělila, boky poznamenané pruhy krve. Stříbrný jestřáb na Bastu zavrčel, ztuhle se otočil a začal opatrně odcházet. Černá dáma uviděla šanci na poslední úder, a tak divoce mávla ocasem a zacílila na bílého draka, ale minula, když vyskočil do vzduchu a rozepjal křídla.

Harry se stočil, aby se dlouhému ocasu vyhnul, ale vzápětí vykřikl, protože ho ten úder plný svalů a kostí zasáhl do stehen. Síla nárazu ho odhodila dozadu směrem k okraji útesu. Prsty se zachytil za trávu, přes kterou se kutálel, ve snaze zpomalit pád, ale stejně se ocitl visící nad propastí. Tráva a kořeny, kterých se držel, byly to jediné, co mu bránilo spadnout do bouřlivých vln pod ním.

***

Blaise tiše kráčel po jedné z prázdných chodeb. Nervózně se ohlížel přes rameno a očima pilně prohledával stíny, zda tam není někdo, kdo by mu mohl způsobit potíže. Když vyšel z hradu ven, po tváři se mu rozlil úsměv a on svůj pohled zaměřil na vysokou budovu stojící osamoceně za mostem. V duchu se poplácal po zádech, ještě jednou se rozhlédl a pak zamířil k sovinci.

Obvykle by v něm panoval čilý ruch. Sovy by přilétaly a odlétaly, nesly zprávy studentům nebo se vracely z doručování dopisů rodičům. Dnes však, dnes byla modrá obloha nad sovincem prázdná. Ani jedna sova líně nekroužila kolem věže, ani jedna nepoletovala kolem hradu.

Blaise si kousal spodní ret a pohrával si se složeným kouskem papíru, který držel v ruce. Pergamen v tichu obklopujícím kamennou stavbu hlasitě šustil. Když začal stoupal po schodišti, každý jeho krok se hlasitě rozléhal po okolí, což ho přimělo sebou trhnout a zachumlat se víc do lehkého pláště, který měl na sobě. Jakmile vešel do hlavního prostoru, ocitl se tváří v tvář sovám všech možných plemen a barev.

„Dobrý den,“ zamumlal na pozdrav a letmo se rozhlédl po ptácích, kteří nešťastně posedávali v místnosti. Jeho příchod vyvolal okamžitý rozruch – mávání křídel a rozhořčené skřeky, tahání za provazy, které je držely na místech. Blaise se při těch pronikavých houkáních přikrčil, otáčel se dokola a očima hledal Potterovu sněžnou sovu. Záblesk bílé uprostřed tmavě hnědých a bledě zlatých barev ho přiměl k úlevnému výdechu. Přiblížil se k tiché sově, pergamen sevřel mezi zuby a třesoucími se prsty začal rozvazovat řemínky, které ptáka poutaly k malém výklenku, v němž odpočíval.

Sovy náhle přestaly houkat a na sovinec padlo ticho, které mohlo znamenat jen jedno. Blaise napjal ramena, pomalu se otočil a setkal se s onyxovýma očima upřenýma na něj. Zvedl ruku, vyndal pergamen z pusy a věnoval řediteli své koleje nevinný úsměv. „Dobrý den, pane profesore.“

„Pane Zabini,“ pozdravil Snape, bledé ruce založené na hrudi a pohled upřený na šesťáka. Poté nadzvedl tmavé obočí, natáhl jednu ruku před sebe a poklepal špičkou boty o zem, zatímco mladší čaroděj zíral do jeho dlaně.

Blaise sklonil hlavu, aby uhnul pohledem a téměř neznatelně přikývl. S uspokojeným úsměvem popadl Snapeovu ruku a přitáhl ji blíž, aby si ji prohlédl. „Vaše linka života je dlouhá, ale linka lásky krátká. Čeká vás dlouhý a osamělý život, pane,“ prohlásil.

„Dejte mi to,“ zavrčel Snape, prudce pohnul rukou a vytrhl Blaisovi z prstů kus pergamenu. S vrtěním hlavy papír rozložil a upřel na něj zrak. Pak ho zklamaně zmačkal do kuličky, hodil ji na zem, popadl Blaise za krk a vyvedl ho ze sovince. „Doporučuji vám, abyste si našel jiný způsob, jak obnovit předplatné Týdeníku čarodějek, pane Zabini. I když jsem si jistý, že vás to v příštích několika týdnech nebude trápit, protože na pohodové čtení vám nezbude volný čas.“

„Ale, pane profesore…“ nadechl se Blaise k formální námitce, zatímco ho ruka na zátylku nasměrovala po schodech dolů. Hrubé zatřesení ho umlčelo a on protočil oči. Po rtech mu přelétl samolibý úsměv, když se opatrně ohlédl na osamocenou budovu a stihl zachytit, jak z jednoho okna vyletěla bílá sova. Tiše se zasmál a ocenil, s jakou lehkostí se nebelvírům podařilo ptáka vypustit. Nicméně jeho smích rychle zmizel, když si uvědomil, že ho teď čeká trest u ředitele koleje. Povzdechl si a s tichou modlitbou doufal, že se bílé sově podaří cestu k Harrymu a Dracovi najít.

***

Draco se zastavil v půli cesty k domu a ohlédl se přes rameno. Basta momentálně tlačil Černou dámu k zemi, zuřivě vřískal a svými ostrými tesáky svíral její štíhlý krk. Stříbrný jestřáb se vznesl do vzduchu a jeho zlatá křídla se leskla ve slunečním světle, zatímco opatrně kroužil nad peroucí se dvojicí. Po Harrym nebylo nikde ani stopy.

„Pottere? Pottere!“ zařval Draco a začal pátrat po okolí. Očima prohledával vysokou trávu, jestli neuvidí kouzelníka s havraními vlasy či záblesk jasně červenozlaté uniformy, kterou měl nebelvír na sobě. Přidušený výkřik ho donutil prudce otočit hlavu a upřít pohled na okraj útesu a modrou oblohu za ním. Pomalu přeběhl ke srázu a pátral v zubaté řadě skal a hlíny.

„Malfoyi!“

„Harry!“ vykřikl Draco, když objevil tmavou kštici, vykukující opodál za krajem travnatého útesu. Dlouhými kroky přeběhl zelenou plochu oddělující ho od visícího kouzelníka. Poklekl, položil své bledé ruce na Harryho opálené prsty a zadíval se do široce rozevřených smaragdových očí. „Chyť se mě!“

Harry zamrkal a bylo vidět, že potlačuje strach, který se ho snažil pohltit. Registroval jen, že Draco pohybuje rty, ale slova nevnímal. Ruce, které ho pevně svíraly, byly chladné a v porovnání s jeho se zdály malé. Když ale upřel pohled do očí barvy ledu, došlo mu to. Draco. Drak. Důvěřuj drakovi. Jak to mohla vědět? Naplánovala to? Co když ho Draco pustí? Zhluboka se nadechl a s úzkostlivou opatrností přesunul svůj úchop z trávy na blonďákovy ruce.

Draco cítil, jak mu Harryho prsty proklouzávají a vykřikl. Zoufale držel jeho váhu a snažil se nepřepadnout přes okraj a nezabít je oba. Zarýval kolena a špičky bot do země, ale stále víc se přibližoval k hranici pádu.

Závan teplého vzduchu na zádech ho vyděsil, ale pak jeho pas opatrně obemkly čelisti. Než stačil pochopit, co se děje, byl zvednut do vzduchu a Harry visel pod ním. Bylo s nimi zatočeno a vzápětí dopadli do trávy. Jakmile se ocitli na pevné zemi, oba se převalili a lapali po dechu.

„Děkuju,“ zašeptal Harry s pohledem obráceným k bezmračné obloze. Pak zavřel oči a zhluboka se nadechl. Prsty měl stále propletené s blonďákovými. Tiché zakručení ho donutilo pootevřít oko a podívat se koutkem oka na Draca.

„Mám hlad,“ zamumlal zmijozel, rudý ve tváři, vytrhl ruku z Harryho držení a posadil se. Od okraje lesa je sledoval mohutný šarlatový drak, jehož smaragdové oči nadpozemsky zářily. Po chvíli čarodrak mírně kývl hlavou, načež splynul s lesem a nechal je o samotě.

Draco vstal, oprášil si hábit a zamračil se na novou skvrnu od trávy, která kazila kdysi čistou látku. Vzdychl, otřel si to místo a zavrtěl hlavou v směsi znechucení a nedůvěry. Zvuk mávajících křídel ho donutil vzhlédnout k obloze a přimhouřenýma očima sledovat draka, který se ladně točil ve vzduchu. Lehce šťouchl nohou do Harryho, aby upoutal jeho pozornost, a prstem ukázal k nebi.

Oba zvědavě pozorovali, jak se nad nimi krouží velký bílý drak, a očima mapovali jeho opatrné pohyby. S dalším mávnutím křídel začal pomalu klesat, přední drápy natažené téměř něžně před sebou. Draco popadl Harryho a strhl ho zpět, protože Druid opatrně přistál na trávníku s mrtvou krávou pevně přitisknutou ke své bledé hrudi. Radostně zachrčel, odhodil mršinu na zem a zíral na ni s hrdě vztyčenou hlavou.

„To je nechutné,“ sykl Draco, ale pustil Harryho ruku a přistoupil blíž, aby si mrtvé zvíře taky prohlédl. Světle hnědá jerseyka ležela v pomalu se rozšiřující kaluži krve, tmavé oči už bez života. Draco popošel vpřed, špičkou boty šťouchl do bezvládného zvířete a ucukl, když se mu na ni přilepila krev.

„Je to jídlo,“ opravil ho Harry a odstrčil blonďáka, aby na krávu líp viděl. Jedenáct let života u Dursleyových ho naučilo vařit. I když ještě nikdy nepracoval s celou krávou, usoudil, že pár kousků masa z boku zvířete asi zvládne.

Draco si stoupl vedle něj, ruce opřené o úzké boky. „Není to uvařené,“ poznamenal a zvedl ruku, aby si zakryl nos, protože vzduch naplnil štiplavý měděných pach. „Já vařit nebudu a odmítám jíst syrovou krávu.“

Harry vrhl na blonďáka podrážděný pohled, zavrtěl hlavou a chystal se vydat do domu, aby našel talíř a nějaké nože. Když uslyšel, jak se drak začíná zhluboka nadechovat, ztuhl. S otevřenými ústy pak sledoval, jak si Druid plní své obrovské plíce vzduchem a jeho hruď se nafukuje. „Uhni, Draco!“ sykl. Blonďák se otočil a s pozvednutím bledého obočí se na něj tázavě zadíval.

Harry se vrhl vpřed a popadl ho za přední část hábitu právě ve chvíli, kdy mohutný bílý drak vychrlil z tlamy oheň. Plameny praskaly, skákaly, plazily se po krávě a požíraly měkkou hnědou srst, která ji pokrývala. Když drak zaklapl čelisti, oheň uhasl; z nozder se mu vinul kouř a zvíře si prohlíželo své dílo. Se spokojeným chrochtnutím do něj zabořil čenich, opatrně odtrhl část mršiny, zaklonil svou hranatou lebku a spolkl kravskou hlavu vcelku.

Harry přitlačil odhozeného Draca k zemi a zoufale začal plácat po doutnajícím hábitu, který měl blonďák na sobě. Jeho ruce dopadaly na žhnoucí místa a on se dusil kouřem, který mu plnil plíce. Pak se jal kontrolovat očazenou látku a pečlivě hledal jakékoli známky toho, jestli není zmijozel vážně zraněn. Když nic nenašel, s úlevným povzdechem si sedl, zvedl zrak k jiskřivým oranžovým očím čarodraka a zavrtěl hlavou.

„Tvoje ruce, Pottere,“ zamumlal Draco do trávy. Za jejich zády rozevřel Druid zakrvácené čelisti a rozkousl krví pokrytý kravský zvonec.