Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola  9 a Epilog 

Zazvonil zvonek, a protože rodiče nebyli doma, s dupáním jsem seběhla ze schodů, abych otevřela pošťákovi. Nikoho jiného jsem nečekala. Úplně mě ale zaskočilo, když jsem na schodech před naším domem uviděla stát Severuse. Vypadal, jako by nastal konec světa. Ramena měl shrbená a byl trochu rozcuchaný. Okamžitě mě u srdce bodla lítost, ale rychle jsem ji potlačila.

„Nech mě hádat, vyhodili tě a znovu hledáš pomoc?“ zeptala jsem se s veškerou hořkostí, kterou jsem dokázala sebrat, v naději, že ho odeženu od prahu. „Nebo tu vybíráš příspěvky?“

Severus okamžitě zvedl hlavu a jeho rty se zkřivily do obvyklého úšklebku, který se mi už dávno vryl do paměti. Jeho ústa se zvlnila, jako by bojoval o klid, a já se nemohla ubránit pocitu viny. Co mohl říct? Kdyby odpověděl drsnými slovy, práskla bych mu dveřmi před nosem. A uklidňující řeči také nebyly v jeho povaze.

„No?“ naléhala jsem.

„Přišel jsem tě požádat o odpuštění,“ zamumlal tak tiše, že jsem musela sklonit hlavu, abych jeho slova zaslechla.

„Za co?“ zeptala jsem se a svraštila obočí. „Za to, že jsi zneužil mé dobroty, nebo za to, že jsi mě opustil bez rozloučení?“

Sledovala jsem ho, jak se ošívá, což bylo velmi nesnapeovské chování, ale během uplynulého školního roku jsem u něj objevila několik věcí, které byly hodně netypické. Byl mužský, obyčejný mužský s příšernou povahou, a plnil své povinnosti, jak nejlépe uměl. Nechtěla jsem se zabývat tím, kolik toho máme v tomto ohledu společného. Většina lidí mě vnímá jednostranně jako chodící a mluvící encyklopedii, a nesnaží se vidět víc, než to.

Věděla jsem, že chce jít dovnitř, očividně se na zápraží cítil velmi nepříjemně, ale přidržela jsem dveře rukou a nechala jsem ho jen letmo nahlédnout do předsíně.

„Přestala jsi tam chodit,“ zašeptal.

„Ne, ty jsi tam přestal chodit,“ opravila jsem ho. Na chvilku jsem si připadala, jako když se hádají malé děti.

„On mě praštil.“

„Ona mě praštila první.“

„Řeknu to mamince.“

Severus si prsty prohrábl prameny černých kadeří, zjevně aby je shrnul z očí, ale v okamžiku, kdy ruku stáhl, mu spadly do obličeje.

„Ano,“ přiznal chraplavým hlasem a jeho oči těkaly všude, jen ne po mém obličeji. „Prvních několik dní jsem se vracel domů úplně vyčerpaný a tak utahaný, že když jsem se svalil do postele, byl jsem mimo, dokud druhý den ráno nezazvonil budík. Měl jsem něco říct. Měl jsem ti to dát vědět, ale pak jsi byla pryč.“

„Ach.“ Měla jsem říct něco inteligentnějšího, možná dát nějakou radu, ale nic mě nenapadalo. Kromě ‚ach‘, které znělo tak brilantně. Ta možnost mě napadla, když jsem věděla, že se bude muset přizpůsobit novému rozvrhu a celý den se věnovat dětem, které mají potíže s učením, ale byla jsem naštvaná. A zraněná. A nechtěla jsem odpustit. Zranil mě tím, že tu nebyl. Byl můj přítel a odešel. Byl můj… společník a já jsem si připadala opuštěná.

Stáli jsme tam, oba jsme se cítili zřetelně trapně a já si uvědomila, že v této chvíli mám absolutní moc. Stejně jako jsem mu před těmi dlouhými měsíci nabídla, že mu ukážu, jak používat počítač, mohla jsem ho buď pustit dovnitř, nebo ho vyprovodit.

Nechtěla jsem, aby šel pryč.

„No,“ řekla jsem pomalu a doširoka otevřela dveře, „mám doma kávu, zdaleka se neblíží našim obvyklým standardům, ale je přijatelná.“ Vlastně jsem si myslela, že je to pěkný humus, ale už jsem moc kávu nepila. Prostě to nebyl můj šálek čaje.

Ustoupila jsem stranou, zadržela dech a čekala, jak zareaguje.

Severus se narovnal, povzbuzen nabídkou, jeho držení těla se vrátilo k jeho obvyklé dokonalosti. Něco, co jsem na něm vždycky obdivovala. A elegantně prošel domem dozadu do kuchyně. Usmála jsem se, když se posadil ke stolu na židli mého otce. Toto bylo místo činu, no, skoro; právě tady, v kuchyni mých rodičů, jsme plánovali náš chaos. Je zvláštní, jak nás život někdy vede v kruhu.

Pracovala jsem efektivně a namíchala pražená zrna francouzské a italské provenience. Semlela jsem je v ručním mlýnku a naplnila překapávač. Zatímco se káva připravovala, seděla jsem u stolu s jednou nohou přehozenou přes druhou, prsty jsem netrpělivě bubnovala do stolu a nevěděla jsem, co říct muži, který mi byl dost dlouho tak drahý a teď mi připadal jako cizinec.

„Hermiono,“ zachraptěl. Zvedl ruku a dlaní zakryl mé bubnující prsty, čímž zastavil jejich nervózní pohyb.

Zvedla jsem zrak k jeho temným třpytivým očím a byla jsem fascinována jejich hloubkou. Nevím, jak jsem to poznala, ale bylo to jasné. Miloval mě. Nepotřebovala jsem slyšet ta slova, vepsal si je do srdce, které mi otevřel. Jako nebelvír.

Kdy jsem si uvědomila, že ho miluji i já? Bylo to před dny, měsíci nebo vteřinami? Možná jsem to věděla v okamžiku, kdy jsem slyšela jeho mocný hedvábný hlas, jak zpívá chorály do temnoty, aby přivolal démona.

Ztuhla jsem na židli, nechtěla jsem poslouchat to vtíravé podvědomí, které mi připomínalo jedinou věc, které jsem se vždycky bála, a proto jsem na ni nechtěla myslet.

„Myslím, že tohle není správné,“ řekla jsem chraplavým hlasem, který se zadrhával nad těžkou vrstvou nevyřčených slov visících ve vzduchu. Pocitů obav a očekávání, které nás oba zahalovaly. S obtížemi jsem polkla. „Myslím, že bychom se už neměli vidět.“ Moje slova byla jen prázdný šepot, ale byla dostatečně ostrá, aby se Severusovi zabodla do hrudi. Nůž se otočil, když jsem se mu odmítla podívat do očí. Nechtěla jsem vidět, jak moc mu ubližuji, věděla jsem, co mu tímhle dělám.

„Bojím se, že jsi tady jen kvůli chybě, které jsem se dopustila při smlouvání s démonem.“ Tak jsem to vyslovila. Ten pronásledující strach, který mě nutil držet si ho na délku paže, i když jsem věděla, že chce víc. I když jsem viděla touhu mě obejmout, políbit a milovat se se mnou, když jsme popíjeli víno z papírových kelímků.

„Ano,“ řekl strnule. „Je to možné. V průběhu let jsem naši situaci hodně zvažoval.“

„Naší situaci?“ zeptala jsem se hlasem, který zněl trochu pronikavě i mně samotné. Náš emocionálně nabitý rozhovor se obratně vrátil k akademickým tématům, tedy alespoň z mého pohledu. Tohle bych zvládla. Analytická diskuse o démonech byla mnohem lepší než přiznat si touhu prohrábnout svými prsty zplihlé pramínky jeho vlasů. Touhu, kterou jsem dokonale připravená a ochotná popřít.

„Když jsme si přáli dobrou noc, cítil jsem něco v kruhu,“ začal Severus tiše svým nejlepším přednáškovým hlasem. „Když se při loučení naše pohledy setkaly, cítil jsem nepřirozený tah.“ Odmlčel se a zamračil se nad svým popisem a vzpomínkou. „Nevím, jestli ty nebo já někdy doopravdy zjistíme, jestli ten tah byl způsoben smlouvou, nebo byl vedlejším produktem naší jedinečné zkušenosti. Možná jsem si tehdy prostě uvědomil, že jsem do tebe celý pryč.“

Měla jsem otevřená ústa, což muselo vypadat dost nepatřičně, zatímco se mé rty snažily tvořit samohlásky a souhlásky, které by ideálně měly tvořit slova. Ale ta nepřicházela. O oné noci jsme nikdy nemluvili a on se vlastně nikdy nepřiznal k žádnému pocitu magického nutkání. Po páteři mi přeběhlo mrazení.

„Sledoval jsem tě. Od té doby sleduji tvůj pohyb. Přiznávám, že mi trvalo docela dlouho, než jsem sebral odvahu tě vidět, nebo spíše ti dovolit vidět mě, ale nemůžu si pomoct, musím tě sledovat, Hermiono.“

„Ne. Ne, ne, ne, ne, ne,“ opakovala jsem a prudce vrtěla hlavou. Ne! Tohle bylo špatné. Takhle to nemělo být. Pokud mě miloval, mělo to být proto, že jsme si vytvořili spojení, úžasné spojení u kávy a diskusí tak zvláštních a rozmanitých, jako byli mudlovští filozofové a záliba Sybily Trelawneyové zpívat texty chlapeckých kapel u profesorského stolu.

„Koupil jsem si notebook, abych na tebe udělal dojem. Myslel jsem, že kdybych vypadal jako lidé, které znáš a s nimiž trávíš čas, všimla by sis mě.“

Židle hlasitě zaškrábala o linoleum, když jsem couvala od stolu s rukama nataženýma před sebou, snažila se zadržet ta odhalení a napravit škody.

„Ani jsem nebyl moc nadšený z té kávy,“ ušklíbl se Severus s výrazem odporu. „Ve skutečnosti si myslím, že espresso vlastně nesnáším.“

„Severusi, musíš jít. Musíme s tímhle přestat. Je to šílenství!“ křičela jsem a couvala k pracovní desce. „Prosím, jdi,“ prosila jsem.

Svraštil obočí, jeho hlas byl sytý, ale bez zloby či obvinění. „Proč, Hermiono? Nevidíš, že se ti snažím říct, že jsem do tebe zamilovaný?“

Oči se mi zalily horkými slzami. „Takhle ne,“ zašeptala jsem. „Nechci, abys mě miloval kvůli nějaké dohodě s démonem; chci, abys mě miloval kvůli mně samé.“

„Já vím,“ řekl pokojně. Jeho zvučný hlas byl ve srovnání s mým, téměř hysterickým, vyrovnaný a klidný. Blížil se ke mně a najednou se zdálo, že moje záda u kuchyňské linky jsou velmi špatný nápad. Cítila jsem se zahnaná do kouta a v pasti, připravená hyperventilovat a křičet nad tou nespravedlností. Muž, kterého jsem milovala, ano, teď to přiznávám, muž, kterého jsem milovala, byl k tomuto jednání donucen. Magicky donucen. Byla jsem hlupačka. Navíc jsem se cítila jako hlupačka v nebezpečí, když mě sledoval.

Severus zvedl dlaň, aby mě pohladil po tváři, a palcem mi setřel slzy, které mi stékaly po tváři, jak jsem si jen matně uvědomovala.

Přistoupil blíž a přitiskl mě ke skříňkám, jeho boky se přiblížily těsně k těm mým. Navzdory mé vlastní bolesti a strachu z celé situace byl kontakt nebeský a já mohla jen zavřít oči a opřít se o jeho teplou širokou hruď.

„Tohle nechci,“ povzdechla jsem si a bezpochyby jsem na jeho vyžehlené pracovní košili zanechala ošklivé skvrny od sople. „Nikdy jsem nechtěla, aby ke mně byl někdo vázán násilím.“

„Já vím,“ zopakoval znovu a prohrábl mi dlouhými prsty vlasy, občas se zachytil o mé zacuchané kadeře, ale nekomentoval vlasy, o kterých jsem věděla, že vypadají jako by patřily ježibabě. Jeho ruce mě uklidňovaly, když mi klouzaly nahoru a dolů po těle a žehnaly mi kontaktem, po kterém jsem prahla. Stejná touha, jakou jsem k němu cítila, když jsme seděli v malé noční kavárně a občas se naše kolena dotkla nebo se naše ruce lehce otřely, mě při tom kontaktu zaplavila malou vlnou vzrušení.

„Nemyslím si, že se někdy dozvíme, jestli v tomhle nějaká magie je nebo ne,“ řekl pomalu. „Ale raději bych na tuhle možnost nemyslel, pokud ti to nevadí. Přál bych si, aby sis prostě jen užívala to, co máme… co jsme měli,“ opravil se. Jeho hlas byl protkaný bolestí a sebenenávistí.

„Ach, Severusi,“ zasténala jsem a pevněji ho sevřela v pase. Kdy jsem ho objala? To je jedno. „Chtěla jsem požádat o to, o co jsi žádal ty. Měla jsem v úmyslu ujistit se, že se Voldemort už nikdy nebude moci dostat do našeho světa. Nikdy jsem nechtěla žádat o nic jiného.“

Vtiskl mi na čelo vřelý, uklidňující polibek. „Myslel jsem si to,“ zamumlal a jeho dech mi udeřil do uší, zatímco jeho polibky se snášely níž a níž. Jeho krásný nos sledoval cestu po mé tváři. Ano, byl krásný; ne, nebudu se omlouvat za to, že ho shledávám krásným. Nebo svůdným. Skrz přivřená víčka jsem viděla pulzující žílu na jeho krku, jak tepe v rytmu jeho srdce, jeho odhalený krk přímo přede mnou. Horní dva knoflíky na jeho košili se ležérně rozepnuly ​​a odhalily pár tmavých chloupků pod nimi. Přísahám, že to byla ta zatraceně nejpřitažlivější věc, jakou jsem kdy viděla.

Lehce se odtáhl a probodl mě svým pronikavým pohledem.

„Hermiono, kdybys promluvila první a vymínila si, aby Voldemortova duše nesměla vstoupit do naší roviny existence, víš, o co bych žádal já?“

Zaujatá jeho tváří jsem věděla, že chci být jeho milenkou, ale nedokázala jsem mu pořádně odpovědět a jen jsem zavrtěla hlavou.

„To samé, na co jsi myslela ty. I když bych měl menší výčitky svědomí z toho, že by byl někdo magicky donucen mě milovat… mohla bys ty, Hermiono? Mohla bys mě milovat?“ V jeho očích se objevil jen nepatrný náznak slz, jako by se odmítnutí nejen bál, ale i je očekával.

„Ano, Severusi,“ odpověděla jsem s vyschlým hrdlem. „Mohla bych tě milovat. Už teď tě miluji.“

xxx

Epilog… svého druhu

Asi byste mě chtěli vyslýchat, proč mám vztah se Severusem. Bůh ví, že kluci to udělali, když konečně vytáhli hlavy ze zadků natolik, aby si všimli někoho jiného než sebe samých, a pak si ještě pomaleji uvědomili, že jejich nejlepší kamarádka se otevřeně schází s „tím prevítem“.

A řeknu vám to na rovinu, velmi podobným způsobem, jakým jsem to vysvětlila klukům: „Jděte do háje, do toho vám zatraceně nic není.“

Upřímně řečeno, ani můj manžel, ani já se nikdy doopravdy nedozvíme, co přesně tvoří základ našeho vztahu. Ať už je to množství věcí, které máme společné, nebo náš podobný smysl pro sarkastický humor, to, jak spolu prostě dobře vycházíme, jak se naše osobnosti doplňují, nebo cokoli jiného.

Ale pak, může mi někdo vysvětlit, jak nějaký vztah „klapne“?

Oba si uvědomujeme, že existuje, ehm, malá pravděpodobnost, že na nás bytost z pekelné roviny existence mohla použít trochu temné magie, aby nás k sobě přitáhla, ale víte co? Opravdu na tom záleží? Nám je to úplně jedno. Jsme příliš zaneprázdněni tím, abychom byli šťastní, nebo se milovali tak často, jak to jenom jde… sakra, funguje to a my si nestěžujeme. Proč se trápit kvůli něčemu, co je v pořádku?

Velmi v pořádku.

Takže, pokud by vás to moc neobtěžovalo, přestaňte do toho strkat nos a laskavě se starejte o své.

Konec