Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8 

Severus konečně našel práci. Trvalo nám to (ano, nám) dost dlouho a ani zdaleka to nebyla práce snů, ale přiznal, že mu katastrofálně docházejí finance a že to místo moc potřeboval. Proto jsme to oslavili. Dobře, levné víno v papírových kelímcích v mém pokoji na koleji nebyla žádná velká oslava, ale naše nadšení to více než vynahradilo.

Trvalo dva měsíce, než jsme mu našli práci lektora matematiky a přírodních věd v soukromém vzdělávacím centru pro děti, které vyžadovaly zvláštní pozornost. Ani jeden z nás to neřekl nahlas, ale oba jsme se obávali, jak dlouho tam vydrží. Byla to práce, která vyžadovala trpělivost a ochotu rozdělit myšlenky na snadno stravitelné kousky pro, no… děti, které by stejně snadno nazval hlupáky. A mimochodem, nadávky, výhrůžky a tresty se ve školství obecně neschvalovaly. Ale učení probíhalo individuálně a ve skupinách nanejvýš pěti dětí. Doufejme, že mu to dá schopnost udržet svůj temperament na uzdě. Myslela jsem si, že by si taky mohl s dětmi vytvořit nějaké pouto a ta zkušenost by byla oboustranně prospěšná… tedy kdyby si nechal hůlku doma.

Také jsem se bála, že ho přestanu po večerech vídat na našem místě.

Ano, k čertu, na našem místě. U našeho stolu. Podle našeho zvyku. Dorazila jsem tam první a objednala první rundu kávy, pak přicházel on a kolem desáté večer koupil další. Někdy kolem jedné nebo druhé, podle toho, jak zajímavé byly naše rozhovory, jsme se rozcházeli. Ale obvykle to bylo kolem druhé, protože naše rozmluvy byly vždycky zajímavé. Ale teď mu nastane budíček v šest ráno, skutečná práce a povinnosti, a kde jsem v tom byla já?

Bohové, skoro jsem měla pocit, jako bych se rozešla s přítelem. Počkat, to není pravda.

Jen jsme flirtovali, Severus byl příliš bolestně stydlivý, i když by to nazval rytířstvím, než aby bral vážně cokoli, co jsem řekla. A já byla, no, zatraceně moc zbabělá, než abych se chovala s otevřenou vyzývavostí ve snaze získat muže, kterého jsem chtěla. Troufalá, to jsem mohla být, ale nabízet se, hm, to už tak moc ne. Kromě toho jsem s ním chtěla opravdový vztah, ne aférku. Vrhnout se na něj kvůli malému pomuchlování a užití si nebylo řešení.

I když sexuální napětí ve vzduchu mezi námi bylo dusivé.

Severus Snape mě dokázal rozpálit trefně kousavým pohledem. Ne, žádným zamračením, to už na mě nikdy nezkoušel. Už jsem nebyla studentka lektvarů se zpocenými dlaněmi; to jsem věděla jistě. Ani mě nesvlékal očima, což by bylo děsivé a trochu chlípné, ale sakra, kdyby tak mezi námi neprobíhaly jiskry touhy, která mě nutila chtít se s ním rozplynout. Nebo spíš se k němu tulit jako kotě.

Znovu jsem v hlavě slyšela Ronův hlas, skoro jak se mi posmívá. Řekl, že jsem ‚pošahaná‘. Možná na tom něco bylo.

Nejlepší bude nad tím nepřemýšlet.

Když se v pondělí neukázal, objednala jsem si dvojité espresso a zvedla jeho šálek kávy na posměšný pozdrav.

Poté, co v úterý znovu nedorazil, neobjednala jsem si na jeho počest další dvojité espresso. Ještě ke všemu je hnusné. Jen to posiluje stereotyp, že káva je pouhý vývar ze spálených kávových zrn; což také je.

Ve středu večer, když mě zase nechal sedět samotnou, jsem odešla brzy.

Už jsem se nevrátila. Nechtěla jsem vidět, jak se mi jeho prázdná židle posmívá. Připadalo mi, jako bych se do našeho zpackaného a zničeného vztahu vrhla sama a jakmile on z něj dostal, co chtěl, utekl. No, alespoň jsem s ním nespala.

Odkud se to vzalo?

Ne, raději se tím nezatěžovat. Očividně skončil. A já taky. Využil mě. Tak velmi šikovně mě využil, a bohové, to bolelo.

Ale bohužel to znamenalo, že jsem se do Svatého pole nemohla vrátit. Zachvěla jsem se při pomyšlení, že bych ho tam znovu potkala. Co kdybych ho viděla u našeho stolu, jak popíjí kávu a pomalu mačká klávesnici? Co kdyby nebyl sám?

Co kdyby mě někým nahradil?

To bych nepřežila.

Dokončila jsem semestr a pak i ročník zavřená ve svém pokoji na koleji, kávu jsem si vařila v překapávači. Byla mnohem levnější a zatraceně, taky tak chutnala. Bez ohledu na kvalitu mletých ​​zrn jako bych v ústech vždycky měla suchý, hořký popel.

Během léta jsem trávila více času pendlováním mezi domem rodičů a Doupětem. Ve skutečnosti jsem se jen snažila něčím zaměstnat. Plnila jsem své dny bezmyšlenkovitou činností s jediným cílem, stejným cílem, jaký jsem měla v den, kdy jsem si uvědomila, že Severus je pryč – nemyslet na něj. Tempem, jakým jsem pokračovala, bych mohla brzy promovat i ze zrychleného studijního programu.

Kluci byli koneckonců rádi, že mě mají, a s láskou mě přivítali zpět do spolku. Ron mě přivítal trochu víc, než bylo nezbytně nutné, a i když se mě Severus nikdy ani prstem nedotkl, rozmazlil mě ohledně každého muže, který mohl přijít po něm. A Ron se mnou chtěl zacházet jako se zvířátkem na muchlování v dětské zoo. Asi nám takové chování vyhovovalo ve školních dobách, ale já jsem chtěla něco víc. Něco solidního. Někoho jiného.

Někoho s mrzutou povahou, naprosto hrozným humorem a takovou uhlazenou sexuální přitažlivostí, která mě ochromila a zanechala v louži vřelé, zkapalněné touhy. A on se mě nedotkl. Ani jediný zatracený polibek. Co se mnou sakra bylo, že mě nechtěl ani Snape?

Co to se mnou sakra bylo, že ho pořád chci?

Navzdory všemu.

Musím být pošahaná.