Preklady fanfiction Harryho Pottera

Zpívající draci

Temnými chodbami opuštěného sídla se táhl nepřirozený chlad, který zaplavil místnosti a vyvolával v zádech kouzelníků, kteří jimi bloudili, mrazení. Paprsky měsíčního světla osvětlovaly křížem krážem cestu, po které se Harry ubíral, a vytvářely na podlaze skvrnitý vzor. Chodbou se neslo šoupání a dunění jeho bot a vířilo prach z ozdobných lišt a lustrů.

S chladem se dostavila i vyčerpanost a únava, které na černovlasého kouzelníka těžce dolehly. Unaveně zamrkal, otevřel další dveře a nahlédl do temnoty. Ložnice páchla shnilým dřevem a třpytící se měsíční světlo odhalilo střepy rozbitého skla rozsypané po podlaze pod oknem. Mávl před sebou hůlkou a zachvěl se, protože mu uši naplnilo hlasité pískání a šustění malých křídel. Opatrně vydechl, zvedl oči a spatřil desítky drobných netopýrů, kteří se drželi záclon a stropu.

Vycouval ven, zavřel za sebou a nešťastně bouchl hlavou o dřevo. Prohlédl už sedm ložnic a ani jedna z nich nebyla obyvatelná. Zasténal, pootevřel jedno oko a zadíval se do chodby, právě včas, aby viděl Malfoye, který se pozpátku vypotácel zpoza rohu. Blonďák něco rozzlobeně vrčel a mával hůlkou před špičatým čenichem zlatého draka, který se plazil za ním.

Harry protočil své smaragdové oči, ustoupil od dveří a založil si ruce v bok. „Ignoruj ho, Malfoyi,“ zavolal hlasitě a uculil se, když na něj blonďák přes jedno ze svých úzkých ramen vrhl rozzlobený pohled.

Zavrtěl hlavou nad zmijozelovými výstřelky, ale pak ztuhnul a přimhouřil oči, protože jeho pozornost upoutaly další dvoukřídlé dveře. Jejich dřevo slabě zářilo a škvírou ve spodní části prosakovalo bledé světlo. Ignoroval reptání a nadávky, které se nesly chodbou, a pomalu vykročil ke dveřím. Položil třesoucí se ruku na kliku a vyslal prosbu ke všem bohům, načež kliku stiskl a zatlačil tmavou dřevěnou desku dovnitř.

„Konečně,“ zašeptal. Okna podél dvou stěn místnosti byla čistá a neporušená, a měsíční světlo pronikalo dovnitř přes sklo. Před špičkou jeho hůlky tančily drobné prachové částečky a tiše padaly na podlahu. Popošel dál a opatrně se přiblížil k posteli, která prostoru dominovala. Šedé a světle modré přikrývky splývaly po jejích stranách až k vyvýšeného stupínku, na kterém postel stála. Polštáře různých barev a velikostí byly nahodile rozházené po celé ploše lůžka. Prásknutí dveří ho přimělo nadskočit a prudce se otočit, aby vzápětí zjistil, že zářící špičku své hůlky namířil na zmijozela, který opřený o dveře lapal po dechu.

Blonďák elegantně pozvedl obočí, ale hůlka zůstala napřažená. „Skvělý nález, Jizvoune. A kde budeš spát ty?“ zněla Dracova otázka, zatímco si uznale obhlížel postel. Odlepil se od dveří a líně se vydal k Harrymu, přičemž cestou odstrčil hůlku stranou, jako by to nebylo nic než pírko.

Harrymu poklesla údivem nad tou drzostí čelist. Dal si ruce v bok, otočil se na patě a následoval zmijozela, který se pomalu procházel po pokoji. „Tohle je jediná obyvatelná ložnice, Malfoyi. Budeme se o ni muset podělit – víš snad, co to znamená, ne?“ provokoval ho, částečně v naději, že blonďák taky vytáhne hůlku a vystřelí první kletbu.

„Ten pojem je mi znám,“ zamumlal Draco a skutečně se dotkl hůlky, ale nechal ji schovanou v kapse. Místo toho si povzdechl, kopl do jednoho ze širokých schodů obklopujících postel a vyčkával, až černovlasý kouzelník udělá první krok.

Harry nakráčel k posteli, vystoupil na podium a klekl si na šedou deku. Nedbale shodil několik polštářů na zem a nadzvedl cíp přikrývky. Vrhl na blonďáka poslední výhružný pohled, vklouzl pod silnou deku a schoulil se do klubíčka.

„Uhni, Pottere,“ zamumlal Draco a špičkou prstu šťouchl nebelvíra do ramene. Když se jedno smaragdové oko otevřelo a ihned přimhouřilo vztekem, uculil se. „Je to jediná použitelná ložnice,“ podotkl sladce a v duchu se uchechtl, když se nebelvír zašklebil a posunul se blíž k okraji postele.

„Jdi do háje, Malfoyi,“ zamumlal Harry unaveně a ani se neobtěžoval bránit, když mu byl bezohledně vytržen zpod hlavy polštář. Zesílil sevření cípu deky, kterou byl přikrytý, posunul se a popadl jiný menší polštář. Zavřel oči, stiskl rty a předstíral, že blonďák netahá za prostěradlo, na kterém ležel.

Draco ještě jednou silně zatáhl, načež se schoulil na opačném konci postele a položil hlavu na polštář, který ukradl Harrymu. Když se mírně zachvěl, pohlédl směrem k chladnému krbu, ale pak tu myšlenku zavrhl, protože se mu už začaly zahřívat prsty. „A ne aby ses ke mně tulil, Pottere,“ zamumlal a samolibě se usmál, když si nebelvír odfrkl a schoulil se do ještě těsnějšího klubíčka zády k němu.

„Ani kdybych mrznul, Malfoyi.“

***

Harry se roztřásl zimou, objal se rukama a rozhlédl se kolem sebe. Sníh pokrýval zem, kam až oko dohlédlo, a zasypal kdysi svěží trávu. Z nebe pomalu padaly další vločky, v jemném víření se snášely k zemi a vytvářely souvislou přikrývku. Jeho pozornost upoutal záblesk pohybu, a když otočil hlavu, musel si povzdechnout.

Na útesu před ním stála Raveana a vypadala, že ho netrpělivě očekává. Její levá ruka bezděčně hladila šarlatové šupiny draka, usazeného vedle ní. Smaragdové oči ho zamyšleně pozorovaly, aniž by daly najevo, že si všimly chladu naplňujícího vzduch.

Harry se brodil sněhem a opatrně se přibližoval, jeho tenký famfrpálový dres mu proti chladu vůbec nepomáhal. Zastavil se několik kroků od dvojice a zamračil se na louži vody, ve které čarodějka stála. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jak drak, tak čarodějka vyzařují teplo, a že sněhové vločky, které neustále padaly, mizely dřív, než na ně stačily dopadnout.

Zelená tráva u jejich nohou byla vlhká a mírně se vlnila ve větru, který se dotýkal ženiných sukní i dračích šupin. Když se pohnula, půda pod jejími botami začvachtala, ale její ruka pevně spočívala na hřbetu rudě zbarveného zvířete. „Důvěřuj drakovi,“ poradila mu melodickým hlasem, zatímco silný poryv větru jí zvedl černé kadeře z ramen. Suknice, kterou měla na sobě, se otřela o dračí bok a dokonale splynula s jeho šarlatovou kůží.

Harry zvedl ruku a zakryl si oči, protože ho do teplé tváře zasáhla sprška sněhu. Jeho rty se v mrazivém chladu zachvěly a on vrhl na čarodějku rozzlobený pohled. „Jak? Unesli nás z Bradavic a vyhodili nás uprostřed ničeho. Jsme tu uvěznění, dokud nás někdo nenajde,“ vyštěkl hořce, ale okamžitě svých drsných slov litoval.

Raveana přimhouřila své planoucí oči, opustila ochranu mohutného draka a vykročila k Harrymu. Zastavila se přímo před ním a přinesla s sebou příval tepla a pocit důležitosti. S upřeným pohledem do jeho očí k němu natáhla ruku a dotkla se jeho hrudi. „Důvěřuj drakovi,“ zapřísahala ho znovu a věnovala mu malý úsměv. Poté ho strčila z útesu.

***

Měkké světlo svíček tančilo na vlhkých stěnách malé místnosti a nepříjemně se vlnilo, jak se postavy kolem pohybovaly a přesouvaly. Před trůnem Pána zla klečel se skloněnou hlavou Lucius Malfoy. Jeho blond vlasy mu splývaly přes ramena a visely nebezpečně blízko nad zaschlou krví a zbytky vnitřností, které zohavovaly kamennou podlahu. V dlaních, které natáhl k Lordu Voldemortovi, ležela lesklá krabička z třešňového dřeva, na jejímž víčku se třpytil malý safír.

„To je ona?“ zachraptěl Voldemort a natáhl ruku po pouzdru. Kostnaté prsty hladce odklopily víko a přejely po stříbrném předmětu uvnitř.

„Ano, můj pane,“ zašeptal Lucius, hlavu stále skloněnou, zatímco čekal, až si temný kouzelník nástroj vezme. Ruce se mu třásly námahou, jak se snažil držet krabičku zvednutou, až se musel kousnout do rtu, aby se soustředil a udržel ji naprosto nehybnou.

„Dračí morda, flétna čarodraků. Pokud máš pravdu, a to bys mít měl, poslední přeživší klan čarodraků na volání odpoví.“ Hrozba v té větě byla snadno rozeznatelná, varování hlasité a jasné. „A teď mi řekni, Luciusi, je připravený?“ zeptal se Pán zla hedvábným hlasem, zaklapl víko pouzdra a opřel se o trůn, ale nechal blonďáka stále držet krabičku nad hlavou.

Lucius cítil, jak mu při té otázce zbledla tvář a jeho ledově zbarvené oči se rozšířily. „Můj pane, Draco je ještě mladý,“ zaprotestoval tiše a schoulil se při znatelném tichu, které zavládlo v davu postav v hábitech, které se tísnily za ním.

„Co to bylo?“ zahřměl Voldemort a prsty sevřel opěrky křesla, na kterém seděl. Rychle se posunul na dopředu, až jeho tenké černé roucho zašustilo. „Zpochybňuješ mé jednání, Luciusi?“

„Ne, můj pane. Draco je ještě pouhý chlapec. Nemyslím si, že je připraven přijmout úkol takového významu,“ odpověděl Lucius pohotově a zadržel dech, aby mu neunikla známka toho, zda čaroděj sklánějící se nad ním jeho tvrzení přijme.

„Nesmysl, je mu šestnáct,“ zazněla pomalá odpověď. Voldemort se narovnal a nechal svůj hadí pohled přejíždět po zbytku svých stoupenců, přičemž některé z nich svýma zúženýma očima probodl. „Všichni jsou staří až až. Vaši potomci by vám již měli při plnění vašich úkolů pomáhat. Zejména ti, kteří mají přístup k Harrymu Potterovi.“

Lucius sklonil hlavu a zavřel oči, aby potlačil svírající se uzel strachu, který mu sevřel útroby. „Postarám se, aby byl připraven, můj pane,“ řekl tiše a zaťal zuby, když mu bylo pouzdro s nástrojem odebráno z nehybných rukou.

„Výborně, Luciusi,“ zamumlal Pán zla a po tváři mu přeběhl zlověstný úsměv. Poté znovu odklopil víko pouzdra a upřeně se zadíval na lesknoucí se flétnu ležící na rudé látce. „A armáda čarodraků na můj rozkaz sestoupí z nebe a získá pro mě to, po čem nejvíc toužím.“

***

Byl to tlak teplého těla na jeho hrudi, co donutilo Harryho bojovat se spánkem a pomalu se probouzet. Líným pohybem se protáhl a ztuhnul, když se jeho nohy dotkly končetin přitisknutých k těm jeho. Zmateně zamrkal a ospale upřel pohled do ledových očí, které na něj zírali z pouhých pár centimetrů.

Draco zůstal naprosto nehybný a nevšímal si toho, že každý jeho výdech se před ním měnil v mlhavý obláček. „Dej ty ruce pryč,“ vyštěkl a napjatě čekal, až druhý kouzelník jeho rozkaz splní.

Rozespalý Harry zmateně svraštil obočí a reflexivně sevřel svoje prsty, zatímco se snažil přijít na to, co se děje. Rozzlobený vzdech, který Malfoy vypustil, ho donutil se stáhnout a zvednout ruce z mimořádně jemné kůže, kterou svíral. Když uviděl zlý lesk, který se začínal objevovat v bledých očích, rozhodl se, že bude nejlepší se z toho nějak vykroutit a pak rychle zmizet. „Jsi na mé straně postele,“ zavrčel a přimhouřil oči v naději, že blonďák couvne.

„Měl jsi dlaně na mém zadku,“ sykl Draco a trhavě zvedl svoje ruce, aby odstrčil hruď tisknoucí se k němu. První tvrdé strčení rychle přerostlo v plnohodnotnou rvačku, při které oba bojovali s přikrývkami, které je k sobě přišpendlily. Nakonec se v záplavě polštářů a dek svalili z vyvýšené postele a ze stupínku na podlahu.

Harry lapal po dechu, upíral zrak na trámový strop a nepohodlně se převaloval po studeném dřevě. Pomalu a dlouze vydechl a zamračil se, když se před ním se z jeho dechu vytvořila bílá mlha, která o vteřinu později zmizela. Otřásl se chladem a Zmijozela, nevrle bojujícího se zamotanými přikrývkami a vyprošťujícího se z chumlu prostěradel, ignoroval.

V pokoji byla zima. Na zdi pod oknem se vytvořil vzor z ledu a po podlaze pomalu rozprostírala své prsty jinovatka. Okna osvětlená zvenčí zářila jasnou zlatou barvou, jak se slunce snažilo ohřát skla pokrytá námrazou.

Harry se zhluboka nadechl studeného vzduchu, objal se rukama kolem pasu a opatrně se odbelhal k oknům. Zvedl třesoucí se ruku a opatrně přejel po chladném skle, aby na něm teplo z jeho těla rozptýlilo opar. Pak své ztuhlé prsty stáhl a zmateně zíral na slonovinový oblak vznášející se před oknem.

„Slyšíš mě, Pottere?“ zavřískl Draco, který se konečně vymotal z tmavě modré deky. Posadil se, založil si ruce na hrudi a upřeně se díval na kouzelníka, který tiše stál před oknem. Když nedostal žádnou odpověď, odfrkl si, sebral polštáře a přikrývky, které během boje sletěly z postele, a hodil je zpět na lůžko.

Harry nad blonďákovým nešťastným mumláním mávl rukou a lehce zaťukal klouby na sklo. Když se za oknem zničehonic objevila koule vířících plamenů, uskočil zpět. Zúžené zorničky se rozšířily a s děsivou intenzitou se na něj zaměřily. Každý výdech draka provázela hustá bílá mlha, která jako by houstla a usazovala se na pozemcích a na domě jako vlna čerstvého mrazu.

Černovlasý kouzelník tiše zasténal, zvedl zaťatou pěst a prudce s ní udeřil do tenkého skla; jeho pohyb přiměl sněhového draka zamručet a vyfouknout jeho směrem proud ledového vzduchu. Čarodrak líně protáhl dlouhá křídla, zívl a mávl ocasem v tiché výzvě.

„Mazej domů!“ vyštěkl Harry ostře a ukázal prstem směrem k travnatým útesům. Vzápětí zůstal stát s otevřenou pusou, protože čarodrak prudce složil svá bledá křídla a neochotně se zvedl. Pak se s posledním zavrčením vydal k vysokým útesům, zanechávaje za sebou stopu zvadlé a mokré trávy.

„Pottere!“

Harry při tom výkřiku nadskočil, otočil se a podíval se na blonďáka, který se znovu uveleboval na obrovské posteli. Zvedl obočí a netrpělivě vyčkával, vědom si toho, že si záměrně dává na čas.

Až když byl Draco s aranžováním postele konečně spokojený, posadil se a setkal se s Harryho tázavým pohledem. „O tom, co se tady právě stalo, nikdy nebudeme mluvit, a jestli se tvoje ruce ještě někdy přiblíží k mým kalhotám… no, to nechám na tvé fantazii,“ dokončil hladce a opřel se o hromadu polštářů, které nashromáždil.

„Vyvaruju se osahávání, dokud ty zůstaneš na své polovině postele,“ odsekl Harry a na blonďáka elegantně rozvaleného na posteli poslední pohled. Poté zavrtěl hlavou a utekl z oteplující se místnosti. Jeho spěšný ústup zpomalila zlatá a černá šmouha, která kolem něj prosvištěla a srazila ho ke zdi. Narovnal se, letmo nahlédl do ložnice a s potěšením se ušklíbl, když jeho zrak padl na Malfoye a písečného hada, kteří se tiše pozorovali z protějších stran postele. Vesele se otočil na patě a vydal se hledat něco k jídlu.

***

Když Draco uviděl, jak se zlatý dráček řítí k posteli, vykulil oči. Okamžitě vyděšeně vypískl, vyhrabal se z hory přikrývek a vyskočil z postele. Prohrábl si vlasy a snažil se vzpamatovat, přičemž své bledé oči upíral na vířící zlaté panenky, které se zase soustředily na něj. Drak se začal nervózně plížit vpřed a jeho drápy hlasitě klapaly o dřevo. Pak roztáhl křídla a mírně s nimi zamával, naklonil hlavu a jal se zkoumat velký kus nábytku, který je odděloval.

„Ne,“ varoval ho Draco hlasitě, přičemž ukázal prstem na zlatého draka, který zvedl jednu drápovitou nohu a položil ji na postel. „Žádní draci v posteli.“

Písečný had se protáhl, mávl znovu křídly a vyskočil na lůžko, až dřevěný rám zavrzal. Zastavil se uprostřed, odhalil tesáky v parodii úsměvu a ladně zamával ocasem.

„Zlý drak!“ pokáral ho Draco a posunul se o několik kroků vpřed, přičemž stále kýval prstem před sebou. Uvědomil si svou chybu, až když drak hlasitě vykvikl a pak nadskočil. V tu chvíli ležel blonďák na podlaze pod zvířetem velikosti poníka, lapal po dechu a snažil se ze sebe to mohutné tělo odstrčit. Tichý zápas přerušilo lehké cinknutí kovu o dřevo.

Hranatá dračí hlava se pomalu naklonila ke straně a jedno vířící jantarové oko se upřelo na stříbrný řetízek, který Dracovi vyklouzl zpod košile. Mladík řetízek pomalu nadzvedl, aby ho přiblížil k třpytivé oční bulvě.

„Leskne se. Máš rád lesklé věci, viď?“ zapředl, přetáhl si řetízek přes hlavu a začal s ním pohupovat sem a tam. Drak otáčel hlavu za každým pohybem flétny a řetízku jako očarovaný. Draco se zhluboka nadechl, sáhl po hůlce a tiše zašeptal kouzlo. Dračí morda se začala zvětšovat, a přitom zachycovala na své ploše paprsky slunečního světla proudícího oknem. Než se nástroj vrátil do původního stavu, písečný had už s vyvalenýma očima sledoval celé dění z bezpečí postele.

Draco se samolibým úsměvem zvedl nástroj a zahrál jeden tón. Okouzlen jeho zvukem zavřel oči a prsty mu plynule klouzaly po klapkách. Bez přemýšlení se ponořil do melodie staré ukolébavky a nechal prsty hrát, jak se jim zlíbí. Náhle se k flétně přidalo jemné vrnění, které pohyb jeho prstů zastavilo. Písečný had však pokračoval a jeho zpěv dokonale ladil s každým tónem. Melodii zakončil lehkým trylkem a s roztaženými křídly blonďáka pozorně sledoval.

„Jsi dobrý,“ zašeptal Draco nevěřícně a odložil flétnu na kolena. Viděl, jak se drak neklidně zavrtěl, zamyslel se a pak flétnu znovu zvedl ke rtům. Tentokrát jeho prsty tančily po nástroji a rozehrály melodii, kterou mu kdysi ukázala Raveana. Zlatý drak se k němu připojil a o chvíli později se celé panství otřáslo, protože refrén převzali také draci na útesu.

PP pro odpůrce slashe:

Původně jsem chtěla vztah Draco/Harry z překladu vynechat, protože se mi pro děj nezdá důležitý, ale autorka tam vpašovala několik milých drobností a vtipných hlášek, o které bychom tím pádem přišli. Tímto se vám omlouvám a žádám o schovívavost: zkuste brát věci jen tak, jak se jeví – jako hašteření dvou zatím znepřátelených kluků, kteří k sobě teprve musí najít cestu. Spíš půjde o potřebu blízkosti a hledání porozumění. Celkově bude těchto projevů pomálu, na techtle, natož mechtle vůbec nedojde a pár pus snad přežijete. A čarodraci za to snad stojí, ne? :-D