Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. 

Staré přísloví, že špatné zprávy se šíří rychle, je možná pravdivé, ale u těch dobrých, naprosto zatraceně fantastických zvěstí to trvá o něco déle. Než se k nám donesla informace o Voldemortově smrti, trvalo to tři nervy drásající dny kempování v divočině, i když to prodlení mělo pravděpodobně něco společného s celou tou ‚divočinou‘. Ron poskakoval jako panáček na gumičce a pištěl jako malá holka, která dostala vlastního poníka, zatímco Harry dobrých dvacet minut ohromeně seděl s otevřenou pusou a já se marně snažila skrýt svůj široký úsměv kočky, která slízla smetanu. Ty tři dny byly nejtrýznivějšími dny mého života.

Ale aspoň to bylo hotové. Příběh, jak mi byl vyprávěn a jak mi byl opakován (znovu a znovu a pokaždé trochu přehnaněji) je takový, že se před Jeho nejvyšší šupinatostí, sedící na trůnu a obklopenou všemi pokorně se klanějícími smrtijedy, zjevila sama Smrtka. Ukázala svým mrtvým kostnatým prstem na Voldemortovo kostnaté tělo a jeho duše byla vysáta a zbyla po něm jen mrtvá kostnatá mršina. Smrtka se teď stala národním hrdinou. Tohle by si Sirius opravdu užil. Bohabojní lidé klesli na kolena a děkovali nebi za božský zásah. Ale mnoho z nich bohabojných nebylo, takže drtivá většina čarodějek a kouzelníků vyrazila do ulic oslavovat.

Když jsem dorazila do Příčné ulice, vypadala jako Bourbon Street v New Orleansu den po masopustním průvodu. Všude se válely odpadky, láhve, pentle a zvratky, a v hospodách a nočních klubech po celé Británii se stále vesele slavilo. Osobně jsem necítila žádnou naléhavou potřebu lít si do krku nadměrné množství alkoholu, ale Ron odvedl skvělou práci a úplně sám mou abstinenci vynahradil.

O několik týdnů později se na titulní stránky novin dostala zpráva o Snapeově nevině. V neuvěřitelném zvratu se objevila hromada zprošťujících důkazů, které ho očistily od jakéhokoli provinění a udělaly z něj i tak trochu místní celebritu. Ne, že by Řád byl opravdu připraven ho přijmout, ale byla jsem ráda, že se o tom aspoň dozvěděli. Měla jsem svá podezření a upřímně řečeno jsem byl ráda, že jeho samotného zprostili viny, aniž bych osobně musela o čemkoli svědčit. Raději bych žila v relativní anonymitě, než abych byla navždy známá jako Čarodějka, která přivolala démona. Protože pokud je mi známo, jen Snape a já víme, co se doopravdy stalo. Fretčák o tom pravděpodobně něco tuší. A kdyby na to přišel někdo jiný, nikdy bych se Rity nezbavila. Byla bych nucená ji rozdrtit. Docela ráda drtím ošklivé brouky, ale o Azkaban zase až tolik nestojím.

Když se svět přestal točit v zuřivém šíleném víru, dokončila jsem své samostatné studijní projekty, které stačily na hodnocení ve škole, složila OVCE, odešla s několika slušnými známkami a nechala kluky naříkat nad opakováním ročníku. Samozřejmě, kdyby se drželi studijních rozvrhů, které jsem pro ně připravila, neměli by nad čím kvílet, ale co bych o tom k sakru já mohla vědět? (No jasně… jsem jen čarodějka, co prodala Voldemortovu duši zatracenému démonovi.)

Poté jsem se zapsala do pilotního programu na cambridgeské Trinity College, který mi v podstatě umožnil pokračovat ve studiu mých oblíbených oborů na vyšší úrovni bez povinného magisterského nebo učednického stupně. Nabízelo to lákavou možnost získat magisterský titul z více než jednoho oboru, ale z hlediska kariéry to byla riskantní volba, protože pokud bych po absolvování studia nedosáhla úrovně magisterského titulu, potenciální zaměstnavatelé by mě nemuseli považovat za ‚všestrannou‘, ale spíše za nedostatečně znalou v daném oboru. Navzdory důsledkům to bylo naprosto nezbytné. Už jen při samotné myšlence na výběr jediného předmětu ke studiu se mi obracel žaludek. Bylo by to jako vybrat si oblíbeného spisovatele a pak si moct číst jen jeho knihy. Nebo říkat svým dětem, které z nich je vaše oblíbené. Některé věci jsou prostě morálně nevhodné.

Odhodlaná nenechat se tím vyvést z míry jsem se pustila do studia a moji dobře zdokumentovanou horlivost pro vzdělání jen občas brzdil spánek nebo potřeba jídla. Naštěstí jsem se nemusela potýkat s každodenním hlukem ve společenské místnosti ani s ošklivými šeptanými poznámkami o tom, jak nemoderním se stává mé vrabčí hnízdo nebo jak příšerně uštvaně vypadám. Prostá radost z toho, že se nikdo nestará o to, jestli se nikdy neukážu mimo učebnu nebo knihovnu, byla osvobozující. Konečně jsem si mohla nejen zvolit studijní zátěž, jakou jsem chtěla, ale také si udržovat studijní návyky, po kterých jsem tak dlouho toužila. Jediným ústupkem, který jsem byla nucena udělat ohledně svého nového životního stylu, byla potřeba kofeinu.

Rychle jsem si zvykla nosit si domácí úkoly z věštění z čísel do noční bohémské kavárny s názvem Svaté pole*), kterou jsem často navštěvovala. Přesvědčila jsem se o tom, co jsem dlouho tušila, totiž že většina lidí nenávidí věštění z čísel nebo cokoli, co se mu alespoň vzdáleně podobá, a aritmetika se nezasvěceným zdá tak zastrašující se všemi těmi cizími symboly a klikatými čarami, že se na ni většina mudlů mračí. Vlastně se mračí na mě a přemýšlejí, jestli se mnou není něco v nepořádku, když ji chci studovat. Naštěstí těch pár opravdových matematických nadšenců nemá sklony k poflakování se po nočních kavárnách, takže jsem se cítila relativně bezpečně se svou malou magickou křížovou kontaminací.

Načež se v první polovině mého druhého semestru stala ta nejpodivnější věc. Spatřila jsem Snapea. No, musím přiznat, že jsem byla docela potěšená, když jsem ho viděla v pořádku a s barvou v bledých tvářích, i když vypadal trochu zanedbaně, ale kdo jsem já, abych ho hodnotila? Poprvé, když jsem zaregistrovala, jak v nepadnoucím mudlovském obleku přechází přes ulici, jsem ho sotva zahlédla koutkem oka, než zmizel, ale nepochybovala jsem, že to byl on. Snape nebyl ten typ člověka, kterého byste si spletli s někým jiným.

Podruhé jsem ho uviděla o několik týdnů později stát ve frontě na espresso, zatímco jsem si brala své netučné dvojité latté bez pěny. Váhavě jsem se na něj usmála, abych naznačila, že jsem ho zaznamenala, a k čertu, vypadal, jako by moje přítomnost byla stejně vítaná jako hromada Hagridových kamenných koláčků, ze kterých se ještě kouří. Utekl, jakmile se jeho dvojité espresso dotklo pultu.

To, že musí bydlet nebo pracovat v okolí, jsem si dokázala představit jen proto, že jsem ho od té doby začala v kavárně vídat mnohem častěji; ne že bychom spolu někdy mluvili nebo se na sebe podívali déle než na zlomek vteřiny, ale alespoň přestal utíkat. Občas jsem v pozdním večeru měla pocit, že mě někdo sleduje, a pokaždé, když jsem odtrhla zrak od notebooku, jsem ho našla, jak sedí u stolu a probírá se novinami, nebo čte starou otrhanou brožovanou knihu. Ani jednou jsem ho nepřistihla, že by na mě zíral, ale i kdybych ho nachytala, nic by se tím nezměnilo. Ne že bychom se najednou spřátelili nebo se vůbec někdy mohli stát kamarády. Jeden společný zážitek s vyvoláním démonů nevymaže roky vzájemného mučení.

Přesně tak, vzájemného mučení.

Štvala jsem ho v jeho třídě. Pokud jsem v ostatních hodinách položila jednu nebo dvě otázky za hodinu, vtrhla jsem do té jeho jako útočící mongolské hordy. Stalo se mou zvrácenou radostí ho dotlačit k zuřivosti. Byl tak naprosto odporný a bezcitný chlap, že jsem se pevně rozhodla chovat se přesně tak, jak mi předhazoval v posměšných poznámkách, kterými mě zahrnul hned první den. Koneckonců, vypočítala jsem si poměr kolejních bodů k otázkám, a téměř nikdy jsem neztrácela body za to, že jsem se ptala. Jako učitel fakticky nemohl odečítat body studentovi aktivně zapojenému do procesu učení. Ale vzhledem k tomu, jak silně mu ty naléhavé a nekonečné otázky brnkaly na nervy, celé úsilí přineslo sladké ovoce.

Slýchala jsem, že nebelvíři jsou stejně přímočaří jako potlouky a zdaleka ne tak rafinovaní nebo chytří jako zmijozelové, a přesto se na tom vtipu podílel celý Nebelvír a mám neurčité podezření, že ani Snape, ani jeho zmijozelové na to nikdy nepřišli.

Když přišlo léto, vrátila jsem se k všednímu předměstskému životu u rodičů s jen podivným záchvěvem lítosti nad tím, že Snapea už nebudu vídat.

*) PP: Velký hřbitov u Šikmé věže v Pise, kam přivezli půdu ze Svaté země.

(Překladač na Seznamu říká ‚posvátná půda‘, ale mně se v této souvislosti víc líbí odkaz na hřbitov – místo klidu).