Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4., část 2. 

„Budu potřebovat vaši sílu a spolupráci k udržování ochranného kruhu a v případě potřeby k boji s čímkoli, co skrz něj proklouzne. Nabídneme démonovi duši Toma Raddlea, vzdáme se cetky, zajistíme, aby všechny kousky duše byly přijaty, a uzavřeme spojení. Vy a já odstraníme veškerou přetrvávající temnou magii, která se na tomto místě drží, alespoň jak nejlépe to bude v našich silách, a pak, má drahá slečno Grangerová, toto místo opustíme. A doufám, že vás už nikdy neuvidím. Pokud se nám to oběma podaří, budu považovat tuto noc za úspěšnou.“

Strnule jsem souhlasila a přemýšlela, jak je možné, že zatímco ten okamžik byl po celou dobu naprosto reálný, zdál se tak vzdálený a prázdný, jakmile k němu konečně došlo. Prožila jsem v tomto stavu celé hodiny. Mysl i tělo byly bez citu, zatímco jsme pracovali na čištění okolí, shrbení a vytrhávající plevel, většinu, ne-li všechno, ručně. Ani jsme se nedotkli vnitřního kruhu lemovaného solí a já jsem nedokázala otevřít ústa, abych se zeptala na důvod. Pochybuji, že by tu otázku ocenil. Mé potem zbrocené tělo bylo zářivým majákem pro každého komára v okruhu nejméně sto kilometrů. Všichni se na mě zaměřili, našli mě a hodovali, zatímco jsem se dřela.

Snape mě přistihl, když jsem se plácla rukou po paži a rozmázla tři krví vykrmené hmyzí potvory. Byli to skuteční poslové zla a já byla šťastná, když jsem je viděla umírat hroznou, rozplizlou smrtí. Podíval se na mě, jako bych se zbláznila, namířil na mě hůlkou, zamumlal: „Hermatus,“ a vrátil se k stahování břečťanu ze skal. Tohle si budu muset zapamatovat. Ti malí prevíti kolem mě bzučeli, ale nepřistáli.

V osm hodin vypadalo místo dobře udržované a opečovávané. Bylo tam také mnohem víc kamenů, kterých jsem si předtím nevšimla. Ne, že by většina z nich byla nějak zvlášť vysoká. Na rozdíl od těch ve velkých turistických pastech mi největší z místních monolitů sahaly jen po pas, a já jsem i na dívku docela malá. Našla jsem však jeden s něčím, co vypadalo jako futhark vytesaný z boku a táhnoucí se přes vrchol, ale nedokázala jsem to přečíst, i když jsem měla ze starověkých run nejlepší známky.

„Jste připravená?“

Ostře jsem se na něj podívala, ohromená tím, že čas utekl tak rychle a téměř bez mého povšimnutí.

„Ano,“ odpověděla jsem bezradně, když jsem konečně našla svůj hlas.

„Skvělé.“

Zaujal pozici těsně za nedotčenou oblastí ohraničenou solí a pokynul mi, abych se k němu přidala.

Jeho hluboký barytonový hlas volal do noci, sebevědomě zpíval slova, která jsem viděla v knihách, ale neodvážila jsem se je vyslovit. Ani jednou neklopýtl o slabiku, ani se nezmýlil ve výslovnosti. Ten člověk, kouzelník, věděl, co dělá, a byl na to dobře připraven. Když jsem si text četla, cítila jsem se sebejistě, ale co bylo čtení ve srovnání se serenádou pro démona?

Střed našeho kamenného kruhu se rozzářil, než se objevila useknutá hlava z nějakého špatného sci-fi filmu z 80. let, skřípající ulámanými zuby a vyjící, jako by ji pronásledovali pekelní psi. Což mohla být pravda. Snape odmávl pohybem zápěstí démona, který narážel do ochranného štítu a snažil se dostat ven, a jak se zdálo, zmizel zpět do jakékoli vrstvy pekla, ze které vzešel. Měla jsem připravenou chytrou poznámku, ale moudře jsem držela jazyk za zuby.

Žádný z dalších sedmi démonů se mu nelíbil a všichni byli posláni pryč. Pokaždé, když nějakého z nich přivolal a zbavil se ho, se zdálo, že si to na něm vybírá velmi těžkou daň. Svlékl se do lněné košile, a ta se k němu lepila potem. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc je v kondici, a musela jsem mu vzdát velký hold. Navíc to byl magicky nejnadanější kouzelník, jakého jsem kdy sledovala v akci. Ani ředitele školy jsem nikdy neviděla vynakládat tolik úsilí.

Ne, že bych pasivně stála. Pokaždé, když se v ochranném kruhu objevil nový a nechutný démon, bylo ochranné pole o něco napjatější a já se snažila udržet jeho integritu, což samo o sobě bylo vyčerpávající.

Nakonec, když jsem si opravdu myslela, že celá noc bude remíza, protože už nebudeme moct vyvíjet potřebnou energii, objevil se jiný druh démona. Zpočátku to nebylo nic víc než stín lidského tvaru, tmavá neprůhledná forma s rozmazanými okraji, ale jak se začala shlukovat a stávat se kompaktní, objevil se muž. Nebo to, co by se dalo považovat za muže, zmýlila bych se, kdybych ho nazvala člověkem. Ne že bych ho fyzicky popsala jako něco víc než muž, prostě jím nebyl, z důvodů, které nedokážu vysvětlit. Vnímala jsem jeho přítomnost, a ta lidská nebyla. Cítila jsem zvědavost, ale ne natolik nekontrolovatelnou, abych se na něj snažila dívat příliš dlouho, měla jsem strach z očního kontaktu. Ale byl hubený a vychrtlý, v šustícím hábitu, který kolem něj vlál v neexistujícím větru, a jehož vlnění bylo tak dokonale přirozené, jakého by látka nikdy nedokázala dosáhnout. Upřela jsem pohled na jeho roucho a mimořádně dlouhé prsty.

Zdálo se, že splňuje Snapeovy požadavky, a za to jsem mu byla vděčná.

„Kdo je ten, kdo mě povolává? Kdo utváří mou přítomnost?“

Nějak jsem očekávala mohutný dunivý hlas volající napříč věky s nějakým velkolepým efektem ozvěny, ale čím déle tam zůstával, čím pevnější se zdál, tím normálněji a překvapivě průměrněji zněl jeho hlas. Byla jsem zaskočena, a proto jsem byla více ve střehu. Představa, že by se démon stával tím hmotnějším, čím déle by setrvával v kruhu, mě nějak děsila.

„Já jsem to byl,“ odpověděl Snape klidně. „Zavolal jsem tě a o tvou přízeň se uchází ona.“

„Za jakým účelem, kouzelníku?“

„Čarodějka ti chce prodat duši.“

Instinktivně jsem zvedla viteál. Visel mi z konečků prstů a i když jsem ho držela lehce, duše uvnitř jako by křičela a pohybovala se. Měla jsem zřetelný dojem, že kdyby mi mohla vylézt po paži a zpátky kolem krku, tak by to udělala. To byla rozkošná myšlenka, zlomek duše Pána zla chovající se jako kotě.

„Zajímavá duše,“ poznamenal, aniž by prozradil náznak lidských emocí, samotný hlas zněl mechanicky. „Získat všechny kousky bude výzva, ale tohle je mne důstojná duše. Neviděl jsem tak fascinující kus tři tisíce let. Řekni mi cenu a já tvou nabídku zvážím.“

„Moje cena je, že si tu duši vezmeš a už nikdy nedovolíš, aby se jakýkoli její kousek dostal do naší říše, nikdy, za žádným účelem.“

Hlavou jsem tak prudce trhla směrem k Snapeovi, až se mi napjaly svaly. O to jsem chtěla požádat já. To byl můj plán. Jak to věděl? Prostě mi vzal ta slova z úst. Smlouvání s démonem znamenalo, že obě strany musely být spokojené, dohoda zprostředkovaná s démonem měla být vzájemně prospěšná. Protože jsem od démona nikdy nic nechtěla a jediné, po čem jsem na světě toužila, bylo zbavit se té zatracené hromady hnoje, co mi visela na konečcích prstů, zdálo se vhodné, aby tohle byla ta správná dohoda, ale zatraceně, kdyby mě Snape nepředběhl. Obdivuhodné, že své jediné přání vynaložil na to, aby náš svět zbavil Voldemorta.

„Čarodějko,“ oslovil mě démon, „řekni si svou cenu.“

Ale krucinál. Celé tělo se mi sevřelo v křeči. Nemohla jsem prostě říct jen: ‚Ne, jsem v pohodě, opravdu děkuji.‘ Byla jsem součástí dohody. Oba jsme ho přivolali. Držela jsem duši; musela jsem si říct cenu. Pokud bych tohle zpackala, zpackala bych celou dohodu a všechno by bylo ztraceno. A co je důležitější, démon se každou minutou stával čím dál hmotnějším, což opravdu v žádném případě nebylo dobré znamení.

Mysli rychle, Hermiono, říkala jsem si. Co chci? Kdybych mohla mít cokoli na světě, co bych chtěla? Nic temného. Nic, co by se dalo špatně vyložit. Nic, co by mohlo způsobit jakoukoli formu bolesti nebo utrpení. Co říkal Snape? Dávej si pozor na slova. Takže, kdyby byl Voldemort mrtvý a celá moje budoucnost ležela přede mnou, co bych chtěla? Moc, ne, nikdy, o tu by bylo špatné žádat, to by byla cesta pošetilce. Vědomosti od démona, které by mohly být nebezpečné. Lásku. Bylo to víc než ‚moc, kterou nezná‘. Na více lásky na světě nikdy nebylo nic špatného. Kolikrát jsem se bála a trápila, že budu žít svůj život sama a nemilovaná, bez někoho, koho bych ‚měla a držela‘.

Ale žádat o lásku démona bylo špatné. Pokud lektvary lásky a chtíče nebyly dostatečným varováním před zvrácenostmi vyplývajícími z vyžadování lásky, nevím, co by jím mělo být. Žádat o lásku démona by mohlo znamenat, že by někoho magicky donutil milovat mě, a drazí bohové, to bych nechtěla. Ne, lásku ne. Společnost? Cítila jsem na sobě jeho těžký a zkoumavý pohled, a přesto jsem nechtěla zvednout svůj zrak, abych se s ním setkala. Ale jak to formulovat, abych neuvrhla do pasti ​​sebe ani nikoho jiného?

„Toužíš po společnosti, po příteli. Víc než po přítelkyni, čarodějce, toužíš po partnerovi. Bojíš se temnoty, bojíš se odmítnutí, víc než čehokoli jiného se bojíš samoty.“

„Nikdy bych nikoho nenutila trpět mou přítomnost,“ řekla jsem důrazně a málem jsem zvedla oči, abych se na něj podívala.

„Ne, čarodějko, to bys ty neudělala. Tvé podmínky jsou přijatelné. Naše dohoda je zpečetěna.“

Od konečků prstů se mi uvolnila pohmožděná duševní esence uvězněná v medailonu a rychle letěla ke svému novému pánovi. Znovu jsem se zachvěla, když Snape vyhnal démona, a v duchu jsem si jeho slova opakovala znovu a znovu a modelovala je rty. ‚Ne, čarodějko, to bys ty neudělala.‘ Znamenalo to snad, že já ne, ale on ano? Nikdy jsem neřekla, co chci. Nikdy jsem jasně neřekla, že nechci, aby někoho k něčemu nutil. Můžu jen upřímně doufat, že jsem se tím neposkvrnila.

Se Snapem jsme tiše vyšli z lesa a vymazali všechny stopy naší přítomnosti a použité temné magie. Jeho oči mě sledovaly a já věděla, že si nějak dělá starosti o mou dohodu.

Popadl brašnu a já svou kabelku. Noc už dávno pokročila a kluci bezpochyby panikařili, ale když jsme odcházeli o něco dál, jak jsme měli v plánu, než se oba přemístíme, pohlédla jsem mu do očí a tiše řekla: „Děkuji.“

Oplatil mi gesto, naklonil hlavu a zamumlal: „Bylo mi potěšením. Děkuji vám.“