Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 45. Hypertenze – 3/4

Aria Stoneová pochopila hned ve chvíli, kdy ji za úsvitu vytáhli z cely, že tohle ráno nebude jako ta předchozí. Snažila se dozvědět od strážných, proč ji v tak nelidskou hodinu táhnou k soudu, ale ani jeden z nich nepromluvil. Strach – zrádný, nenápadný – se jí rozlil v žilách jako jed a po tvářích jí začaly stékat slzy, které už nedokázala ovládnout. Strážní na její pláč nijak nereagovali. Dovedli ji zpátky na ministerstvo, do jedné z nejvzdálenějších soudních síní odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, a posadili ji na lavici pro obžalované.

A připoutali ji.

Proč? Nikdy předtím ji nepřivazovali.

V ten moment pochopila. Připoutali ji, aby neutekla. Až uvidí přicházet je.

Stvůry. Odporné, nelidské, s šedými závoji vlajícími kolem znetvořených obličejů. Jejich samotná přítomnost z Arii vysála veškerou naději. Věděla, že přišly kvůli ní.

Třásla se. V duchu děkovala tomu strážnému, který ji před odchodem z Azkabanu nechal jít na záchod – jinak by se tady zřejmě prostě pomočila.

Ten zatracený soudce Ogden vstoupil jen pár sekund po těch bytostech. Nebál se jich. Ani trochu. A právě to Ariu vyděsilo nejvíc – ten člověk na ně byl zvyklý.

Jak si vůbec někdo mohl zvyknout na něco takového?

Od chvíle, co vstoupili, klesla v síni teplota snad o dvacet stupňů. I světlo se změnilo – jakoby zchladlo, zezelenalo, potemnělo. Vzduch zaplnil pach vlhké hlíny, chladu a rozkladu. Zápach zapomnění. Zápach smrti.

Aria zasténala a zavrtěla se na lavici, až řetězy na jejích zápěstích a kotnících zazvonily. Jedna z těch věcí otočila hlavu (pokud se tomu tak dalo říkat) jejím směrem a Aria vykřikla hrůzou.

„Zmlkni,“ zabručel Ogden a obrátil se zpět k jedinému dalšímu živému člověku v místnosti – muži ve smaragdově zeleném plášti s plackou ministerstva. Ti dva spolu mluvili šeptem, zelený plášť několikrát vážně přikývl, a pak – bez jediného pohledu na Ariu – odešel.

Nechal ji tam. S Ogdenem. A těmi… věcmi.

Soudce netrpělivě prohlédl hodinky. Bylo půl deváté ráno a jeho den nezačal zrovna nejlépe. Byl to teprve druhý ‚nepohodlný svědek‘, kterého se dnes zbavoval. Naštěstí byl ten předchozí – Augustus Pivett – mnohem tvrdší oříšek než tahle ubohá holka, o níž žádný kouzelník ani nevěděl, že existuje.

Nikdo ji nebude postrádat. Nikdo neví, že je tady.

Jakmile s ní mozkomorové skončí, stačí její tělo bez duše pohodit někde na anglickém venkově. Mudlové si pomyslí, že se zbláznila, a zavřou ji do jednoho z těch jejich šílených ústavů. Mise splněna.

„Tak dobře. Začneme s papírováním,“ oznámil Ogden skoro veselým tónem, když se protáhl mezi mozkomory až k Arie. Položil před ní formulář a vytáhl z vnitřní kapsy pláště samopíšící brko.

„Takže… příjmení…“ zamumlal a poklepal si brkem o bradu.

„St-Stoneová…,“ zaskučela Aria, celá ubrečená. Ale Ogden zavrtěl hlavou.

„Hm, ne… to dneska nebude tvoje jméno…“ zazpíval a brko dopadlo na pergamen. „Co třeba… Doeová. Jméno: Jane.“

Aria vykulila oči. Jane Doeová? Jméno, které se dávalo bezejmenným – mrtvým nebo ztraceným lidem? Lidem bez identity? Jak si mohl dovolit ji přejmenovat? Věděl přece, jak se jmenuje!

„Jmenuju se Aria St–“

„SKLAPNI, ŘÍKAL JSEM!“ zařval Ogden a zasypal ji sprškou slin. „Ty nejsi nic. Nic víc než zbytečná mudla. A víš, co se stává zbytečným mudlům, co se nám připletou do cesty? Nic. Zmizí.“

Položil brko zpátky a s pečlivým výrazem napsal do kolonek ‚Jane Doeová‘.

Aria se zhroutila v návalech hysterického pláče. Oni ji zabijí. A nikdo si toho ani nevšimne.

To není fér. Chtěla ještě žít, poznávat, dýchat–

„Nemůžete mě zabít, prosím… já nechci umřít…“

Ogden k ní otočil překvapený pohled. „Zemřít? Ha ha ha… kdo mluvil o smrti?“

Aria v tom okamžiku zachytila záblesk naděje. Ale pak znovu pohlédla na mozkomory, nehybně stojící uprostřed místnosti.

„Ti?“ podíval se Ogden stejným směrem. „Ale ne… Nejsou tady, aby tě zabili, ty huso. Ne. Oni ti vysají duši. Nakrmí se jí. Zůstane z tebe jenom tělo. Mnohem bezcennější a ubožejší než dneska.“

Naklonil se blíž, jeho orosené čelo se téměř dotýkalo jejího.

„Smrt by byla milost. To, co tě čeká… je mnohem horší.“

Aria ucítila, jak se jí žaludek obrací naruby. Stihla se akorát sklonit ke straně a vyzvracet se na podlahu.

Ogden znechuceně uhnul pohledem a dál se věnoval vyplňování formuláře.

„Zločin!“ oznámil, zatímco se Ariino dávení a zvracení měnilo v drsný a suchý kašel. „My dva víme naprosto přesně, že ses žádného nedopustila…“

Aria zvedla hlavu, protože se jí křeče v žaludku trochu zklidnily, a vrhla na něj šokovaný pohled. Takže on věděl, že je nevinná? A přesto ji odsoudil? Ale proč?

„Ale kvůli konzistenci spisu tam napíšeme dvojnásobnou vraždu s úmyslem,“ prohlásil a rovnou to zapsal.

„Tohle je noční můra…“ zasténala Aria a zavřela oči plné slz. Byla si jistá, že se každou chvíli probudí ve své cele. Tohle přece nemohla být skutečnost. Zvuk brku dopadajícího na dřevěný stůl ji přinutil oči znovu otevřít.

„Podepiš to,“ zamručel Ogden a bradou ukázal na formulář. „Nedělej si starosti s prázdnými políčky, doplním je potom.“

„Ne,“ vzlykla Aria a zavrtěla hlavou. Ogden chytil její pravou ruku, a zatímco jí bolestivě drtil klouby, vrazil jí brk mezi prsty.

„PODEPIŠ TO!“ zařval, zatímco se Ariiny vzlyky zintenzivnily. „A pamatuj si, jmenuješ se Doeová. Jane Doeová.“

Její prsty byly sevřené Ogdenovou rukou tak pevně, že neměla na vybranou – musela napsat písmena svého nového jména. Jakmile to udělala, Ogden formulář sebral a s uspokojením foukl na vlhkou inkoustovou stopu. Potom se otočil k mozkomorům, kteří se vznášeli jen pár centimetrů nad podlahou za jeho zády, a dvakrát luskl prsty.

Mozkomoři začali klouzat k Arie, jejíž pláč se okamžitě změnil v srdcervoucí řev. Jeden z těch tvorů se zastavil přímo před jejím obličejem a Aria zahlédla, jak se závoj zakrývající jeho příšernou tvář lehce nadzvedl. Začala křičet ještě víc. A křičela dál. Mezitím se zdálo, že ta věc z ní vysává život. Aria cítila, jak ji prostupuje ledový chlad, její mysl otupuje a nezůstávalo nic než strach, zoufalství, temnota. A ten trvalý mrazivý chlad, který pronikal celým jejím tělem.

Ogden sledoval celou scénu s rostoucím uspokojením, když v tom se dveře soudní síně s rachotem rozletěly. V nich se objevili čerstvě osvobozený Lucius Malfoy, ten otravný spratek Potter a… nějaký další týpek, ozbrojený obřím fotoaparátem.

„Pane soudce, žádám vás, abyste vykonávání rozsudku okamžitě zastavil!“ zařval Potter a mával kusem papíru. „Tohle děvče je mudla! A pokud spáchala nějaký zločin, má se tím zabývat mudlovská spravedlnost!“

„Pane Pottere, čím si zasloužím tohle nepříjemné –“ začal Ogden, ale větu nikdy nedokončil. Lucius ho popadl za límec a přirazil ho k tribuně poroty, zatímco mu hůlkou mířil na krk.

„Zastavte – to – okamžitě,“ zavrčel Lucius ledově. „Hned.“

Ogden třesoucí se rukou znovu luskl směrem k mozkomorům. Ti okamžitě ustoupili a Aria Stoneová se bezvládně sesunula na židli ke straně. Už nekřičela, ale třásla se po celém těle. Lucius ho pustil a spěchal k ní, zatímco Harry vrazil soudci pod nos jakýsi dokument.

„Rodný list,“ zavrčel. „Mudla. To děvče sem nepatří.“

„Já… já… já jsem to nevěděl,“ zadrmolil Ogden a hodil zvláštní pohled směrem k fotografovi, který scénu s oslepujícími záblesky zběsile dokumentoval.

„Jo, jasně. Dělejte ze mě idiota. Já ten dokument sehnal za necelou hodinu…“ vyprskl Harry a připlácl rodný list na jeho vypasené břicho. „Tak co teď? Chcete, aby můj kamarád z Denního věštce napsal článek o největším mezidruhovém justičním omylu od zatčení nevinného skřeta za vraždu kouzelníka v roce patnáct set sedmdesát osm? Nebo si radši popovídáme?“

Harry si všiml, jak se Ogdenovi rozšířily zorničky při zmínce o Věštci. Ten šmejd očividně nechtěl, aby se o tom vědělo. Jak symbolické, že právě v tu chvíli novinář přestal fotit Ariu (která právě poznala Luciuse a rozplakala se v jeho náručí) a přiskočil k Ogdenovi s perem v ruce, připraven zapisovat.

„Pane soudce, jak je možné, že byla mudlovská občanka uvězněna v Azkabanu a odsouzena bez veřejného procesu? Věděl jste o jejím mudlovském původu? A proč jste její popravu nařídil bez účasti obhajoby nebo svědků, například rodiny, jak to vyžadují příslušná pravidla?“

Ogden několikrát otevřel a zase zavřel ústa, zatímco mu z čela kanuly obrovské kapky potu.

„To je pravda, Ogdene… Jsem celkem pro popravy v úzkém kruhu, ale tohle už je moc,“ ušklíbl se Lucius, když se k němu přiblížil s Ariou v náručí – byla stále v šoku.

„J-já… já nevěděl, že ta dívka je mudla…“ zopakoval Ogden a obrátil se přímo k reportérovi, který si okamžitě začal něco zapisovat do bloku. Harry protočil oči. „Předpokládám, že… že šlo o administrativní chybu… Samozřejmě, kdybych to věděl dřív…“

„Zde přítomný pan Malfoy uvedl, že s onou mudlou vedl několik rozhovorů, během nichž tvrdila, že je pod vlivem kletby, která ji nutila přiznat se k činu, který nespáchala. Jak vysvětlíte, pane soudce, že takové kletby mohly nadále působit i uvnitř soudních síní odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů? Tyto síně přece bývají proti podobným kouzlům chráněné, ne?“ nenechal se odradit novinář.

Ogden vrhl nenávistný pohled na Luciuse, který mu odpověděl samolibým úsměvem. Aria v jeho náručí stále tiše vzlykala. Samozřejmě že ty síně jsou chráněné, pomyslel si soudce s úšklebkem. Ledaže by ty ochrany byly úmyslně zrušeny.

„Mohu čtenářům Denního věštce s jistotou slíbit, že proběhne interní vyšetřování,“ vzpamatoval se Ogden a odkašlal si. „Všechna bezpečnostní opatření budou důkladně prověřena, a jakmile zjistíme původ této chyby, vydáme veřejnou zprávu.“

„A co ta dívka? Dostane od ministerstva nějaké odškodnění?“ pokračoval novinář, zatímco se Lucius s Harrym pomalu vzdalovali směrem k východu a zanechali soudce napospas dotěrnému reportérovi.

„Já… Podívejte, nechte ministerstvo dělat svou práci. Jakmile budu mít další informace, můžete si být jisti, že je obdržíte jako první.“ Ogden se vymanil z dotěrné přítomnosti novináře a vyrazil za Harrym a Luciusem. „POTTERE!“

Harry pokynul Luciovi, aby pokračoval bez něj, a obrátil se k Ogdenovi. „Ano, pane soudce?“ zeptal se sladce.

„Pottere,“ pokračoval Ogden tišším hlasem, aby je novinář neslyšel, „nemyslete si, že si tu budete navěky dělat, co se vám zachce… Zatím mám rozkaz zacházet s vámi jako s hrdinou, protože prý jím jste. Ale tyhle vaše neustálé zásahy do záležitostí ministerstva nebudu trpět věčně.“

„Na vašem místě bych se držel při zemi,“ zavrčel Harry s vražedným pohledem. „Jinak řeknu našemu příteli s foťákem celou pravdu o vašich praktikách… Zničím vás. Potopím vás. Roztrhám vám kariéru na cucky. Až nezbude nic jiného, než abyste svou naditou tělesnou schránku odtáhl někam do díry hluboko na Sibiři.“

Ogden zůstal beze slova stát a Harry se otočil na patě, aby dohnal Luciuse a Ariu na konci chodby.

*****

Aria Stoneová se pomalu, krůček po krůčku, vracela k vědomí. Led, který jí prostoupil celým tělem ve chvíli, kdy se na ni vrhli mozkomoři, pomalu ustupoval pod dotekem muže, který ji držel v náručí. Ještě jí nedocházelo, že je v bezpečí, ale teď jí záleželo jen na tom, aby se co nejvíc vzdálila od těch odporných stvůr, které se ji pokusily zbavit duše.

Když dorazili do vstupní haly a Lucius s ní vstoupil do jedné z mnoha krbových přípojek, matně si vzpomněla, že to bylo právě jedním z těchto krbů, kudy sem před několika měsíci dorazila poprvé. Cítila, jak ji letaxová síť pohlcuje, a zavřela oči, aby předešla další nevolnosti – zbytečně, protože už dávno vyzvracela vše, co v sobě měla, a to přímo pod Ogdenovým zhnuseným pohledem.

Když měla pocit, že Lucius znovu dopadl oběma nohama na pevnou zem, otevřela oči.

Nacházela se v obrovském salonu, jehož kamenné zdi v gotickém, strohém stylu jí připomněly staré, údajně strašidelné vily, jakými se to po Británii jen hemžilo. Nový a vkusně uspořádaný nábytek sice celkovou atmosféru trochu zjemňoval, ale i tak měla Aria pocit, že je úplně mimo svůj svět. Nebyla tu televize, žádné vypínače, žádné elektrické zásuvky a… proboha, ta fotografie v novinách položených na konferenčním stolku se hýbala.

Zvědavě si ji prohlíželo několik párů očí. Z konce dlouhého stolu na ni hleděla s obavami žena – dospělá a neuvěřitelně krásná na svůj věk – v jejíž blízkosti seděl mladší dvojník Luciuse. Blonďatý mladík na ni zíral vážně, s podezíravým pohledem, jako by čekal, že každou chvíli vybouchne. U stolu seděl také mladík d tmavou pletí a dva zrzci, kteří si byli nápadně podobní – bylo jasné, že jsou příbuzní. Všichni vypadali, že jsou zhruba ve stejném věku jako Theodor, a Aria si pomyslela, že nejspíš má co do činění s dalšími studenty tajemné internátní školy, do které kdysi chodil její bývalý soused.

Ucítila, jak ji Lucius staví na nohy, a hned toho využila, aby o pár kroků couvla. Nezapomněla, co jí Lucius vyprávěl o své minulosti a činech, a i když ji právě zachránil před bandou tvorů, kteří se živí dušemi, pořád mu ještě nedůvěřovala. Za nimi vystoupil z krbu její druhý zachránce – další mladík, jehož jméno zachytila jako Potter – a začal si oprašovat šaty.

„Kde to jsem?“ sykla Aria ostřeji, než měla v úmyslu.

„U mě doma,“ odpověděl Lucius a díval se na ni stejným pohledem, jaký měl i jeho mladší dvojník u stolu. Mávl rukou ke zbytku osazenstva. „Toto je moje žena, Narcisa. Můj syn, Draco.“

Aria pozvedla obočí. Lucius, Narcisa, Draco… Co je tohle, soutěž o nejhorší jméno v rodině? pomyslela si, když si prohlížela tváře dalších Malfoyových.

„Tady je Blaise, nejlepší kamarád mého syna. A tohle…“ pokračoval Lucius a ukázal na dva Weasleyovy. „Zrzek číslo jedna a zrzka číslo dvě.“

Zrzek číslo jedna si hlasitě povzdechl, zatímco jeho mladší sestra se na Ariu povzbudivě usmála. „Ve skutečnosti jsme Ginny a Ron. Ale blonďák číslo jedna si to pořád nemůže zapamatovat,“ dodala a ukázala na Luciuse.

Za jiných okolností by se Aria nejspíš zasmála nebo alespoň pousmála, ale po tom, co dnes zažila, se jí podařilo jen nedůvěřivé škubnutí koutkem úst.

„Slečna si přeje šálek čaje?“ ozvalo se najednou tenkým hláskem za jejími zády. Aria se prudce otočila… a stanula tváří v tvář malé znetvořené bytosti v kostkované utěrce, která se měla zřejmě vydávat za zástěru. S výkřikem hrůzy ustoupila dozadu ke zdi, popadla dva polštáře a noviny s pohyblivou fotografií a začala je po stvoření házet. To na ni zmateně zíralo a Lucius musel nakonec zakročit, když se Aria natáhla po kovovém pohrabáči.

„Uklidněte se, slečno Stoneová, to je jen domácí skřítek!“ zavrčel podrážděně Lucius. Ale Aria se od zdi ani nepohnula. Tohle už bylo příliš. Nejdřív příšery, co se jí snažily vysát duši, a teď tohle stvoření s obrovskýma žlutýma očima a špičatýma ušima… a ještě k tomu mluvící… Pokud odsud hned nezmizí, skončí v blázinci. V tu chvíli ji zavalil veškerý stres z posledních měsíců a Aria se sesunula na podlahu, kde vzlykala a sténala pod zděšenými pohledy přítomných.

Narcisa nenápadně pokynula skřítkovi, aby se odporoučel, a pak nalila šálek silné černé kávy. Opatrně se přiblížila k dívce zhroucené na zemi. „Zlato, to nic… Vypijte trochu kávy, uleví se vám. Mám taky čerstvý chleba a výbornou marmeládu s –“

Aria prudce zvedla hlavu, vlasy slepené potem přilepené na obličeji. „NECHCI VAŠI KÁVU ANI MARMELÁDU, CHCI JÍT DOMŮ!“ zakřičela a kopla do prázdna. „VÍM, KDO JSTE! VÍM, ŽE MUČÍTE LIDI, JAKO JSEM JÁ! VY JSTE VŠICHNI MAGOŘI, VY KOUZELNÍCI! SE SVÝMA… SVÝMA… HŮLKAMA A TĚMA VAŠIMA OHAVNÝMA TVORAMA A… VAŠÍ ŠÍLENOU VĚZNICÍ!“

Lucius pevně sevřel rty a uraženě se posadil ke stolu. Aria sebou trhla, když ucítila chladnou ruku Narcisy, jak spočinula na té její. „Nedotýkejte se mě…“ zaskučela a snažila se vykroutit, ale Narcisa nepovolila.

„Teď už bude dobře,“ zašeptala paní Malfoyová něžně. „Slibuju.“

Aria chvíli zírala na Luciusovu manželku v naprostém úžasu. A pak, jakoby někdo otevřel stavidla, se všechny mentální hráze, které si v průběhu měsíců vybudovala, aby zůstala psychicky vcelku, sesypaly. Všechny pocity se vylily přímo z jejího srdce do krku a do očí. A právě v okamžiku, kdy ji Narcisiny ruce objaly, Aria propukla v hlasitý, nezadržitelný pláč.

U stolu si Draco a Blaise vyměnili pohled, načež si blonďák poklepal prstem na spánek, jako by říkal ‚ta je úplně na hlavu‘. Lucius okamžitě natáhl ruku a pleskl ho po zátylku. Draco se zašklebil, ale neodvážil se protestovat, zatímco Blaise si kousal ret, aby se nerozesmál.

Arie trvalo několik dlouhých minut, než se uklidnila, a po celou dobu ji Narcisa Malfoyová konejšila jako dítě, které právě prožilo strašlivou noční můru. Když jí nakonec došly slzy, obě ženy vstaly a Aria si utřela zrudlý obličej do rukávu.

„Omlouvám se…“ zasípala a posmrkla. „Myslím, že… to prostě muselo ven.“

Narcisa se usmála, jemně jí poklepala po tváři a pak ji odvedla ke stolu plnému jídla. „Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít, Ario,“ nabídla jí paní Malfoyová a ukázala na jednu ze židlí.

Aria se posadila a ušklíbla se. „Pokud vám to nevadí, radši bych se co nejdřív vrátila domů,“ odpověděla a sklopila oči. „To… to není nic proti vám, ale… upřímně, myslím, že kouzelníků už mám tak akorát dost. Moji rodiče musí šílet strachy, a kamarádi taky…“ Zamračila se. „Dokonce jsem přišla o zkouškové na univerzitě, budu muset opakovat ročník…“

„Víš,“ začal Harry, který k ní přešel, „jestli si myslíš, že vzpomínky na ty poslední měsíce jsou příliš těžké, existuje kouzlo, které ti pomůže zapomenout –“

Aria ho nenechala domluvit. Popadla ze stolu nůž a namířila jím na něj. „Hele, Davide Copperfielde, jsem ti fakt vděčná, že jsi mi tam před chvílí zachránil život… Ale jestli se ke mně ještě někdo přiblíží s tou vaší zatracenou hůlkou, tak přísahám, že klidně dokážu spáchat vraždu…“

Harry zvedl ruce ke stropu a pousmál se. „Zpráva přijata,“ zažertoval a opatrně ustoupil. Aria na něj vrhla podezíravý pohled. Lucius sedící na druhé straně stolu dopil kávu, otřel si ústa lněným ubrouskem a vstal.

„V tom případě vás odvezu domů,“ prohlásil neutrálním tónem. Aria do sebe rychle natlačila toast z Ronova talíře, zapila ho sklenicí pomerančového džusu a postavila se před krb. Ale Lucius se vydal jiným směrem.

„Nepůjdeme přes krb?“ zeptala se Aria s nakrčeným čelem.

„Je krb u vašich rodičů napojený na kouzelnickou síť?“ opáčil Lucius s pozvednutým obočím.

„Ehm… asi ne,“ zamumlala Aria.

„Tak tedy ne,“ řekl prostě a vydal se ke dveřím. „Půjdeme ven.“

Aria se vydala za ním. Když došla ke dveřím jídelny, zarazila se a otočila se zpět k ostatním. „Eh… teda… děkuju za všechno. Omlouvám se za to předtím, evidentně nejste všichni šílenci nebo příšery a ech… no. Já jdu.“ S rozpačitým úsměvem opustila místnost a následovala Luciuse ven na zahradu. Cestou si všímala luxusu vstupní haly i upraveného okolí domu. Popoběhla, aby ho dohnala, ale došla ho až u brány, která oddělovala pozemek od zbytku světa.

„Pojedeme autem?“ zeptala se Aria a rozhlížela se po nějakém vozidle. Nic. Lucius otevřel bránu, která tiše zavrzala, nechal Ariu projít a zavřel za ní. V duchu si vybavil adresu Nottových. Lansdowne Road, Notting Hill v Londýně. Pak vzal Ariu za ruku a vytáhl z hole hůlku. Dívka okamžitě ucukla.

„Počkat, co to jako děláte s tímhle?!“ vyjekla a ustoupila.

„Jdeme se přemístit,“ odpověděl Lucius prostě a pozvedl hůlku.

„My cože?!“ vykřikla Aria právě ve chvíli, kdy ji pohltil vír prudkých a podivných vjemů. Svět kolem se rozmazal a jediná věc, kterou cítila, byl tlak Luciusových prstů kolem její paže. A pak, najednou, byla vymrštěna zpět do reality a dopadla na kolena. Tvrdý, šedý, pevný povrch. Asfalt. Haleluja.

Zase měla pocit, že se pozvrací, ale tentokrát zatnula zuby a zavřela oči. Nehodlala se vzdát nejlepší snídaně, jakou za poslední čtyři měsíce měla. Cítila, jak ji Lucius bere za paži a pomáhá jí vstát.

„Jste v pořádku?“ zeptal se s hrozně ironickým tónem. Aria ho propálila pohledem.

„Naprostá paráda. Fakt jste mě mohl varovat,“ zavrčela.

„A nechala byste mě to udělat, kdybych řekl, na co se chystám?“ opáčil Lucius s úšklebkem.

„Pravděpodobně ne,“ přiznala Aria a rozhlédla se kolem. Byla to skutečně její ulice. Plná květin, lemovaná typickými londýnskými řadovými domky. Srdce se jí rozechvělo štěstím. Nikdy v životě nebyla tak ráda, že je doma.

„Co jim řeknete?“ zeptal se Lucius temným hlasem.

„Komu?“

„Vašim rodičům. Vašim přátelům…“

Aria pokrčila rameny. „Nevím. Když se podíváte na moje oblečení, tak únos a věznění nějakým šílencem zní docela věrohodně. Řeknu, že se mi podařilo utéct, ale že jsem byla tak dezorientovaná, že bych nedokázala znovu najít to místo, kde mě držel. Policajti mě určitě budou vyslýchat, ale…“

Lucius se ušklíbl: „Tohle se u mudlů stává často?“

„Až moc často. Dost na to, aby mi to uvěřili,“ odpověděla Aria a pohlédla na něj.

„A pak že jsme šílenci my…“ zamumlal Lucius a zavrtěl hlavou. Jeho poznámka Arie vykouzlila úsměv na tváři.

„Ale vždyť jste! Máte potvory, co žerou duše, živé Furbíky v kostkovaných zástěrách… a ani televizi nemáte,“ rýpla si.

„Vůbec netuším, o čem mluvíte,“ povzdechl si Lucius. Aria se usmála ještě víc, a pak mezi nimi zavládlo ticho.

„No… asi bych měla jít…“ zamumlala a zadívala se na svůj dům o pár metrů dál.

„Hodně štěstí,“ zašeptal Lucius.

„Díky,“ odpověděla a začala se vzdalovat. Udělala sotva pár kroků, když ji přepadla vlna viny. Do háje… Otočila se a prudce objala Luciuse Malfoye. Ten ztuhl a překvapeně se na ni zadíval. Malfoyovi nebyli zrovna známí tím, že by si libovali ve vřelých gestech. Zvlášť ne s mudly. Ale Aria si jeho rozpaků nevšímala. „Děkuju vám za všechno, pane Malfoyi.“

„Hm… ano…,“ zamumlal Lucius, zatímco se pomalu soukal z jejího objetí. Aria se na něj ještě jednou usmála a tentokrát už opravdu zamířila ke svému domu.

Lucius ji sledoval, jak otevřela branku a zaklepala na dveře. Ty se záhy otevřely a on zaslechl výkřiky, volání a brzy i vzlyky radosti. Dveře se za Ariou Stoneovou a její rodinou zavřely – a v jejich hlasitém prásknutí se Lucius Malfoy přemístil pryč.

*****