Preklady fanfiction Harryho Pottera

Uneseni draky

Harryho probudila vůně soli v nose a křik racků v uších. Pod ním se převalovala a narážela na útesy masa vody, přičemž při každém nárazu do vzduchu rozstřikovala mlžný opar. Když sevření stříbrných dračích pařátů náhle povolilo, zalapal po dechu a rychle objal lesknoucí se dráp a přitiskl se zády k dračí hrudi. Zvíře jako by se upamatovalo na jeho přítomnost, zavrčelo a přitáhlo si ho blíž ke svým tmavým šupinám.

Ve světle slunečních paprsků bylo vidět, že černé šupiny lemují úzké stříbrné pruhy, viditelné jen zblízka. „Krása,“ zašeptal, natáhl třesoucí se ruku a položil ji na tmavou zvířecí hruď. Pod jeho dotekem sebou drak trhl. Jeho svaly se varovně napjaly.

Stáhl ruku zpět a položil ji znovu na dráp, který se držel. Dunění, které připomínalo vzdálené zahřmění, ho přimělo otočit hlavu. Druhý, bílozlatý drak mocně mávl křídly, otevřel tlamu a znovu zařval. Harry se při tom zvuku schoulil a zabořil tvář do drakova boku. V tu chvíli si uvědomil, že je to ve skutečnosti samice. Její hrudník při zavrčení odpovědi zavibroval a dlouhá křídla mávnula silněji, než bylo nutné.

Náhlý poryv křídel a náklon ho donutily podívat se dopředu. Kousek od vysokých útesů se objevila tmavá budova. Sluneční paprsky se odrážely od zbývajících skleněných tabulí v okenních rámech. Pár šindelů uvolněných silnými větry bylo už nemilosrdně strženo a ponechalo trámy vystavené živlům. Několik hospodářských budov se zchátralostí zřítilo a u jejich základů se válely hromady kamení a dřeva.

Když se dračice začala snášet dolů k vysokým útesům nad opuštěným sídlem, Harry otevřel údivem pusu. Na okraji srázu ležel nehybně další, tentokrát červeně zbarvený drak, který teď zvedl hlavu a zaskřehotal na uvítanou. Pak pomalu roztáhl svá dlouhá křídla a odhalil jejich zlatou spodní stranu. Z blízkého lesa se ozval náhlý šramot, a když se tím směrem Harry podíval, jen vykulil oči, protože zpoza stromů vyklouzli další dva draci.

Menšího zdobili zářivě zelené šupiny, které protínala stříbrná čára táhnoucí se od špičky čenichu k zahnutému ocasu, jímž za sebou zametal zem. Ten větší zaklonil hlavu, odhalil lesknoucí se tesáky a z jeho chřtánu se ozval hlasitý řev. Poté roztáhl modrá křídla, vzepjal se a silně s nimi mávl, až se tráva pod náporem vzduchu ohnula.

Dračice se připravovala na přistání a země se překvapivě rychle blížila. Náhle zaklonila hlavu dozadu, kolem roztažených křídel prosvištěl vítr a napnuté zadní nohy se dotkly země. Harry sebou silně trhl, zalapal po dechu a zoufale se snažil něčeho zachytit. Šlo přinejmenším o neohrabané přistání, protože dračice nemohla roztáhnout přední drápy, ve kterých ho pevně svírala. Mírně tedy máchla křídly se stříbrnými okraji, pustila svůj náklad a pak dopadla na všechny čtyři.

Harry sykl, protože dlouhý dráp jen o pár centimetrů minul jeho hlavu, a rychle se odkulil stranou. Zvuk mávajících křídel ho přiměl ztuhnout a nakouknout přes vyklenutý dračí krk. K zemi se s roztaženými křídly se zlatými špičkami opatrně snášel bílý drak. Ocasem švihal sem a tam, aby udržel rovnováhu, a křídla měl mírně sklopená dozadu. Rozcuchaný a zuřící Draco byl jemně položen na vlnící se trávu u dračích nohou.

„Malfoyi?“ zavolal Harry a pomalu se sunul po zemi k němu. Jeho opatrné pohyby upoutaly pozornost všech draků a upřelo se na něj pět párů jiskřivých očí. Sklopil zrak, sklonil se k zemi a čekal, jestli ho nesežerou.

„To všechno je tvoje vina, Pottere!“ zuřil Draco, zatímco se zvedal na nohy a rozzlobeně si uhlazoval pomačkaný famfrpálový hábit. Jeho zběsilé pohyby způsobily, že stříbrný řetízek vyklouzl ze svého úkrytu a flétna se mírně rozhoupala. Draci naklonili hlavy na stranu a s rozšířenými zornicemi se soustředili na ten malý kousek pohybujícího se kovu.

„Ehm, Malfoyi? Možná bys měl...“

„Sklapni, Jizvoune! Kdyby tvůj pitomý předek nechal toho mého, aby je zabil, neměli bychom tenhle problém,“ vyštěkl Draco, dal si ruce v bok a upřel ledově chladné oči na černovlasého kouzelníka.

Harry vztekle zasyčel a vyskočil na nohy. Proklouzl pod spodní čelistí černé dračice, vrhl se na blonďáka a společně padli na zem. Oba se zuřivě oháněli pěstmi a ignorovali syčivé reptání draků, kteří je zmateně sledovali. Když Harry napřáhl ruku, aby zmijozelovi zasadil další ránu do nosu, ucítil, jak ho něco popadlo za cíp famfrpálového hábitu a zvedlo ho do vzduchu.

Prsty okamžitě sáhly po sponě tmavé látky a snažily se ji rozepnout, zatímco jeho plíce lapaly po dechu. Zoufale kopal nohama a hleděl dolů do šokovaných Dracových očí. Blonďák mával rukama a hlasitě křičel, ale jeho slova se ztrácela v chaosu. Harrymu tančily před očima bílé skvrny a pokusil se dračici odehnat, ale za svou snahu sklidil jen zatřesení.

Jeho záchranu před naštvaným bílým drakem ohlásilo vzteklé vrčení. Kolem pasu se mu ovinuly stříbrné drápy a vytrhly ho ze zlatých, které byly zaťaté do látky jeho hábitu. Zoufale se nadechl, položil ruku na zatočený pařát a setkal se s ustaraným pohledem černé dračice.

„Hodná holka, hodná Lady,“ vydechl a váhavě ji pohladil. Zatímco se snažil zklidnit svůj dech, dračice znovu hlasitě zavrčela, narovnala se a pak ho jemně položila na zem ke svým nohám. Sklouzl zpět do stínu vrhaného jejím tělem a přes rozlehlý trávník se na Malfoye zamračil. „Tohle je tvoje vina a oba to víme.“

„Dokaž to,“ zavrčel Draco ze své chráněné pozice mezi zlatými drápy bílého draka. Harry zvedl ruku a ukázal na nástroj visící na blonďákově krku. „Zkus zahrát na tu flétnu a uvidíš, co se stane,“ řekl a položil ruku na jeden ze zahnutých drápů své dračice.

„Ne,“ odfrkl Draco a vztyčil bradu ve stylu pravého aristokrata. „Nemám na to náladu.“ S těmito slovy se otočil a zamířil k opuštěnému sídlu.

„To jsem si myslel,“ zamumlal Harry přejíždějící prstem po lesklém drápu. Šustivý zvuk v trávě ho přiměl otočit se. Pomalu se k němu přibližoval obrovský červený drak, který se pohyboval plynule jako tekutina. Hlavu držel vztyčenou a zlatá křídla mu při každém kroku šustila. Ostatní draci se nervózně vrtěli a upírali pohledy na královsky působícího draka, který právě zkoumal kouzelníka s havraními vlasy, a pak s tichým odfrknutím sklonil hlavu, aby se jeho oči ocitly v úrovni těch Harryho.

Harry opřený o přední nohu dračice zalapal po dechu, protože se setkal s jasně smaragdovými panenkami, které připomínaly ty jeho. Na jejich povrchu se krátce objevily modré skvrnky, které však vzápětí pohltila tmavě zelená barva. S pusou dokořán udělal Harry krok vpřed a zvedl ruku. Víc a víc přitahován upřeným pohledem draka přejel prstem po jeho hlavě. Uplynulo několik okamžiků, a pak do něj něco zezadu strčilo – černá dračice si silným šťouchnutím vyžádala jeho pozornost. Když se otočil zpět, zjistil, že prostor před ním je prázdný. Červený drak se znovu usadil opodál na okraji útesu a jeho smaragdové oči prohledávaly obzor.

„Zvláštní,“ zamumlal Harry a promnul si šíji. Zavrtěl hlavou, otočil se a vydal se směrem, kterým odběhl Draco.

***

Draco stál před vchodem do velkého sídla, divoce nadával a lomcoval klikou. Pak rozhořčeně zasyčel, kopl do spodní části dveří, načež se chytil za zraněnou nohu. Tiché chichotání za jeho zády ho donutilo nadskočit a zamračit se na příchozího. „Sklapni, Pottere,“ zavrčel, zatímco balancoval na jedné noze a druhou si jemně masíroval.

Černovlasý kouzelník protočil oči, vyběhl po schodech a protáhl se kolem Draca. Jakmile se jeho prsty dotkly dřeva, objevil se jasný záblesk, po kterém následovalo suché zaskřípání, jak se křídla vstupu rozletěla dokořán. Harry se na blonďáka samolibě uculil, proklouzl dveřmi a pohltila ho tma.

„Ehm, Pottere?“ zavolal na něj Draco a ohlédl se. Z útesů se hlasitě ozývalo vrčení a řev draků, kteří na nich byli usazeni. Nervózně se kousl do spodního rtu, naposledy mrkl přes rameno a pak vběhl dovnitř.

Velká vstupní hala byla rozeznatelná pouze díky světlu pronikajícímu skrz špinavá skla. Přimhouřil oči, rozeznal vzdálenou záři z hůlky a ušklíbl se. S rukama nataženýma před sebou se pomalu plížil směrem, kam mířila malá svítící koule. Svoji hůlku měl připravenou, čistě pro případ, že by je napadlo něco číhajícího ve stínech.

„Jizvoune?“ zavolal, když tančící světlo zmizelo za rohem. Pak si cosi zamumlal pod nos a pokračoval v tichém plížení chodbou. Tu a tam mu cestu ozařovaly paprsky světla, které však o vteřinu později vystřídala naprostá tma.

„Nebelblbče?“ zkusil to znovu a jeho hlas se nesl prázdnou chodbou. Zakoulel očima, s tichým mumláním pohlédl doprava a náhle ztuhnul. Postava pohybující se na portrétu vedle něj se také zastavila a otočila se k němu. Sukně kolem ní se zavlnila, žena naklonila hlavu na stranu a v jejích očích se objevila otázka.

„Pottere!“ zaječel Draco s prstem ukazujícím na obraz. Opřel se zády o zeď a vykulenýma očima hleděl na čarodějku. Dunění přibližujících se bot ho přimělo otočit hlavu a přimhouřit oči.

„Nedělej takový rámus, Malfoyi,“ varoval ho Harry, jehož oči ve světle hůlky ďábelsky jiskřily. Rozčileně zavrtěl hlavou, pohlédl ve směru Dracova prstu a ztuhnul. Několikrát otevřel a zavřel ústa, načež zvedl ruku a jemně se dotkl rámu obrazu. „Lady Raveano.“

Čarodějka krátce přikývla na znamení souhlasu s tímto oslovením a přesunula svůj pohled na Draca. Její oči sledovaly kmitající pohyb flétny, kterou měl na řetízku kolem krku, a v ruce se jí objevil vlastní nástroj. Bezhlesně pohybovala rty a výraz její tváře se měnil, jak se jim snažila něco vysvětlit. Nakonec frustrovaně obrátila oči v sloup. Zatímco tam oba stáli a zírali na ni, otočila se na patě a zmizela z obrazu, aby se znovu objevila na dalším o kus dál v chodbě.

Harry bez rozmýšlení vyrazil a klopýtal temnotou za čarodějkou. Draco ho následoval. Dunění jejich bot setřásalo prach z trámů a plašilo malé ptáčky hnízdící v okolních místnostech. Společně se zastavili před obrazem, do kterého se čarodějka přesunula.

Ruce měla založené na hrudi a netrpělivě podupávala nohou. Sukně se jí houpala v rytmu jejích pohybů a vlnila se kolem ní jako voda. Pak Raveana zvedla ruku a pomalu ukázala na dveře, proti kterým stála. Bez jakékoliv další instrukce se rozzářila a pak úplně zmizela.

„To bylo nezdvořilé,“ zalapal Draco po dechu a pohlédl na Harryho, jen aby zjistil, že mluví do prázdna. Otevřel pusu, aby tmavovlasého kouzelníka zastavil, jenže Harry už zvedl ruku a chystal se otevřít dveře, na které Raveana ukázala. Jako by se ale při jeho dotyku něco spustilo, Draco totiž skončil odhozený na zemi u protější zdi s Harrym ležícím v bezvědomí na něm.

Pokusil se nehybného kouzelníka odsunout, ale ztuhnul a vzhlédl, protože vzduch naplnilo tiché dunění. Ze tmy na něj hleděly zářící oči a on tiše zakňoural, přičemž se zoufale snažil zbavit Harryho váhy. Jak se ale cvakání drápů přibližovalo, zavřel oči a pokusil se za jeho tělo schovat.

***

Bradavice byly, stručně řečeno, v chaosu. Studenti se shlukovali do malých skupinek a hledali útočiště u starších a zkušenějších spolužáků. Neustále vytahovali a přetáčeli mezi napjatými prsty hůlky; útěcha, kterou jim ono dřevo poskytovalo, byla příliš silná, než aby jí odolali. Neustálý šum hlasů zesiloval a zase utichal, dlouhými chodbami rezonoval šepot.

Havraspárská věž byla plná klevet a debat. Po místnosti byly rozházené papíry a knihy, na židlích ležely zapomenuté modročerné hábity a šály. Studenti ignorovali vykřikované myšlenky a otázky týkající se stavu Harryho a Draca a soustředili se na tu věc, v níž nacházeli největší útěchu. Na výzkum a vzdělávání.

Mrzimoři se k sobě tiskli a dramaticky plakali, hlasitě prosili bohy o bezpečný návrat svého Spasitele. Schouleni v teple a bezpečí své společenské místnosti strávili zbytek dne vyprávěním příběhů a vzpomínáním na činy Harryho Pottera a Draca Malfoye.

Zmijozelové mlčeli, hadími pohledy zkoumali tváře svých spolubydlících. Snažili se rozhodnout, zda byl incident s drakem dobrá nebo špatná věc. Blaise seděl na opěrce zeleného křesla, prsty hladil Pansyiny zacuchané vlasy a se zavřenýma očima se modlil za bezpečí svého přítele. Po chvíli vstal, objal svou čarodějku kolem ramen a vedl ji k vstupnímu portálu; jeho jedinou myšlenkou bylo promluvit si s nebelvíry, kteří pravděpodobně věděli víc než on.

V Nebelvíru panovalo ticho; jediné zvuky, které se ozývaly, bylo tiché šustění papíru a šeptaná slova mezi blízkými přáteli. Členové famfrpálového týmu měli stále na sobě dresy a bláto s vodou se vsakovalo do pohovek a koberců, na nichž seděli. Ron zamrkal, když ho Hermiona náhle chytila za ruku a táhla ho k východu, prsty propletené s jeho. V koutku mysli se divil, kam ho to vleče, ale ta myšlenka se vytratila, když si znovu vybavil, že jeho nejlepšího kamaráda právě odnesl drak. Zamrkal a apaticky se vlekl za Hermionou.

***

Lucius Malfoy se nacházel v malé místnosti v jednom z horních pater svého sídla. Prsty svíral okraje vysokého stolu, který stál před ním, a hlavu měl poraženecky skloněnou. Trvale hořící svíčky vrhaly měnící se stíny po prázdné místnosti, což způsobilo, že odlesk malého safíru vypadal jako přízračné mrknutí. Zhluboka vydechl, odklopil víko pouzdra a upřeně se zadíval na stříbrnou flétnu spočívající na vínově zbarveném lůžku. Bledé prsty přejely po spodní straně nástroje a hledaly rytinu propletených písmen. Našly ale jen hladký kov.

„Co jsi to udělal, Draco?“ zašeptal do prázdné místnosti, zavřel krabičku a otočil se čelem ke stěně zakryté plachtou. Dvěma dlouhými kroky se ocitl před schovaným portrétem a strhl z něj látku.

Plachta se pomalu snesla na podlahu a shromáždila se u špiček jeho černých bot. Z obrazu na něj hleděly zářivé smaragdové oči a na rtech namalované čarodějky se objevil slabý úsměv. Luciusovy zaťaté pěsti tvrdě dopadly na zeď po obou stranách rámu, až se obraz mírně zakymácel.

„Víš vůbec, co jsi způsobila?“ zařval a jeho ledově chladné oči, kterýma upřeně hleděl na usmívající se čarodějku, zaplanuly. Z úst mu odlétla slina a dopadla na temnou vodu, tiše šplouchající za jejími zády.

Uhlazeně pozvedla obočí, načež přikývla. Černý plášť se zavlnil kolem jejího štíhlého těla. Vrhla na něj poslední samolibý úsměv, pohlédla za jeho rameno a přiložila ruku k ústům. Rty se jemně dotkla dlaně a foukla do ní, posílajíc tak přízračný polibek osobě na protějším portrétu. Po tomto gestu vytáhla z kapsy flétnu a místnost zaplnila tichá hudba. Luciuse ignorovala a každá zahraná nota přerušovala jeho pokusy o další konverzaci.

Lucius vztekle zaťal zuby, otočil se na patě a zamířil ke kouzelníkovi, který tiše seděl v protějším portrétu. Sevřel ruce v pěst, pohlédl do očí té nejsvětlejší modré barvy a zvedl obočí v tázavém gestu. Namalovaný blonďák pokrčil rameny a podepřel si bradu.

„Oba jste blázni!“ vybuchl Lucius, přejel si rukou po tváři a tiše zavrčel. Ohrnul ret, rozzuřeně zaklel a v záchvatu vzteku převrhl stůl. Poté se naposledy podíval na svého dávného příbuzného a vyběhl z místnosti.

Stříbrná flétna vypadla z pouzdra a pomalu se kutálela po podlaze, až se zastavila na dvou listech pergamenu, které Lucius upustil. Jeden nesl pečeť Bradavic a na druhém se ve světle odrážejícím se od kovu leskla dvě načmáraná slova.

Přines ji.