Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. 

Držba tvoří devět desetin práva.

Sání. Pohybovat se přenášedlem je stejné, jako by člověka protáhli trubicí vysavače. Samozřejmě, může to být jen můj mudlovský mozek, který si to racionalizuje. Ale jak jsem se smykem zastavila, i když jsem sebou podle všeho už ‚plácla‘ doprostřed obývacího pokoje, pořád jsem cítila v těle neustálý pohyb. Tím jsem dokázala, že i v magickém světě stále platí Newtonův zákon setrvačnosti. Malý triumf.

Snape dorazil podobně, i když možná ne tak vystresovaně. Upřímně řečeno, ten člověk by dokázal vypadat dokonale klidně i uprostřed vodotrysku. Zíral na můj obývací pokoj střední třídy, jako by chtěl zastrašit nábytek, ale bylo zřejmé, že zároveň pátral po pasti… nebo snad po Harrym, který by se vynořil zpoza čalouněného otomanu. Opravdu i v tomto okamžiku stále očekával podvod? Nejsem já ta zranitelná strana? Pravděpodobně by mě dokázal šestkrát proklít, než bych stihla vytasit hůlku.

Naznačila jsem mu, že se přesuneme dozadu do kuchyně. Z nějakého důvodu mi připadalo ideální sedět v ní a příjemně si povídat, nebo alespoň vytvářet iluzi příjemného rozhovoru, zatímco budeme plánovat zkázu a chaos. S mámou jsme vždycky vedly nejlepší rozhovory, když jsme seděly na kuchyňské lince. V duchu jsem se zachvěla, když mě zaplavil bolestný pocit odloučení od těch, které jsem milovala. Raději na to teď nemyslet.

Vešli jsme do příjemně veselé kuchyně, inspirované retro stylem 50. let, kde se elegantně leskly černobílé dlaždice, a já jsem neohrabaně klesla na své místo u stolu. Snape si vybral židli, na níž obvykle seděl můj otec. Jeho pohled se na okamžik zastavil na kuchyňské čarodějnici zavěšené nad dřezem*), ale naštěstí nic nekomentoval. Upřímně, jak jsem mu měla vysvětlit ten bizarní mudlovský zvyk mít panenku čarodějnice, chránící hrnce před připálením?

Neřekli jsme si ani slovo a on si mě pozorně prohlížel. Společenské povídání o ničem nedávalo moc smysl. Už věděl, že moje rodina byla evakuována a dům je prázdný. To všechno se stalo před jeho zradou. Nikdy by se mě nezeptal, jaký jsem měla den, ani by nekomentoval, jak děsivě neobvyklé bylo toto léto. Ne, asi bude nejlepší jít rovnou k věci.

Zašátrala jsem pod tričkem a tím přilákala jeho zvědavý pohled, i když vážně pochybuji, že by mě okukoval. Raději jsem vytáhla medailon a držela ho mezi prsty dostatečně blízko, aby si ho mohl prohlédnout, ale zároveň tak daleko, aby nebyl v pokušení se ho dotknout.

„Tohle,“ řekla jsem svým nejlepším analytickým hlasem, „je starožitnost, která kdysi patřila rodině Zmijozelů, i když si nejsem jistá, komu. Je těžké si představit, že by sám Salazar nosil takhle elegantní šperky.“

Ach, tvrdý, zlobný pohled. Někam jsme se posouvali. Nebo jsem alespoň prolomila výraz znuděného nezájmu, který předváděl.

„Shodou okolností je to taky viteál.“

No, tohle byla jiná reakce. Hmm… takže Snape o tomhle neví. Zajímavé. Vypadal jako jelen chycený ve světle reflektorů. Přála bych si, aby tu byli Creeveyovi a zachytili ten moment Kodakem. Popisek: Zmatený Snape.

„Což vysvětluje, proč se váš pán pořád objevuje, a musím dodat, zcela nevítaný. Myslíme si, že rozdělil svou duši na sedm kusů. Nebo alespoň to Brumbál předpokládal. Já? Nejsem si tím moc jistá a raději bych neriskovala, že by se kolem mohli potulovat další malí prevíti, kteří přivolávají bazilišky, shromažďují armády temnoty, nebo kují cokoli jiného.“

Usmála jsem se, protože jsem měla Snapeovu plnou a bezvýhradnou pozornost.

„Jde o to, že ho chci raději mrtvého. Naprosto. Právě teď s kluky bezcílně pobíháme a snažíme se vyřešit hádanku, kam zašantročil kusy své odporné duše, a musím říct, že se mi to ani trochu nelíbí. Chci to, co je za dveřmi číslo dvě.“

Hmm… s tímhle jsem ho ztratila. Je čas se do toho vrhnout po hlavě a uvidíme, jak zareaguje. „Řekněme, že jsem našla způsob, jak toho parchanta zabít jednou provždy bez nějaké velké melodramatické konfrontace, a ráda bych, abyste mi pomohl.“

Zadržela jsem dech a hledala v jeho neproniknutelných očích nějaký signál. Doufat v nějaké znamení bylo příliš mnoho, ale možná, jen možná bych z tohohle chlápka něco vyčetla. Něco, co by mi napovědělo, že má stále zájem. Napadlo mě, že je jednoznačně loajální k Voldymu, ale vážně o tom pochybuji.

To, že zabil ředitele, nemuselo znamenat, že by se nechopil příležitosti a nezabil by i svého druhého pána. Jak jsem už říkala, nepotřebovala jsem, aby byl loajální k Řádu.

Ve skutečnosti by bylo nejlepší, kdyby Řád o mých intrikách neměl ani tušení. Drželi se stranické linie tak pevně, že nebyli schopni zvážit jiné možnosti, jiné metody. Byli tak úzkoprsí a nepraktičtí. Kdokoli, koho napadlo, že válka se má vést prostřednictvím výboru, měl být okamžitě zastřelen. A Brumbál, jenž vymyslel tento potrhlý plán (který mě poslal vandrovat lesem jen s dětskou knížkou na dobrou noc jako vodítkem), promluvil k Řádu z hrobu v tom smyslu, že i po smrti je jeho slovo zákon. Je zřejmé, že neměl tušení, jak moc nesnáším lesy. Nebo s jak nekonečnou vášní nenávidím komáry. Upřímně řečeno, pokud by se lov viteálů dal zvládnout během pobytu ve slušném hotelu, byla tu šance, že bych se s jeho plánem smířila.

Ale takhle tedy ne, to nezvládám.

„Jak?“ zeptal se chytře.

„Než vám budu moct odpovědět, potřebuji vaši přísahu, že od tohoto bodu neprozradíte žádné informace. Je mi úplně jedno, jestli dáte svému Hadímu bohu vědět, co chystám, ne že by mu to bylo k něčemu dobré, ale pokud odteď nemohu mít váš příslib, potřebuji vaše mlčení.“

Zvedla jsem předem připravený pergamen s přísahou, kterou jsem napsala, aby byla co nejpřesnější. A k mé věčné radosti a uspokojení tu zatracenou věc přečetl doslova. Vířící esence třpytivé přísahy a tak dále. Málem to stačilo k tomu, abych pištěla ​​jako malá holka.

„A teď,“ pronesl svým znuděným a mrzutým hlasem, „co přesně máte v plánu, slečno Grangerová? Nemůžu si dovolit tu ztrácet čas.“

Z kabelky jsem vytáhla potrhaný výtisk Krypty temné magie, ukradený z Blackovy knihovny, a bez náznaku znechucení ho hodila mezi nás na stůl. Snape se jen lhostejně podíval na název a zůstal netečný. Otočila jsem na stranu 342 a ukázal prstem do poloviny textu.

„Jeho duše je moje,“ prohlásila jsem. „Je v mém vlastnictví.“ Pro jistotu jsem znovu zvedla medailon. „Nezáleží na tom, že je roztříštěná, roztříštěná duše je pořád duše a tohle patří mně. Tudíž, ji můžu prodat.“

Snapeovy oči se rozšířily natolik, až jsem viděla každý kousek jeho tmavých neproniknutelných panenek tak jasně, že jsem se do nich mohla zahledět. Kdybych byla nitrozpytec, byl by snadným terčem.

„Démonovi?“ zeptal se chraplavě.

Přikývla jsem a opakovala: „Démonovi. Jakmile získá duši, posbírá si ostatní kousky. Jak mi bylo řečeno, démoni jsou ke svým duším dost nemilosrdní a majetničtí. Nepochybuji o tom, že bude schopen vystopovat jakékoli viteály, které ještě existují, a pokud je na světě nějaká spravedlnost, vezme vašeho pána s sebou do hlubin pekla.“

Vzduch mezi námi byl plný vířících myšlenek a výpočtů. Skoro jsem si myslela, že jsem prohrála, když znovu promluvil, tentokrát tiše.

„Co byste chtěla, abych udělal, slečno Grangerová?“

„Pomozte mi. Pomozte mi přivolat nějakého démona a prodat tuhle zatracenou duši. Pak oba odejdeme. Řeknu to Řádu, Starostolci nebo komukoli jinému, koho byste chtěl informovat o vaší pomoci. Sakra, pokud chcete, klidně napíšu celou stránku do Věštce a budu na ní vychvalovat vaše ctnosti. Ale potom bychom oba mohli svobodně odejít. Dovolte mi to teď ukončit.“

I když jsem to nečekala, Snape vzal knihu a začal číst. Po prvních pěti minutách jsem ho nechala být. Nejsem si jistá, proč jsem čekala, že se do mého nápadu vrhne po hlavě, jako by už stokrát přivolal mračna démonů, ale jak se zdálo, skutečnost, že si stejně jako já pečlivě dělá úkoly, byla podivně uklidňující. Slyšela jsem, že o temné magii ví víc než většina černokněžníků, a kupodivu jsem si ho nedokázala představit jako temného, ​​ale nějak jsem očekávala, že to pro něj bude snadné. A přesto, soudě podle hlubokých vrásek na jeho tváři, to zjevně tak nebylo.

Jestli ho znepokojovalo vyvolání démona nebo vzdor jeho pánovi, to jsem nedokázala říct. Ale bral můj návrh vážně a to mě povzbudilo víc než cokoli jiného. Když se blížil večer, vrátila jsem se do kuchyně a zjistila, že Snape stále pročítá knihu, několik stránek měl založeno útržky ubrousku. A já jsem ho neobtěžovala. Místo toho jsem se obrátila ke spíži a hledala konzervy a suché potraviny, ze kterých by se dalo vytvořit slušné jídlo pro kluky. Jakmile jsem měla všechno připravené, otočila jsem se k němu a odkašlala si.

Snape vzhlédl, překvapený, že mě vidí, a tím, kolik uběhlo času, už se snášel soumrak. Jak jsme si byli podobní v těch nejpodivnějších ohledech. Ne že by na tom záleželo.

„Musím se vrátit ke klukům. Můžete si knihu nechat, pokud chcete, i když jsem si jistá, že podobných máte víc.“

„Slečno Grangerová, urážíte mě, pokud si myslíte, že jsem někdy četl některý z takových textů s úmyslem odsoudit duši k nezměrnému utrpení.“

„Samozřejmě jsem nechtěla naznačit nic podobného, předpokládala jsem jen, že máte k dispozici mnohem lepší knihovnu.“

Zdálo se, že tuto odpověď přijal, i když mi vrtá hlavou, proč by se měl rozčilovat nad tím, že jsem o něm předtím smýšlela špatně. Určitě slyšel ty zvěsti o sobě, zvěsti šířené jeho vlastní kolejí. Doufám jenom, že se nenaštval proto, že je to urážka, ale kvůli tomu, že je to urážka od někoho, koho si váží. Ne, že by to bylo řečeno s úmyslem ho urazit, ale on je na tohle zřejmě háklivý.

„Zavolejte mi, když mě budete potřebovat.“ Ostýchavě jsem spustila ruku, když jsem si uvědomila, že dělám mudlovské gesto ruky pro držení telefonu u ucha. Někdy sama sebe ohromím, jak tupá dokážu být.

Snape zavrčel, už zpátky v knize a pravděpodobně si nevšiml mého hloupého opomenutí. No, možná to bylo znamení z nebes, že moje mise byla požehnaná. I když, z ekumenického hlediska, můj návrh stál přinejmenším za jednosměrný lístek do pekla. ‚Je morálně nejednoznačný,‘ opravila jsem se. Vyhnutí se takzvané poslední bitvě by zachránilo nespočet životů.

Přemístila jsem se do lesa někam blízko místa, kde by měl být stan, i když jsem ho neviděla, a hrála jsem si s Harryho nehmotným hlasem na Samá voda, přihořívá, dokud jsem nenašla vchod. Otázky Harryho a Rona, kam jsem se poděla, umlkly, když uviděli jídlo. Díky bohu, že rozptýlit dospívající kluky je tak snadné.

*) Kuchyňská čarodějnice – panenka na koštěti, která je oblíbená zejména v anglosaských zemích, má zabránit nehodám při vaření, zajišťovat pohodu, odhánět negativní energii, zlé duchy, pomluvy apod.