Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1. 

Vstupní klopa stanu se prudce zatřepetala, když Harry vtrhl dovnitř, jednou rukou si rozzlobeně prohrabával vlasy a druhou svíral v pěst. Mlčela jsem, zatímco nadával na Rona a divoce gestikuloval kvůli nějaké bezvýznamné křivdě, kterou v sobě dusil. Nekonečné dny otupělé nudy dosahovaly kritického bodu varu, cítila jsem to u obou kluků, sakra, i já jsem chtěla něco podniknout, i kdyby jen proto, abych něco dělala, ale alespoň jsem měla dost rozumu na to, abych si uvědomila marnost takových vyčerpávajících myšlenek. Nikdy bych se neměla nechat stresem unést k ukvapenému chování, vede to jen k naprostému chaosu. A opravdu, pokud si chcete přivodit katastrofu a zmatek, mělo by to být provedeno řádným a slušným způsobem. Ve světě, kde platí „kraď ve velkém, nebo vůbec“, nedávalo smysl věc zpackat jen trochu.

Uprostřed tirády jsem si odkašlala a přerušila Harryho hartusení něčím, co podezřele znělo jako „hem hem“. Proboha, nevyzařovala jsem i já čisté zlo?

„Harry, dej mi ten medailon.“

Otočil se, jeho těkající oči se do mě vpíjely, zdánlivě překvapený mou přítomností v místnosti, ústa měl stále otevřená od svého výlevu.

„Ten medailon,“ zopakovala jsem znuděně a natáhla ruku pro ten potíže působící artefakt.

Zamručel a zašoupal nohama, naštvaný, že se musí vzdát své ‚vzácnosti‘, ale přesto mi ho se špatně skrývanou neochotou podal. Strčila jsem si do kapsy starožitnost s částí Voldemortovy duše, klidně jsem vrátila knihu na její místo na provizorní polici a postavila se čelem ke klukům.

„Jdu nám sehnat něco k večeři.“ Zvedla jsem ruku, abych zarazila případné protesty, ale žádné nebyly. Kašovité bobule a seschlé houby byly velmi nechutným jídlem, kluci si museli myslet, že cokoli do stanu přinesu, bude ve srovnání s nimi hostinou.

Popadla jsem tašku, odhrnula klopu stanu a vrhla na kluky poslední něžný pohled na rozloučenou. Vzpomínka pro případ, že by mé plány na naprostou anarchii a revoluci zemřely hroznou a hanebnou smrtí. Nechtěla jsem si je takto pamatovat. Napůl vyhladovělé a hádající se spolu, ale to byla naše krutá realita.

Rychle jsem prošla kolem vnějších strážných ochran a soustředila se na přemístění. Dorazila jsem a trhla jsem sebou při svém hlasitém „lupnutí“. Můj příchod by byl mnohem tišší, kdybych tu už někdy byla, ale protože se mi podařilo najít obrázky tohoto místa jen ve dvacet let staré kouzelnické genealogické knize, byl fakt, že jsem vůbec dorazila v jednom kuse, zázrak.

Přikrčila jsem se a pádila do křoví. Vchod do panství Malfoyových se za ta desetiletí moc nezměnil, kamenná zeď obklopující pozemek byla stále neuvěřitelně vysoká, a kovaná železná brána odhalovala dlouhý, pečlivě upravený trávník, který končil u nechutně honosného domu. Zasmála jsem se, když jsem ho spatřila. Máma vždycky zdůrazňovala, že v tom spočívá rozdíl mezi starými a novými penězi. Stará garda si žila pohodlně stranou od zvědavých očí, zatímco noví zbohatlíci chtěli, aby symboly jejich statusu byly vidět z ulice. Jak nevkusné. Upřímně mě pobavilo, jak rodina Malfoyů opět dokázala, že peníze neznamenají úroveň. Ale zároveň jsem si pomyslela, že Severus Snape, syn svářeče, měl víc noblesy v levé ruce, než měla celá ta jejich zatracená banda dohromady.

Co se týče samotné Malfoyovy ohavnosti, samozřejmě jsem nepotřebovala knihu, aby mi řekla, že to místo je přísně střežené, nebo že tam budou ošklivé malé pastičky na ošklivé malé mudlorozené, jako jsem já. I když, abych to řekla otevřeně, pravděpodobně tam budou pasti na všechny vetřelce bez ohledu na krevní status.

Bůh ví, jaký by byl můj osud, kdybych se pokusila zaklepat. Už vidím titulek: ‚Takzvaná nejchytřejší čarodějka svého věku Hermiona Grangerová zemřela krvavou smrtí poté, co se hloupě pokusila o vloupání‘ od Rity Holoubkové. Úvodník: Mudlorozené hrozby; jsou to rození zloději a zločinci? Podívejte se na stranu čtyři, kde najdete šokující odhalení milostného života Grangerové!

Vypustila jsem z hlavy takové hlouposti, našla si kamínek a hodila ho na kamennou zeď. O dvacet kamenů později se sem přemístil domácí skřítek.

„Ráda bych se setkala s Dracem,“ oznámila jsem a oprášila si ruce o džíny. Nadutý skřítek se na mě pohrdavě zamračil, zjevně znechucený mou přítomností. Kdo mohl vědět, že skřítci můžou být takoví nafoukanci? Možná ti Malfoyovi na to byli prostě takhle zvyklí. „Prosím, dej Dracovi vědět, že Grangerová čeká na jeho příchod, že by měl dorazit sám, a pokud nebude spolupracovat, bude to mít vážné následky.“

Byla to hloupá výhrůžka, ale věděla jsem, že na ni Draco zareaguje. Vždycky mi přisuzoval příliš velké schopnosti a zdálo se, že si o mně myslí víc, než jsem si myslela já sama. Pouhé prohlášení ‚bude to mít vážné následky‘ bylo mnohem lepší než skutečná hrozba, které by dokázal čelit. Ne, že bych na něj něco věděla, ale představivost je mocný nástroj. Trpělivě jsem vyčkávala a byla jsem odměněna, když jsem nemusela čekat příliš dlouho.

Draco dorazil v ležérním vybledlém famfrpálovém hábitu, se svým povinným zženštilým úšklebkem a zvědavým leskem v oku. A chvála všem svatým, nepřivedl kavalerii… zatím. Ach, takže zvědavost vítězí tam, kde by hrozby nezabraly. Zajímavá informace o panu Malfoyovi, kterou si musím zapamatovat na později.

„Grangerová,“ pozdravil stroze. Oplatila jsem mu chladným přikývnutím. „Co tě sem přivádí, a to bez tvé nebelvírské sebranky, která by ti kryla záda?“

Obrátila jsem oči k nebi, prostě jsem si nemohla pomoct. Pomyslela jsem si, to jako vážně? Byla tohle nejlepší urážka, jakou dokázal vymyslet?

„Potřebuji Snapea.“ Ten překvapený výraz, který zkřivil jeho pohrdavé rysy, stál za to. Malfoye je tak snadné vyvést z rovnováhy, že už to není zábava. „Buď víš, kde je, nebo jak tuším, schováváte ho. Každopádně se s ním musím setkat.“

„Jo, jasně,“ odfrkl si chladně a prohrábl si rukou své dokonalé vlasy, ale nenápadné přešlápnutí z jedné nohy na druhou prozrazovalo jeho nervozitu. „Jako bych ti ho prozradil, i kdybych věděl, kde je. Jak hloupý si myslíš, že jsem?“

„Nemyslím si, že jsi hloupý. Nikdy jsem tě nepodceňovala, Malfoyi, tak ti to vysvětlím. Až dojdeš ke správným závěrům, spojíš mě se Snapem.“ Vyzvala jsem ho pohledem, ale už jsem věděla, že jsem ho měla. Byl chycený hned od chvíle, kdy jsem dorazila. Zapřisáhlí nepřátelé se prostě nečekaně neobjevují bez toho, že by vzbudili zájem.

„Pracuji na způsobu, jak zničit vašeho milovaného Pána zla,“ začala jsem svým nejotravnějším nebelvírským tónem, protože očekával idiotskou a tupou upřímnost. A ve skutečnosti to bylo něco, co už věděli. Nebylo žádným tajemstvím, že se toho zlého parchanta snažíme zabít už od chvíle, kdy se vůbec vrátil do hmotného těla. „Potřebuji Snapeovu pomoc. Teď ho buď pošleš za mnou, protože by ti nevadilo, kdyby váš velký zlý hadí čaroděj zmizel, nebo ho vyšleš, aby se mezi nás infiltroval a podal hlášení. Nechám na tobě, aby ses rozhodl, proč mi pomůžeš, ale uděláš to.“

Ušklíbl se, což se dalo očekávat, ale zdálo se mi to, nebo ten úšklebek nevyzněl tak posměšně? „No vážně, jen tak ti pomůžu, jen proto, že jsi o to požádala? Nechat ho tvé bandě, abyste ho prokleli, to si asi děláš legraci, nebo jsi možná hloupá ty. Řekni mi, Grangerová, je souložení s Weasleym jako píchat si injekce idiotství?“ Zasmál se svému vlastnímu vtipu, jako by na něm bylo něco legračního.

„Můžu ti pohrozit, jestli chceš.“

„Nevidím jak,“ odfrkl si ten vždycky upjatý hoch.

Lehce jsem pokrčila rameny a pak jsem s kamennou tváří dodala: „Línal jsi.“

„Cože jsem?“

„Línal jsi,“ opakovala jsem mu pomalu, jako by byl natvrdlý, což v jistém smyslu byla pravda. „Víš, tvoje vlasy.“

„No a?“

„Páni, Malfoyi, to ti musím sakra všechno slabikovat? Mám vzorky tvých vlasů. Jsem čarodějka. Umím uvařit mnoholičný lektvar, vlastně jsem ho úspěšně uvařila už ve druhém ročníku. Ještě si nejsem jistá, co s ním udělám, ale jsem kreativní holka, dokážu přijít se spoustou nápadů. Možná rozdám fotky, jak se líbáš s Harrym, nebo jíš v McDonaldu, nebo třeba jen uprostřed Prasinek spustím záchvat syčení a začnu nekontrolovatelně plakat. Upřímně řečeno nevím, ale udělám to co nejveřejněji a tak, aby tě to nejvíc ponížilo. Tak najdeš pro mě Snapea, nebo ne?“

Malfoy stál mlčky a bez hnutí. Představivost je opět skvělým nástrojem.

„Promluvím si s ním o tom,“ zamumlal.

„Dobře,“ podala jsem mu malé kulaté zrcátko. „Dej mu tohle.“