Preklady fanfiction Harryho Pottera

Písečný had

Harry vyběhl schody k nebelvírské věži, hábit volně přehozený přes ramena. Vyjukanými pohledy se ohlížel za sebe a pátral ve stínech po vrčící siluetě draka. Celý zadýchaný se zastavil až před Buclatou dámou a opřel se jednou rukou o zdobený rám. Žena na portrétu cosi zamumlala ze spánku a zavrtěla se na židli, na které seděla. Harry protočil oči a razantně zabušil na okraj rámu. Když se Buclatá dáma s překvapeným odfrknutím narovnala, ušklíbl se.

„Fénix povstává,“ zachraptěl. Ruce svěšené podél těla se mu nervózně třásly a přešlapoval z nohy na nohu. Jakmile se portrét odklopil, vydechl úlevou, vklouzl do společenské místnosti a vrhl se ke schodům vedoucím do chlapeckých ložnic.

Věž byla tichá. Proplížil se krátkou chodbou do pokoje, který sdílel s ostatními chlapci z šestého ročníku, a když se za ním se zavrzáním zavřely dveře, kousl se do rtu, šťastně zavřel oči a opřel se o jejich chladné dřevo. Pak si přejel dlaní po tváři, tiše se přesunul ke své posteli a zhroutil se na ni. Schoulil se do klubíčka, ruce zasunuté mezi kolena, a bezmyšlenkovitě zíral na závěsy okolo Ronovy postele.

Stále slyšel pronikavý výkřik draka uprostřed tříštění a rozbíjení skla. Zvíře bylo nádherné, jeho šupiny se v měsíčních paprscích leskly světlě zlatou barvou. A jako by ten drak něco hledal. Jako by tiše volal a čekal, jako by mu měl někdo nebo něco odpovědět. Filch se toho zvířete velikosti poníka rozhodně vylekal; zvuky jeho ústupu byly slyšet i přes drakovo rámusení. Harry se zachvěl, když si vzpomněl, jak blízko tomu zvířeti byl. Teplo sálající z jeho šupinatého těla stačilo k tomu, aby mu zrudly tváře.

Po chvíli Harry vstal a šel se převléknout do pyžama. Když odklopil víko truhly a nahlédl dovnitř, ztuhl. Poté hlasitě zasténal a dlaň pravé ruky si pevně přitiskl k čelu. Sešit zůstal u Malfoye. V té vřavě a mele po ní ho zapomněl získat od blonďáka zpět.

„U Merlinových koulí,“ zavrčel a svezl se do sedu na podlahu před truhlou. Opřel si hlavu o dřevo, ruce položil vedle ní a přemýšlel, co by měl udělat, aby ten notes získal zpátky. Malfoy vypadal, že si ho hodlá nechat. Jeho reakce na notový zápis byla záhadná. Jako kdyby ho odněkud znal.

„To není možné,“ zavrtěl hlavou, dokončil převlékání a vlezl si do postele. Bude muset počkat a zítra probrat celou záležitost s Hermionou a Ronem. A když už bude v tom, zkusí přijít na to, co by ho stálo získat svůj sešit zpět. Položil hlavu na polštář, zavřel oči a nechal si zdát o dracích.

***

Draco tiše vešel do společenské místnosti Zmijozelu, stáhl ze sebe plášť a minul dva sedmáky, kteří se líbali. Pohrdavě si odfrkl nad jejich veřejným předváděním a zamířil do ložnice šestáků. Prudce vtrhl dovnitř, a když dřevo hlasitě narazilo na jednu z kamenných zdí podzemí, spokojeně se pousmál. Zůstal stát na prahu, odkašlal si a trpělivě vyčkával, až si ho někdo všimne.

„Draco! Ať už chceš cokoliv, může to počkat do zítřka!“ zavrčel Blaise ospale a neobtěžoval se rozhrnout závěsy okolo své postele. Když se k ní přiblížily dunivé kroky, obrátil oči v sloup, a když blonďák odhrnul dlouhou látku a usedl na postel, zasténal. „Draco,“ vzdychl, převalil se na záda a zvedl ruku, aby si zakryl oči před září, kterou vrhala hůlka namířená na jeho obličej.

„Prober se, Blaisi. Tohle je důležité,“ prohlásil vetřelec tiše a znovu zatáhl závěsy. Tmavovlasý mladík cosi zamumlal, ale blonďák sáhl do kapsy a vylovil z ní notes. „Podívej se na tohle.“

Sténající Blaise otevřel jedno oko a pochybovačně se podíval na sešit, který mu Draco strčil pod nos. „Víš, kolik je hodin?“ zeptal se pomalu a popotáhl si přikrývku, která se pod váhou blonďáka sesunula dolů. Když Draco na jeho řečnickou otázku pouze zvedl obočí, s povzdechem se posadil a chopil se krémově zbarvených desek.

„Je pozdě, nebo brzy, záleží na tom, jak se na to díváš,“ poznamenal blonďák, vytáhl z kapsy flétnu a položil si ji na klín. Prsty přejížděl po klapkách a mezitím sledoval, jak si jeho kamarád prohlíží obálku notesu. Včetně vytlačeného písmene R a rytin v rohu.

Blaise přejel prstem po hřbetu a zachvěl se, protože jím projel mrazivý záchvěv. Ucukl, promnul si ruce a podíval se na knihu s novým leskem v unavených očích. „Ten sešit je magický,“ zamumlal a jemně se pokusil rozevřít desky. „Kde jsi ho našel?“ Upřímně řečeno, vůbec nechtěl vědět, kde Draco tu věc našel. Po tom incidentu s flétnou se věci mohly jen zhoršit.

„V hudebním sále. Víš, v tom na opačném konci hradu v pátém patře. Ležel na stojánku piana, když jsem vešel. Všechna ta hudba v něm... Už jsem ji slyšel. Ta čarodějka z obrazu hrála jednu z písní, které jsem zkusil,“ syčel Draco vzrušeně, přičemž svíral v ruce flétnu a jeho prsty neklidně klouzaly po rytinách na klapkách. „Pak se objevil Potter a řekl, že patří jemu.“

„Potty byl v hudebním sále?“ zeptal se Blaise a pobaveně zvedl obočí. Zavrtěl hlavou a upřeně se na sešit zadíval.

„Dávej pozor, Blaisi,“ dožadoval se jeho pozornosti Draco a naštvaně si odfrkl, když ta slova nevyvolala u druhého kouzelníka žádnou reakci. „Objevil se tam drak, vletěl dovnitř oknem. Rozrazil sklo a najednou tam stál.“ Ztišil hlas a při vzpomínce na krásu a ladnost, jimiž to zvíře doslova sálalo, se mu rozzářily oči.

„Drak? Chceš říct, že v hradu byl drak? Tady? A nikdo jiný ho neviděl?“ sypal ze sebe Blaise a s přimhouřením očí se naklonil blíž a pátral, jestli na blonďákově oblečení nenajde stopy po zápase. Natáhl ruku a přejel prstem po trhlině v látce Dracova hábitu. Když se pod jeho dotykem zvětšila, ušklíbl se. „Nepraštil tě Potter náhodou?“

Draco zakoulel očima a vytrhl mu notes z ruky. „Ano, ale to bylo předtím, než se objevil drak. Vážně, Blaise, měl by ses naučit líp poslouchat.“ Držel sešit kamarádovi před obličejem a varovně s ním zamával. „Ten drak byl písečný had. Poznal jsem ho podle rytiny na flétně. Jeho hlava dokonale odpovídala obrázku na téhle klapce,“ dodal a poklepal na obrázek, který Pansy před několika dny identifikovala.

„Písečný had je čarodrak, Draco. Ti už vyhynuli,“ připomněl Blaise, chvíli pohledem těkal mezi flétnou a sešitem, a pak zvedl ruku a promnul si zátylek. Něco na tom dávalo smysl. Zatímco se díval na hlavu vyrytého písečného hada, hlavou mu vířila jasná předtucha, že by měl vědět, o co jde. Dračí oči zářily a tmavé výrůstky na krátkém čumáku mu dodávaly ještě větší nebezpečnost.

„Nemohou být vyhynulí, když jsem jednoho viděl, Blaisi.“ Slova ‚ty pitomče‘ nepadla, ale byla jednoznačně vyjádřená výrazem na blonďákově tváři. Draco sevřel sešit v ruce a prstem přejel po rytinách připomínajících vinnou révu, které se vinuly kolem jednoho z rohů desek. Malé lístky a kvítky vypadaly jako živé, ale ve světle hůlky se na okamžik mihlo cosi lesklého, ale stejně rychle to zmizelo.

„A seš si jistý, že tě Potter neproklel?“ zeptal se Blaise opatrně a pomalu přešel pohledem od notesu k flétně. Písmeno R jako by na něj křičelo. V hlubinách své mysli slyšel šeptat a opakovat jedno jméno, zůstalo však bez odezvy.

„Spíš mě zachránil,“ zamumlal Draco s nechutí, když si vzpomněl na okamžik, kdy mu drak přejel špičkou čenichu po kloubech zaťatých prstů. A vybavila se mu další vzpomínka - jak drak očichával kus dřeva, který narazil do zdi. „Jako by poznal jeho vůni,“ zamumlal udiveně, zaklonil hlavu a vzhlédl k temnému baldachýnu.

„Zase jsem se ztratil,“ poznamenal Blaise, a když blonďák, zjevně ponořený do vlastních myšlenek, svá slova nijak nevysvětlil, jen nad kamarádem zavrtěl hlavou.

„Nevadí,“ zamumlal Draco, položil si sešit do klína a prohrábl si už tak rozcuchané vlasy. Náhlá bolest, která mu projela jedním z prstů, ho donutila zalapat po dechu a cuknout rukou. V ráně na ukazováčku se objevila krev a pomalu stékala po jeho bílé kůži v malých kapkách.

„Muselo se ti do vlasů dostat sklo,“ sykl Blaise, popadl Dracovu ruku a prohlížel si malý řez. Náhlý záblesk bledě zeleného světla ho donutil přesunout pohled. Když viděl, jak kniha ohnivě červeně zazářila, načež se její barva vrátila k původní krémové, vykulil oči. „Krevní pečeť. Tenhle sešit je zapečetěný krví.“

Draco zatřepal zraněným prstem a pak si kolem rány omotal okraj hábitu. Zíral na sešit, který tiše ležel na jeho klíně s několika kapkami krve na obálce. „Zapečetěný krví? Tak proto ho Potter mohl otevřít a já ne,“ uvažoval nahlas a zlostně se na notes zamračil. Pak prsty přejel po skvrnách, čímž krev ještě víc rozmazal po kůži. S povzdechem si nechal od Blaise zkontroloval vlasy, jestli v nich nezůstaly další střepy, a poté se prosmýkl mezi závěsy k východu.

„Možná bys měl ten sešit vrátit Potterovi,“ navrhl Blaise, který vykoukl zpoza závěsů ve chvíli, kdy Draco pomalu vycházel z ložnice. „Chci říct, jestli ten drak jde po tom sešitu, bude to pro nás lepší, když sežere Pottera.“

Draco se zastavil ve dveřích, otočil se a zaujal elegantní pózu. Poklepal notesem o svou nohu a  triumfálně se usmál. „Kdy jsi naposledy viděl nějakého draka courat se po sklepeních?“ zeptal se sladce, zamával na rozloučenou, otočil se a opustil pokoj. Jeho odchod doprovázelo prásknutí dveří.

Blaise se svalil zpátky na postel a prohrábl si prsty vlasy. „Před pár vteřinami, a ten při prvních známkách potíží neutekl,“ zavrčel, převalil se na bok a zabořil obličej do polštáře. Dracův nejnovější nález a rvačka ho hluboce trápily. Kdesi v hloubi duše věděl, že už by si to měl dát dohromady.

***

Nad Zapovězeným lesem roztahovalo své paprsky ranní slunce a společenská místnost Nebelvíru tonula v tichu. Většina studentů už odešla dolů do Velké síně naa snídani, a ti, kteří tam nebyli, se pravděpodobně chystali vyrazit do třídy, jakmile zazní varovné zvonění.

Harry nervózně poklepával špičkou boty o podlahu a pohledem těkal mezi Hermionou a Ronem. Seděli vedle sebe na jedné z pohovek a s nedůvěrou pozvedali obočí nad příběhem, který jim právě vyprávěl. „No?“ zeptal se, protože už ho unavovalo zírat na jejich prázdné výrazy.

„V hradu byl drak?“ ujišťovala se Hermiona a jednou rukou neklidně přejížděla po obálce učebnice, kterou měla na klíně.

„Ano, malý, ale přesto drak,“ zopakoval už snad potřetí. Prohrábl si nervózně vlasy, a pak si povzdechl, protože Ron s Hermionou si vyměnili nejisté pohledy.

„Malfoy tě náhodou nepraštil, že ne?“ zeptal se Ron s přimhouřením očí. Když Harry zasténal a sesunul se do křesla, zrudl.

„Malfoy a já jsme se prali, než ten drak přišel,“ vysvětlil Harry pomalu a natáhl ruce před sebe, jako by chtěl tu informaci do zrzkovy hlavy vtlouct.

Hermiona sledovala, jak se ti dva dohadují o to, zda Harryho ‚drak‘ vznikl v důsledku úderu do hlavy od zmijozelského prince, a kousala se do rtu. Prsty si pohrávala s lemem trička, které měla na sobě, zatímco se jí v hlavě honily myšlenky. „Malfoy hrál na flétnu?“ zeptala se najednou hlasitě a přerušila tak začínající vášnivou debatu o tom, zda Malfoy mohl Harryho udeřit dostatečně silně, aby mu skutečně způsobil poškození mozku.

„Ano, na takovou stříbrnou. Vypadalo to, že poznal i tu hudbu v deníku.“ Když si vzpomněl, že blonďák má teď sešit jeho předka, v duchu zasténal. Jedinou útěchou bylo, že knihu lze otevřít pouze jeho krví. Výraz na Hermionině tváři byl matoucí. Jako by dokončila skládačku, ale zjistila, že se úplně neshoduje s obrázkem na krabici.

„Rone, vzal sis s sebou do Bradavic tu knihu, kterou jsem ti dala k narozeninám?“ zeptala se ostře a její přimhouřené oči přeskakovaly od černovlasého kouzelníka k zrzkovi.

Ron zrudl a sklopil pohled ke špičkám svých bot. „Ehm, jasně. Chtěl jsem si ji přečíst ve volném čase,“ zalhal plyně a s usměškem, zatímco čarodějka si nad jeho odpovědí jen povzdechla a zavrtěla hlavou.

„Běž pro ni, prosím,“ řekla a vrátila se pohledem k Harrymu. Usmála se na něj a mimoděk zaťala ruce v pěst. Setrvali v tichu a beze slov, a čekali, až se Ron vrátí.

Když zrzek o chvíli později udýchaně vběhl do místnosti, Hermiona a Harry se na něj upřeně zahleděli, ale ani jeden z nich nepromluvil. „Omlouvám se, byla schovaná pod nějakými časopisy na dně kufru,“ zamumlal a podal knihu Hermioně, ale když naznačila, že ji nechce, nabídl ji Harrymu.

Harry po ní sáhl, podíval se na obálku a okamžitě začal listovat stránkami. Úvodní kapitoly hovořily o historii a místě draků v kouzelnické společnosti. O moci a respektu, které si vysloužili svým násilným chováním a vražedným řáděním. Krátce mrkl na Hermionu a pak rychle listoval dál. Zastavil se na stránce, která ukazovala malé obrázky draků, úhledně seřazené po celé ploše a doplněné pečlivými popisky pod nimi.

„Vidíš něco podobného drakovi, který byl v hudebním sále?“ zeptala se Hermiona a naklonila se blíž ke knize, aby na kresby viděla.

Harry si přiblížil knihu k obličeji a pečlivě prozkoumal jednotlivé obrázky. Snažil se vybavit si každý detail draka z hudebního sálu, aniž by se nechal unést krásou a elegancí draků zobrazených v knize.

Jeho pohled se zastavil na jednom vyobrazení. Drak byl menší než většina ostatních, měl zakřivená křídla a skloněnou hlavu, a když zasyčel na neviditelného nepřítele, jeho malé tesáky se leskly. Šupiny na jeho těle měly sytě zlatou barvu, která přecházela do hnědé, než na koncích úplně zčernala. „Tenhle,“ zašeptal a prstem poklepal na kresbu.

Ron si přitáhl knihu k sobě a upřeně se na obrázek zadíval. Polohlasně si přečetl popis vyobrazeného tvora, a pak přelistoval k rejstříku. Jediným zvukem, který se ozýval, zatímco všichni tři tiše seděli, bylo šustění stránek. „Písečný had. Egyptský čarodrak.“

Hermiona tiše sykla a na okamžik zavřela oči. Pak rychle vstala, sebrala svoje věci a pohledem přejela mezi Harrym a Ronem. „Musím jít něco vyhledat do knihovny. Ať nepřijdete pozdě na hodinu,“ připomněla jim přes rameno, už napůl za otvorem v portrétu.

Harry s přimhouřenýma očima sledoval, jak jeho kamarádka odchází. Něco věděla a neřekla jim to. Hlasitě si povzdechl, otočil se k Ronovi a pokynul mu, aby pokračoval ve čtení popisu. Jeho pohled se přesunul na obrázek v horní polovině stránky. Pět draků tu zíralo přímo před sebe, každý s křídly ve výhružné pozici. Oblouk jejich štíhlých ocasů a výrůstky na konci čenichu jasně varovaly před škodami, které by mohli napáchat, kdyby se cítili ohroženi.

„Písečný had žil obvykle v malých klanech nebo skupinách čítajících mezi deseti a dvaceti pěti dospělými jedinci. Byli to nejmenší zástupci rodu čarodraků a nikdy nedorostli víc než do velikosti poníka. Jejich zlaté šupiny patřily k jejich nejlepším ochranným prvkům; díky nim dokázali splynout s pouští, ale na obloze byli dobře viditelní. Jejich teritoria byla rozsáhlá a dominantní samci o ně často bojovali. Hlavním znakem dominantního páru v klanu byly rohy nebo háky na jejich tlamách. Čím delší a tmavší roh, tím silnější byl drak. Studie odhalily, že písečný had měl delší jazyk, než je obvyklé, a ten byl pokrytý jedovatými slinami. Tyto sliny používali při boji s většími draky nebo dravci, kteří se jim pokoušeli vyloupit líheň.“ Ron chápavě přikývl nad poslední částí a s povytaženým obočím pohlédl na Harryho. „To není zrovna něco, na co bys chtěl narazit ve tmě, že jo?

Harry se ušklíbl, zavrtěl hlavou a obrátil svou pozornost zpět k obrázku. Ten drak byl skutečně písečný had. Barva a velikost samy o sobě byly dostatečným důkazem, ale pokud všichni čarodraci vyhynuli, jak se jednomu z nich podařilo rozbít okno v hudebním sále? Promnul si čelo, aby zastavil bolest hlavy, kterou cítil přicházet, popadl školní tašku a s protočením očí významně pohlédl na Rona. Zrzek mrkl na hodiny visící na zdi, zamumlal si něco pod nos a rovněž popadl školní tašku. Do třídy se vydali ponořeni ve svých myšlenkách.